Čekání řidičů autobusů plánované předem podle rozpisů jízd, ke kterému dochází po provedeném spoji a před spojem následujícím, není překážkou v práci, ale výkonem práce. Tuto činnost je možné hradit nižší mzdou než mzdou za řízení autobusu ta však nesmí být nižší než mzda minimální.

25Co 236/2004-288 Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců Mgr. M. P. a JUDr. V. L., Ph.D. ve věci žalobce P.H., zast. JUDr. M. K., advokátem, proti žalovanému O., spol. s r.o., IČ xxxx, zast. JUDr. E.L. advokátkou, o zaplacení 64.785,60 Kč s příslušenstvím, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v J. ze dne 27.2.2004, č.j. 3C 123/2002-256, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na dosud neproplacené hrubé mzdě částku 31.942,--Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod I výroku rozsudku), v části, ve které se žalobce domáhal, aby mu žalovaný byl povinen zaplatit na dosud neproplacené hrubé mzdě další částku ve výši 32.843,60 Kč, žalobu zamítl (bod II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod III). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že žalobce jako bývalý zaměstnanec žalovaného uplatnil v řízení dva mzdové nároky. Tak uplatnil nárok na zaplacení 1.075,60 Kč s odůvodněním, že po účinnosti zákona č. 155/2000 Sb. (kterým byla uzákoněna čtyřicetihodinová pracovní týdenní doba), tedy od 1.1.2001, snížil žalovaný jeho denní výkon o jednu hodinu představující přestávky na jídlo a oddech. Žalobci žalovaný sice tuto hodinu uhradil platným hodinovým tarifem, nicméně žalobci ušel přesčasový příplatek a příplatek za práci v soboty a neděle. Druhý žalobou uplatněný nárok ve výši 63.710,--Kč je představován mzdou a příplatky ke mzdě za 1.063,52 hodin, které v pracovních směnách v období dubna 2000 až října 2002 strávil žalobce čekáním. Po právní stránce okresní soud věc hodnotil podle ust. § 20 odst. 2, § 83 odst. 1, § 85 odst. 5, § 95 odst. 1 a § 129 zákoníku práce. První ze shora uvedených nároků shledal soud prvního stupně neoprávněným se závěrem, že přestávky nejsou součástí pracovní doby, do této se ani nezapočítávají, nemohou tedy představovat přesčasovou práci ani práci o sobotách a nedělích. Veden tímto právním závěrem odmítl soud prvního stupně provést důkaz znaleckým posudkem ke zjištění výše tohoto nároku. Druhý žalobou uplatněný nárok nastoluje otázku, jak lze kvalifikovat čekání řidičů autobusů, plánované předem podle rozpisů jízd, ke kterému dochází po provedeném spoji a před spojem následujícím, a to v různé délce a na různých místech. Podle okresního soudu se nejedná o pracovní pohotovost, neboť není předpokládán výkon neodkladné práce mimo rámec pracovní doby (čekání je totiž předem známo mezi plánovanými spoji). Nejedná se ani o překážku v práci na straně zaměstnavatele, neboť se nejedná o situaci, kdy by provozní důvody bránily v přidělování práce. Čekání je naopak plánováno, je nevyhnutelnou součástí struktury směny řidiče městské hromadné dopravy. Tuto činnost nelze považovat ani za dobu odpočinku, neboť zaměstnavatel v této době požaduje od svého zaměstnance ochranu majetku (dopravního prostředku a finanční hotovosti) a zachování způsobilosti k další jízdě. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že se v daném případě jedná o výkon práce. Pak je však nepřípustné, aby zaměstnavatel mohl prodlužovat směnu zvýšením čekání bez patřičného honorování. Na druhé straně nelze nevidět, že v době čekání se po řidiči nepožaduje uplatnění odbornosti, pozornosti a zručnosti, jedná se o jednodušší činnost než řízení dopravního prostředku. Z toho důvodu je možno tento výkon práce hradit nižší mzdou, s přihlédnutím k tomu, že se však jedná o výkon práce, nemůže tato mzda být nižší, než zákonem stanovená mzda minimální. Žalovaný přitom honoroval tuto činnost vykonávanou žalobcem mzdou nižší. Okresní soud proto provedl výpočet rozdílu minimální mzdy stanovené v daném období nařízeními vlády č. 313/1999 Sb., 162/2000 Sb., 429/2000 Sb. a 436/2001 Sb. a tím, co za tuto činnost obdržel žalobce od žalovaného v daném období jako odměnu. Tímto způsobem se zvýšil rovněž počet celkem odpracovaných hodin a přesčasových hodin, žalobci proto náleží i přesčasové příplatky podle kolektivní smlouvy a příplatky za práci o sobotách a nedělích. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku provedl výpočet mzdového nároku žalobce, vycházeje z principů shora uvedených. Okresní soud dospěl k závěru, že v roce 2000 nebylo žalobci vyplaceno na hrubé mzdě 12.326,52 Kč, v roce 2001 částka 18.000,54 Kč a v roce 2002 1.615,13 Kč, celkem tedy 31.942,--Kč. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky vyšel soud prvního stupně z ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), když poměr úspěchu obou sporných stran byl srovnatelný. Proti rozsudku, a to proti jeho výrokům označeným II a III, podal odvolání žalobce. Namítal, že čekání je podle jeho názoru překážkou práce sui genreris, netypickou, zaměstnavatel s touto překážkou předem kalkuluje a plánuje ji. Jestliže zaměstnavatel nepřidělí práci v pracovní době, pak se jedná o překážku na jeho straně a je povinen poskytovat odměnu ve výši průměrného výdělku. Žalobce v této souvislosti odkázal rovněž na dopis Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky adresovaný Československé státní automobilové dopravě, státnímu podniku v xxxx, datovaný 5.8.1992. Žalovaný mohl podle žalobce daný problém řešit jiným způsobem, kupř. mohl zvýšit počet řidičů, mohl zavést dělenou směnu, mohl lépe organizovat práci. I při akceptaci právního názoru okresního soudu (že se tedy v daném případě jedná o výkon práce) má žalobce nárok na obvyklou odměnu v podobě tarifní mzdy s příplatky, nebo alespoň má nárok na minimální mzdový tarif řidiče hromadné dopravy daný nařízením vlády č. 333/1993 Sb., nikoliv tedy pouze na minimální mzdu. V posledně uvedeném případě by jeho nárok činil 38.602,--Kč. Oprávněný je podle žalobce rovněž nárok na zaplacení 1.076,--Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mělo být přihlédnuto k tomu, že se v daném případě jedná o spor mezi bývalým zaměstnancem a zaměstnavatelem a žalobci proto měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobce navrhl změnit napadený rozsudek v tom smyslu, že jeho žalobě bude zcela vyhověno. Proti rozsudku, a to výslovně proti jeho výrokům označeným I a III, podal odvolání rovněž žalovaný. Uvedl, že čekání nelze vzhledem k požadavkům kladeným na řidiče a vzhledem k předem jednoznačně definované struktuře pracovní doby považovat za výkon práce. Pojem čekání byl naposledy upraven výnosem Ministerstva vnitra ČSR ze dne 24.11.1975, č.j. SD/33-1908/75, a sice jeho § 5. Dne 1.1.2002 pak nabyl účinnosti zákon č. 475/2001 Sb., který ve svém § 2 vymezil pojem pracovní doby. Z dikce tohoto ustanovení je nutno dovodit, že se doba čekání nezapočítává do pracovní doby. Tomuto názoru žalovaného svědčí rovněž právní názor Ministerstva dopravy České republiky, podaný k dotazu žalovaného. Z těchto důvodů je odměňování za dobu čekání upraveno v kolektivní smlouvě. Nelze souhlasit s názorem okresního soudu, že řidič při čekání opatruje dopravní prostředek a finanční prostředky a z tohoto důvodu se v daném případě jedná o výkon práce. Při tomto výkladu by totiž zaměstnanec vyslaný na služební cestu služebním vozem byl nepřetržitě v pracovním výkonu, a to kupř. i po dobu, kdy spí v hotelu. Žalovaný navrhl změnit napadený rozsudek tak, že žaloba bude zcela zamítnuta. Odvolací soud po zjištění, že odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a že je přípustné, projednal věc v mezích podaného odvolání (§ 212 o.s.ř.) při jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rovněž řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, a dospěl k závěru, že odvolání účastníků nejsou důvodná. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 o.s.ř.), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v § 132 o.s.ř. a na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k odpovídajícím právním závěrům. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které s ohledem na odvolací námitky pouze doplňuje způsobem níže uvedeným. Stěžejní otázkou v tomto řízení je otázka, jak právně kvalifikovat činnost vykonávanou řidičem autobusu po ukončení jednoho spoje do spoje následujícího, činnost vykonávanou podle předem daného rozpisu jízd v různé délce a na různých místech. Odvolací soud je s okresním soudem zajedno v tom, že se v daném případě jedná u řidiče o výkon práce. Zde je nutno vyjít především ze zjištění okresního soudu učiněného z výpovědi jednatele žalovaného, který jasně uvedl, že po zmíněnou dobu očekává žalovaný jako zaměstnavatel od řidiče určitou činnost. Zejména očekává, že řidič neohrozí svou způsobilost pokračovat v dalším řízení vozidla podle předem stanoveného rozpisu, dále se očekává zabezpečení vybraných finančních prostředků a dopravního prostředku. Porušení těchto povinností vyžadovaných žalovaným by jistě mohlo být považováno za porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení hlavy druhé zákoníku práce. Tento výkon práce je odlišný od řízení dopravního prostředku, jakož i od ostatních činností uvedených kupř. v § 2 písm. b/ zákona č. 475/2001 Sb. Jedná se o výkon práce svého druhu, kvalitativně jednodušší než činnosti shora uvedené. V žádném případě se nejedná o pracovní pohotovost ve smyslu ust. § 95 odst. 1 zákoníku práce, když v daném případě se jedná o činnost předem plánovanou, nikoliv neodkladnou. Není tedy naplněn zákonný znak pracovní pohotovosti ve smyslu zákoníku práce. Shora již uvedené znaky dané činnosti v podobě čekání mezi spoji – tedy jejich předem dané naplánování, jejich nevyhnutelnost (při plánování jednotlivých spojů lze stěží uvažovat s bezprostřední návazností) pak vylučují rovněž kvalifikaci této činnosti jako překážky v práci na straně zaměstnavatele, jako prostoje či přerušení práce (§ 129 až § 130 ZP). Jestliže pak žalovaný jako zaměstnavatel po zaměstnanci v uvedenou dobu očekával plnění výše již uvedených povinností, pak se v daném případě nemůže jednat o odpočinek na straně žalobce. Všechny tyto důvody hovoří pro závěr přijatý již soudem prvního stupně v tom smyslu, že se jedná o výkon práce. Dále bylo nutno v řízení vyřešit otázku, jaká odměna náleží žalobci za činnost výše uvedenou. Jestliže se v daném případě jedná o výkon práce, pak z hlediska ust. § 111 odst. 3 zákoníku práce nemůže být mzda nižší než mzda minimální. Žalovaný přitom tuto činnost žalobce odměňoval částkou nižší. S ohledem na kvalitativní odlišnost této činnosti od řízení dopravního prostředku a dalších činností spojených s tímto řízením (srov. již výše uvedené) je odůvodněn závěr okresního soudu v tom smyslu, že tuto činnost je možno hradit nižší mzdou, v daném případě minimální mzdou stanovenou příslušnými právními předpisy. Charakter a obsah této činnosti podle názoru odvolacího soudu neodůvodňují honorování této činnosti minimálním mzdovým tarifem řidiče hromadné dopravy. Tato činnost se totiž pro svou jednoduchost kvalitativně značně odlišuje od činnosti obvykle vykonávané řidičem hromadné dopravy. Ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 1.076,--Kč pak odvolací soud zcela sdílí právní závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že přestávky nemohou představovat práci přesčas ani práci o sobotách a nedělích, pročež žalobci proplacení přesčasových příplatků a příplatků za práci o sobotách a nedělích za přestávky v práci nepřísluší. V části odůvodnění napadeného rozsudku obsahující hodnocení důkazů okresní soud při hodnocení výpovědi jednatele žalovaného pana M. B. chybně uvedl, že “podle svědka je řidič omezen pouze tak, ...”. Z protokolu o jednání ze dne 27.2.2004 (č.l. 252 – 254 spisu) odvolací soud zjistil, že zmíněný jednatel žalovaného byl vyslechnut jako účastník řízení podle ust. § 131 o.s.ř. Označení zmíněného jednatele žalovaného jako svědka v odůvodnění napadeného rozsudku je tedy zřejmou nesprávností. Odvolací soud proto neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo vadou, která by způsobovala věcnou nesprávnost napadeného rozsudku. Z důvodů výše uvedených byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen (§ 219 o.s.ř.), a to včetně výroku nákladového. Skutečnost, že se v daném případě jedná o spor mezi bývalým zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem o mzdový nárok nemůže sama o sobě odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, který byl se svou žalobou úspěšný pouze v části srovnatelné s úspěchem žalovaného v řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. V odvolacím řízení nebyl úspěšný žádný z účastníků, proto jim nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takové dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v J.k Nejvyššímu soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí. V Hradci Králové dne 15. září 2004