V době od 17. ledna 1992 do 31. prosince 2000 nebyl zakladatel státního podniku oprávněn určovat mzdu řediteli státního podniku, i když ho do funkce ředitele jmenoval.

21Co 378/2003 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š.P. a soudců JUDr. M. K. a JUDr. J. P. ve věci žalobce P. a c. s.p. “v likvidaci” se sídlem v H. K. 2, E. n. čp. xx, proti žalovanému Ing. S. H., bytem H. K., O. čp. xx, zastoupenému JUDr. Z. R. advokátem, o zaplacení 272.572,-- Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 24.3.2003,č.j.10C 211/2001-136,t a k t o I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I m ě n í tak, že se žaloba s požadavkem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 272.572,--Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30.11.2001 do zaplacení, z a m í t á. II. Jinak, ve výrocích pod body II a III, se rozsudek okresního soudu z r u š u j e a v tomto rozsahu se mu věc v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora citovaným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 272.572,--Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30.11.2001 do zaplacení vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I/). Současně zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, jíž se domáhal, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit mu částku 65.000,--Kč s 8,5 % úrokem od 13.10.2001 do zaplacení (výrok pod bodem II/). Žalovanému dále uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 10.900,--Kč (výrok pod bodem III/). Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný byl do funkce ředitele státního podniku P. a c. H. K. jmenován usnesením Rady města HK ze dne 8.5.1991. Žalovaný se zakladatelem Městem HK uzavřel smlouvu o mzdě v letech 1991 až 1997. Poslední z uvedených smluv ze dne 16.6.1997 neodkazuje na vnitřní předpisy státního podniku. Uvedená smlouva byla uzavřena na dobu od 1.1.1997 do termínu zrušení podniku. Vzal za nesporné, že nad rámec uvedené smlouvy čerpal žalovaný v době od listopadu 1998 do ledna 2001 žalovanou částku 272.572,--Kč. Výši této částky vzal za prokázanou i znaleckým posudkem ing. Mgr. J. D. Dále vzal okresní soud za prokázané, že usnesením Rady města HK byl žalovaný odvolán z funkce ředitele státního podniku ke dni vstupu tohoto podniku do likvidace, tj. k 1.2.2001. Se žalovaným byl výpovědí ze dne 13.4.2001 rozvázán pracovní poměr dle § 46 odst. 1 písm. c/ zák. práce z důvodu organizačních změn s tím, že pracovní poměr skončí dne 31.7.2001. Okresní soud uzavřel, že u žalovaného vznikl pracovní poměr jmenováním dle § 27 odst. 4 zák. práce, šlo o tzv. vnější jmenování. I když pracovní poměr byl založen jednostranně zákoník práce nevylučuje, aby další podmínky byly dohodnuty smluvně. Taková jiná smlouva nezakládá pracovní poměr, ale pouze si jí účastníci sjednávají podmínky, za nichž bude funkce vykonávána. Okresní soud uzavřel, že se nejedná o pracovní, ale o jinou smlouvu. Uzavírání takové smlouvy se řídí ust. § 244 zák. práce. Obsahem této jiné smlouvy zpravidla bývá mzda. Okresní soud zdůraznil, že ust. § 4 odst. 3 zák. č. 1/1992, o mzdě, ve znění účinném ke dni uzavření dohody o mzdě výslovně připouštělo, že mzdu lze sjednat v pracovní nebo v jiné smlouvě. Uzavřel, že smlouvu o mzdě ze dne 16.6.1997 je třeba posuzovat podle těchto ustanovení a procesní obrana žalovaného je v rozporu s těmito právními předpisy. Uzavřel, že v souzené věci se žalobci podařilo prokázat, že žalovaný věděl nebo z okolností musel předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to z toho důvodu, že mezi zakladatelem a žalovaným byla mzda smluvně upravena a žalovaný tuto smlouvu porušil. Nárok žalobce kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 243 zák. práce. Zabýval se i námitkou promlčení vznesenou žalovaným a uzavřel, že k promlčení nároku žalobce nedošlo, neboť žaloba byla podána 30.11.2001, tj. do tří let od výplaty sporných částek. Vzhledem k tomuto právnímu posouzení okresní soud odmítl provést další důkazy. Podle jeho závěru zcela v rozporu s uvedeným právním posouzením je návrh žalovaného na provedení důkazu “přílohou k výsledovce”, neboť jde o účetní doklad, který nemůže zakládat, měnit ani rušit žádná ujednání týkající se mzdy. Vzájemný návrh žalovaného okresní soud neshledal důvodným. Uzavřel, že podle § 60a zák. práce žalovanému jako odstupné náleží dvojnásobek průměrného výdělku. Vzal za prokázané, že průměrný výdělek žalovaného činil 13.000,--Kč, dvojnásobek tedy činí 26.000,--Kč. Tato částka byla žalobcem žalovanému zaplacena po podání žaloby a v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno. Uzavřel, že žalovanému nenáleží zvýšené odstupné, neboť ke zvýšení odstupného o další násobky průměrného výdělku nedala souhlas likvidátorka. Ujednání mezi žalovaným a likvidátorkou státního podniku ohledně mzdy za měsíce červen a červenec 2001 posoudil jako narovnání podle § 259 zák. práce, když oba potvrdili, že uzavřeli dohodu o vrácení přeplatku mzdy za dobu od února do května 2001 ve výši 17.614,--Kč. Proto se žalovaný nemůže domáhat zaplacení mzdy za měsíce červen a červenec 2001. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Odkázal na ust. § 1 odst. 1 zák. práce, podle něhož pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Účastníkem pracovněprávního vztahu tak nemůže být třetí subjekt – Město H. K. S odkazem na ust. § 8 zák. práce zdůraznil, že na straně zaměstnavatele nemůže být třetí subjekt – Město H. K. Namítal, že mezi ním a Městem H. K. nevznikl a ani nemohl vzniknout pracovněprávní vztah, neboť Město H. K. nemohlo být účastníkem pracovněprávního vztahu s ním. Vytýkal okresnímu soudu, že neposuzoval jeho vztah s Městem HK podle zák. č. 111/1990 Sb., o státním podniku. Odkazoval zejména na ust. § 5, 6, 10 a 19 tohoto zákona. Vytýkal okresnímu soudu, že zcela opomenul právní a ekonomickou autonomii žalobce a snažil se vytvořit fikci existence pracovněprávního vztahu mezi ním a zakladatelem. Dále vytýkal okresnímu soudu nepatřičný odkaz na ust. § 244 zák. práce v souvislosti s uzavřením tzv. jiné smlouvy. Zdůraznil, že i podle tohoto ustanovení může být tzv. jiná smlouva uzavřena pouze mezi účastníky pracovněprávního vztahu, tedy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V této souvislosti žalovaný připomenul historický vývoj ust. § 123 zák. práce. Namítal, že nepatřičný je odkaz na ust. § 7 odst. 2 zák. práce s tím, že údajně zneužil výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Vytýkal okresnímu soudu, že neuvedl, v čem spočívá zneužití výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu, když svá tvrzení staví na porušení smlouvy mezi neúčastníky pracovněprávního vztahu. Zdůraznil, že nad rámec svých povinností v průběhu výkonu funkce ředitele státního podniku předkládal zakladateli veškeré informace týkající se hospodaření žalobce. Poukazoval na to, že zakladatel vždy s předstihem schvaloval hospodaření žalobce před schválením jeho mzdy. Vytýkal okresnímu soudu nesprávné právní závěry ohledně jeho nároku na odstupné. Zdůraznil, že v době skončení jeho pracovního poměru řešil odstupné platný organizační řád žalobce, proto byl souhlas či nesouhlas likvidátorky právně irelevantní. Požadoval, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba žalobce bude zamítnuta a jeho návrhu bude vyhověno. Žalobce s rozsudkem okresního soudu souhlasil a navrhl jeho potvrzení. Zdůraznil, že tvrzení žalovaného jsou účelová. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami, k nimž je povinen přihlížet podle ust. § 212a odst. 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Okresní soud na základě provedeného dokazování učinil správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje, jeho právní závěry však správné nejsou. Žalovaný byl jmenován do funkce ředitele zakladatelem státního podniku P. a c. H. K. Městem H. K. Žalobce dovozuje svůj nárok uplatněný žalobou z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalobce se měl obohatit na jeho úkor, když mu byla vyplácena vyšší mzda než sjednaná ve smlouvě uzavřené dne 16.6.1997 mezi zakladatelem žalobce a žalovaným. Na základě jmenování vznikl pracovněprávní poměr mezi žalovaným jako zaměstnancem a státním podnikem P.a c. H.K. jako zaměstnavatelem (§ 27 odst. 4 zák. práce). Veškeré podmínky týkající se pracovněprávního vztahu žalovaného, vyjma podmínek týkajících se vzniku pracovněprávního vztahu, mohly být upraveny tzv. jinou smlouvou ve smyslu ust. § 244 zák. práce a § 4 odst. 3 zák. o mzdě, avšak ta mohla být uzavřena jedině mezi ním jako zaměstnancem a žalobcem jako zaměstnavatelem. Ze žádného ustanovení zákoníku práce ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi žalovaným a Městem H. K. (tj. ve znění ke dni 16.6.1997) a ze žádného ustanovení zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, nelze dovodit, že by účastníkem tohoto pracovněprávního vztahu mohl být také zakladatel zaměstnavatele (státního podniku Pekárny a cukrárny), který zaměstnance do vedoucí funkce jmenoval. Podle § 4 odst. 2 zák. č. 111/1990 Sb. zakladatel vykonává vůči podniku funkci orgánu hospodářského řízení za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem. Podnik je právnickou osobou; vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 5 odst. 1 cit. zákona). Dle § 6 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb. podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Podle § 10 odst. 1 a 2 věta prvá zák. č. 111/1990 Sb. vnitřní organizace podniku a organizace vnitřního řízení je ve výhradní působnosti podniku. Vnitřní organizaci podniku upravuje organizační řád, popřípadě jiný podnikový organizační předpis. Dle § 19 odst. 1, 2 a 3 cit. zák. ředitele jmenuje zakladatel na základě výběrového řízení a po vyjádření rady (dozorčí rady). Ředitele odvolává zakladatel. Ředitel řídí činnost podniku a jako statutární orgán jedná ve všech jeho věcech. Z citovaných ustanovení vyplývá, že zakladatelem založený státní podnik je samostatným subjektem práv, který samostatně hospodaří, má vlastní vnitřní organizaci a organizace jeho vnitřního řízení je v jeho výhradní působnosti bez jakýchkoli zásahů zakladatele. Ten vykonává ve vztahu k podniku funkci orgánu hospodářského řízení, především rozhoduje o vzniku a zániku podniku. Ve vztahu k řediteli, jmenovanému zakladatelem, nemá zakladatel jiná oprávnění než ředitele do funkce jmenovat a z této funkce jej odvolat. V jiném vztahu ředitel podniku a zakladatel státního podniku nejsou. V žádném případě podle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy mezi zakladatelem a žalovaným dne 16.6.1997 nemohl zakladatel smlouvou upravit mzdové nároky jmenovaného ředitele. Tuto možnost měl do 16.1.1992 na základě vyhl. č. 118/1991 Sb., vydané podle § 123 odst. 2 písm. a/ zák. práce ve znění platném v době vydání uvedené vyhlášky, a to podle ust. § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky. Vyhl. č. 118/1991 Sb. byla zrušena zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě, a to s účinností od 16.1.1992. Od této doby nebyla právně zakotvena možnost zakladatele státního podniku smluvně upravit mzdové nároky řediteli státního podniku, a to až do 1.1.2001. Tímto dnem nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., jímž byl změněn zákon č. 1/1992 Sb. Uvedený zákon (217/2000 Sb.) opětovně zakotvil možnost zakladatele určit mzdu statutárnímu orgánu podniku, jehož je zakladatelem. Podle ust. § 4 odst. 5 zák. č. 1/1992, ve znění účinném od 1.1.2001, je-li statutární orgán zaměstnancem, určuje mu mzdu orgán, který jej do funkce jmenuje nebo volí, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Ze shora nastíněné právní úpravy vyplývá, že v době, kdy mezi žalovaným a zakladatelem žalobce (Městem H. K.) byla uzavřena smlouva o mzdě (16.6.1997), zakladatel neměl zákonné oprávnění smluvně upravit mzdu statutárního orgánu státního podniku, jehož je zakladatelem. Smlouva uzavřená mezi zakladatelem a žalovaným je proto podle ust. § 242 odst. 1 písm. a/ zák. práce absolutně neplatná, neboť se svým obsahem příčí zákonu. Tato smlouva tudíž nemohla vyvolat právní účinky s ní spojené a nebyla pro účastníky závazná. Nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena jiná smlouva, upravující mzdové nároky žalovaného. Mzdové nároky žalovaného se proto řídily organizačním řádem a vnitropodnikovými mzdovými předpisy. Žalobcem nebylo tvrzeno, že by žalovanému byla ve sporném období vyplácena mzda v rozporu s organizačním řádem či vnitropodnikovými mzdovými předpisy. S ohledem na shora uvedené závěry není žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení důvodný, když žalobce neprokázal, že by se žalovaný na jeho úkor obohatil. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku pod bodem I/ v souladu s ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a žalobu žalobce o povinnosti žalovaného zaplatit mu částku 272.572,--Kč s příslušenstvím zamítl. Pokud jde o nárok žalovaného uplatněný vzájemným návrhem, je rozsudek okresního soudu ohledně tohoto nároku nepřezkoumatelný. Žalobce se vzájemným návrhem domáhal jednak zaplacení odstupného ve výši pětinásobku průměrného měsíčního příjmu v částce 65.000,--Kč (5 x 13.000,--Kč) a jednak zaplacení mzdy za měsíce červen a červenec roku 2001 v celkové částce 26.000,--Kč s tím, že za tyto měsíce mu mzda nebyla vůbec vyplacena. V průběhu řízení se žalobce zavázal zaplatit žalovanému částku 26.000,--Kč představující odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Po zaplacení této částky žalobcem vzal žalovaný v tomto rozsahu svůj vzájemný návrh zpět a okresní soud usnesením ze dne 20.3.2003 č.j. 10C 211/2001-134 řízení o vzájemném návrhu v tomto rozsahu zastavil. Předmětem řízení tedy zůstala částka 39.000,--Kč jako odstupné ve výši zbývajícího trojnásobku průměrného výdělku a zaplacení mzdy za měsíce červen a červenec 2001 v částce 26.000,--Kč. Rozhodnutí okresního soudu o těchto nárocích žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Okresní soud nepřiznání nároku na zvýšené odstupné odůvodnil tím, že ke zvýšení odstupného nedala souhlas likvidátorka. Nezdůvodnil však, podle jakého právního ustanovení bylo ke zvýšení odstupného souhlasu likvidátorky třeba. Nepřiznání nároku žalovaného na zaplacení mzdy za měsíce červen a červenec 2001 okresní soud odůvodnil tím, že ohledně této mzdy žalobce a žalovaný uzavřeli dohodu o narovnání, a to ve vztahu k vrácení přeplatku na mzdě za měsíce únor a květen 2001. Vůbec se však nevypořádal s námitkami žalovaného, spočívajícími v tom, že mu mzda za měsíce červen a červenec 2001 nebyla vyplacena a byla neoprávněně jako údajný přeplatek vrácena a že dohoda o vrácení přeplatku formou nevyplacení mzdy za měsíce červen a červenec 2001 je v rozporu s ust. § 241 odst. 1 písm. c/ zák. práce, neboť se jí předem vzdal svých práv (tyto námitky žalovaný vznesl jednak v podání, jež došlo okresnímu soudu dne 23.10.2002, a jednak při jednání dne 21.11.2002). Vzhledem k tomu, že rozsudek je ohledně nároku uplatněného žalovaným vzájemným návrhem nepřezkoumatelný, odvolací soud jej v tomto rozsahu, tedy ve výroku pod bodem II/ a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem III/ dle § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže na základě dovolání podaného proti výroku pod bodem I/ rozsudku do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v HK k Nejvyššímu soudu ČR se sídlem v Brně, dospěje dovolací soud k závěru, že ve věci samé jde o otázku zásadního právního významu. V HK dne 18. února 2004 Předsedkyně senátu : 21Co 378/2003 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š.P. a soudců JUDr. M. K. a JUDr. J. P. ve věci žalobce P. a c. s.p. “v likvidaci” se sídlem v H. K. 2, E. n. čp. xx, proti žalovanému Ing. S. H., bytem H. K., O. čp. xx, zastoupenému JUDr. Z. R. advokátem, o zaplacení 272.572,-- Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 24.3.2003,č.j.10C 211/2001-136,t a k t o I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I m ě n í tak, že se žaloba s požadavkem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 272.572,--Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30.11.2001 do zaplacení, z a m í t á. II. Jinak, ve výrocích pod body II a III, se rozsudek okresního soudu z r u š u j e a v tomto rozsahu se mu věc v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora citovaným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 272.572,--Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30.11.2001 do zaplacení vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I/). Současně zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, jíž se domáhal, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit mu částku 65.000,--Kč s 8,5 % úrokem od 13.10.2001 do zaplacení (výrok pod bodem II/). Žalovanému dále uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 10.900,--Kč (výrok pod bodem III/). Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný byl do funkce ředitele státního podniku P. a c. H. K. jmenován usnesením Rady města HK ze dne 8.5.1991. Žalovaný se zakladatelem Městem HK uzavřel smlouvu o mzdě v letech 1991 až 1997. Poslední z uvedených smluv ze dne 16.6.1997 neodkazuje na vnitřní předpisy státního podniku. Uvedená smlouva byla uzavřena na dobu od 1.1.1997 do termínu zrušení podniku. Vzal za nesporné, že nad rámec uvedené smlouvy čerpal žalovaný v době od listopadu 1998 do ledna 2001 žalovanou částku 272.572,--Kč. Výši této částky vzal za prokázanou i znaleckým posudkem ing. Mgr. J. D. Dále vzal okresní soud za prokázané, že usnesením Rady města HK byl žalovaný odvolán z funkce ředitele státního podniku ke dni vstupu tohoto podniku do likvidace, tj. k 1.2.2001. Se žalovaným byl výpovědí ze dne 13.4.2001 rozvázán pracovní poměr dle § 46 odst. 1 písm. c/ zák. práce z důvodu organizačních změn s tím, že pracovní poměr skončí dne 31.7.2001. Okresní soud uzavřel, že u žalovaného vznikl pracovní poměr jmenováním dle § 27 odst. 4 zák. práce, šlo o tzv. vnější jmenování. I když pracovní poměr byl založen jednostranně zákoník práce nevylučuje, aby další podmínky byly dohodnuty smluvně. Taková jiná smlouva nezakládá pracovní poměr, ale pouze si jí účastníci sjednávají podmínky, za nichž bude funkce vykonávána. Okresní soud uzavřel, že se nejedná o pracovní, ale o jinou smlouvu. Uzavírání takové smlouvy se řídí ust. § 244 zák. práce. Obsahem této jiné smlouvy zpravidla bývá mzda. Okresní soud zdůraznil, že ust. § 4 odst. 3 zák. č. 1/1992, o mzdě, ve znění účinném ke dni uzavření dohody o mzdě výslovně připouštělo, že mzdu lze sjednat v pracovní nebo v jiné smlouvě. Uzavřel, že smlouvu o mzdě ze dne 16.6.1997 je třeba posuzovat podle těchto ustanovení a procesní obrana žalovaného je v rozporu s těmito právními předpisy. Uzavřel, že v souzené věci se žalobci podařilo prokázat, že žalovaný věděl nebo z okolností musel předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to z toho důvodu, že mezi zakladatelem a žalovaným byla mzda smluvně upravena a žalovaný tuto smlouvu porušil. Nárok žalobce kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 243 zák. práce. Zabýval se i námitkou promlčení vznesenou žalovaným a uzavřel, že k promlčení nároku žalobce nedošlo, neboť žaloba byla podána 30.11.2001, tj. do tří let od výplaty sporných částek. Vzhledem k tomuto právnímu posouzení okresní soud odmítl provést další důkazy. Podle jeho závěru zcela v rozporu s uvedeným právním posouzením je návrh žalovaného na provedení důkazu “přílohou k výsledovce”, neboť jde o účetní doklad, který nemůže zakládat, měnit ani rušit žádná ujednání týkající se mzdy. Vzájemný návrh žalovaného okresní soud neshledal důvodným. Uzavřel, že podle § 60a zák. práce žalovanému jako odstupné náleží dvojnásobek průměrného výdělku. Vzal za prokázané, že průměrný výdělek žalovaného činil 13.000,--Kč, dvojnásobek tedy činí 26.000,--Kč. Tato částka byla žalobcem žalovanému zaplacena po podání žaloby a v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno. Uzavřel, že žalovanému nenáleží zvýšené odstupné, neboť ke zvýšení odstupného o další násobky průměrného výdělku nedala souhlas likvidátorka. Ujednání mezi žalovaným a likvidátorkou státního podniku ohledně mzdy za měsíce červen a červenec 2001 posoudil jako narovnání podle § 259 zák. práce, když oba potvrdili, že uzavřeli dohodu o vrácení přeplatku mzdy za dobu od února do května 2001 ve výši 17.614,--Kč. Proto se žalovaný nemůže domáhat zaplacení mzdy za měsíce červen a červenec 2001. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Odkázal na ust. § 1 odst. 1 zák. práce, podle něhož pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Účastníkem pracovněprávního vztahu tak nemůže být třetí subjekt – Město H. K. S odkazem na ust. § 8 zák. práce zdůraznil, že na straně zaměstnavatele nemůže být třetí subjekt – Město H. K. Namítal, že mezi ním a Městem H. K. nevznikl a ani nemohl vzniknout pracovněprávní vztah, neboť Město H. K. nemohlo být účastníkem pracovněprávního vztahu s ním. Vytýkal okresnímu soudu, že neposuzoval jeho vztah s Městem HK podle zák. č. 111/1990 Sb., o státním podniku. Odkazoval zejména na ust. § 5, 6, 10 a 19 tohoto zákona. Vytýkal okresnímu soudu, že zcela opomenul právní a ekonomickou autonomii žalobce a snažil se vytvořit fikci existence pracovněprávního vztahu mezi ním a zakladatelem. Dále vytýkal okresnímu soudu nepatřičný odkaz na ust. § 244 zák. práce v souvislosti s uzavřením tzv. jiné smlouvy. Zdůraznil, že i podle tohoto ustanovení může být tzv. jiná smlouva uzavřena pouze mezi účastníky pracovněprávního vztahu, tedy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V této souvislosti žalovaný připomenul historický vývoj ust. § 123 zák. práce. Namítal, že nepatřičný je odkaz na ust. § 7 odst. 2 zák. práce s tím, že údajně zneužil výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Vytýkal okresnímu soudu, že neuvedl, v čem spočívá zneužití výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu, když svá tvrzení staví na porušení smlouvy mezi neúčastníky pracovněprávního vztahu. Zdůraznil, že nad rámec svých povinností v průběhu výkonu funkce ředitele státního podniku předkládal zakladateli veškeré informace týkající se hospodaření žalobce. Poukazoval na to, že zakladatel vždy s předstihem schvaloval hospodaření žalobce před schválením jeho mzdy. Vytýkal okresnímu soudu nesprávné právní závěry ohledně jeho nároku na odstupné. Zdůraznil, že v době skončení jeho pracovního poměru řešil odstupné platný organizační řád žalobce, proto byl souhlas či nesouhlas likvidátorky právně irelevantní. Požadoval, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba žalobce bude zamítnuta a jeho návrhu bude vyhověno. Žalobce s rozsudkem okresního soudu souhlasil a navrhl jeho potvrzení. Zdůraznil, že tvrzení žalovaného jsou účelová. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami, k nimž je povinen přihlížet podle ust. § 212a odst. 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Okresní soud na základě provedeného dokazování učinil správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje, jeho právní závěry však správné nejsou. Žalovaný byl jmenován do funkce ředitele zakladatelem státního podniku P. a c. H. K. Městem H. K. Žalobce dovozuje svůj nárok uplatněný žalobou z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalobce se měl obohatit na jeho úkor, když mu byla vyplácena vyšší mzda než sjednaná ve smlouvě uzavřené dne 16.6.1997 mezi zakladatelem žalobce a žalovaným. Na základě jmenování vznikl pracovněprávní poměr mezi žalovaným jako zaměstnancem a státním podnikem P.a c. H.K. jako zaměstnavatelem (§ 27 odst. 4 zák. práce). Veškeré podmínky týkající se pracovněprávního vztahu žalovaného, vyjma podmínek týkajících se vzniku pracovněprávního vztahu, mohly být upraveny tzv. jinou smlouvou ve smyslu ust. § 244 zák. práce a § 4 odst. 3 zák. o mzdě, avšak ta mohla být uzavřena jedině mezi ním jako zaměstnancem a žalobcem jako zaměstnavatelem. Ze žádného ustanovení zákoníku práce ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi žalovaným a Městem H. K. (tj. ve znění ke dni 16.6.1997) a ze žádného ustanovení zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, nelze dovodit, že by účastníkem tohoto pracovněprávního vztahu mohl být také zakladatel zaměstnavatele (státního podniku Pekárny a cukrárny), který zaměstnance do vedoucí funkce jmenoval. Podle § 4 odst. 2 zák. č. 111/1990 Sb. zakladatel vykonává vůči podniku funkci orgánu hospodářského řízení za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem. Podnik je právnickou osobou; vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 5 odst. 1 cit. zákona). Dle § 6 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb. podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Podle § 10 odst. 1 a 2 věta prvá zák. č. 111/1990 Sb. vnitřní organizace podniku a organizace vnitřního řízení je ve výhradní působnosti podniku. Vnitřní organizaci podniku upravuje organizační řád, popřípadě jiný podnikový organizační předpis. Dle § 19 odst. 1, 2 a 3 cit. zák. ředitele jmenuje zakladatel na základě výběrového řízení a po vyjádření rady (dozorčí rady). Ředitele odvolává zakladatel. Ředitel řídí činnost podniku a jako statutární orgán jedná ve všech jeho věcech. Z citovaných ustanovení vyplývá, že zakladatelem založený státní podnik je samostatným subjektem práv, který samostatně hospodaří, má vlastní vnitřní organizaci a organizace jeho vnitřního řízení je v jeho výhradní působnosti bez jakýchkoli zásahů zakladatele. Ten vykonává ve vztahu k podniku funkci orgánu hospodářského řízení, především rozhoduje o vzniku a zániku podniku. Ve vztahu k řediteli, jmenovanému zakladatelem, nemá zakladatel jiná oprávnění než ředitele do funkce jmenovat a z této funkce jej odvolat. V jiném vztahu ředitel podniku a zakladatel státního podniku nejsou. V žádném případě podle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy mezi zakladatelem a žalovaným dne 16.6.1997 nemohl zakladatel smlouvou upravit mzdové nároky jmenovaného ředitele. Tuto možnost měl do 16.1.1992 na základě vyhl. č. 118/1991 Sb., vydané podle § 123 odst. 2 písm. a/ zák. práce ve znění platném v době vydání uvedené vyhlášky, a to podle ust. § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky. Vyhl. č. 118/1991 Sb. byla zrušena zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě, a to s účinností od 16.1.1992. Od této doby nebyla právně zakotvena možnost zakladatele státního podniku smluvně upravit mzdové nároky řediteli státního podniku, a to až do 1.1.2001. Tímto dnem nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., jímž byl změněn zákon č. 1/1992 Sb. Uvedený zákon (217/2000 Sb.) opětovně zakotvil možnost zakladatele určit mzdu statutárnímu orgánu podniku, jehož je zakladatelem. Podle ust. § 4 odst. 5 zák. č. 1/1992, ve znění účinném od 1.1.2001, je-li statutární orgán zaměstnancem, určuje mu mzdu orgán, který jej do funkce jmenuje nebo volí, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Ze shora nastíněné právní úpravy vyplývá, že v době, kdy mezi žalovaným a zakladatelem žalobce (Městem H. K.) byla uzavřena smlouva o mzdě (16.6.1997), zakladatel neměl zákonné oprávnění smluvně upravit mzdu statutárního orgánu státního podniku, jehož je zakladatelem. Smlouva uzavřená mezi zakladatelem a žalovaným je proto podle ust. § 242 odst. 1 písm. a/ zák. práce absolutně neplatná, neboť se svým obsahem příčí zákonu. Tato smlouva tudíž nemohla vyvolat právní účinky s ní spojené a nebyla pro účastníky závazná. Nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena jiná smlouva, upravující mzdové nároky žalovaného. Mzdové nároky žalovaného se proto řídily organizačním řádem a vnitropodnikovými mzdovými předpisy. Žalobcem nebylo tvrzeno, že by žalovanému byla ve sporném období vyplácena mzda v rozporu s organizačním řádem či vnitropodnikovými mzdovými předpisy. S ohledem na shora uvedené závěry není žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení důvodný, když žalobce neprokázal, že by se žalovaný na jeho úkor obohatil. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku pod bodem I/ v souladu s ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a žalobu žalobce o povinnosti žalovaného zaplatit mu částku 272.572,--Kč s příslušenstvím zamítl. Pokud jde o nárok žalovaného uplatněný vzájemným návrhem, je rozsudek okresního soudu ohledně tohoto nároku nepřezkoumatelný. Žalobce se vzájemným návrhem domáhal jednak zaplacení odstupného ve výši pětinásobku průměrného měsíčního příjmu v částce 65.000,--Kč (5 x 13.000,--Kč) a jednak zaplacení mzdy za měsíce červen a červenec roku 2001 v celkové částce 26.000,--Kč s tím, že za tyto měsíce mu mzda nebyla vůbec vyplacena. V průběhu řízení se žalobce zavázal zaplatit žalovanému částku 26.000,--Kč představující odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Po zaplacení této částky žalobcem vzal žalovaný v tomto rozsahu svůj vzájemný návrh zpět a okresní soud usnesením ze dne 20.3.2003 č.j. 10C 211/2001-134 řízení o vzájemném návrhu v tomto rozsahu zastavil. Předmětem řízení tedy zůstala částka 39.000,--Kč jako odstupné ve výši zbývajícího trojnásobku průměrného výdělku a zaplacení mzdy za měsíce červen a červenec 2001 v částce 26.000,--Kč. Rozhodnutí okresního soudu o těchto nárocích žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Okresní soud nepřiznání nároku na zvýšené odstupné odůvodnil tím, že ke zvýšení odstupného nedala souhlas likvidátorka. Nezdůvodnil však, podle jakého právního ustanovení bylo ke zvýšení odstupného souhlasu likvidátorky třeba. Nepřiznání nároku žalovaného na zaplacení mzdy za měsíce červen a červenec 2001 okresní soud odůvodnil tím, že ohledně této mzdy žalobce a žalovaný uzavřeli dohodu o narovnání, a to ve vztahu k vrácení přeplatku na mzdě za měsíce únor a květen 2001. Vůbec se však nevypořádal s námitkami žalovaného, spočívajícími v tom, že mu mzda za měsíce červen a červenec 2001 nebyla vyplacena a byla neoprávněně jako údajný přeplatek vrácena a že dohoda o vrácení přeplatku formou nevyplacení mzdy za měsíce červen a červenec 2001 je v rozporu s ust. § 241 odst. 1 písm. c/ zák. práce, neboť se jí předem vzdal svých práv (tyto námitky žalovaný vznesl jednak v podání, jež došlo okresnímu soudu dne 23.10.2002, a jednak při jednání dne 21.11.2002). Vzhledem k tomu, že rozsudek je ohledně nároku uplatněného žalovaným vzájemným návrhem nepřezkoumatelný, odvolací soud jej v tomto rozsahu, tedy ve výroku pod bodem II/ a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem III/ dle § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže na základě dovolání podaného proti výroku pod bodem I/ rozsudku do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v HK k Nejvyššímu soudu ČR se sídlem v Brně, dospěje dovolací soud k závěru, že ve věci samé jde o otázku zásadního právního významu. V HK dne 18. února 2004 Předsedkyně senátu :