I. Žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení práva, jestliže žalovaný toto právo nepopírá. II. Žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že mu náleží k nemovitosti právo z výpůjčky podle ustanovení § 59 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., jestliže může požadovat na žalovaném bezúplatný převod nemovitosti do svého vlastnictví (§ 59 odst. 2 cit. zák.).

20Co 87/2004-123 Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců Mgr.xxx a JUDr. xxx ve věci žalobce xxxx se sídlem v xxx, které je adresou pro doručování zastoupeného JUDr. xxx, obecným zmocněncem xxx, proti žalovanému xxxx se sídlem v xxx, o určení práva výpůjčky, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 15. 12. 2003, č.j. 8C 76/2003-93, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 1. 2004, č.j. 8C 76/2003-97, t a k t o : I Rozsudek okresního soudu se mění tak, že žaloba na určení, že právo trvalého užívání žalobce k pozemkům parc. č. xxx č. xxx a č. xxx v kat. území xxxx nezaniklo a že žalobce má tyto nemovitosti ve výpůjčce, se zamítá. II Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem v částce 2.868,-Kč a dále náklady odvolacího řízení v částce 1.008,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Výše uvedeným rozsudkem okresní soud určil (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), že žalobcovo právo trvalého užívání (§ 70 hospodářského zákoníku) pozemků parc. č. xxx, č. xxx a č. xxx v katastrálním území xxxx zapsaných na listu vlastnictví č. xxx v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v xxx “nezaniklo” a že od 1. 1. 2001 má žalobce tyto nemovitosti “ve výpůjčce”, ve kterou se právo trvalého užívání transformovalo podle § 59 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. (§ 659 obč. zákoníku). Žalovanému pak uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 1.854,50 Kč. V odvolání proti tomuto rozsudku žalovaný namítl, že na takovémto určení nemá žalobce žádný právní zájem, když institut výpůjčky vznikl ze zákona a není tedy nutné jeho vznik určovat rozhodnutím soudu, a dále žalovaný připomněl, že zákonem je doba trvání této výpůjčky omezena na dobu do konce roku 2003, tedy od 1. 1. 2004 již žalobce pozemky ve výpůjčce nemá. Navrhl změnu rozsudku a zamítnutí žaloby. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku. Zdůraznil, že novelizací zákona byla dosavadní zákonná výpůjčka prodloužena do 1. 1. 2007, a dále existenci svého naléhavého právního zájmu na tomto určení dovozuje z toho, že po právní moci tohoto rozsudku hodlá žalobce žádat Ministerstvo financí ČR o převod předmětných nemovitostí do vlastnictví, a to tak, jak mu to umožňuje ust. § 59 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Protože odvolání proti rozsudku bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a i ze zákonem přípustného důvodu (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.), byl rozsudek odvolacím soudem přezkoumán se závěrem, že rozsudek správný není a že je možno jej – z důvodů dále uvedených – podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnit a žalobu zamítnout. Žalobce se domáhal výše uvedenou žalobou určení, tedy deklarování existence svého práva tzv. výpůjčky vztahující se k předmětným pozemkům. Každý žalobce v takovém řízení musí tvrdit, jaký má naléhavý právní zájem na takovém určení (§ 80 písm. c/ o.s.ř.) a existenci takového naléhavého právního zájmu musí také prokazovat, přičemž takový zájem na určení existence práva je dán tam, kde by bez tohoto určení bylo právo ohroženo nebo by se postavení žalobce v právních vztazích stalo nejistým. Pokud soud dospěje k závěru, že žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá, resp. jej neprokázal, žalobu bez dalšího musí zamítnout, aniž by se zabýval věcí samou. K tomuto je nutno konečně zdůraznit, že žalovaným v případě určovací žaloby, tedy pasivně legitimovaným účastníkem řízení v daném sporu, je ten subjekt, který existenci práva, které žádá žalobce deklarovat, popírá. Z výše uvedených zásad týkajících se aplikace ust. § 80 písm. c/ o.s.ř. okresní soud nevycházel a s jeho právním názorem, podle kterého žalobce naléhavý právní zájem na určení existence práva výpůjčky má, není možno souhlasit. V prvé řadě je nutno připomenout, že poté, co žalobce změnil petit žaloby z určení vlastnického práva k pozemkům na určení existence práva výpůjčky, žalovaný toto právo žalobci nijak neupíral a naopak vyjádřil s existencí tohoto práva žalobce souhlas – viz vyjádření žalovaného z 1. 12. 2003 na č.l. 78 spisu a také obsah jeho odvolání na č.l. 99, kdy v obou případech žalovaný uvádí, že právo výpůjčky žalobci vzniklo ze zákona a že není třeba je nijak ještě deklarovat. Již z tohoto důvodu tedy byl závěr okresního soudu o naléhavém právním zájmu žalobce na určení práva výpůjčky pochybný (pomine-li se nesprávný názor žalovaného, že právo výpůjčky skončilo již dnem 31. 12. 2003). Okresní soud postavil svůj závěr o naléhavém právním zájmu žalobce na určení existence jeho práva výpůjčky na závěru, že žalobce není zapsán jako trvalý uživatel pozemků v katastru nemovitostí, a proto také “automaticky” se toto právo nemohlo transformovat ze zákona na právo výpůjčky od 1. 1. 2001. Ani v tomto však není možno existenci naléhavého právního zájmu na určení spatřovat, a to vzhledem ke znění ust. § 59 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení totiž žalobce mohl v případě, že byl přesvědčen o svém právu trvalého užívání k předmětným pozemkům (§ 70 hosp. zákoníku), se domáhat na vlastníku pozemků, splňoval-li dále podmínky uvedené v ust. § 22 odst. 2 stejného zákona, převedení pozemků do svého vlastnictví bezúplatně, a to i soudní cestou žalobou na prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 o.s.ř., tedy žalobou na plnění (viz formulace “... převedou ... bezúplatně ..”). Jestliže tedy žalobce mohl žalovat na plnění, nemá naléhavý právní zájem na určení existence práva. Otázka, zda žalobce právo výpůjčky k pozemkům má a zda splňuje podmínky pro převod pozemků do vlastnictví uvedené v ust. § 22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., by se v takovém řízení řešila jako otázka předběžná, a to bez ohledu na to, zda právo trvalého užívání bylo či nebylo v katastru nemovitostí ve prospěch žalobce zapsáno. Z výše uvedených důvodů byl tedy rozsudek soudu I. stupně změněn a žaloba zamítnuta. Vzhledem ke změně rozsudku bylo nutno znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem. Žalovaný byl v řízení úspěšný, a proto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má na náhradu svých nákladů řízení právo. V řízení před okresním soudem se jedná o částku 2.868,- Kč, což je náklad cestovného osobním automobilem ŠKODA Octavia zástupce žalovaného na trase xxxx a zpět ve dvou případech, tj. celkem 600 km po 4,78 Kč. Nákladem řízení odvolacího je pak částka 1.008,- Kč, což je cestovné za 224 km po 4,50 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, podané k Okresnímu soudu v xxx do dvou měsíců poté, co bude žalobci rozsudek doručen. Rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně. V xxx dne 14.prosince 2004 Předseda senátu: