Držitel platební karty, který nedodržel smluvní povinnost ochránit platební kartu před neoprávněnými osobami, je povinen nahradit bance škodu vzniklou zneužitím karty (§ 373 ObchZ). I když se právní vztah ze smlouvy o úvěru i náhrada škody řídí předpisy obchodního zákoníku, posuzuje se spoluzavinění banky podle občanského zákoníku (§ 441 ObčZ) to proto, že ustanovení obchodního zákoníku o náhradě škody (§ 373 a násl. ObchZ) představují ve vztahu k úpravě obecné obsažené v občanském zákoníku sice úpravu zvláštní, nikoli však úplnou.

4 21Co 565/2003-133 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š. P.a soudců JUDr. J.P. a JUDr. M. K. ve věci žalobkyně Č.o.b., a.s. se sídlem v P. 1 – N. M., N. P. xx, proti žalované Ing. P. H., bytem L. xx, zastoupené JUDr. G. V., advokátkou, o zaplacení 67.043,81 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 30.5.2003, č.j. 10C 140/2001-97, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora citovaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 67.043,81 Kč s 18% úrokem z prodlení od 2.11.2000 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 2.680,-- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o běžném účtu podle § 708 obchod. zákoníku. K čerpání prostředků na účtu žalovaná převzala platební kartu. Porušila ovšem smlouvu tím, že včas neoznámila její ztrátu. K její tíži jde, pokud, jak tvrdila, o ztrátě karty nevěděla. Přitom podmínky čerpání kontokorentního úvěru nebyly splněny. Smlouvu pak dále porušila tím, že od srpna 1999 do září 1999 čerpala neoprávněně finanční prostředky ve výši 51.930,31 Kč. Spolu s touto částkou je pak povinna žalobkyni zaplatit i úrok uvedený v žalobě a úrok z prodlení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítala, že uvedenou částku čerpala z účtu jiná osoba poté, co platební kartu ztratila. Domnívala se, že jí škoda vzniknout nemůže, protože kontokorentní úvěr jí dosud nebyl povolen a případná škoda tedy může vzniknout pouze na aktivech jejího účtu a ne bance. Zdůraznila, že žalobkyně připustila čerpání do debetního zůstatku, a to přesto, že ji na tuto technickou možnost při uzavírání smlouvy neupozornila. Uvedla, že z provedeného dokazování vyplývá, že nastaly skutečnosti, které vylučují její odpovědnost za škodu. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního sudu potvrdil. Poukázala na to, že žalovaná porušila smlouvu o IPB privátním kontu a Podmínky vedení konta tím, že ztrátu platební karty neoznámila. Věděla, že jí kontokorent nebyl povolen. Připomenula, že z výslechu jejího zástupce vyplynulo, že technicky lze vybírat i do debetu. Žalovaná při jednání před odvolacím soudem uvedla, že okresní soud nesprávně nepřihlédl ke spoluzavinění banky v tom, že karta nebyla zablokována. Lze předpokládat, že banka bude čerpání z karty kontrolovat v závislosti na uložené částce. Při nastalých vyšších výběrech v tomto případě bylo možné předpokládat, že postup není v pořádku. Výběry se nepohybovaly v mezích smlouvy ani při přiměřené toleranci. Odvolací soud věc projednal v nařízeném jednání podle § 214 odst. 1 obč. soud. řádu, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Odvolací soud bez doplnění dokazování podle § 213 odst. 2 obč. soud. řádu uzavřel, že okresní soud doposud zjistil správně skutkový stav věci a z jeho skutkových zjištění proto vycházel. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně - IPB, a.s uzavřeli dne 19.3.1999 smlouvu o IPB privátním top kontu. Nedílnou součástí smlouvy byly i podmínky IPB privátního top konta. K zabezpečení přístupu k hotovosti a provádění bezhotovostních plateb byla žalované vydána platební karta a bylo jí povoleno čerpání kontokorentu od prvního pracovního dne měsíce následujícího po dni, kdy na spořícím účtu bude dosaženo minimálního zůstatku 50.000,--Kč. Tohoto minimálního zůstatku žalovaná nikdy nedosáhla. V podmínkách účtu bylo ujednáno, že klient (žalovaná) nese plnou odpovědnost za všechny případné škody způsobené bance nesprávným použitím platební karty (viz část IV. instrumenty platebního styku, A) platební karty – bod 3 věta druhá podmínek). Držitel karty má povinnost ukládat kartu na bezpečném místě a zabránit jejímu zneužití neoprávněnými osobami (bod 22). K 9.9.1999 účet žalované vykazoval debetní zůstatek ve výši 51.930,31 Kč. Dne 19.9.1999 žalovaná telefonicky žalobkyni oznámila ztrátu karty a tímto okamžikem byl účet zablokován. Žalovaná se bránila tím, že platební kartu ztratila při svém pobytu v USA a ztrátu nezjistila ihned. Po zjištění ztráty vycházela z toho, že čerpání kontokorentu jí dosud nebylo povoleno, protože nesplnila pro jeho čerpání smluvní podmínky a předpokládala tedy, že banka prostřednictvím platební karty výběry kartou do debetu nepřipustí. Výběry do debetu učinila třetí, jí neznámá osoba. K prokázání svého tvrzení, že kartu ztratila a nevěděla, že jí chybí, navrhla výslech osob, u kterých v USA bydlela. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně uzavřeli smlouvu o běžném účtu podle § 708 obchod. zákoníku. Podle § 710 obchod. zákoníku je-li ve smlouvě stanoveno, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když nemá k tomu potřebné peněžní prostředky na účtu, řídí se práva a povinnosti stran při uskutečňování těchto plateb smlouvou o úvěru (§ 497 a násl.). Čerpání úvěru se tak může v praxi projevit, například jako v tomto případě, jako debetní stav účtu a hovoří se o tzv. kontokorentním způsobu úvěrování. V průběhu doby tedy na účtu banka průběžně zúčtovává vklady a výběry až do výše smluveného debetního zůstatku. V projednávané věci bylo z účtu žalované čerpáno do debetního zůstatku ve výši 51.930,31 Kč, aniž by žalovaná splnila pro čerpání kontokorentu smluvní podmínku. Závazkový vztah mezi účastníky touto skutečností založený se proto nemůže řídit smlouvou, neboť nemá ve smlouvě oporu. I žalobkyně shodně s tímto právním názorem poukazovala opakovaně na to, že žalovaná prostředky čerpala v rozporu se smlouvou. Podle názoru odvolacího soudu jde o vztah odpovědnosti za škodu podle § 373 obchod. zákoníku, podle kterého, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Lze totiž obecně dovodit, že držitel platební karty, který nedodržel smluvní povinnost ochránit platební kartu před neoprávněnými osobami, nese v zásadě důsledky spojené se zneužitím karty. Banka není objektivně schopna rozpoznat, zda čerpání z účtu (včetně čerpání do debetu) činí držitel karty nebo jiná osoba. Krom toho, že úprava náhrady škody obsahuje ustanovení § 374 obč. zákoníku o okolnostech vylučujících odpovědnost, je třeba mít na paměti, že tato úprava není úplnou a jde o úpravu zvláštní vzhledem k úpravě náhrady škody obsažené v obč. zákoníku. Proto i když se v zásadě dovozuje obecná odpovědnost držitele karty za důsledky spojené s jejím zneužitím, platí i pro tyto případy ustanovení § 441 obč. zákoníku o zavinění poškozeného, podle kterého byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně, byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese jí sám. Při rozhodování o náhradě škody způsobené použitím platební karty v rozporu se smluvenými podmínkami nelze proto přehlédnout skutečnosti, které mohou svědčit o tom, že na takto vzniklé škodě se podílel i subjekt, který platební kartu vydal. K otázce spoluzavinění žalobkyně je významné vzhledem k vysokému specifiku věci dodat, že obecně nelze vždy odpovědnost za neoprávněné výběry platební kartou přenášet na banku. Pokud by například výběry zůstávaly v kreditu, neměla by banka žádné signály k tomu, aby platební kartu blokovala. Pochybení držitele karty spočívající v tom, že platební kartu neochránil nebo nezabránil neoprávněným výběrům tím, že ztrátu bance neoznámil, nelze na banku přenášet. Včasné oznámení ztráty karty bance je totiž základním úkonem držitele karty, aby škodě zabránil, přičemž podle § 415 obč. zákoníku je každý povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám. Žalovaná sice smluvní podmínku pro čerpání kontokorentu nesplnila, ale obecně lze připustit praxi, kdy banka i tehdy do určité přiměřené částky výběry do debetního zůstatku připustí. Je to dáno povahou účtu, který si žalovaná u právního předchůdce žalobkyně otevřela. Pro tyto účty je typické, že v průběhu času přichází na účet řada vkladů a naopak je z účtu řada plateb prováděna. Zůstatek účtu tak v relativně vysoké frekvenci kolísá a drobné debety se okamžitě vyrovnají bezprostřední platbou na účet došlou a naopak. To je v praxi obvyklé i u spolehlivých klientů, vyžaduje to praxe a nelze bance vytýkat, pokud přiměřený debet připustí i v případech, které nebyly dohodnuty. Důležitá je ovšem ona přiměřenost. Je povinností banky zabránit z vlastní iniciativy neoprávněnému debetu v případě, kdy k jeho čerpání a dalšímu prohlubování dochází zjevně nepřiměřeně. Pokud tak z vlastní iniciativy neučiní a vznikne jí těmito neoprávněnými výběry škoda, lze dovodit, že se na vzniku škody spolupodílela ve smyslu § 441 obč. zákoníku. Přestože v řízení vyšly najevo skutečnosti,které by mohly svědčit o spoluzavinění žalobkyně, respektive jejího právního předchůdce, okresní soud se jimi nezabýval. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil podle § 221 odst. 1 obč. soud. řádu a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 221 odst. 2 písm. a/ obč. soud. řádu. Okresní soud nejprve proto, aby si učinil jasno v tvrzeních účastníků, vyzve žalovanou postupem podle § 118a odst. 1 obč. soud. řádu, aby tvrdila skutečnosti, ze kterých dovozuje spoluzavinění žalobkyně (jejího právního předchůdce) a označila o nich důkazy. Na věc bude přitom pohlížet ve světle právního názoru odvolacího soudu shora nastíněného (§ 226 odst. 1 obč. soud. řádu). V souvislosti s tímto právním názorem odvolací soud rovněž okresnímu soudu připomíná i instruktivní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5Cmo 536/96 (publikovaných v čas. Právní rozhledy 7/1998). Při posuzování přiměřenosti neoprávněných výběrů přihlédne zejména k tomu, zda byla žalovaná na technickou možnost neoprávněného vzniku debetního zůstatku upozorněna žalobkyní při uzavírání smlouvy, jak vysoký debet vznikl v porovnání s výší kreditu těsně před jeho vznikem, v jakém časovém rozmezí vznikl, jak vysokými výběry vznikl v porovnání s předchozími výběry ještě z kreditního zůstatku apod. Posouzení přiměřenosti závisí na úvaze okresního soudu. Poté okresní soud uzavře, zda lze bance na vzniku škody přičítat spoluzavinění a v jakém rozsahu. V odůvodnění rozsudku se bude zabývat i opodstatněností žalobkyní uplatněného nároku na poplatky a “sankční úrok”. Vycházeje z dosud zjištěného skutkového stavu a dosavadních tvrzení účastníků odvolací soud nepovažuje za potřebné pro posouzení věci provádět výslech svědků – osob u kterých žalovaná bydlela v USA. Tito svědci by podle žalované měli dosvědčit pouze to, že jim žalovaná sdělila, že kartu ztratila a že to nezjistila ihned. Tyto skutečnosti samy o sobě ovšem odpovědnost žalované vyloučit nemohou a nelze z nich dovozovat ani spoluzavinění žalobkyně. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 15. března 2004