Žaloba, kterou se žalobce domáhá buď přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebo vyklizení bytu, jakož i žaloba o zaplacení buď dlužného nájemného 12.234 Kč nebo bezdůvodného obohacení 25.000 Kč (přičemž rozlišení, o které z těchto možností má být rozhodnuto, „přenechává“ žalobce soudu), je neurčitá ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 OSŘ.

19Co 697/2003 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. M. N., CSc. a soudců JUDr. M. K. a JUDr. P. M. v právní věci žalobce MVDr. F. Š., bytem K. J. 606/103a, S. – L., proti žalované E. L., bytem C. 33, zast. JUDr. D. D., advokátkou se sídlem v L., H. 3, o vyklizení bytu, event. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vydání bezdůvodného obohacení 25.000,- Kč, event. o zaplacení nájemného 12.234,80 Kč a přísl., o odvolání žalobce do rozsudku Okresního soudu v ÚO, č.j. 6C 54/2003-31 z 9.9.2003, ve znění doplňujícího rozsudku č.j. 6C 54/2003-65 z 13.11.2003, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud svým usnesením č.j. 6C 54/2003-9 z 12.4.2003 spojil ke společnému řízení věci, které u něho byly dne 14.3.2003 zahájeny, a sice spor vedený pod sp.zn. 6C 54/2003 a spor vedený pod sp.zn. 6C 55/2003. V první z těchto věcí šlo o návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, označeného v žalobě, případně – pokud bude prokázáno, že žalovaní (E. L. a L. L.) “používají byt bez právního důvodu” – o návrh na jejich vyklizení z tohoto bytu. V druhé věci šlo o žalobu o dlužné nájemné a úhradu za spotřebované služby ve výši 12.234,80 Kč, případně – pokud bude prokázáno, že se žalovaní (opět E. L. a L. L.) bezdůvodně obohatili, pak o vydání tohoto bezdůvodného obohacení, tj. o zaplacení částky 25.000,- Kč s úrokem 7,5 % z prodlení per annum od l.l.2002; tuto částku by měli oba žalovaní zaplatit žalobci společně a nerozdílně. Při jednání soudu dne 8.7.2003 vzal žalobce žalobu zpět proti druhému žalovanému. Okresní soud tomuto přednesu porozuměl (zřejmě správně) tak, že žalobce vzal zpět obě žaloby proti L. L. (tím, že došlo ke spojení věcí ke společnému řízení, se z obou žalob nestala jedna), a řízení proti “žalovanému č. 2” zastavil. Ve věci samé pak rozhodl tak, že obě žaloby, směřující již jen proti žalované E. L., zamítl, řízení ohledně zaplacení 676,- Kč zastavil poté, co vzal žalobce v této části žalobu zpět, a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve uvedl stanoviska obou sporných stran, poté vymezil okruh sporných skutečností, popsal provedené dokazování, uvedl, k jakým skutkovým závěrům na jeho základě dospěl a posoudil věc po právní stránce. Podle názoru okresního soudu nebylo možné žádné z podaných žalob vyhovět; v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně podrobně vyložil, proč. Rozsudek soudu prvého stupně napadá včas podaným odvoláním žalobce a domáhá se jeho zrušení nebo takového rozhodnutí, “jak jest uvedeno v žalobním návrhu” (patrně tedy v návrzích obou žalob). V odůvodnění svého opravného prostředku vytýká soudu prvého stupně řadu pochybení, jichž se měl tento soud dopustit, mimo jiné také to, že o části předmětu řízení nerozhodl; na tuto výtku reagoval prvostupňový soud vydáním doplňujícího rozsudku čj. 6C 54/2003-65 ze dne 13.11.2003. Podle názoru odvolatele okresní soud nesprávně zjistil skutkový stav projednávané věci, neboť z provedeného dokazování vyvodil nesprávné skutkové závěry. Zdůvodnění jeho rozsudku je nejasné a nepřezkoumatelné. Soud rozhodl o předběžné otázce (zda prostory, užívané žalovanou, jsou bytem), ačkoliv toto posouzení do pravomoci okresního soudu nenáleží. Navíc byla odvolateli odňata možnost jednání před soudem a napadeným rozsudkem “některá jeho ústavní práva”. Podáním ze dne 15.10.2003 předložil odvolatel okresnímu soudu stejnopis rozsudku Krajského soudu v HK, č.j. 30Ca 66/2003-14 z 16.9.2003, jímž bylo Městskému úřadu v L uloženo, aby vydal rozhodnutí o návrhu žalobce na vydání kolaudačního rozhodnutí o užívání stavby, jejímž je žalobce vlastníkem a v níž žalovaná bydlí. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému odvolání označila výhrady odvolatele proti napadenému rozhodnutí za neodůvodněné a navrhla rozsudek soudu prvého stupně potvrdit. Krajský soud dospěl po projednání věci k těmto závěrům: Především je třeba odmítnout odvolatelovo tvrzení, že zdůvodnění napadeného rozsudku je nejasné a nepřezkoumatelné. Okresní soud ve svém rozsudku pečlivě a srozumitelně vyložil, co zjistil, jak to zjistil a jaké důsledky z těchto zjištění vyvodil pro své právní posouzení věci. Nedopatření, jehož se dopustil tím, že nerozhodl o části předmětu řízení, bylo napraveno vydáním doplňujícího rozsudku. Nedůvodná je i výtka, že soud rozhodoval o něčem, co nepatří do jeho pravomoci. Podle § 135 odst. 2 o.s.ř. může soud posoudit i otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu. V projednávané věci však ani o takovou situaci nešlo, neboť soud nerozhodoval o užívání stavby, nýbrž dospěl ke skutkovému závěru, že “dům čp. 33 v obci C byl řádně zkolaudován a užíván vždy k bydlení”- a k tomuto skutkovému závěru byl oprávněn. Z obsahu spisu také neplyne nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, že okresní soud odňal žalobci možnost jednat před soudem nebo že ho poškodil na jeho ústavních právech – odvolatel ostatně ani neuvádí, o která ústavní práva by mělo jít. Pokud jde o závěry soudu prvého stupně stran platnosti nájemní smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 14.9.1996, odvolací soud názor soudu prvého stupně sdílí. K tvrzení žalobce, že smlouva je neplatná proto, že k ní nedala souhlas jeho manželka, je třeba uvést, že i v případě, že by tomu tak bylo, by šlo o neplatnost toliko relativní (§ 145 odst. 2 obč.zák.), které se nemůže dovolávat žalobce, jestliže ji sám vypracováním nájemní smlouvy způsobil (§ 40a obč.zák.). I ostatní závěry, k nimž soud prvého stupně dospěl, jsou správné. Jestliže žalovaná užívá v žalobcově domě byt druhé kategorie a tomu odpovídající nájemné také platí, pak tu není ani žalobcem uplatněný důvod k výpovědi z nájmu bytu; z téhož důvodu neobstojí ani žaloba na zaplacení částek 12.234,80 Kč, resp. 25.000,- Kč s příslušenstvím. Přesto však, že odvolací soud považuje úvahy, na jejichž základě soud prvého stupně ve věci rozhodl, za správné, nebylo možné napadený rozsudek potvrdit, neboť jím bylo rozhodnuto o žalobách, zatížených takovými vadami, jež bránily jejich věcnému projednání. Žalobou zapsanou pod sp.zn. 6C 54/2003 se žalobce domáhá buď přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebo – pokud se prokáže, že byt je užíván bez právního důvodu – jeho vyklizení, a ve věci zapsané pod sp.zn. 6C 55/2003 buď vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25.000,- Kč nebo úhrady dlužného nájemného 12.234,80 Kč a přísl. Obě takto formulované žaloby jsou však neurčité a tudíž nezpůsobilé k věcnému projednání. Žalobce se zřejmě domnívá, že jde (v obou případech) o tzv. eventuální petit (požadavku na zaplacení 25.000,- Kč navrhuje vyhovět “in eventum”), tento názor však správný není. V případě tzv. eventuálního petitu (který je právní teorií i praxí připouštěn) jde o situaci, kdy mezi dvěma plněními nemůže volit ani žalobce, ani soud – soud musí uložit ve výroku splnění prvé povinnosti, je-li toto plnění možné. Druhý nárok (a jemu odpovídající povinnost) přichází v úvahu tehdy, ukáže-li se, že původní nárok uspokojit nelze (věc, o jejíž vydání se žádá, žalovaný již nemá a žalobce, který na tuto eventualitu pamatuje, navrhuje, aby pro ten případ byl žalovaný odsouzen k peněžitému plnění). O takovou situaci však ani v jedné z podaných žalob nejde. Žalobce si není jen jist, jak bude soudem posouzena jeho první žádost a pro případ, že by nebyla na základě žalobcem uváděných skutečností shledána důvodnou, uvádí další skutečnosti, jež by – podle jeho názoru – měly odůvodnit jeho druhý požadavek. Takový postup však neodpovídá požadavku zákona, neboť ze žaloby není patrno, čeho se vlastně žalobce domáhá – to proto, že si tím není jist ani sám žalobce a proto rozhodnutí o tom, kterému z obou uplatněných nároků má být vyhověno, přesouvá na soud a činí ho závislým na jeho právním posouzení. To se však odvíjí od posouzení rozhodných skutečností, jejichž okruh je pro každý z uplatněných nároků jiný. Tak není jisto, jaké jsou rozhodující skutečnosti, o něž se žaloba opírá. Žalobce však nemůže povolávat soud za pomocníka pro řešení svých rozpaků o co a na základě jakých skutečností má žalovat. Pro zmíněné nedostatky bude žalobce vyzván postupem podle § 43 odst. l o.s.ř. k tomu, aby neurčitosti svých žalob odstranil, a zároveň poučen o následcích, uvedených v odst. 2 citovaného ustanovení. V závislosti na tom, jak žalobce na tyto výzvy bude reagovat, budou buď obě žaloby odmítnuty nebo o nich (po odstranění vytýkaných vad) bude jednáno a znovu rozhodnuto. Z uvedených důvodů odvolacímu soudu nezbylo než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. l, 2 o.s.ř.). Stalo se tak bez nařízení jednání (§ 212 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvého stupně též o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V HK dne 11. února 2004