Jestliže kupní cena byla podle dohody smluvních stran zaplacena směnkou a nešlo-li o obchodní závazkový vztah, může prodávající požadovat jen plnění ze směnky.

21Co 468/2003 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š. P. a soudců JUDr. J. P. a JUDr. M. K. ve věci žalobce B. M., bytem Ch. xx, zastoupeného JUDr. Z. H., advokátem se sídlem ve Z., R. xx, proti žalovanému L. M., bytem v H. K., N. Z. xx, zastoupenému Mgr. K. B., advokátem se sídlem v H. K., K. IV. xx, o zaplacení 96.000,-- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 12.5.2003, č.j. 13C 126/98-146, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í takto: Žaloba žalobce, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 96.000,-- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 130.000,-- Kč od 22.8.1996 do 13.7.1997 a s 18% úrokem z prodlení z částky 96.000,-- Kč od 14.3.1997 do zaplacení, se z a m í t á . II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného náklady řízení před okresním soudem ve výši 16.125,-- Kč a před krajským soudem ve výši 19.050,--Kč. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 96.000,-- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 130.000,-- Kč od 22.8.1996 do 13.7.1997 a 18% úrokem z prodlení z částky 96.000,-- Kč od 14.3.1997 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení ve výši 60.025,-- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázané, že žalobce jako prodávající a žalovaný jako kupující mezi sebou dne 7.8.1996 uzavřeli kupní smlouvu na osobní automobil značky Ford Probe SPZ KMD XX-XX za cenu 210.000,-- Kč. Žalovaný zaplatil zálohu 80.000,-- Kč a dne 14.7.1997 dalších 34.000,-- Kč. V kupní smlouvě bylo ujednáno, že platba bude provedena jednak zálohou 80.000,-- Kč a jednak směnkou č. 101/96 na částku 130.000,-- Kč. Vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v předchozím zrušujícím usnesení vycházel okresní soud z toho, že směnka plnila funkci platební. Účastníci sice kupní smlouvu nadepsali tak, že ji uzavírají podle občanského zákoníku, ale v řízení bylo prokázáno, že žalobce v době prodeje měl předmětné vozidlo zanesené v účetnictví své firmy a žalovaný rovněž jako podnikatel potvrdil, že vozidlo koupil pro podnikání. Oba byli v době uzavření kupní smlouvy podnikateli. Okresní soud v prvé řadě zaujal právní názor, že věc je třeba posoudit podle obchodního zákoníku ve smyslu § 261 odst. 1 tohoto zákona, neboť oba účastníci jsou podnikatelé, kteří podnikají na základě živnostenského oprávnění a předmětem kupní smlouvy byl závazek účastníků týkající se jejich podnikatelské činnosti. Účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle § 409 obch. zák. Jde mezi nimi o obchodní závazkový vztah podle § 1 obch. zák. a platí proto ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy daná obchodním zákoníkem bez ohledu na to, že si účastníci smlouvu uzavřeli podle občanského zákoníku. Podle § 334 obch. zák. otevření akreditivu, jakož i vystavení směnky nebo šeku, prostřednictvím kterých má být podle smlouvy splněn peněžitý závazek, nemají vliv na trvání tohoto závazku. Věřitel je však oprávněn požadovat splnění peněžitého závazku na dlužníku podle smlouvy, jen když nemůže dosáhnout jeho splnění z akreditivu, směnky nebo šeku. Žalobce prokázal, že nemůže dosáhnout splnění peněžitého závazku ze směnky a je proto oprávněn domáhat se dlužné částky po žalovaném jako splnění peněžitého závazku ze smlouvy – zaplacení kupní ceny podle uzavřené kupní smlouvy. Navíc byla částečnou úhradou nastolena vyvratitelná právní domněnka existence předmětného závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák. ve spojení s § 323 obch. zák. Okresní soud proto z těchto důvodů žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku podal včasné a řádné odvolání žalovaný. Namítal, že okresní soud nesprávně závazkový vztah mezi účastníky posoudil podle obchodního zákoníku ve smyslu § 261 tohoto zákona, a to v rozporu s obsahem smlouvy, která nese v záhlaví odkaz na to, že je uzavřena podle občanského zákoníku. Smlouva na straně prodávajícího neuvádí jeho identifikační číslo a na straně kupujícího je toto identifikační číslo doplněno zřejmě později. Zdůraznil, že automobil nikdy nebyl veden v jeho účetnictví a ani nebyl přihlášen k povinné platbě silniční daně a nebyly ani účtovány náklady na jeho provoz a používání. Okresní soud pak na základě těchto chybných závěrů aplikoval ust. § 334 obch. zák. Směnka navíc nikdy nebyla předložena k proplacení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu v tom, že mezi účastníky se jednalo o obchodní závazkový vztah podle § 261 obch. zák. Oba účastníci byli v době uzavření kupní smlouvy podnikateli a předmět koupě měl vztah k podnikání jich obou. Tvrdil, že vozidlo bylo součástí jeho obchodního majetku. Poukazoval na to, že z výpovědi žalovaného před soudem prvního stupně, kdy uvedl: “Směnku měl zaplatit pan F., proto to byla avalovaná směnka, to auto se mělo jako prostředek k podnikání ...”, zjevně vyplývá, že auto bylo kupováno pouze a výlučně za účelem podnikání žalovaného. Zdůraznil, že pro posouzení, zda se jedná o obchodní závazkový vztah, je rozhodující okamžik vzniku tohoto vztahu. Protože ust. § 261 odst. 1 obch. zák. je kogentní povahy, nemá význam to, že v záhlaví smlouvy je tato označena odkazem na občanský zákoník. Okresní soud pak správně aplikoval ust. § 334 obch. zák. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání je opodstatněné. Odvolací soud v prvé řadě neshledal žádné důvody pro to, aby se jakkoli odchýlil od svého právního názoru vyjádřeného v odůvodnění usnesení Krajského soudu v HK ze dne 23.10.2002, č.j. 20Co 229/2002-120. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že směnka v posuzované věci plnila funkci platební a nikoli zajišťovací. Platební funkce směnky přitom znamená, že účastníci vyloučili obecnou úpravu placení kupní ceny na základě kupní smlouvy a určili, že platba bude provedena směnkou. Z kupní smlouvy se tedy plnění žalobce domáhat nemůže. I v případě, že by směnka byla neplatná, mohl by se domáhat vydání směnky platné na zbylou část kupní ceny a nikoliv zaplacení žalované částky, neboť takové právo mu kupní smlouva nepřiznává. Vycházeje z tohoto právního názoru se pak stalo pro právní posouzení věci zásadním způsobem významným to, zda se práva a povinnosti pro účastníky z uzavřené kupní smlouvy plynoucí řídí režimem občanského zákoníku nebo zákoníku obchodního. Pokud by totiž byla věc posuzována podle občanského zákoníku, nebylo by vůbec možné ust. § 334 obch. zák. a § 407 odst. 3 obch. zák. na věc použít. Podle § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v odst. 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Toto ustanovení obecně upravuje rozsah působnosti obchodního zákoníku. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona (část třetí - obchodní závazkové vztahy) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Toto ustanovení představuje speciální úpravu vzhledem k § 1 obch. zák. a týká se výlučně závazkových vztahů. Ust. § 261 odst. 1 obch. zák. tedy představuje jednu z více definicí obchodního charakteru závazkového vztahu. Pokud tedy není na věc třeba užít obchodního zákoníku z důvodů dále uvedených ve speciálních ustanovení tohoto zákona , je třeba, aby v řízení byly prokázány skutečnosti, ze kterých je zřejmé, že podmínky stanovené v § 261 odst. 1 obch. zák. byly splněny. Podmínky dané tímto ustanovením musí být objektivně dány v okamžiku uzavření smlouvy. Ke změnám, které nastaly poté, se nepřihlíží a nemají pro posouzení věci žádný právní význam a ani později povahu právního vztahu mezi účastníky nemění. V tom sdílí odvolací soud právní názor žalobce uvedený ve vyjádření k odvolání. Nezáleží přitom na vnitřním subjektivním přesvědčení jednotlivého účastníka závazkového vztahu o obchodněprávní povaze závazku. Rozhodnou tedy není ani vůle účastníka smlouvy, pokud ji nedal při uzavírání smlouvy patřičně najevo svému smluvnímu partnerovi nebo s ohledem na další okolnosti věci musela i tak druhá strana vědět, že jde o vztah, který souvisí s podnikatelskou činností (např. dodávka stavebního materiálu v rozsahu přesahujícím osobní potřebu podnikatele s předmětem podnikání stavební práce). Ust. § 261 odst. 1 obch. zák. stanoví podmínky dvě, které musí být splněny kumulativně. První podmínkou je, aby účastníci závazkového vztahu byli při jeho vzniku podnikateli. Podle § 2 odst. 2 písm. b/ obch. zák. je podnikatelem podle tohoto zákona mj. osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění. Tato podmínka byla v posuzované věci splněna beze zbytku. Smlouva byla uzavřena dne 7.8.1996 a k tomuto rozhodnému okamžiku žalobce disponoval živnostenským listem s předmětem podnikání obchodní činnost – nákup a prodej veškerého potravinářského a nepotravinářského zboží, včetně spotřebního. Žalovaný byl v živnostenském rejstříku zapsán jako podnikatel s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, realitní kancelář, zprostředkování obchodní činnosti a služeb. Druhou podmínkou § 261 odst. 1 obch. zák. je, aby se závazkový vztah týkal podnikatelské činnosti těchto podnikatelů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem. I podnikatel si totiž může opatřovat věci pro jinou potřebu, než je jeho podnikatelská činnost. Podnikatelskou činností je přitom třeba rozumět stejně jako podnikáním soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obch. zák.). V případě živnostenské podnikatelské činnosti je třeba při určení jejího rozsahu a mezí vycházet z předmětu podnikání živnostníka, tak jak je vymezen v živnostenském listě. Činnost podnikatele nebo i jiné osoby, byť by jinak splňovala hledisko soustavnosti a účelnosti dosáhnout zisku, která by byla uskutečňována bez příslušného oprávnění, nemůže být hlediskem pro aplikaci § 261 odst. 1 obch. zák. Souvislost závazkového vztahu s podnikatelskou činností musí být naplněna u obou subjektů závazkového vztahu. Odvolací soud je názoru, že tato podmínka nebyla v době uzavření smlouvy (vzniku závazkového vztahu) s přihlédnutím ke všem okolnostem věci splněna ani u jednoho z účastníků smlouvy. Žalobce sám ve své výpovědi uvedl, že automobil vedl ve své účetní evidenci podnikatele, používal jej pro podnikání, vozil jím např. počítače. I kdyby tomu tak bylo a odvolací soud nakonec ani nemá důvod o tom pochybovat, nelze bez dalšího jen z této okolnosti dovodit, že pokud se žalobce jako podnikatel, který automobil používá pro podnikání, rozhodl jej z jakéhokoliv důvodu prodat, bude se případná kupní smlouva řídit obchodním zákoníkem podle § 261 odst. 1 obch. zák., protože se týká podnikatelské činnosti žalobce jako prodávajícího. Žalobce nepodnikal s předmětem podnikání nákup a prodej motorových vozidel a i z jeho tvrzení je zřejmé, že automobil sám nekoupil za účelem jeho dalšího prodeje a dosažení tímto způsobem zisku, ale požíval jej pro uskutečňování své jiné podnikatelské činnosti. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani to, že jej vedl v evidenci se všemi dalšími právními důsledky, např. daňovými. Pokud se jej rozhodl prodat, nečinil tak v souvislosti s předmětem své podnikatelské činnosti a kupní smlouva se jeho podnikatelské činnosti přímo netýkala. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že závazkový vztah se netýkal podnikatelské činnosti žalobce, o to více se nemohl týkat podnikatelské činnosti žalovaného. Oproti žalobci v postavení prodávajícího by bylo možné v případě žalovaného jako kupujícího uzavřít, že věc se týkala jeho podnikatelské činnosti, pokud by bylo ze všech okolností věci zřejmé, že automobil kupoval pro potřeby svého podnikání. Je třeba ovšem zdůraznit, že tato podmínka by musela být splněna v době uzavření smlouvy. Přitom ani s ohledem na předmět kupní smlouvy nelze dojít k závěru, že nákup osobního automobilu se nemohl týkat jiné než podnikatelské činnosti žalovaného. Osobní automobil je ilustrativním příkladem předmětu závazku (věci), který může být užíván jak v podnikatelské činnosti podnikatele, tak i pro jeho osobní potřebu. V řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že nákup automobilu se týkal právě podnikatelské činnosti žalovaného. Žalobce sice jako účastník řízení vypověděl, že žalovaný mu tvrdil, že auto koupil pro podnikání, ale jeho výpověď nebyla dalšími důkazy podepřena. Sami účastníci si v rozporu s tímto nynějším tvrzením žalobce do smlouvy uvedli, že je uzavírána podle občanského zákoníku. Obsahem smlouvy si tak nedali najevo, že se smlouva týká jejich podnikatelské činnosti. Pokud žalobce namítal, že sám žalovaný ve své výpovědi uvedl: “Auto se mělo jako prostředek k podnikání”, pak tuto větu z výpovědi žalovaného nelze hodnotit odděleně od ostatních skutečností, které vyšly v řízení najevo, anebo které uvedli účastníci (§ 132 občanského soudního řádu). Žalovaný totiž dále při jednání odvolacího soudu dne 23.4.2001 uvedl, že byl spolu s panem F. domluven, že založí společnost a jeho vkladem bude právě toto auto. V řízení přitom nevyšlo najevo, že by žalovaný již učinil jakékoliv konkrétní právní úkony spojené se založením nebo vznikem budoucí obchodní společnosti. Nadto pouhý záměr fyzické osoby použít automobil jako budoucí vklad do blíže nespecifikované obchodní společnosti (§ 59 obch. zák.) nemůže být okolností, která by odůvodnila závěr, že se smlouva, kterou automobil nabývá, týká jeho podnikatelské činnosti. Odvolací soud na tomto místě znovu opakuje, že rozhodným je okamžik uzavření smlouvy. Pokud v řízení nebyly spolehlivě prokázány skutečnosti, které by svědčily o tom, že byly splněny podmínky ust. § 261 odst. 1 obch. zák., nelze na závazkový vztah mezi účastníky obchodního zákoníku použít. Právní postavení účastníků ze smlouvy vyplývající se řídí režimem občanského zákoníku jako předpisu obecného. Z tohoto důvodu nebylo pak možné na věc vůbec použít ust. § 334 a § 407 obch. zák., jak to provedl nesprávně okresní soud. Spor o to, zda tato právní ustanovení aplikoval správně, proto ztrácí jakýkoliv význam. Občanský zákoník ustanovení obdobné § 334 obch. zák. nezná. Potom platí právní názor opakovaně odvolacím soudem vyjádřený, že pokud směnka plnila funkci platební, nemůže se žalobce plnění z kupní smlouvy domáhat. Kupní cena byla zaplacena již okamžikem vystavení směnky. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 220 o.s.ř. změnil tak, že žalobu zamítl. Protože odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně změnil, musel rozhodnout nejen o náhradě nákladů řízení odvolacího, ale i o náhradě nákladů řízení před okresním soudem ( § 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaný byl v řízeních před soudy obou stupňů zcela úspěšný a náleží mu tedy právo na náhradu nákladů, které v obou těchto řízeních vynaložil (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaný v řízení před soudem prvého stupně platil tyto své náklady: odměna za zastupování advokátem (§ 137 odst. 2 o.s.ř.) v rozsahu 5 úkonů právní služby po 3.150,-- Kč (§ 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.), přičemž ke každému úkonu právní služby náleží advokátu právo na paušální částku náhrady hotových výdajů po 75,-- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Celkem 16.125,-- Kč. Vyhlášku č. 177/1996 Sb. je přitom třeba na stanovení odměny za zastupování advokátem použít podle čl. 10 přechodných a závěrečných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., neboť řízení před soudem prvého stupně bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001). Rozhodným je okamžik zahájení řízení, nikoliv okamžik převzetí zastoupení účastníka advokátem. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný zaplatil soudní poplatek za podané odvolání v předchozím odvolacím řízení. Byl k jeho zaplacení sice soudem vyzván, ale z obsahu spisu nevyplývá, že by byl soudní poplatek skutečně zaplacen. Odvolací soud proto žalovanému náhradu této položky nákladů nepřiznal. Žalovaný v odvolacím řízení vynaložil rovněž náklady spočívající v odměně za zastupování advokátem (§ 137 odst. 2, § 224 odst. 1 o.s.ř.) v sazbě 18.900,-- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb.), advokátu dále náleží 2 paušální částky náhrady hotových výdajů po 75,-- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Celkem žalovaný vynaložil v odvolacím řízení náklady ve výši 19.050,-- Kč. Obě náhrady je žalobce povinen žalovanému zaplatit k rukám jeho zástupce podle § 149 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Lze proti němu podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v HK. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně. V HK dne 19. ledna 2004