Nárok na odvod do státního rozpočtu vyplývající z povinnosti zaměstnavatele zaměstnávat občany se změněnou pracovní schopností vzniká státu podle § 24 odst. 3 písm. c) zák. č. 1/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze zákona, aniž je k tomu zapotřebí rozhodnutí orgánu státní správy. Byť je tento nárok zakotven ve veřejnoprávním předpise, rozhoduje o něm v případě sporu soud.

21Co 13/2004 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š. P. a soudců JUDr. J. P. a JUDr. M. K. ve věci žalobkyně Č. r., o. s. Ú. p., IČ xxx, se sídlem N. O. 1371, H. K., proti žalovanému A., spol. s r.o., IČ xxx, se sídlem Ch. 53, N. B., o zaplacení 45.516,--Kč s přísl., k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v HK ze dne 29.9.2003, č.j. 8C 169/2003-10, t a k t o : Usnesení okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením zastavil okresní soud řízení (výrok I), rozhodl o postoupení věci po právní moci usnesení Úřadu práce v Hradci Králové (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Předmětem řízení bylo uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 45.516,--Kč s přísl., neboť žalovaný nesplnil svou povinnost odvést tyto prostředky do státního rozpočtu, jak mu ukládá § 24 odst. 3 písm. c/ zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Okresní soud dovodil, že nejde o nárok vyplývající ze soukromoprávních vztahů mezi účastníky, tj. vztahů definovaných v ust. § 1 obč. zák. Odvod do státního rozpočtu je nárokem veřejnoprávním a soud by si svým rozhodnutím přisvojil pravomoc, kterou mu zákon nesvěřuje (§ 7 o.s.ř.). Argumentoval ustanovením § 25 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb., podle něhož se na rozhodování ve věcech zabezpečování práva zaměstnání a povinného přijímání občanů se změněnou pracovní schopností (dále : občané se ZPS) do zaměstnání podle tohoto zákona vztahují obecné předpisy o správním řízení. O povinném odvodu do státního rozpočtu je proto oprávněn rozhodnout svým správním aktem úřad práce jako orgán státní správy zabezpečující státní politiku zaměstnanosti. Pravomoc soudu by byla dána až po vyčerpání řádných opravných prostředků při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Okresní soud proto podle § 104 odst. 1 věta druhá o.s.ř. řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci Úřadu práce v Hradci Králové. Proti usnesení podala včas dovolání žalobkyně. Zdůraznila, že jde o vztah mezi Českou republikou a zaměstnavatelem, jemuž vznikl přímo ze zákona závazek vůči státu. Právním titulem vzniku závazku není jednostranný akt účastníka vztahu, ale obecně závazný předpis. Úřad práce ani jiný orgán veřejné správy nemá oprávnění o existenci nebo výši závazku rozhodnout a jednostranně jeho plnění vynucovat. Vytýkala okresnímu soudu nedůvodný odkaz na § 25 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb., který nezakládá pravomoc úřadu práce rozhodnout o odvodu do státního rozpočtu. Zdůraznila, že vlastní úprava rozhodovací pravomoci úřadu práce je obsažena v zák. č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, a to v § 12 odst. 2 a § 13 odst. 2. Podle § 13 odst. 2 písm. e/ ve znění účinném do 30.9.1999 úřad práce rozhodoval o povinnosti zaměstnavatele přijmout do zaměstnání osoby se změněnou pracovní schopností, novelou provedenou zák. č. 167/1999 Sb. však již tuto pravomoc nemá. Pouze nedopatřením nebyl novelizován i § 25 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb. Toto ustanovení se však stalo nefunkčním a samo o sobě bez vazby na § 13 odst. 2 zák. č. 9/1991 Sb. nemůže založit pravomoc úřadu práce rozhodnout o odvodu zaměstnavatele do státního rozpočtu. Dovozovala, že vztah mezi účastníky řízení je vztahem věřitele a dlužníka, tedy rovný vztah subjektů ve smyslu § 2 odst. 2 obč. zák. a rozhodnutí o něm spadá do pravomoci soudu, bez ohledu na to, že pohledávka vznikla v důsledku veřejnoprávní povinnosti. Navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolání je důvodné. Ust. § 24 zák. č. 1/1991 Sb. ukládá povinnosti zaměstnavatelů pro občany se ZPS (odst. 1), ukládá povinnost zaměstnávat občany se ZPS ve výši povinného podílu tam stanoveného (odst. 2) a stanoví, jak zaměstnavatel povinnost zaměstnávat občany se ZPS plní (odst. 3). Tuto povinnost plní mimo jiné odvodem do státního rozpočtu (§ 24 odst. 3 písm. c/ zák. č. 1/1991 Sb.). Postup při provádění odvodu a oznamovací povinnost zaměstnavatele stanoví v odst. 8. Podle tohoto ustanovení zaměstnavatel je povinen do 15. února následujícího kalendářního roku písemně oznámit úřadu práce plnění povinného podílu za uplynulý kalendářní rok a způsob jeho plnění. Současně je stanoveno, že nesplní-li povinný podíl způsobem uvedeným v odst. 3 písm. a/ nebo b/ (tj. zaměstnáváním občanů se ZPS nebo odebíráním výrobků od zaměstnavatelů tam vymezených), je povinen jej splnit podle odst. 3 písm. c/ (tj. odvodem do státního rozpočtu). Výši odvodu je povinen stanovit a odvést do státního rozpočtu nejpozději do 31.1. následujícího kalendářního roku po roce, v němž povinnost vznikla. Zaplacení prokáže při plnění oznamovací povinnosti podle věty první. Zákon tedy ukládá zaměstnavateli povinnost odvodu do státního rozpočtu, která vzniká za splnění zákonem stanovených podmínek, aniž by počítal s tím, že o uložení této povinnosti bude rozhodováno (že povinnost odvodu vznikne až rozhodnutím). Nárok podle § 24 odst. 3 zák. č. 1/1991 Sb. je specifický nárok založený jinak veřejnoprávním předpisem a vzniká přímo ze zákona, aniž by k jeho vzniku muselo být vydáno rozhodnutí orgánu veřejné správy. Působnost úřadu práce je vymezena zákonem č. 9/1991 Sb. Rozhodovací pravomoc úřadu práce (pokud jde o osoby se ZPS) je vymezena v § 13 odst. 2 taxativně. Ze žádného tam uvedeného ustanovení nelze dovodit pravomoc úřadu práce rozhodovat o povinnosti zaměstnavatele provést odvod do státního rozpočtu podle § 24 odst. 3 písm. c/ zák. č. 1/1991 Sb. Zák. č. 9/1991 Sb. stanoví v § 16 odst. 1, že na rozhodování ministerstva a úřadů práce podle tohoto zákona se nevztahují obecné předpisy o správním řízení s výjimkou rozhodování podle § 8 odst. 4 (tj. ukládání pořádkových pokut orgánem kontroly za zaviněné nesplnění povinností podle odst. 2 a 3), podle § 9 odst. 1 (tj. ukládání pokut za zaviněné porušení povinností, jejichž dodržování je orgán kontroly oprávněn kontrolovat), podle § 11 písm. k/ (tj. udělení nebo odnímání povolení právnickým nebo fyzickým osobám k výkonu zprostředkování zaměstnání), podle § 12 odst. 2 (rozhodování úřadu práce o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, o přiznání, nepřiznání, odejmutí, zastavení nebo vrácení výplaty hmotného zabezpečení, o vydání a odnětí povolení k zaměstnání cizincům a osobám bez státní příslušnosti a povolení zaměstnavatelům získávat na volná pracovní místa občany ze zahraničí) a podle § 13 odst. 2 ( tj. rozhodování o přijetí občana se změněnou pracovní schopností do přípravy pro pracovní uplatnění, o hmotném zabezpečení občanů se změněnou pracovní schopností po dobu jejich přípravy pro pracovní uplatnění a o jeho zvýšení na rodinné příslušníky, o úhradě nákladů na přípravu na pracovní uplatnění občanů se změněnou pracovní schopností, o příspěvku zaměstnavatelům na zřízení a provoz chráněných dílen a pracovišť a občanům samostatně výdělečně činným se změněnou pracovní schopností na vybavení nezbytnými pracovními prostředky a o udělení předchozího souhlasu zaměstnavateli k rozvázání pracovního poměru výpovědí pracovníku se změněnou pracovní schopností). Podle § 25 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb. na rozhodování ve věcech zabezpečování práva zaměstnání a povinného přijímání občanů se ZPS do zaměstnání podle tohoto zákona se vztahují obecné právní předpisy o správním řízení. Rozhodovací pravomoc ve věcech povinného přijímání občanů se ZPS do pracovního poměru stanovil zák. č. 9/1991 Sb. v § 13 odst. 2 písm. e/ ve znění platném do 30.9.1999. Podle tohoto ustanovení úřad práce rozhodoval o povinnosti zaměstnavatele přijmout do zaměstnání občany se ZPS až do výše povinného podílu na celkovém počtu zaměstnanců. Toto ustanovení odkazovalo na § 24 odst. 2 zák. č. 1/1991 Sb. Ust. § 24 v době do 30.9.1999 neukládalo zaměstnavateli povinnost odvodu do státního rozpočtu. Tato povinnost byla uložena až novelou provedenou zákonem č. 167/1999 Sb. s účinností od 1.1.2000. Zákonem č. 167/1999 Sb. bylo ust. § 13 odst. 2 písm. e/ zák. č. 9/1991 Sb. vypuštěno. S přihlédnutím k tomu je třeba vykládat v současné době ust. § 25 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb. Z toho vyplývá závěr, že ust. § 25 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb. nejenže nestanoví působnost úřadu práce, ale ani v současné době nestanoví postup při rozhodování podle § 24 odst. 3 podle předpisů o správním řízení. Z ustanovení § 25 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb. nelze proto dovodit pravomoc úřadu práce rozhodnout o povinnosti zaměstnavatele podle § 24 odst. 3 písm. c/ zák. č. 1/1991 Sb. Z dosud uvedeného vyplývá závěr, že žádný z obou předpisů, tj. zák. č. 1/1991 Sb. ani zák. č. 9/1991 Sb. nezakládá pravomoc úřadu práce rozhodnout o povinnosti odvodu podle § 24 odst. 3 zák. č. 1/1991 Sb., ani nestanoví, že na rozhodování povinnosti zaplatit odvod do státního rozpočtu se vztahují předpisy o správním řízení. Pravomoc správního orgánu (ať úřadu práce nebo jiného správního orgánu) není založena ani jinými právními předpisy (viz např. zák. č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, rodinných a obchodních vtahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanskoprávním řízení, jen stanoví-li to zákon. Vymezením právních vztahů občanskoprávních a veřejnoprávních se zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24.4.2002 sp.zn. 25 Cdo 1211/2001, publikovaném pod č. R 20/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Vysvětlil, že občanskoprávní vztahy podle § 2 odst. 2 obč. zák. se vyznačují rovným postavením účastníků a spočívají v tom, že žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost. Subjekty občanskoprávních vztahů se o vzájemných subjektivních právech a povinnostech musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona. Ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky tato práva vynucovat sám. Metodou právní regulace se občanskoprávní vztahy liší od vztahů, které se označují za veřejnoprávní, pro něž je charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti a základní metodou právní regulace je rozhodnutí orgánu veřejné moci. Jestliže žádným ustanovením zák. č. 1/1991 Sb. ani zák. č. 9/1991 Sb. v platném znění (ani jiného zákona) není svěřena pravomoc k rozhodování o povinnosti podle § 24 odst. 3 písm. c/ zák. č. 1/1991 Sb. správnímu orgánu, nelze dospět k jinému závěru, než že nárok na odvod do státního rozpočtu vzniká státu přímo ze zákona podle § 24 odst. 3 písm. c/ zák. č. 1/1991 Sb., aniž by k tomu bylo zapotřebí rozhodnutí orgánu státní správy. Tento nárok, zakotvený jinak ve veřejnoprávním předpise, je třeba podřadit pod vztah občanskoprávní ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř., o němž v případě sporu rozhoduje soud. Není totiž jiného orgánu, do jehož pravomoci by rozhodnutí bylo svěřeno (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.2.2001 sp. zn. 20 Cdo 2498/99, publikované v časopise Soudní judikatura sešit 9 roč. 2001). Napadené usnesení proto bylo zrušeno podle § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení podle § 221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 5. února 2004 Předsedkyně senátu :