Věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek může soud zřídit na návrh vlastníka stavby (§ 151 o) odst. 3 ObčZ) jen za náhradu.

25Co 427/2003 - 172 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců JUDr. V. L., Ph.D., a Mgr. M. P. ve věci žalobce V. K., bytem P. 4, M. C. čp. 22, proti žalovaným 1) F. H., bytem N. P., K. čp.1401, 2) V. H., bytem N. P., P. čp. 1279, oběma zastoupeným JUDr.J. M., advokátem, 3) J. H., bytem N. P., V. čp. 82 a 4) V. P., bytem D., H. čp. 77, zastoupené M. M., bytem N. P., P. čp. 67, o zřízení věcného břemene, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 31.10.2003, č.j. 3 C 164/2001-147, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit 1. a 2. žalovanému náklady odvolacího řízení, každému rovným dílem, v částce 7.021,- Kč k rukám jejich zástupce JUDr. J. M. do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Ve vztahu mezi žalobcem na jedné straně a 3. a 4. žalovaným na druhé straně nemá žádný právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu se žádostí na zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka či spoluvlastníků stavby – objektu bydlení bez č.p., stojící na pozemku parc.č.2706/2 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané pro katastrální území N. P. na listu vlastnictví č. 1471 u Katastrálního úřadu v J., spočívajícího v právu cesty přes pozemek parc.č. 2716/2 – ostatní plocha, zapsaný pro katastrální území N. P.na listu vlastnictví č. 1383 u Katastrálního úřadu v J., a to v celé jeho šíři od pozemku parc.č. 4047 – veřejná cesta, k pozemku parc.č. 2717 a dále přes pozemek parc.č. 2717 – trvalý travní porost, zapsaný pro katastrální území N. P. na listu vlastnictví č. 59 u Katastrálního úřadu v J., vedoucí od hranic pozemku parc.č. 2716/2 k hranici pozemku parc.č. 2706/1 v katastrálním území N.P. tak, jak je vyznačeno v geometrickém plánu č. 1771-3/2003 ing. J. J. ze dne 14.1.2003 (výrok I.). Ve spojitosti s výsledkem sporu uznal žalobce povinným nahradit 1. a 2. žalovanému náklady řízení ve výši 18.900,- Kč (výrok II.). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce vlastní pozemky parc.č. 2706/1 a 2706/2, přičemž na pozemku parc.č. 2706/2 stojí stavba – objekt bydlení bez č.p.. Žalovaní 1), 2) a 3) spoluvlastní pozemek parc.č. 2717 a žalované 4) patří pozemek parc.č. 2716/2. Žalobcův právní předchůdce jako oprávněný uzavřel dne 3.5.1958 s právními předchůdci žalovaných 1), 2) a 3) jako povinnými smlouvu o zřízení služebnosti, k níž dodatečně přistoupil právní předchůdce 4.žalované. Služebnost spočívala v právu chůze a jízdy povozem od a k pozemku č. 2706 přes pozemek č. 2717 v šíři 4 m od hranic pozemku č. 2717 k pozemkům č. 2705, 2696, 2695/1 až k pozemku č. 2716 a přes pozemek č. 2716/2 v celé jeho šíři až k veřejné cestě č. 4047. Účastníci si ujednali, že vlastník panujícího statku bude vykonávat právo služebnosti jen v nejnutnější míře, a to zejména na jaře nebo po sklizni sena nebo otavy a pouze ve stanoveném rozsahu, a že se zřetelem k těmto omezením bude možno vykonávat služebnost jízdy v kterékoli roční době i před senosečí a otavou, pokud se nezpůsobí větší škoda. Rozsudek okresního soudu ze dne 20.8.1999, č.j. 3C 45/99-22, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.9.2000, č.j. 24Co 321/99-49, bylo žalobci uloženo, aby se zdržel průjezdu automobily přes pozemek č. 2717. Žalobce při přístupu na své pozemky č. 2706/1 a 2706/2 používá místní komunikaci č. 4047, na níž navazuje pozemek 4. žalované č. 2716/2. Posledně uvedený pozemek je svažitý o šířce okolo 3 m, jeho povrch je zpevněn štěrkem a kolejemi, vyježděnými vozidly. Ve směru vzhůru pokračuje pozemek ostatních žalovaných č. 2717. I ten je ve směru požadované cesty poměrně příkrý a pro jízdu automobilem poměrně těžko dostupný; jeho sklon se postupně zmírňuje. Od sousedních pozemků č. 2695/3 a 2695/1 je oddělen plotem umístěným na vrcholu navazujícího břehu. Břeh, jehož výška směrem k vrcholu svahu klesá, po své délce zabíhá přibližně 2 m dovnitř pozemku. Navazuje zhruba 2 m široký rovný pruh s vyjetými kolejemi. Při hranici pozemku č. 2717 se dvěma posléze uvedenými pozemky vrůstají do pozemku č. 2717 keře v rozsahu 2 m příčně a 8 m podélně. Od dalšího sousedního pozemku č. 2696 není pozemek č. 2717 oddělen žádnou přirozenou či umělou překážkou. Hranice s pozemkem č. 2705/1 je formována neudržovaným lesem a plotem. Zde se pozemek mírně svažuje k žalobcově pozemku č. 2706/1. Z lesa zabíhá na pozemek porost o šířce okolo 2 m a délce 8 m. Žalobcův pozemek je od pozemku č. 2717 oddělen vstupní branou a přibližně 4 m od hranice pozemků se nachází kompost žalovaných 1), 2) a 3). Délka trasy, po níž by měl žalobce dle žalobního žádání vykonávat právo cesty, činí 187 m. Šíře trasy, vyznačená v žalobcem předloženém geometrickém plánu, přesahuje v průměru o 1 m požadavek žalobce, a to dílem v důsledku terénních podmínek, dílem bezdůvodně. Přístup k žalobcově pozemku nelze zajistit jinak, než přes předmětné pozemky žalovaných. Kdyby žalobce vyšel vstříc návrhu 1), 2) a 3) žalovaného a domáhal by se vytýčení cesty na protilehlé straně pozemku č. 2717 při hranici s pozemkem č. 2716/3, měřila by trasa pouhých 93 m a šíři 3 m by bylo možno zachovat po celé její délce. Okresní soud dovodil, že ustanovení § 151o odst. 3 obč.zák. dává žalobci oprávnění používat k přístupu na jeho pozemek motorové vozidlo – automobil. Na druhé straně však lze po žalobci důvodně požadovat, aby zásah do vlastnického práva 1), 2) a 3) žalovaného byl co nejšetrnější a nejmenší. Jestliže se nabízely dvě alternativy přístupu k žalobcově nemovitosti přes pozemek č. 2717, bylo správné zvolit tu, která by co nejméně omezovala vlastnické právo 1), 2) a 3) žalovaného. Jestliže tu byl soud vázán žalobou (§ 153 odst. 2 a contrario o.s.ř.) a jestliže žalobce i přes poučení (§ 5 o.s.ř.) trval na tom, aby věcné břemeno v podobě práva cesty bylo zřízeno po trase, která by zabrala 2x větší plochu, než trasa, kterou navrhli žalovaní, nebylo lze ve vztahu k pozemku č. 2717 žalobě vyhovět. Žaloba nemohla obstát ani ve vztahu k pozemku 4) žalované č. 2716/2, protože ten není ve smyslu ustanovení § 151o odst. 3 obč.zák. pozemkem přilehlým a zřízení věcného břemene pouze k jeho tíží by bez návaznosti na pozemek č. 2717 pozbývalo smyslu. Žalobce kromě toho opomenul náhradu za zřízení věcného břemene. I když ustanovení § 151o odst. 3 obč.zák. neukládá osobě oprávněné z věcného břemene povinnost poskytnout povinné náhradu, čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”) umožňuje vyvlastnit nebo nuceně omezit vlastnické právo jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Z ustanovení čl. 41 odst. 1 a contrario Listiny pak vyplývá, že ustanovení čl. 11 odst. 4 se lze dovolávat přímo. Proti rozsudku se odvolal žalobce. Zdůraznil, že zatímco šíře cesty využívané k výkonu práva cesty podle smlouvy ze dne 3.5.1958 činila 4 m, on by se spokojil s šíří cesty 3 m. Věcné břemeno, vzniknuvší na základě smlouvy, bylo vědomě vytyčeno v trase, která je nejdelší; jedná se prakticky o obslužnou komunikaci pozemku. Trasu tohoto věcného břemene dodnes nikdo nezpochybnil. Do doby, než nechal vyznačit trasu cesty geometrickým plánem, žalovaní zásadně brojili proti tomu, aby k dopravě na svůj pozemek používal automobil. Až v závěrečné fázi řízení přišli žalovaní s účelovým návrhem, aby cesta vedla po jiné trase. Namísto jedné dosavadní cesty by tedy paradoxně mohl žalobce využívat dvou cest a o to více omezit vlastnické právo žalovaných. Jím navržená trasa se přitom kryje s dosavadní cestou. Žádal, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno. Žalovaný 1) a 2) se s napadeným rozsudkem ztotožnili a navrhli jeho potvrzení. Přednesli, že svým návrhem na vedení trasy sledovali záměr, aby zábor jejich pozemku byl co nejmenší. Jimi navržená trasa je o poznání kratší a pro dopravu automobilem mnohem pohodlnější a bezpečnější, než trasa prosazovaná žalobcem. Přijali za svůj i názor okresního soudu, že věcné břemeno tu nelze zřídit bez náhrady. Žalovaná 3) se k odvolání nevyjádřila. Žalovaná 4) rovněž navrhla, aby napadený rozsudek byl potvrzen. Vyslovila podiv nad postupem žalobce, který se domáhal zřízení věcného břemene ve vztahu k ní soudní cestou. Nikdy mu nebránila v používání svého pozemku č. 2716/2 a nabídla mu i uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene spočívající v právu cesty při využití automobilu; žalobce její návrh nepřijal. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že odvolání obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204, § 205 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek v mezích odvolání (§ 212 věta první o.s.ř.) včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Odvolací soud připomíná, že předešlý zamítavý rozsudek okresního soudu v této věci ze dne 17.5.2002, č.j. 3C 164/2001-46, byl usnesením ze dne 16.10.2002, č.j. 21Co 182/2002-68, ve výroku pod bodem I. potvrzen a ve zbytku zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Zmíněným výrokem ad I. byla zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobce domáhal zrušení věcného břemene, založeného smlouvou ze dne 3.5.1958 (viz. výše). Kasací byla dotčena ta část rozsudku, jíž soud prvního stupně zamítl žalobu na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes pozemky žalovaných podle ustanovení § 151o odst. 3 obč.zák.. Odvolací soud tehdy na základě zevrubného rozboru dovodil, že z práva cesty ve smyslu ustanovení § 151o odst. 3 obč.zák. nelze vyloučit průjezd přes zatížené pozemky automobilem. Jestliže smlouva o zřízení služebnosti ze dne 3.5.1958 toto oprávnění postrádá (fakticky mu zůstalo právo chůze), lze je založit právě za použití § 151o odst. 3 obč.zák.. Je však třeba mít na paměti poměr mezi věcným břemenem a zásahem do vlastnického práva žalovaných. Věcné břemeno podle § 151o odst.3 obč.zák. lze zřídit jen v nezbytném rozsahu a soud se musí zabývat tím, zda přístup k žalobcově nemovitosti nelze zajistit způsobem, který se práv žalovaných dotýká méně výrazně, než jak navrhl žalobce. Pakliže vyjde najevo, že žádané věcné břemeno bude nepřiměřené a že by to byl jediný důvod pro zamítnutí žaloby, soud prvního stupně poučí žalobce o jeho právu na změnu žaloby podle § 95 odst. 1 o.s.ř.. Soud prvního stupně se v souladu s ustanovením § 226 odst. 1 o.s.ř. řídil závazným právním názorem odvolacího soudu. Poté, co zjistil, že se nenabízí jiný přístup k žalobcově nemovitosti, než přes pozemky žalovaných č. 2716/2 a 2717, zaměřil se na trasu cesty tak, aby byla respektována vyváženost mezi věcným břemenem a zásahem do vlastnického práva žalovaných s cílem nezbytně nutné míry zatížení. Dbal zásady, že soud rozhoduje na základě zjištěného stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Provedl místní ohledání (§ 130 odst. 2 o.s.ř.), obstaral si stanovisko zpracovatele geometrického plánu a vyslechl oprávněného zeměměřičského inženýra, který ověřil geometrický plán. Ukázalo se, že trasa navržená žalobcem by co do plošného záboru přibližně dvojnásobně zatížila pozemek č. 2717 ve srovnání s řešením nastíněným žalovanými (viz.výše) a že by navíc vedla složitěji průjezdným terénem. Usnesením ze dne 5.8.2003, č.j. 3C 164/2001-121, proto okresní soud poučil žalobce o možnosti změnit žalobu v průběhu řízení; žalobce na svém žalobním žádání setrval. Lze proto shrnout, že žalobce, ač poučen, požadoval na základě ustanovení § 151o odst. 3 obč.zák. zřízení věcného břemene v nepřijatelně velkém rozsahu, jež by nešetrně a nad únosnou míru zatížilo vlastnické právo žalovaných. Žalobcova námitka, že jím vymezená trasa cesty pouze kopírovala původní trasu, vytyčenou smlouvou ze dne 3.5.1958, a že jeho řešení bylo vůči vlastnickému právu žalovaných 1), 2) a 3) vstřícnější a ohleduplnější, nemohla obstát. Sám žalobce uvažoval tak, že by vedle sebe stěží mohla obstát původní služebnost a nově zřízené věcné břemeno, a v řízení se kromě jiného domáhal, byť jako vlastník panujícího pozemku, zrušení smluvně založené služebnosti (věcného břemene) právě s ohledem na vznik nového věcného břemene. Ostatně tím samým směrem se ubíraly úvahy okresního soudu (viz. 6.str., 3.odst. in fine přezkoumávaného rozsudku). Za správný je třeba považovat názor okresního soudu, že věcné břemeno tu nebylo možno zřídit bez náhrady, a to i za stavu, kdy ustanovení § 151o odst. 3 obč.zák. takové právo vlastníku přilehlého pozemku výslovně nepřiznává. Není zde zákonného a rozumného důvodu, pro který by měl vlastník věcným břemenem zatíženého pozemku snášet tak výrazný zásah do svého vlastnictví bezúplatně. Stojí za povšimnutí, že ustanovení § 151p odst. 3 obč.zák. přiznává oprávněnému při omezení či zrušení věcného břemene právo na přiměřenou náhradu. Potom se ovšem důvodně nabízí otázka, zda a jak obhájit asymetrii v právní ochraně poskytované osobě oprávněné a povinné v ustanoveních § 151o odst. 3 a § 151p odst. 3 obč.zák.? Jestliže obč.zák. v tomto směru mlčí, je namístě přiměřeně aplikovat ustanovení čl. 11 odst. 4 (ve vazbě na čl. 41 odst. 1) Listiny, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Jestliže žalobce se domáhal zřízení věcného břemene bez náhrady, byl tu další důvod, pro který bylo namístě žalobu zamítnout. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že žalovaní v odvolacím řízení zvítězili, vzniklo jim právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř.). U žalovaného 1) a 2) se jednalo o odměnu advokáta za poskytnutí placené právní služby podle paušálně stanovené sazby, zvýšené o 20% při zastupování dvou účastníků, tj. o částku 6.000,- Kč (§ 151 odst. 2 o.s.ř., § 7 písm. f/, § 17 odst. 2 vyhl.č. 484/2000 Sb., v platném znění), dále o čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč, o náhradu za promeškaný čas 300,- Kč a o náhradu cestovních výloh 521,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 a 4, § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 7 zák.č. 119/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tj. úhrnem o 7.021,- Kč. Poučení : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení, písemně, v pěti vyhotoveních, u Nejvyššího soudu České republiky se sídlem v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jičíně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Hradci Králové dne 3. března 2004