Dohodou podle § 24a) odst. 1 ZOR lze upravit vzájemnou vyživovací povinnost pro dobu po rozvodu manželství pouze pozitivně, tj. sjednáním výše výživného, popříp. sjednáním podmínek stanovení výživného. Ujednání, jímž se manželé navzájem zavážou pro dobu po rozvodu nepožadovat výživné, je neplatné podle § 574 odst. 2 ObčZ.

26Co 11/2004 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. D. M. a soudců JUDr. A. S. a Mgr. Ing. B. N. ve věci žalobkyně L. H., důchodkyně, proti žalovanému V. H.,částečnému invalidnímu důchodci, o výživné pro rozvedenou manželku, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v T. č.j. 7C 146/2003-18 ze dne 26.9.2003, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala výživného rozvedené manželky ve výši 2.000,--Kč měsíčně. Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení 1.000,--Kč. Vzal za prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 6.6.2003, a to postupem podle § 24a odst. 1 písm. a/ zák. o rodině. Dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení, kterou účastníci uzavřeli dne 17.3.2003, obsahovala jejich závazek, že pro dobu před ani po rozvodu manželství nebudou po sobě navzájem požadovat výživné. Za této situace dospěl okresní soud k závěru, že pokud účastníci v souvislosti s rozvodem manželství způsobem shora vyřešili otázku vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu manželství, přičemž soud na jejím základě manželství postupem podle § 24a zák. o rodině rozvedl a předmětná dohoda se tak stala platným právním úkonem, nemůže se žalobkyně nyní domáhat stanovení výživného pro rozvedenou manželku. K námitce žalobkyně, že neměla příležitost se s obsahem dohody ze dne 17.3.2003 náležitě seznámit, poukázal okresní soud na skutečnost, že svým podpisem na dohodě stvrdila i to, že si ji předtím přečetla a že byla uzavřena podle její pravé a svobodné vůle. Zpochybnění uvedené dohody následující po necelých třech měsících od rozvodu manželství je v daném případě třeba považovat za skutečnost, která by vedla k narušení právní jistoty smluvních stran. V poměrech žalobkyně přitom nedošlo v porovnání s dobou jejího uzavření k žádné změně, neboť již v té době byla ve starobním důchodu. O to více měla tedy zvážit, zda uzavře dohodu, podle které se účastníci vzájemně nebudou domáhat výživného. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve sporu. Žalobkyně ve včasném odvolání namítala, že mínila před rozvodem manželství podepsat pouze smlouvu o vypořádání majetku a bydlení, v níž přehlédla ustanovení týkající se výživného. Její zdravotní stav je špatný zejména po nervové stránce, neboť přišla o práci. Dále má artrózu druhého až třetího stupně, přičemž léky na klouby jsou velmi drahé. Začala pobírat starobní důchod ve výši, která stěží stačí na zaplacení nákladů spojených s užíváním bytu. Žalovaný je oproti ní v hornickém částečném invalidním důchodu s rentou, přičemž zdravotně je na tom velmi dobře a stále pracuje. Již dlouho před rozvodem manželství nedával žalobkyni žádné peníze na domácnost a našetřil si tak značné prostředky, za které si koupil byt, do něhož se následně odstěhoval. Ze všech těchto důvodů žalobkyně trvá na určení výživného, a proto nechť je prvoinstanční rozhodnutí změněno tak, že žalobě bude vyhověno. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobkyně vyjádřil přesvědčení o správnosti prvoinstančního rozhodnutí. Žalobkyně podle něho v odvolání pouze opakuje údaje uváděné již v prvoinstančním řízení. Připadá mu nepochopitelné, že žalobkyně nyní zpochybňuje obsah uzavřené smlouvy, když on sám ji plně respektuje a v ní sjednaný vypořádací podíl žalobkyni vyplatil ještě před stanovenou lhůtou. Údaje o zdravotním stavu a o výši důchodu navíc žalobkyně nijak nedoložila. Není pravdou, že si žalovaný koupil byt, pouze přispěl na jeho koupi synovi. Navíc bylo v zájmu obou účastníků, aby žalovaný vyřešil svoji bytovou potřebu, čímž žalobkyni zůstal ve výlučném užívání doposud společný nájemní byt. Při jednání před odvolacím soudem žalovaný doplnil, že žalovaná dobrovolně odešla do předčasného důchodu a na stanovení jeho současné výše se podílela tím, že pracovala u podnikatelů, kteří jí vypláceli minimální mzdu a platili jí “bokem”. Odvolání žalobkyně obsahuje způsobilý odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř., neboť prvoinstančnímu soudu je vytýkáno nesprávné právní posouzení provedených důkazů, zejména obsahu dohody uzavřené mezi účastníky dne 17.3.2003. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadené prvoinstanční rozhodnutí včetně jemu předcházejícího řízení, a to i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1, § 214 o.s.ř.). Odvolání žalobkyně shledal opodstatněným, i když z jiných než jí uváděných důvodů. Prvoinstanční soud zamítl návrh žalobkyně na stanovení výživného pro rozvedenou manželku poté, kdy dospěl k závěru o platnosti článku VII dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení, kterou účastníci uzavřeli dne 17.3.2003. Odvolací soud se plně ztotožňuje s tou částí jeho právního hodnocení platnosti předmětného úkonu, v níž se vypořádává s námitkou žalobkyně, že neměla příležitost se s obsahem dohody před jejím podpisem náležitě seznámit a že dohoda tudíž nevyjadřuje její pravou a svobodnou vůli. Ve shodě s ním je přesvědčen o tom, že okolnosti, za nichž žalobkyně předmětnou dohodu podepsala, nemohou vést k závěru o existenci některého z důvodů neplatnosti právního úkonu dle § 37 odst. 1, případně dle § 49a obč. zák. V této části pro stručnost odkazuje na vyčerpávající odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem okresního soudu, že za situace, kdy si účastníci v předmětné dohodě sjednali, že v době po rozvodu manželství nebudou po sobě navzájem požadovat žádné výživné, se žalobkyně nemůže po rozvodu manželství domáhat stanovení výživného pro rozvedenou manželku. Na rozdíl od prvoinstančního soudu je totiž přesvědčen, že dikce § 24a odst. 1 zák. o rodině, konkrétně formulace “případnou vyživovací povinnost” je jazykovým vyjádřením předpokladu pozitivní úpravy budoucí vyživovací povinnosti, tzn. sjednání výše, případně podmínek stanovení výživného rozvedeného manžela. Nelze pod něj proto subsumovat dohodu o “žádné” vyživovací povinnosti, vyjádřenou ujednáním, že manželé po sobě výživné vzájemně požadovat nebudou. Tento jazykový výklad předmětného ustanovení logicky musí vyústit v závěr, že ujednání o tom, že stávající manželé nebudou v době po rozvodu manželství vůči sobě navzájem žádné výživné požadovat, je dohodou o vzdání se práva, jež může v budoucnosti teprve vzniknout, a tedy právním úkonem stiženým neplatností podle § 574 odst. 2 obč. zák. Tento závěr je třeba vztáhnout i na část dohody účastníků ze dne 17.3.2003, obsahující ujednání, že “po rozvodu manželství nebudou po sobě navzájem požadovat výživné”, neboť se jí vzdali práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout. S ohledem na výše uvedený závěr o neplatnosti té části dohody účastníků ze dne 17.3.2003, o niž opřel okresní soud své zamítavé rozhodnutí, odvolacímu soudu nezbylo, než prvoinstanční rozhodnutí za použití § 221 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. V něm bude prvoinstanční soud v rámci vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným shora (§ 226 odst. 1 o.s.ř.) vycházet nadále z toho, že existence dohody účastníků ze dne 17.3.2003 nebrání uplatnění nároku na výživné rozvedeného manžela podle § 92 odst. 1 zák. o rodině. Provede proto důkazy potřebné ke zjištění, zda žalobkyně je či není schopna sama se živit, a dále jaké jsou schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalovaného, a na jejich základě učiní závěr o tom, zda má žalobkyně nárok na příspěvek na přiměřenou výživu od žalovaného, případně v jaké výši. Bude-li prvoinstanční soud uvažovat o hodnocení okolnosti, že žalobkyně dobrovolně uzavřela před rozvodem manželství dohodu, v níž svobodně a vážně vyjádřila vůli výživné po rozvodu po žalovaném nepožadovat, z hlediska ust. § 96 odst. 2 zák. o rodině, bude zřejmě nezbytné zabývat se obsahem celé dohody účastníků ze dne 17.3.2003. Jedině na základě zjištění, jakým způsobem účastníci upravili majetkové vztahy a bydlení pro dobu po rozvodu, tzn. zda např. vzdání se práva na budoucí výživné nebylo kompenzováno určitou výhodou v tomto směru, bude totiž možno učinit závěr o tom, zda je uplatněný nárok v souladu s dobrými mravy či nikoli. V novém rozhodnutí o věci rozhodne okresní soud i o nákladech řízení včetně tohoto řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. V Hradci Králové dne 17. února 2004