Je-li náhrada škody požadována na několika škůdcích (§ 438 ObčZ), jde u nich o samostatné společenství (§ 91 odst. 1 OSŘ), i když za škodu odpovídají společně a nerozdílně. Je proto možné vydat rozsudek pro uznání na základě fikce uznání nároku (§ 114b) odst. 1 a 5 OSŘ) jen proti některým z nich.

21Co 555/2003 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š. P. a soudců JUDr. J. P. a JUDr. M. K. ve věci žalobkyně J. J., bytem S., Š. xx, zastoupené JUDr. T.L. advokátem, proti žalovaným 1) M.T. nad O. se sídlem v T. nad O., M. n. xx, zastoupenému JUDr. J. M., advokátem, 2) S, s, a ž. a.s. – o. z. H. K. se sídlem v H. K., S. xx, 3) S., s.r.o. se sídlem v H. K., P. xx, zastoupenému JUDr. J. S., advokátem, k odvolání prvého žalovaného proti částečnému rozsudku pro uznání Okresního soudu v HK ze dne 23.6. 2003, č.j. 14C 17/2003-75, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I p o t v r z u j e . II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek okresního soudu zrušuje a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud částečným rozsudkem pro uznání ze dne 23.6. 2003 uložil prvému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 144.396,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení ode dne 15.1. 2003 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku II uvedl, že o nákladech řízení a zbývající části předmětu řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném. Žalobkyně se po žalovaných domáhala náhrady škody na zdraví, která jí vznikla pádem do neoznačeného výkopu a podle jejího názoru za tuto škodu odpovídají právě žalovaní. Okresní soud dále v odůvodnění uvedl, že žalovaní byli soudem vyzváni, aby se ve lhůtě 30 dnů k věci vyjádřili a byli poučeni o následcích nečinnosti a možnosti vydání rozsudku pro uznání. První žalovaný se ve lhůtě k věci nevyjádřil a ani nesdělil žádné důvody, které mu ve vyjádření bránily. Uplynutím lhůty nastoupila fikce uznání podle § 114b odst. 5 obč. soud. řádu a soud proto rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 obč. soud. řádu. Žalovaní byli v postavení samostatných společníků a bylo proto možné rozhodnout částečným rozsudkem pro uznání i proti jednomu z nich. Okresní soud se pak dále zabýval stručným právním posouzením věci. Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný odvolání. Namítal, že částečným rozsudkem pro uznání jen proti jednomu ze žalovaných nebylo možné rozhodnout již s ohledem na povahu uplatněného nároku. Žalobkyně se domáhá po žalovaných náhrady škody a podle § 438 odst. 2 obč. soud. řádu je primární solidární odpovědnost škůdců a předchází odpovědnosti dělené podle účasti na škodě. Rozhodnutí soudu tak popírá nárok dotčeného žalovaného vypořádat se s ostatními škůdci podle § 439 obč. zákoníku. Pokud by soud v dalším řízení rozhodl proti dalším žalovaným i z části kladně, nemohla by se dalším rozsudkem uložená povinnost k solidárnímu plnění v případě výkonu rozhodnutí vztahovat i na 1. žalovaného. Poučení, kterého se 1. žalovanému dostalo není navíc dostatečně srozumitelné. 1. žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a odkázala na jeho odůvodnění. Uvedla, že hmotněprávní povaha nároku ani společenství žalovaných vydání částečného rozsudku pro uznání nevylučovaly. Zdůraznila, že jako věřitelka má právo domáhat se plnění po kterémkoliv ze solidárně zavázaných dlužníků podle § 511 odst. 1 obč. zákoníku. Prvý žalovaný má právo se s ostatními spoludlužníky vypořádat podle § 439 obč. zákoníku. Odvolací soud věc projednal v nařízeném jednání podle § 214 odst. 1 obč. soud. řádu a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Odvolací soud přezkoumal rozsudek pro uznání jen z důvodů uvedených v § 205b obč. soud. řádu, podle kterého u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacími důvody jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a obč. soud. řádu). Rozsudek okresního soudu netrpí žádnou z vad uvedenou v § 205 odst. 2 písm. a)obč. soud. řádu a žádná z těchto vad nebyla ani odvolatelem namítána. Podle § 153a odst. 1 věta první obč. soud. řádu, uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odstavce třetího tohoto ustanovení rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b). Podle § 114b odst. 1 obč. soud. řádu, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Podle § 114b odst. 5 obč. soud. řádu jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce prvého včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. Odvolací soud nesdílí názor odvolatele, že poučení, kterého se mu ve výzvě okresního soudu podle § 114b odst. 1 obč. soud. řádu dostalo, bylo nesrozumitelné. Okresní soud žalované vyzval k vyjádření podle § 114b odst. 1 obč. soud. řádu usnesením ze dne 20.3. 2003, č.j. 14C 17/2000-50 (prvému žalovanému doručeno dne 1.4. 2003). Usnesení obsahuje všechny náležitosti podle § 114b odst. 1 i poučení o následcích nečinnosti podle § 114b odst. 5 obč. soud. řádu. Poučení soudu je zcela jasné a jeho obsah koresponduje znění zákona. Žalovaní byli v poučení obeznámeni i o tom, že soud v případě splnění dále uvedených podmínek rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 obč. soud. řádu. Prvý žalovaný přitom svoji námitku o nesrozumitelnosti poučení ani dále nekonkretizoval. Usnesení podle § 114b odst. 1 obč. soud. řádu bylo žalovanému řádně doručeno do vlastních rukou a ten ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení zůstal zcela nečinný. Tyto procesní předpoklady pro vydaní rozsudku pro uznání byly proto splněny. Odvolací soud nesdílí ani námitky odvolatele, že částečným rozsudkem pro uznání nebylo možné ve věci rozhodnout s ohledem na hmotněprávní povahu uplatněného nároku a povahu společenství žalovaných. Obecně vzato není za splnění dalších podmínek podle stávající úpravy obsažené v obč. soud. řádu vyloučeno, aby soud ve věci vydal částečný rozsudek pro uznání (§ 152 odst. 2, § 153a obč. soud. řádu) jen proti některému nebo některým z více žalovaných na základě uznávacího projevu tohoto nebo těchto některých z více žalovaných. To platí i v případě nečinnosti žalovaného podle § 114b odst. 5, § 153 odst. 3 obč. soud. řádu. První a zásadní podmínkou ovšem je, aby na straně žalovaných účastníci tvořili společenství samostatných společníků (§ 91 odst. 1 obč. soud. řádu). Jen tehdy totiž každý z nich může v řízení jednat sám za sebe a k uznání nároku není třeba souhlasu všech (§ 91 odst. 2 obč. soud. řádu). Samostatnými společníky jsou i solidárně zavázaní dlužníci. Žalobou je v projednávané věci uplatňován nárok na náhradu škody proti více škůdcům, kteří mají za škodu společně odpovídat. Podle § 438 odst. 1 obč. soud. řádu, způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Jde tedy o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky. V těchto případech pak vzniká zvláštní procesní společenství účastníků, které je třeba podle § 91 obč. soud. řádu pokládat za samostatné společenství, ale v případě odvolání jednoho ze společníků se ovšem toto odvolání dotýká i společníků ostatních. V tomto ohledu tedy nese rysy společenství nerozlučného. Nicméně není vyloučeno, aby člen takového procesního společenství jen za sebe nárok uznal se všemi procesními důsledky jen pro něho plynoucími a v tomto procesním momentu je třeba jej pokládat za společníka samostatného. Soud proto na základě uznávacího projevu nebo domněnky jeho existence (§ 153 odst. 3 obč. soud. řádu) může rozhodnout rozsudkem pro uznání jen proti tomuto jednomu z více společníků (škůdců). Tomu nebrání ani to, že jde o případ, kdy ze zákona vyplývá určitý způsob vypořádání mezi škůdci. Důležité je to, že při uznávacím projevu se na něho hledí jako na samostatného společníka. Vydání rozsudku pro uznání jen proti jednomu z více žalovaných škůdců nemůže v budoucnu činit procesní nebo hmotněprávní potíže a zákonem nedovoleným způsobem nepoškozuje žádného z účastníků (tedy ani prvého žalovaného jako jednoho ze škůdců). Pokud bude žalobkyně v řízení pokračovat i proti dalším žalovaným, bude mít soud i nadále povinnost zkoumat, zda nejsou dány důvody pro odpovědnost dělenou podle § 438 odst. 2 obč. zákoníku (přes návrh žalobkyně podle zásady uvedené § 153 odst. 2 obč. soud. řádu). Pokud dospěje k závěru o odpovědnosti solidární podle § 438 odst. 1 obč. zákoníku, ve výroku rozsudku současně vysloví, že tito další dva žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně s prvním žalovaným, již dříve odsouzeným. Pokud by dospěl k závěru o odpovědnosti dělené, musel by žalobu proti dalším žalovaným zamítnout, neboť jinak by se žalobkyni v rozporu s právem dostalo plnění (byť i v části) dvakrát. Prvý žalovaný není rozsudkem okresního soudu nijak omezen ve svém právu se s ostatními škůdci vypořádat podle § 439 obč. zákoníku. Podle tohoto ustanovení kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. V tomto ohledu totiž musí prvý žalovaný nést břímě svého uznání respektive jeho fikce, a to i v případě, že uznal neexistující nárok (za škodu neodpovídal). To je podstata uznání podle § 153a obč. soud. řádu a rozsudku pro uznání, kdy soud nerozhoduje podle zjištěného skutkového stavu, ale podle uznání. To platí i v případě, že by byly dány podmínky pro dělenou odpovědnost podle § 438 odst. 2 obč. soud. řádu a aplikace § 439 obč. soud. řádu by byla vyloučena. Tyto skutkové a právní otázky by řešil soud i v řízení o vypořádání podle § 439 obč. soud. řádu na návrh oprávněného škůdce proti ostatním škůdcům. Právní úprava, týkající se vypořádání mezi škůdci, by neměla bránit poškozenému v tom, aby přijal úplnou náhradu škody od jednoho ze škůdců na základě dobrovolného plnění nebo aby se mu úplné náhrady dostalo od jednoho z nich na základě uznání nároku. Tento závěr je nakonec i v souladu s přednostní úpravou solidární odpovědnosti více škůdců podle § 438 obč. zákoníku. Okresní soud proto postupoval správně, pokud na základě fikce jen proti jednomu z více solidárně žalovaných škůdců rozhodl rozsudkem pro uznání jen proti němu o celém uplatněném nároku. Nadbytečně se jen zabýval právním hodnocením nároku, které je u rozsudku pro uznání nevýznamné na rozdíl od stručného právního hodnocení v případě rozsudku pro zmeškání podle § 153b obč. soud. řádu. V řízení přitom nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že uznání nároku nebo fikce jeho uznání je v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud z těchto důvodů rozsudkem soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný potvrdil podle § 219 obč. soud. řádu. Okresní soud pochybil, pokud výrokem II rozhodl, že o nákladech řízení a zbývající části předmětu řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném. Nelze přehlédnout, že částečným rozsudkem nebylo rozhodnuto o části předmětu řízení, ale proti jednomu z více žalovaných a o celém nároku proti němu uplatněnému. Tento postup § 152 odst. 2 obč. soud. řádu nevylučuje. Pro prvého žalovaného ovšem řízení zcela končí a je proto třeba rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi ním a žalobkyní s ohledem na § 151 odst. 1 obč. soud. řádu. Pokud tak okresní soud nepostupoval, nezbylo odvolacímu soudu, než aby jeho rozsudek ve výroku II zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1, § 221 odst. 2 písm. a) obč. soud. řádu. Okresní soud proto ještě dříve, než se bude zabývat žalobou proti zbývajícím dvěma žalovaným, rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně řízení odvolacího mezi žalobkyní a prvým žalovaným a současně rozhodne, že o nároku proti druhému a třetímu žalovanému (tedy ne o zbývající části předmětu řízení) bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců u Okresního soudu v HK k Nejvyššímu soudu ČR se sídlem v Brně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam V HK dne 3. března 2004 Předsedkyně senátu: