Za podstatnou změnu okolností, pro niž závazek k uzavření smlouvy, vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, zaniká, lze pokládat změnu spočívající v možnosti využít zemědělské pozemky pro stavební účely. Na takovou změnu je třeba vzít zřetel, pokud nastala v mezidobí od doby uzavření smlouvy o smlouvě budoucí do doby rozhodování soudu. Skutečnost, že v době, kdy změna nastala, byla již některá ze smluvních stran v prodlení se splněním závazku, je nerozhodná.

R o z s u d e k Krajský soud v xxx - pobočka v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. V. a soudců Mgr. J. D. a JUDr. D. A. ve věci žalobců a) A. Z., nar. xxx, b) J. Z., nar. xxx, obou zast. JUDr. Z. K., advokátem, proti žalované J. V., nar. xxx, zast. Mgr. J. S., advokátem, o nahrazení projevu vůle rozhodnutím soudu, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 6.11.2003, č.j. 18C 75/99-512, t a k t o : I. Rozsudku okresního soudu se p o t v r z u j e. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 6.350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta. O d ů v o d n ě n í : Okresní soudu shora uvedeným rozsudkem zamítl požadavek žalobců, aby soud uložil povinnost uzavřít se žalobci smlouvu, podle níž by žalovaná prodala žalobcům pozemek p.č. 97 a pozemek p.č. 98/9 v obci a k.ú. xxx za blíže uvedených podmínek (výrok I.), žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované k rukám jejího advokáta náklady řízení před soudem prvého stupně a před odvolacím soudem ve výši 27.116,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a konečně žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice na účet Okresního soudu v xxx náklady řízení ve výši 5.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Rozhodnutí soudu v této věci vycházelo z požadavku žalobců na nahrazení projevu vůle, když měli za to, že žalovaná je k uzavření jimi navrhované kupní smlouvy zavázána ze smlouvy o smlouvě budoucí ze 6.12.1994 upravené dodatkem z 5.9.1995. Protože podle mínění žalobců žalovaná ve sjednané lhůtě, tj. do konce roku 1999 nepřistoupila na uzavření kupní smlouvy, aniž přitom nastaly účinky sjednané rozvazovací podmínky, lze se splnění závazku žalované domáhat cestou nahrazení projevu vůle žalované rozhodnutím soudu. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, když měla za to, že především je smlouva o smlouvě budoucí ve znění uvedeného dodatku neplatná a to pro svou neurčitost ve vymezení předmětu zamýšlené kupní smlouvy a jednak v důsledku omylu žalované, o němž žalobci nutně museli vědět. Omyl podle žalované přitom měl spočívat v tom, že zmíněné pozemkové parcely v obci a k.ú. xxx by měly být žalobcům podle smlouvy o smlouvě budoucí prodávány jako pozemky zemědělské, ačkoliv již v době uzavření této smlouvy začaly být činěny kroky vedoucí ke změně účelového využití těchto pozemků, tj. k jejich zastavění. Žalovaná rovněž pro případ platnosti smlouvy o smlouvě budoucí namítla zánik jejího závazku podle této smlouvy s odkazem na ust. § 50a odst. 3 obč. z., neboť měla za to, že se okolnosti, ze kterých ona sama při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí vycházela, změnily do té míry, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Těmito okolnostmi bylo především odlišné účelové využití pozemků a podstatný nárůst jejich hodnoty. Pozemky totiž v mezidobí byly určeny výhledově k zastavění, posléze začaly být činěny kroky k vydání rozhodnutí stavebního úřadu k zastavění těchto pozemků. Přitom právě rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby na uvedených pozemcích by naplnilo rozvazovací podmínku z dodatku ke smlouvě z 5.9.1995. Naplnění této rozvazovací podmínky přitom zmařili právě žalobci. Soud prvého stupně nejprve v rozsudku odkázal na závazné právní závěry předchozího rozhodnutí odvolacího soudu týkající se námitek určitosti smlouvy o smlouvě budoucí. Vycházel tak z toho, že na překážku určitosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě není, jestliže její předmět byl vymezen, alespoň takovým způsobem, aby mezi účastníky nebyly pochybnosti o tom, o které pozemky se jedná, neboť smyslem a účelem smlouvy o budoucí kupní smlouvě není vklad vlastnického práva, ale pouze a jen uzavření předvídané budoucí, v daném případě kupní smlouvy. Podle rozsudku soudu prvého stupně přitom smlouva o smlouvě budoucí včetně dodatku není neplatná pro existenci omylu ve smyslu § 49a obč. z. Neměl totiž za prokázané, že by v době uzavření budoucí kupní smlouvy byli žalobci informováni o tom, že v místech, kde se nacházejí pozemky p.č. 97 a 98/9 v xxx, bylo výhledově uvažováno se stavbou. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalobci někdy měli jiný úsmysl, než pozemky využívat k zemědělské výrobě. Takovýto závěr soud prvého stupně učinil i přesto, že skutečně již v době podepisování smlouvy o smlouvě budoucí byly zahájeny přípravné práce ke změnám v územním plánu ohledně těchto pozemků. Informovanost žalobců o takové změně přitom nepotvrdil ani starosta obce xxx V. C. a ani zpracovatel územního plánu Ing. K. Procesní obrana žalované spočívající v tvrzení, že to byly právě žalobci, kteří znemožnily naplnění rozvazovací podmínky byla soudem prvého stupně shledána též nedůvodnou. Ačkoliv stavební řízení o umístění stavby bylo skutečně zahájeno už v červenci 1999, bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu. Posléze vydané rozhodnutí o zastavění ze 6.1.2000 bylo následně zrušeno odvolacím orgánem nejen v důsledku námitek žalobců, ale i v důsledku vad správního řízení. Přesto však soud prvého stupně požadavku žalobců nakonec nevyhověl. Za důvodnou procesní obranu považoval námitku týkající se zániku jejího závazku vyplývajícího ze smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu ust. § 50a odst. 3 obč. zák. Za podstatnou změnu okolností přitom soud prvého stupně považoval změnu způsobu využití dotčených pozemků, čímž se zcela výrazně změnila jejich cena, která oproti ceně dohodnuté ve smlouvě se zvýšila až 10x – cena v roce 1994 podle znaleckého posudku činila částku 140.540,- Kč a k rozhodnému datu, za které soud prvého stupně považoval okamžik rozhodování soudu podle § 154 odst. 1 o.s.ř. pak částku 1.124.320,- Kč. Účastníci smluvního vztahu totiž vycházeli při uzavírání smlouvy z toho, že pozemky jsou zemědělskou půdou. Avšak v roce 1996 byly podle obecně závazné vyhlášky Obecním úřadem v xxx č. 1/96 označeny jako pozemky ve výhledu k zástavbě a posléze obecně závaznou vyhláškou č. 1/2001 byla lokalita, v nichž se tyto pozemky nacházejí, změněna ze zástavby ve výhledu na zónu smíšeného venkovského typu určeného k zástavbě. K datu rozhodování soudu prvého stupně, tak proto závazek žalované ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák. k uzavření kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí zanikl a žalobě požadující nahrazení projevu vůle s kupní smlouvou proto nebylo možno vyhovět. Proti tomuto rozsudku se žalobci včas odvolali. K té části rozsudku soudu prvého stupně, která odůvodňovala zamítavé rozhodnutí namítali, že v řízení nebyly prokazovány a ani žalovaná je prokazovat nenavrhovala, z jakých okolností účastníci při vzniku smlouvy vycházeli a že právě v důsledku změny těchto okolností nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. K tomu připomněli, že tu musí platit zásada, že ujednání, která nebyla uzavřena v rozporu se zákonem ani ve zlém úmyslu, je nutno za všech okolností dodržovat. Aplikace ust. § 50a odst. 3 obč. zák. je proto výjimečným případem zákonného zásahu do sféry dohodnutých soukromoprávních vztahů. Vycházeje z těchto východisek pak žalobci především odmítli argumentaci soudu prvého stupně, že je třeba posuzovat změnu okolností k datu rozhodování soudu prvého stupně, tedy k roku 2003. Rovněž za nesprávné označovali posuzovat změnu okolností z pohledu změny hodnoty pozemků. Žalovaná pokud uzavírala smlouvu o smlouvě budoucí v roce 1994 a v roce 1995 s tím, že kupní smlouva má být uzavřena do konce roku 1999, musela si být nepochybně vědoma možného nárůstu cen, tedy včetně cen pozemku jak vlivem inflace, tak i vlivem reálného předpokladu nárůstu cen nemovitostí do budoucna s ohledem na sbližování se s Evropskou unií. K samotné změně účelového využití pozemků dále namítali, že pozemky určené k zástavbě je oprávněn využít jen jejich vlastník. K tomu však ale není povinen. Žalobci vycházeli z toho, že pozemky si zakoupí k zemědělským účelům. Tento jejich úmysl v řízení nebyl nijak zpochybněn. Ze všech těchto důvodů navrhovali, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil a žalobnímu požadavku vyhověl. Žalovaná, ačkoliv rozhodnutí soudu prvého stupně považovala za věcně správné, nesouhlasila s tou částí rozsudku soudu prvého stupně, v níž okresní soud dospěl k závěru, že žalobci nevěděli, že při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí, se z předmětnými pozemky uvažuje pro budoucí výstavbu. Ačkoliv tak žalobci o probíhajícím zpracování územního plánu věděli, nic o něm žalované, která v místě nebydlela, neřekli a naopak ji utvrzovali v tom, že pozemky k zástavbě nikdy použitelné nebudou. Z důvodu existence kvalifikovaného omylu ve smyslu § 49a obč. zák. o němž žalobci museli vědět, pak i nadále považovala smlouvu o smlouvě budoucí za neplatný právní úkon. Za správné naopak považovala závěry okresního soudu co do zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák., když skutečně původně pozemky využitelné pouze k zemědělským účelům byly v průběhu doby určeny výhledově k zastavění rodinnými domy a posléze byly zařazeny do návrhového období a začaly být i realizovány kroky k jejich zastavění. Za tohoto stavu, ač jinak své závazky ctí, čemuž odpovídá i to, že ohledně téměř všech ostatních pozemků se žalobci uzavřela kupní smlouvy a tyto pozemky na ně převedla, nelze na ni spravedlivě požadovat, aby byla přinucena pozemky prodat. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. V případech, kdy procesní obrana žalovaného proti uplatňovanému nároku žalobce je založena na několika způsobilých verzích obrany, postačí pro zamítavé rozhodnutí, je-li dána důvodnost alespoň jedné z těchto verzí. Proto v souzené věci se odvolací soud zabýval především tou částí odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, na základě níž tento soud založil své zamítavé rozhodnutí. V konkrétním případě jde o závěr, že v důsledku účelového využití původně zemědělských pozemků došlo k nárůstu jejich hodnoty a tím tak k naplnění podmínek pro zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a odst. 3 obč. zák. Podle § 50a odst. 3 obč. zák. závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniká, pokud okolnosti ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Z textu uvedeného ustanovení tak plyne, že ne každá změna okolností nutně musí vést k zániku povinnosti zamýšlenou smlouvu uzavřít. Musí jít o takovou okolnost, která se v průběhu doby změnila, která byla pro účastníky ( nepochybně i jen jednoho z nich ) významná. To, že minimálně pro žalovanou p. V. bylo účelové využití původně zemědělských pozemků významné, plyne z dodatku smlouvy o smlouvě budoucí z 5.9.1995. Kromě úpravy ujednání o termínu zamýšlené kupní smlouvy si zde totiž účastníci sjednali rozvazovací podmínku. Ta byla vázána právě na změnu účelového využití pozemků v důsledku rozhodnutí správního orgánu o umístění stavby. To, že žalovaná považovala případnou možnost zastavění pozemků z hlediska trvání jejího závazku za významnou, potvrdil nejen svědek O. ( na čl. 294 spisu ), svědkyně M. ( na čl. 166 ), ale rovněž i sám žalobce a/, který výslovně uvedl, že dodatek byl sepisován z iniciativy žalované. Proto změna účelového využití zemědělských pozemků ve směru možnosti jejich zastavení je právě tou kvalifikovanou změnou okolností, ze kterých především žalovaná při uzavírání smlouvy vycházela. Spornou otázkou odvolacího řízení bylo dále to, k jakému okamžiku je třeba takovou změnu posuzovat. Odvolatelé totiž zpochybňují závěr soudu prvého stupně v tom, že jde o porovnání okolností při uzavírání smlouvy, resp. dodatku na straně jedné a na straně druhé v době kdy je rozhodováno soudem. Odvolací soud tyto výhrady žalobců nesdílí, naopak právní názor soudu prvého stupně v tomto považuje za správný. Podle § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodný stav v době jeho vyhlášení. Pokud tak dojde kdykoli v mezidobí od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a okamžikem vyhlášení rozsudku o požadavku jedné ze smluvních stran na nahrazení projevu vůle se zamýšlenou smlouvou, k naplnění podmínek ust. § 50a odst. 3 obč. zák., nelze pro zánik závazku takovému požadavku vyhovět. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že smluvní strana ze smlouvy o smlouvě budoucí byla s uzavřením smlouvy v prodlení. Odvolací soud konečně nepovažuje za důvodnou ani tu výhradu odvolatelů, že soud prvého stupně porovnává pro účely aplikace § 50a odst. 3 obč. zák. hodnotu pozemků. Výhradám odvolatelů lze přisvědčit v tom, že na prostém porovnávání hodnoty pozemků nelze bez dalšího založit kvalifikovanou změnu okolností. Vždy lze totiž požadovat po účastnících smlouvy o smlouvě budoucí, aby si vyhodnotili možný nárůst hodnoty předmětu kupní smlouvy s ohledem na možný předpokládaný růst spotřebitelských cen zboží a služeb a to nejen vlivem inflace, ale i vlivem jiných předpokládaných okolností. Okresní soud však na porovnávání cen pozemků v době uzavírání smlouvy, v době kdy měla být smlouva uzavřena a v době kdy sám rozhodoval, pouze demonstroval vliv změn v možnostech využití pozemků k zastavění. Nárůst hodnoty totiž výslovně spojil s tím, že v roce 1996 vyly pozemky určeny výhledově k zastavění a posléze v roce 2001 tyto pozemky zařazeny z výhledového období pro výstavbu do návrhového. Na tom pak také založil své skutkové a právní závěry o zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a odst. 3 o.s.ř. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud považuje za správné ty závěry soudu prvého stupně o zániku povinnosti žalované p. V. uzavřít se žalobci smlouvu kupní na prodej pozemků, tak jak se jí žalobci domáhali. Proto, aniž bylo třeba se zabývat zbývající procesní obranou žalované (o případné neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí, jak z pohledu neurčitosti či existence kvalifikovaného omylu), považuje odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně za věcně správný, a proto jej také podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval podle § 224 odst. 1 o.s.ř., když procesně úspěšné žalované přiznal právo na jejich náhradu. Tyto náklady sestávají z odměny za právní zastoupení ve výši 6.200,- Kč podle § 7 písm. e/ vyhl. č. 474/2000 Sb. a ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. Pokud žalovaná při vyúčtování nákladů za odvolací řízení požadovala přiznání i daně z přidané hodnoty ve výši 19 % z odměny a důvodnost dokládala osvědčením o registraci advokáta jako plátce daně z přidané hodnoty, nemohl odvolací soud takovému požadavku na přiznání takovéto částky vyhověl. Vychází přitom z právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem České republiky rozhodnutí 22Cdo 1037/2004, že nárok na daň z přidaní hodnoty k odměně advokáta lze přiznat, jen byl-li nárok na něj uplatněn v řízení v jednom stupni zahájeném v době od 1.5.2004. Protože odvolací řízení v této souzené věci započalo již 29.12.2003 (okamžikem podání odvolání), nelze žalované částku odpovídající dani z přidané hodnoty proto přiznat. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání lze podat u Nejvyššího soudu České republiky ve lhůtě 2 měsíců od doručení tohoto rozsudku prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V xxx dne 19. října 2004