Jestliže členský podíl v bytovém družstvu připadne smrtí člena dvěma fyzickým osobám, které nejsou manžely, nestanou se společnými členy ani společnými nájemci. Pokud se o tom, komu připadne celý členský podíl a kdo se stane výlučným členem družstva a nájemcem bytu, nedohodly a ani o tom na návrh některé z nich nerozhodl soud (viz R 31/95), nemohou se po sobě navzájem domáhat náhrady za to, že jsou z užívání bytu vyloučeny. Úpravy svého právního postavení mohou dosáhnout v soudním řízení zahájeném na návrh některé z nich, aby soud rozhodl, komu připadne členský podíl, a o vypořádání jejich práv a povinností.

U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š. P. a soudců JUDr. J. P. a JUDr. M. K. ve věci žalobkyně D. R., zastoupené Mgr. P. B., advokátem, proti žalovanému I. V., zastoupenému Mgr. P. S., advokátem, o zaplacení 10.288,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 9. 7. 2003, č. j. 13C 132/2000-178, takto : Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II, III a IV z r u š u j e a věc se mu v tomto rozsahu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud výrokem I rozsudku ze dne 9. 7. 2003 řízení v části zastavil, výrokem II žalobu s žalobním návrhem, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.288,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 5. 9. 2000 do zaplacení zamítl, výrokem III uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení a výrokem IV státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Z pravomocných rozhodnutí v dědickém řízení vzal za prokázané, že žalovaný žalobkyni dluží 7.500,- Kč z půjčky a polovinu z částky 5.577,- Kč, která představuje dluhy dědictví po Jaroslavu Vašatovi, zemřelém dne 5. 2. 1995. Povinnost žalovaného polovinu částky žalobkyni zaplatit vyplývá z § 511 odst. 3 obč. zákoníku, když žalobkyně sama tyto společné dluhy účastníků uhradila ze svého. Současně ovšem okresní soud uzavřel, že žalovaný úspěšně v řízení uplatnil své pohledávky proti žalobkyni k započtení podle § 98 obč. soud. řádu. Prvá pohledávka v celkové výši 5.934,- Kč spočívá v částce, kterou žalovaný zaplatil ze svého za žalobkyni SBD HK. Oba účastníci nabyli děděním po J. V. mimo jiné každý jednu polovinu členského podílu v družstvu. Podle usnesení členské schůze vznikla členům družstva povinnost vložit do fondu oprav částku představující poměrnou část nákladů na stavební práce. Oba účastníci by se měli podílet na vkladu rovným dílem, ale žalobce vložil o 11.868,- Kč více než žalobkyně a má proto podle § 451, § 454 obč. zákoníku právo na to, aby mu žalobkyně zaplatila částku 5.934,- Kč, kterou takto zaplatil za ni. Dále okresní soud uzavřel, že žalovaný má proti žalobkyni i právo na náhradu ve výši 63.219,- Kč za to, že je vyloučen z užívání družstevního bytu č. 5 ve druhém podlaží domu č.p. xx v ulici S. v HK. Ten užívá výlučně žalobkyně, i když oba účastníci nabyli členský podíl v družstvu rovným dílem. Žalobkyni tak vzniklo na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. Současně okresní soud vyslovil názor, že žalovaný prokázal i svoji pohledávku proti žalobkyni spočívající v tom, že sama užívala zahradní chatu, ačkoliv jsou účastníci jejími podílovými spoluvlastníky, každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Žalobkyni takto vzniklo od doby smrti zůstavitele do rozhodnutí soudu bezdůvodné obohacení, které podle sdělení realitní kanceláře představuje částku 5.050,- Kč. Protože žalovaný v řízení prokázal existenci svých pohledávek proti žalobkyni, které uplatnil k započtení a které pohledávku žalobkyně převyšují, okresní soud žalobu s poukazem na § 580 obč. zákoníku zcela zamítl, neboť pohledávka žalobkyně započtením zanikla. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovalo pouze do výroku II a III. Namítala, že na žalovaného nepřešlo členství v SBD a nestal se ani nájemcem bytu. Není ani společným nájemcem bytu. Žalobkyně poukázala v této souvislosti na úpravu obsaženou v § 707 odst. 2 a § 700 odst. 3 obč. zákoníku. Dovozovala, že žalovaný nemá právní titul byt užívat a žalobkyně se nemůže na jeho úkor bezdůvodně obohacovat. Vytýkala okresnímu soudu, že ani dostatečně nevysvětlil, jak k výši bezdůvodného obohacení (63.219,- Kč) dospěl. Uvedla, že žalovaný vložil částku do fondu oprav, i když nebyl družstvem vyzván. Namítala, že okresní soud pominul, že se s družstvem dohodla o odkladu části této platby. Pokud žalovanému nevydala klíče od zahradní chaty, bylo to proto, že tam měla uložené cenné věci a žalovaný ani neměl přístup do chatové kolonie, protože členem ČSZ se stal až v roce 2000. Vytýkala okresnímu soudu, že ani zde dostatečně neodůvodnil, jak dospěl k výši bezdůvodného obohacení. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě vyhoví. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. Odvolací soud věc projednal bez nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. d/ obč. soud. řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné. Okresní soud především rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a v některých částech jeho skutková zjištění nemají ani oporu v provedených důkazech. Nedostatečná skutková zjištění okresního soudu pak mají v některých částech také původ v jeho nesprávných právních závěrech. Žalobkyně mimo jiné předně tvrdila, že má za žalovaným pohledávku ze smlouvy o půjčce, kterou jako původní věřitelé uzavírala ona a zůstavitel J. V., zemřelý dne 5. 2. 1995. Podle této smlouvy o půjčce půjčili oba žalovanému celkovou částku 10.000,- Kč. Žalovaný dosud peníze nevrátil a žalobkyně má za to, že má proti žalovanému nárok na zaplacení částky 5.000,- Kč jako původní věřitelka a částky 2.500,- Kč jako dědička druhého z původních věřitelů (J. V.) a poukázala na to, že v usnesení Okresního soudu ze dne 26. 1. 1999, č. j. D 342/95-166, o potvrzení dědictví bylo o částce 2.500,- Kč rozhodnuto. Dále tvrdila, že má proti žalovanému nárok na zaplacení částky 2.788,50 Kč z titulu náhrady mezi spoludlužníky podle § 511 odst. 3 obč. zákoníku. Uhradila totiž ze svého dluhy dědictví, za které odpovídali oba účastníci. Okresní soud nezjistil dostatečně skutkový stav věci, jestliže v odůvodnění rozsudku konstatoval, že pokud jde o dluh žalovaného z půjčky ve výši 7.500,- Kč, byla jeho existence spolehlivě prokázána pravomocnými rozhodnutími o dědictví. Podle § 460 obč. zákoníku, dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Podle § 483 obč. zákoníku, nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno. Stát prostřednictvím soudního rozhodnutí potvrzuje dědici, že nastoupil do práv a povinností zůstavitele. Dlužník zůstavitele není účastníkem dědického řízení a nemůže vznést žádnou účinnou obranu proti existenci údajné pohledávky zůstavitele. Dědic proto není rozhodnutím o dědictví zbaven své povinnosti domáhat se zaplacení dluhu proti dlužníku zůstavitele v soudním řízení, pokud dlužník svůj dluh nesplní, respektive jeho existenci neuznává. I dědic proto nese v tomto řízení proti dlužníkovi důkazní povinnost (§ 101 odst. 1 písm. b/ obč. soud. řádu) o existenci pohledávky a nemůže se jí zbavit poukazem na dědické rozhodnutí, Tímto rozhodnutím prokazuje své právní nástupnictví, nikoli existenci pohledávky samé. Pokud pak jde o částku 5.000,- Kč, ohledně které žalobkyně tvrdí, že ona sama je jedním z původních věřitelů, pak v tomto ohledu není její právní postavení dědickým rozhodnutím dotčeno vůbec a nelze je jako důkaz o závazku žalovaného použít vůbec. Pokud okresní soud uzavřel, že žalobkyně existenci své pohledávky ve výši 7.500,- Kč prokázala dědickým rozhodnutím, nemá toto zjištění oporu v provedeném důkazu, neboť dědické rozhodnutí takovou skutkovou informaci neobsahuje a obsahovat ani nemůže (řeší jen otázku právního nástupnictví). Na tom nic nemění to, že i žalovaný (dlužník) je jedním z dědiců. Pominout dokazování existence pohledávky uplatněné žalobkyní nelze ani s poukazem na to, že žalovaný v řízení vznesl námitku započtení (§ 580 obč. zákoníku). Žalovaný uplatnil protipohledávku jen do výše uplatněné pohledávky žalobkyně jako svojí procesní obranu (§ 98 obč. soud. řádu). Soud se přípustností započtení může zabývat až poté, když pohledávku žalobkyně shledá po právu. Pokud by dospěl k závěru, že žalobkyně svoji pohledávku neprokázala, započtením se nemusí zabývat vůbec. Pohledávku žalobkyně vzniklou z důvodu náhrady podle § 511 odst. 3 obč. zákoníku žalovaný dosud neučinil spornou. Okresní soud dále uzavřel, že žalovaný důvodně uplatnil proti žalobkyni své dále uvedené pohledávky k započtení (§ 98 obč. soud. řádu, § 580 obč. zákoníku). Žalovaný jednak vůči žalobkyni uplatnil nárok na zaplacení celkové částky 5.050,- Kč jako náhrady za užívání zahradní chaty, která je v podílovém spoluvlastnictví účastníků a každému náleží jedna ideální polovina. Okresní soud vzal za prokázané, že žalobkyně chatu uzamkla a žalovaného z jejího užívání vyloučila a žalovanému tak nárok na náhradu za užívání vznikl. Soudní praxe již jednotně dospívá k závěru, že i mezi podílovými spoluvlastníky může dojít tímto způsobem k bezdůvodnému obohacení. Spoluvlastnický podíl vyjadřuje právo spoluvlastníka podílet se na užívání věci a proto tam, kde byl spoluvlastník z užívání věci vyloučen, náleží mu peněžité vyrovnání, jehož neposkytnutí je bezdůvodným obohacením podle § 451 obč. zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28Cdo 1213/99). Pro vnik bezdůvodného obohacení nemá význam, že žalovaný mohl být omezen v užívání chaty i tím, že nebyl členem ČZS. Rozhodujícím pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení jednoho spoluvlastníka na úkor druhého je jejich postavení ve spoluvlastnických vztazích (žalovaný i žalobkyně jsou spoluvlastníky každý v rozsahu jedné ideální poloviny) a nikoli další skutečnosti, nemající původ ve spoluvlastnictví (zde například členství v ČZS). Žalobkyně se nemůže bránit ani tím, že v chatě měla uloženy cenné věci. Tím jen naopak dokládá, že chatu užívala jen pro sebe. Potud tedy odvolací soud se závěry okresního soudu souhlasí. Okresní soud ovšem nedostatečně zjistil výši tohoto bezdůvodného obohacení (této peněžité náhrady), pokud vycházel pouze ze zprávy realitní kanceláře. Účastníci se totiž liší i v popisu této stavby a jejího vybavení, které může mít na výši náhrady vliv. Soud stav na místě samém nezjišťoval. Návrh žalovaného na ustanovení znalce zamítl. Odvolací soud má ovšem za to, že s ohledem na sporná tvrzení účastníků o stavebním charakteru chaty se okresní soud při zjištění výše peněžité náhrady bez znaleckého posudku neobejde. Dále žalovaný podle názoru okresního soudu důvodně uplatnil své pohledávky proti žalobkyni spočívající v nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které jí na jeho úkor vzniklo tak, že do fondu oprav u SBD vložil částku 26.868,- Kč a žalobkyně vložila pouze 15.000,- Kč (5.934,- Kč tedy zaplatil za ni) a tím, že jej žalobkyně vyloučila z užívání družstevního bytu, i když děděním oba nabyli členský podíl v družstvu rovným dílem (částka 63.219,- Kč). Okresní soud vycházel ze zjištění, že pravomocným usnesením Okresního soudu v HK ze dne 26. 1. 1999, č. j. D 342/1995-139, v řízení o dědictví po J. V. bylo rozhodnuto, že účastníci nabyli po polovině dědictví, kam patřil mimo jiné i členský podíl u SBD HK. Účastníci jsou proto povinni se rovným dílem podílet na úhradách do fondu oprav. Členská schůze SBD přitom dne 30. 9. 1996 rozhodla o povinnosti členů družstva k úhradě poměrné části nákladů stavebních prací ve výši 41.868,- Kč. Každý z účastníků by proto měl zaplatit jednu polovinu – 20.934,- Kč. Pokud žalovaný zaplatil více, platil za žalobkyni a ta má povinnost mu toto bezdůvodné obohacení vydat podle § 451, § 454 obč. zákoníku. Pokud jde o náhradu za užívání družstevního bytu, vycházel okresní soud ze správného a nesporovaného zjištění, že byt užívá výlučně žalobkyně. Okresní soud se v této otázce cítil vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu – usnesení Krajského soudu v HK ze dne 7. 5. 2002, č. j. 20Co 78/2002-110, že těžko může obstát názor, že by žalovaný v případě podnájmu bytu neměl nárok na polovinu výtěžku. Pokud tedy byt užívá výlučně žalobkyně, ačkoli oba účastníci členský podíl nabyli rovným dílem, vzniká jí i z tohoto důvodu bezdůvodné obohacení, které je povinna žalovanému vydat. Pro oba tyto nároky žalovaného je společnou poměrně složitá a dosud ne zcela jednotně soudní praxí řešená problematika právního postavení a z něho vyplývajících vzájemných práv a povinností dědiců, kteří zdědili do podílového spoluvlastnictví členský podíl v bytovém družstvu. Podle § 706 odst. 2 obč. zákoníku, jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členský podíl v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl. To platí i v případě úmrtí jednoho z manželů, kteří byli společnými nájemci družstevního bytu, avšak zemřel manžel, který právo na družstevní byt nabyl před uzavřením manželství (§ 707 odst. 2 věta třetí obč. zákoníku). Podle § 700 odst. 3 obč. zákoníku, u družstevního bytu ovšem může společný nájem vzniknout jen mezi manžely. Ustanovení § 703 odst. 2 pak vznik společného členství v družstvu upravuje pouze u manželů. Podle právní teorie by měly být tyto principy respektovány i v dědickém řízení. Platná právní úprava to ovšem soudu v dědickém řízení neumožňuje. Pokud nedojde mezi dědici k dohodě (§ 482 obč. zákoníku) musí soud potvrdit nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno, jak zní úprava obsažená v § 483 obč. zákoníku. Soud není oprávněn v dědickém řízení provést další vypořádání těchto dědiců. Je pouze oprávněn a rovněž i povinen potvrdit nabytí dědictví podle dědických podílů (§ 484, věta první obč. zákoníku). Proto může vzniknout, jako v projednávané věci, stav, kdy dvěma (nebo v jiných případech i více) dědicům připadne každému určitým dílem členský podíl v bytovém družstvu, ale společné členství a společný nájem jim nevznikne, protože tomu brání úprava obsažená v § 700 odst. 3 obč. zákoníku. Odvolací soud je přitom přesvědčen o tom, že pojem členský podíl, členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu, respektive společné členství v družstvu a společný nájem družstevního bytu jsou pojmy, mezi nimiž je třeba rozlišovat. Jsou práva, která vychází již přímo z nabytí členského podílu nebo jeho části, ale jsou také práva, jež lze odvodit pouze z práva členství nebo společného členství v bytovém družstvu a práva, která svědčí pouze nájemci nebo společnému nájemci družstevního bytu (například byt užívat). V případě jediného dědice členského podílu není situace složitá s ohledem na úpravu obsaženou v § 706 odst. 2, § 707 odst. 2 věta třetí a v § 232 odst. 1, 2 obchod. zákoníku. V projednávané věci ovšem členský podíl připadl smrtí dvěma fyzickým osobám, které nejsou manžely. Nestaly se proto ani společnými nájemci bytu a ani jim nenáleží právo společného členství v družstvu. Účastníci se smrtí zůstavitele J. V. v takovém právním postavení ocitli. Z dosavadních zjištění okresního soudu přitom vyplývá, že se na tom, kdo bude dále výlučným členem družstva (společné členství je pro ně nepřípustné) a nájemcem družstevního bytu nedohodli. Naopak mezi nimi vznikají spory o tom, jak se mají na realizaci svého práva podílet. Řešení této právní situace přineslo do soudní praxe Stanovisko Nejvyšího soudu ČR Cpnj 37/95, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 31/95. Podle něj, nejde-li o dědice, kterými jsou manžel a manželka, lze se u soudu domáhat, aby bylo rozhodnuto, komu z dědiců připadne celý členský podíl a kdo z dědiců se stane nájemcem bytu a členem družstva. Odvolací soud nejenže tento právní názor sdílí, ale má i za to, že to je jediný, platné právní úpravě neodporující, způsob vypořádání mezi více dědici členského podílu v bytovém družstvu a jediný postup, jak rozhodnout o neshodě mezi těmito dědici nejen o tom, komu připadne celý členský podíl, ale i o výkonu a realizaci práv z členského podílu vyplývajících. Je tomu tak právě proto, že i když dědicům členský podíl náleží, nejsou společnými členy družstva a společnými (a tím spíše ne výlučnými) nájemci družstevního bytu. Pro projednávanou věc mají tyto právní závěry následující význam. Okresní soud uzavřel, že se žalobkyně na úkor žalovaného bezdůvodně obohatila tím, že za ni platil do fondu oprav SBD. Podle § 454 obč. zákoníku, bezdůvodně se obohatil i ten, ze nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Podmínkou vzniku obohacení je tedy především existence právní povinnosti plnit u toho, za nějž plněno bylo (zde žalobkyně). Odůvodnění rozsudku okresního soudu je v této části nepřezkoumatelné pro jeho vnitřní rozpornost. Okresní soud vycházel ze zjištění, že oba účastníci zdědili rovným dílem členský podíl, ale současně přihlédl k tomu, že do fondu oprav byli povinni platit pouze členové. Ve spise je přitom mimo jiné založena na č.l. 118 výzva, ze které vyplývá, že k placení měli být povinni pouze uživatelé bytů. Okresní soud se proto s touto podmínkou vzniku bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zákoníku dostatečně nevypořádal, a to zejména ve světle shora uvedeného právního názoru odvolacího soudu. Na rozdíl od nároku uvedeného v předchozím odstavci, kterým se bude muset okresní soud ještě zabývat, může odvolací soud již nyní vyslovit, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v tom, že jej žalobkyně vyloučila z užívání družstevního bytu a byt užívala sama, není dán. Na věc ohledně užívání bytu nelze aplikovat, a to ani analogicky, ustanovení, která se týkají podílového spoluvlastnictví a hospodaření se společnou věci (§ 137, § 139 odst. 2 obč. zákoníku) a ani ustanovení týkající se společného nájmu bytu (§ 700 až § 702 obč. zákoníku). Účastníci nejsou podílovými spoluvlastníky bytu a ani jeho společnými nájemci. Žalobce pak tím méně není výlučným vlastníkem bytu a ani jeho výlučným nájemcem (ovšem ani žalobkyně). Na tom nic nemění to, že účastníci dědictvím nabyli společně členský podíl v družstvu. Členský podíl v družstvu představuje určitou majetkovou hodnotu, členství v družstvu pak určitý souhrn práv a povinností. Pokud se ovšem účastníci nestali společnými nájemci bytu, nelze ani hovořit o rozsahu jejich práva užívat byt a o tom, jak je toto právo omezeno stejným právem druhého společného nájemce, a to ani s poukazem na jejich podíl na členském podílu. Nelze se proto ani u soudu domáhat vydání rozhodnutí o řešení neshody, jako tomu je u společných nájemců podle § 702 odst. 1 obč. zákoníku. Protože u účastníků nelze vůbec dovodit, jaká má každý z nich práva k bytu, nelze provést ani jejich vzájemné vypořádání za stavu, kdy jeden z nich byt fakticky užívá a druhý je z užívání bytu vyloučen. Přitom pokud by soud rozhodl, že žalovanému nárok na peněžitou náhradu za to, že byt neužívá, náleží, takové vzájemné vypořádání by nepřípustně provedl. Jeho závěr o tom, že byt je oprávněn užívat i žalovaný, by ale zůstal neopodstatněný a neopíral by se o žádný právní důvod. Ze stávající právní úpravy totiž nelze bez dalšího dovodit, že ten, jemuž náleží členský podíl (nebo jeho část) má právo byt užívat, když se ale současně nestal nájemcem bytu (společným nájemcem). Proto také v případech, kdy je dědicem pouze jedna osoba, zákon vztah mezi členským podílem, členstvím a nájmem bytu výslovně řeší (nepovažuje je tedy za obsahově totožné). Například v § 706 odst. 2 obč. zákoníku je výslovně stanoveno, že členství v družstvu a nájem bytu přechází na toho dědice, kterému připadl členský podíl (shodně § 707 odst. 2 věta třetí obč. zákoníku). Této úpravy je třeba, aby bylo jasné nejen to, komu připadl dědický podíl, ale i to, kdo se stal nájemcem bytu – na koho přešel nájem. Pokud se tedy účastníci na tom, komu připadne celý členský podíl a kdo se stane výlučným členem družstva a nájemcem bytu, nedohodli a ani o tom na návrh některého z nich nerozhodl soud (viz Rc 31/95), nemohou se po sobě navzájem domáhat náhrady za to, že jsou z užívání bytu vyloučeni. Své vzájemné právní postavení mohou upravit pouze návrhem, aby soud rozhodl o tom, komu členský podíl připadne včetně souvisejícího vypořádání (viz rovněž Rc 31/95). Nelze se nezmínit, že obdobným právním názorem se řídil i Krajský soud v HK ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2000, č. j. 21Co 232/99, 77/2000-76 v řízení, kde se žalovaný po žalobkyni domáhal zpřístupnění bytu. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 221 odst. 1 obč. soud. řádu a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 221 odst. 2 písm. a/ obč. soud. řádu. Okresní soud se bude prvořadě věnovat existenci pohledávky žalobkyně. Pokud dojde k závěru, že žalobkyně nevylíčila úplně rozhodné skutečnosti nebo neoznačila důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, bude postupovat podle § 118a obč. soud. řádu. Pokud žalobkyně existenci své pohledávky neprokáže, žalobu zamítne a nebude se započtením zabývat vůbec. Pokud jde o nárok žalovaného, vyplývající ze spoluvlastnictví zahradní chaty, ustanoví ve věci znalce z oboru ekonomika – oceňování věci nemovitých, aby se vyjádřil k výši peněžité náhrady, která by žalovanému za to, že je jako spoluvlastník z užívání chaty vyloučen, náležela. Pokud jde o platbu žalovaného za žalobkyni do fondu oprav, vyzve předně žalovaného, aby tvrdil skutečnosti, ze kterých vyplývá, že žalobkyně měla právní povinnost družstvu plnit a označí o těchto skutečnostech důkazy. Přitom bude postupovat podle 118a obč. soud. řádu. Nepostačí přitom tom ale jen ta okolnost, že družstvo žalobkyni vyzvalo a ta podle této výzvy plnila. Pokud by bylo zjištěno, že tato povinnost náležela pouze těm, kdo jsou členy družstva nebo nájemci bytu, nebude možné dovodit, že žalobkyni povinnost plnění do fondu oprav svědčila a že se tedy na úkor žalovaného bezdůvodně obohatila podle § 454 obč. zákoníku. Poté okresní soud o věci znovu rozhodne za použití § 98 obč. soud. řádu a § 580 obč. zákoníku. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. v HK dne 18. února 2004