Konec lhůty ve výpovědi z nájmu bytu se řídí ustanovením § 710 odst. 3 ObčZ a nelze ho posuzovat podle ustanovení § 122 ObčZ

25Co 367/2003 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců JUDr. V. L., Ph.D. a Mgr. M. P. ve věci žalobců a) K. Ž., r.č. xxx, bytem H. v P., M. 1242, a b) J. Ž., r.č. xxx, bytem H. v P., M. 1242, obou zast. JUDr. L. B., advokátem se sídlem H. K., H. 1172, proti žalovaným 1. M. M., r.č. xxx, bytem H. v P., M. 1242, a 2. M. M., r.č. xxx, bytem H. v P., M. 1242, oběma zast. Mgr. S. K., advokátem se sídlem H. K., G. 1000, o přivolení k výpovědi nájmu bytu, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14.7.2003, č.j. 6C 150/2000-108, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 2.430,--Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem přivolil k výpovědi nájmu bytu č. 3 prvé kategorie o dvou pokojích s příslušenstvím ve druhém nadzemním podlaží domu čp. 1242, v M. ulici v H. v P., kterou dali žalobci žalovaným dne 27.9.2000. Určil, že nájemní poměr mezi žalobci a žalovanými skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. V souvislosti s tím žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší. Konečně žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 15.415,--Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky uvedeného bytu a žalovaní jeho společnými nájemci. Žalobci dali žalovaným výpověď nájmu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku, tedy z toho důvodu, že byt potřebují pro sebe. Dále výpověď podle § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku, protože žalovaní bez vážných důvodů byt neužívají, popř. jej užívají jen občas. Okresní soud vzal za naplněné oba výpovědní důvody. Žalovaní totiž učinili nesporným, že žalobci byt potřebují pro sebe a dále považoval za prokázané, že žalovaní byt bez vážných důvodů neužívají a zdržují se v zahradním domku. Do bytu sice docházejí, což však “nelze považovat za užívání bytu k bydlení”. Podle lékařské zprávy MUDr. J. B. ze dne 14.10.2002 prvá žalovaná dochází do diabetologické poradny, její zdravotní stav vyžaduje aplikaci 4 dávek insulinu denně, je nucena dodržovat dietní režim s pravidelnou frekvencí jídel, vyhýbat se stresům a nutná je pravidelná fyzická aktivita. Okresní soud vyšel i ze zprávy MUDr. J. K. ze dne 18.10.2002, podle které prvá žalovaná prodělala dva infarkty myokardu, je po operaci štítné žlázy a očí, trpí chronickou bronchitidou a varixy dolních končetin. Podle názoru okresního soudu tyto zdravotní obtíže prvé žalované nebrání v užívání bytu. Okresní soud nepřijal obranu žalovaných, že použitá formulace výpovědního důvodu (neužívání bytu bez vážného důvodu a případně užívání občas) je neurčitým, nejasným a nesrozumitelným právním úkonem, který je neplatný ve smyslu ust. § 37 občanského zákoníku. Vyslovil názor, že tato formulace odpovídá ust. § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku a nejedná se o dva výpovědní důvody. Druhému žalovanému nebylo nutno výpověď doručovat, protože byla doručena prvé žalované jako tehdejší výlučné nájemkyni bytu. Až v průběhu řízení došlo k uzavření sňatku a výlučný nájemní vztah se změnil na společný nájem bytu manžely. V tomto vztahu mají manželé postavení nerozlučných společníků, což znamená, že úkony každého z nich platí i pro druhého účastníka a výpověď je účinná i proti druhému žalovanému. Z hlediska procesního na druhého žalovaného vztáhl ust. § 107a o.s.ř., přičemž tomu nebrání ani to, že se druhý žalovaný stal účastníkem řízení postupem podle § 92 odst. 1 o.s.ř. Okresní soud odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.1.2001, sp. zn. 26Co 557/2000, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy 10/2001). Soud prvého stupně neshledal důvodnou ani námitku žalovaných, že výpověď je neplatná i pro rozpor výpovědní lhůty s ust. § 710 odst. 3 občanského zákoníku. Výhrada žalovaných spočívala v tom, že žalobci stanovili počátek běhu tříměsíční výpovědní lhůty na první den kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a za použití počítání času ve smyslu § 122 odst. 2 občanského zákoníku lhůta neskončí ke konci kalendářního měsíce, jak stanoví ust. § 710 odst. 3 občanského zákoníku, ale prvního dne v měsíci po uplynutí tří měsíců. Svůj závěr okresní soud odůvodnil tím, že ust. § 122 odst. 2 občanského zákoníku hovoří o měsíci představovaném 30 dny, tedy nikoliv kalendářním měsíci, který začíná kterýkoliv den kalendářního měsíce a končí ten den následujícího kalendářního měsíce, který se číslem shoduje se dnem, od kterého se lhůta počítá. Oproti tomu lhůta ve smyslu § 710 odst. 3 občanského zákoníku počítá s měsícem kalendářním, který vždy začíná prvním dnem kalendářního měsíce a končí posledním dnem kalendářního měsíce. Vztah ust. § 122 odst. 2 občanského zákoníku a § 710 odst. 3 občanského zákoníku okresní soud považoval za vztah obecného ke speciálnímu. Podle okresního soudu vážným důvodem jen občasného užívání bytu není ani plná obsazenost bytu, protože ji vyvolali žalovaní tím, že souhlasili, aby byt užívali synové prvé žalované a jejich přítelkyně. V odvolání žalovaní namítali, že byt užívají, avšak ze závažných důvodů tak činí jen občas. Zdůraznili, že nelze přihlížet k výslechu svědka M. B., který se vyjadřoval k období od března do října 2002, a dále k rodnému listu dalšího dítěte žalobců. Existenci výpovědních důvodů je možno zkoumat pouze ke dni doručení výpovědi a právně bezvýznamný je stav před, popř. po dni doručení výpovědi. Za tendenční a nedůvěryhodné označili údaje uváděné žalobci s tím, že jsou vedeni zájmem je z bytu vystěhovat a vylepšit si svou bytovou situaci. K svědectví manželů Č. uvedli, že nelze uvěřit jejich tvrzení, že tráví veškerý svůj volný čas pozorováním okolí domu a upozornili, že jde o dobré přátele žalobců. Okresnímu soudu vytkli, že v rozporu s ust. § 126 odst. 2 o.s.ř. nezjišťoval vztah těchto svědků k žalobcům. Odvolatelé dále poukázali na to, že jde o řízení, v němž dle ust. § 120 odst. 2 o.s.ř. je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány, a proto okresní soud nemohl uzavřít, že svá tvrzení neprokázali. Měl-li jakékoliv pochybnosti o skutkovém stavu, měl sám provádět důkazy. Za závažný důvod pro občasné užívání bytu pak označili zdravotní stav prvé žalované, která pobírá plný invalidní důchod, tráví většinu času v zahrádkářské kolonii a ve zdravotnických zařízeních. Tento způsob života s ohledem na její zdravotní stav, věk a zjevnou přeplněnost bytu je s ohledem na fyzické a psychické zdraví prvé žalované daleko vhodnější než pouhé bydlení v bytě. Dovozovali, že občanský zákoník jim neukládá povinnost užívat byt k bydlení a okresní soud tím, že uvádí, že jejich pobyt v bytě nelze považovat za užívání bytu k bydlení, jim založil nové povinnosti nad rámec zákona. V této souvislosti odkázali na Nález Ústavního soudu ze dne 10.6.2003 sp. zn. 1ÚS 360/02. Žalovaní dále rozebrali, že jako invalidní důchodci nemají jinou možnost bydlení a zahradní altán v zahrádkářské kolonii není způsobilý k trvalému celoročnímu bydlení. V tomto objektu chybí základní technické a hygienické vybavení, které je předepsané pro objekt bydlení, altán není připojen na kanalizaci a nelze ho na kanalizaci připojit. Není zkolaudován ani zapsán v katastru nemovitostí. Odvolatelé připomněli i závěry okresního soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 2.5.2003, č.j. 6C 150/2000-33, kdy okresní soud dospěl k obdobnému názoru. Po zrušení tohoto rozsudku usnesením Krajského soudu v Hradci Králové došlo k důkaznímu podepření těchto závěrů. Žalovaní dále setrvali na svém názoru, že výpověď je neplatná ve smyslu ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť je nejasným a nesrozumitelným právním úkonem. Výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku byl uveden ve výpovědi tak, že prvá žalovaná byt neužívá bez vážných důvodů a případně byt užívá občas. Takovouto formulaci lze vyložit ovšem tak, že nájemce byt neužívá vůbec, ale i tak, že byt užívá jen občas. Výpověď nájmu učiněná vůči druhému žalovanému pak je rovněž neplatná pro rozpor s ust. § 37 odst. 1 ve spojení s ust. § 711 občanského zákoníku. Výpovědní důvody vůči druhému žalovanému nebyly specifikovány a pouze v návrhu na jeho přistoupení do řízení byl odkaz na výpověď. Vůči druhému žalovanému jsou pak uplatňovány výpovědní důvody z doby, kdy ještě ani nájemcem bytu nebyl. Upozornili na to, že druhý žalovaný se stal účastníkem postupem podle § 92 odst. 1 o.s.ř. a je nutno rozlišit procesní legitimaci od podmínky přivolení k výpovědi nájmu bytu v podobě doručení výpovědi. Žalovaní opakovali, že výpověď navíc odporuje ust. § 710 odst. 3 občanského zákoníku, neboť podle ní má nájem skončit k prvnímu dni kalendářního měsíce (§ 122 odst. 2 občanského zákoníku) a tedy nikoliv k poslednímu dni kalendářního měsíce, jak kogentně stanoví ust. § 710 odst. 3 občanského zákoníku. Nesouhlasili přitom s názorem okresního soudu, že vztah mezi ustanoveními § 122 odst. 2 občanského zákoníku a § 710 odst. 3 je vztahem obecného ke speciálnímu. Ustanovení § 710 odst. 3 a § 711 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku reguluje minimální délku výpovědní lhůty a oproti tomu ust. § 122 občanského zákoníku upravuje počítání lhůt. Žalovaní dále rozebrali, že dospěl-li okresní soud k závěru, že byt neužívají k bydlení, a to již několik let, bylo jeho povinností s ohledem na charakter řízení ve smyslu § 120 odst. 2 o.s.ř. zjišťovat, zda snad prvá žalovaná neopustila společnou domácnost a jestli je na její straně splněna podmínka pasivní věcné legitimace. Žalovaní podtrhli, že přivolením k výpovědi nájmu bytu by ztratili možnost přiměřeně bydlet, což odporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Navrhli rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta, popř. tento rozsudek zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci se ztotožnili s rozsudkem okresního soudu a navrhli jeho potvrzení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení mu předcházející, přečetl lékařskou zprávu z 15.9.2003, kterou jako důkaz označili žalovaní, a shledal, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobci jako pronajímatelé dali žalovaným jako společným nájemcům bytu platnou výpověď. V tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu a dodává následující. Výpověď je platným právním úkonem ve smyslu § 37 občanského zákoníku a výpověď druhému žalovanému nebylo nutno doručovat. Až v průběhu řízení před okresním soudem došlo k uzavření manželství mezi žalovanými, důsledkem čehož bylo, že do práv a povinností dosavadní výlučné nájemkyně, které byla výpověď doručena, vstoupili oba manželé jako společní nájemci. Účinky výpovědi dané prvé žalované se proto vztahují i na druhého žalovaného. Vztah ust. § 122 odst. 2 a § 710 odst. 3 občanského zákoníku není vztahem obecného ke speciálnímu, ale jde o dva zcela samostatné právní instituty. Stanovená výpovědní lhůta pak neodporuje ust. § 710 odst. 3 občanského zákoníku, nýbrž je použita plně v souladu s tímto ustanovením. Toto ustanovení totiž hovoří o kalendářním měsíci, nikoliv měsíci ve smyslu § 122 odst. 2 občanského zákoníku, jak správně vyložil okresní soud. V řízení nebylo sporu o tom, že výpovědní důvod (bytová potřeba žalobců) podle § 711 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku je naplněn. Splněny však jsou i předpoklady výpovědního důvodu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku, a to že žalovaní bez vážného důvodu byt neužívají, popř. jej užívají občas. Neužívání bytu, resp. jeho užívání jen občas, bylo bezpečně prokázáno, zejména prvá žalovaná potvrdila tyto údaje u jednání okresního osudu dne 18.12.2002 a až po poučení advokátem, kterého následně ke svému zastupování zmocnila, tvrdila opak. Občasné užívání bytu žalovaní nečiní sporným doposud. Pro přivolení k výpovědi nájmu však nepostačuje zjištění, že byt je neužíván, popř. užíván pouze výjimečně, nýbrž musí být zkoumáno, zda se tak děje bez vážných důvodů. Tyto vážné důvody, které nejsou ani příkladmo zákonodárcem specifikovány, je nutno zkoumat vždy individuálně s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci. V daném případě jsou žalovaní invalidními důchodci a důvody, pro které užívají byt jen občas, spatřují v tom, že jsou oba invalidními důchodci a žalované je s ohledem na přeplněnost bytu a její zdravotní stav v zahradním domku lépe. Otázku přeplněnosti bytu je nutno posuzovat objektivně a nelze připustit, aby poté, co nájemce umožní byt užívat dalším osobám, se následně plné obsazenosti bytu dovolával. Takový výklad by byl nepřípustným zásahem do práv pronajímatele (§ 687 občanského zákoníku). Plná invalidita žalovaných a nedobrý zdravotní stav prvé žalované pak rovněž nemohou odůvodnit jen občanské užívání bytu. Byt v případě, že by nebyl plně obsazen, by bezesporu poskytoval žalovaným vyšší komfort bydlení, než je tomu v zahradním domku. Podle tvrzení žalovaných domek není vhodný k trvalému bydlení, není zde ani koupelna a v zimě je nutno donášet i vodu. Přihlédnout je nutno také k tomu, že zahradní domek se nenachází ve výrazně zdravotně vhodnějším prostředí, např. v zalesněné přírodě, či na venkově, ale je vzdálen 300 metrů od bytu. To znamená, že i při řádném užívání bytu by žalovaným nic nebránilo v domku a na jeho přilehlé zahradě trávit volný čas. Neužívání bytu, popř. jeho užívání pouze občas, nelze ztotožnit s pojmem opuštění společné domácnosti, které by mělo za následek přechod nájmu bytu na děti první žalované (§ 708 a § 706 odst. 1 občanského zákoníku). Trvalé opuštění společné domácnosti totiž musí být výrazem svobodné vůle a dáno zcela zřetelně. Sama prvá žalovaná svá tvrzení v průběhu řízení měnila a nakonec tvrdila, že do bytu pravidelně dochází. Její jednání vzbuzuje pochybnosti o jejím úmyslu se do bytu již nikdy nevrátit. Nelze proto uzavřít, že došlo k přechodu nájmu bytu na syny prvé žalované ve smyslu § 706 odst. 1 občanského zákoníku. Použil-li okresní soud zákonu neodpovídající formulaci, že žalovaní neužívají byt k bydlení, mínil tím zcela zřejmě neužívání bytu. Tato vada neměla žádné procesní důsledky. Přivolení k výpovědi nájmu bytu v této věci nebylo možno odepřít ani pro tvrzený rozpor výpovědi s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Nelze se ztotožnit s tvrzením žalovaných, že nemají jinou možnost bydlení. V zahradním domku se fakticky zdržují již řadu let a byt užívají jen občas. Navíc ani situace, kdy by neměli žádnou možnost bydlení by pro výpověď podle § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku neměla žádné právní důsledky. Podmínkou výpovědi z tohoto důvodu není možnost jiného bydlení. Odvolací soud po zvážení všech výše uvedených skutečností rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení plně úspěšní žalobci vynaložili na odměnu svého zástupce 2.280,--Kč (§ 7 písm. d/, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a s vyjádřením k odvolání spojené dvě náhrady hotových výdajů advokáta po 75,--Kč (§ 13 odst. 1 a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku není ani dovolání přípustné, ledaže Nejvyšší soud České republiky dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V takovém případě by bylo možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v Jičíně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Hradci Králové dne 21. ledna 2004