Shledá-li soud v případě žaloby s tzv. eventuálním petitem podmínky pro vyhovění primárnímu návrhu, rozhodne pouze o tomto primárním návrhu (tak, že mu vyhoví) a o eventuálním návrhu již nerozhoduje (tak, že jej zamítá).

Krajský soud v H. K.rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. D. M. a soudců JUDr. A. S. a Mgr. Ing. B. N. ve věci žalobce A.– P.spol. s r.o., zastoupeného JUDr. J.T., advokátkou, proti žalovaným 1) S. M., a 2) PhMr. H.N.,, oběma zastoupenými JUDr. P, B,, advokátem, o vydání věcí eventuelně o zaplacení 739.317,- Kč, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v T, ze dne 27. června 2003, č.j. 6C 177/97-249, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í takto : Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni vydat žalobci tyto movité věci : - 20ks nákupních košíků s výrobním označením HW 16, žluté madlo č. barvy 1018 o obsahu 16 litrů, v drátěném provedení bez speciální barevné úpravy, vyrobených z pozinkovaného drátu, inv. č. 10-29 (DHIM); - 15 ks nákupních vozíků s výrobním označením DR-60, pojízdných o obsahu 60 litrů, bez barevné úpravy, vyrobených z pozinkovaného drátu, barevné držadlo s nápisem Wanzl, inv. č. 30-44 (DHIM); - 15 ks dětských sedátek s výrobním označením DR 60, sloužících ke vkládání do nákupních vozíků DR 60 vyrobených pozinkovaného drátu (DHIM); - 1 ks soupravy etiketovacích kleští, obsahující 2 kleště značky SAMARK 26 výrobní číslo 406666324 a 40666325, inv. č. 4 a 5 (DHIM); - 2 ks pokladních boxů inv. č. 1007 a 1008 (HIM), které sestávají z : 12 ks stojina, 12 ks záslepky stojiny, 6 ks nosník stolu spodní 600, 6 ks nosník 600, 6 ks nosník 900, 9 ks police (IVU), 6 ks police s nástavcem, 3 ks deska pultu, 2 ks rotomat pojízdný, 2 ks stojan k pokladnímu boxu, 2 ks pokladní box č. 19, dodavatel OZAP Praha a.s., závod Toužim; - 1 ks sestavy regálů (levá a pravá část) inv. č. 1009 a 1010 (HIM) sestávající z 3 ks stojina 80/1708, 16 ks stojina 80/2108, 19 ks výplň vysoká 500, 84 ks konzola nízká 400, 20 ks konzola vysoká 500, 8 ks konzola nízká 400 dvojitá, 80 ks dělítko nízké, 3 ks boční kryt vys. výplně 500 P, 3 ks boční kryt vys. výplně 500 L, 8 ks bočnice nízká 400, 1 ks nosník zastřešení, 2 ks bočnice zastřešení P, 2 ks bočnice zastřešení L, 20 ks závěsný háček 200, 8 ks zadní panel děrovaný 400/1000, 2 ks nájezdová lišta 1000, 4 ks police 400/1000, 4 ks police 500/1000, 8 ks držák cenovky, 8 ks cenová lišta, 2 ks nosič přepravek, 22 ks zadní panel 100/1250, 70 ks zadní panel děrovaný 400/1250, 8 ks nájezdová lišta 1250, 42 ks police 400/1250, 16 ks police 500/1250, 58 ks držák cenovky 1250, 58 ks cenovka 1250, 32 ks hřeben 1250, 14 ks čelo zastřešení rovné 12580, 19 ks podpěra 80, 2 ks zadní panel 200/1000, 8 ks čelní opěra nízká, 58 ks čelní opěra nízká 1250, 14 ks deska zastřešení 1250, 28 ks police 400/250, přičemž sestava regálů je v provedení červenobílém, kdy stojany jsou barvy červené a desky bílé; - 2 ks chladicí vitríny MINOR 3190, inv. č. 1005 a 1006 (HIM), vyrobené z ocelového plechu, lakované, červenobílé provedení, osvětlené s bočními skly, zatahovací roletou, vícepolicové provedení, podstavec z plastikového ocelového plechu se zabudovanými ventilátory a chladicím agregátem hermeticky zabudovaným; - 2 ks mrazící pult SHS 530, inv. č. 1003 a 1004 (HIM) obdélníkového tvaru, bílé provedení s volným mrazicím prostorem a chladicím agregátem, vnitřní tanky hliníkové, víko dvojité zasklené s 1 tvrzeným sklem, pokovené reflexní vrstvou zabraňující pronikání záření, obsah cca 500 litrů, pojízdné s pojezdovými kolečky, vnější rozměry cca 1750 mm délka, 630 mm hloubka, 885 mm výška bez víka, hmotnost cca 92 kg. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice na účet Okresního soudu v T.náklady řízení 8.510,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 82.420,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 19.768,- Kč. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na vydání blíže označených věcí (výrok I), uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 447.856,- Kč (výrok II), zamítl žalobu co do částky 291.461,- Kč (výrok III), uložil žalobci povinnost nahradit náklady státu ve výši 3.319,- Kč (výrok IV), uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady státu ve výši 5.191,- Kč (výrok V) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení ve výši 28.554,- Kč (výrok VI). V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že žalobci se podařilo prokázat vlastnické právo k movitým věcem, ohledně jejichž vydání byl spor veden. Žalobce nabyl tyto věci kupní smlouvou uzavřenou dne 22.4.1995. Věci převzal dne 28.4.1995. Na existenci vlastnického práva nemůže mít vliv skutečnost, že po prodeji věcí původní vlastník uzavřel další kupní smlouvu, kterou shodný předmět prodal jinému subjektu. Nerozhodná je rovněž skutečnost, že žalovaní se dozvěděli o koupi věcí žalobcem se zpožděním, konkrétně v srpnu 1996. O soupis věcí, jež měly sloužit jako zástava k zajištění pohledávky nájemného vůči společnosti xxxxx s.r.o., požádali žalovaní po marném uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Tím, že věci zadržovali, dostali se do pozice neoprávněných držitelů. Žalovaní druhově stejné věci zadržují do součastné doby. Protože však kupní smlouva z 22.4.1995, ani soupis věcí provedený soudním vykonavatelem dne 22.10.1995 neobsahují bližší označení věcí, nepodařilo se prokázat, že se jedná o věci totožné s věcmi, jak je žalobce na pokyn soudu upřesnil. Z tohoto důvodu nebylo možné vyhovět primárnímu žalobnímu petitu na vydání věcí a žaloba byla v této části zamítnuta. Protože je však nepochybné, že k neoprávněnému zadržení věcí ve vlastnictví žalobce ze strany žalovaných došlo, vyhověl okresní soud eventuálnímu návrhu a uložil žalovaným vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 447.856,- Kč. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání žalovaní. Namítali, že okresní soud nezjistil správně skutkový stav věci, ani věc neposoudil správně po právní stránce. Okresní soud neoprávněně vyhověl eventuálnímu petitu na náhradu škody, když sám předtím dospěl k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že věci zadržované žalovanými jsou totožné s věcmi uvedenými v žalobě. Pokud soud prvního stupně zamítl návrh na vydání věcí z důvodu, že se nepodařilo prokázat, že věci označené v petitu žaloby jsou totožné s věcmi, které žalovaní zadržují, pak nemohl zároveň žalobci přisoudit peněžitou náhradu za tyto věci, ale ani za jiné věci, jejichž vydání se žalobce nedomáhal. Podmínky pro vyhovění eventuálnímu petitu na náhradu škody nebyly splněny. Je nesporné, že žalovaní zadržují ty věci, které sepsal soudní vykonavatel, a žádné jiné. Nebylo prokázáno, že žalobce koupil ty věci, které žalovaní zadržují. Mohl koupit i jiné věci stejného druhu. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaní neprávem zadržují věci žalobce, je tedy v rozporu s provedenými důkazy. Žalobce navíc není vlastníkem věcí, i kdyby byla jejich totožnost prokázána. Kupní smlouva z 22.4.1995 je neplatná pro neurčitost předmětu koupě. Není z ní zřejmé, jaké věci žalobce koupil. Dále je neplatná pro rozpor s ust. § 443 odst. 1 a § 444 obchodního zákoníku, neboť žalobce nikdy věci uvedené ve smlouvě nepřevzal. Šlo pouze o simulovanou smlouvu. Žalovaní z uvedených důvodů navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že se žaloba na zaplacení 447.856,- Kč zamítá. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání přecházelo, a to z důvodů v odvolání uvedených (§ 205 odst. 2 písm. e), g) o.s.ř.) i z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům. Odvolací soud musel nejprve vyřešit otázku, v jakém rozsahu byl rozsudek okresního soudu napaden. Žalobce uplatnil v žalobě tzv. eventuální petit. To znamená, že se domáhal, aby pro případ, že nebude možno vyhovět primárnímu petitu na vydání věcí, byli žalovaní zavázáni k úhradě ceny těchto věcí. Právě na tuto eventualitu pamatoval žalobce formulací tzv. eventuálního petitu. Okresní soud primárnímu petitu nevyhověl, vyhověl však petitu eventuálnímu. Formálně dal svému rozhodnutí takovou podobu, že zamítl nárok vyjádřený v primárním petitu (výrokem I) a vyhověl (částečně) nároku obsaženému v eventuálním petitu (výrokem II). Odvolání žalovaných z formálního hlediska směřovalo pouze proti výroku II, tedy jen proti rozhodnutí o eventuálním petitu. Jelikož odvolací soud je rozsahem odvolání vázán (§ 212 o.s.ř.), vyvstala otázka, zda odvoláním byl napaden rozsudek celý, tj. včetně zamítavého výroku ohledně primárního petitu, nebo jen ta jeho část, v níž bylo rozhodnuto o eventuálním petitu. Odvolací soud dospěl k závěru, že oba dva nároky obsažené v rámci žaloby s tzv. eventuálním petitem nelze od sebe z procesního hlediska oddělit. Již právě proto, že zůstala-li by předmětem odvolacího řízení jenom jedna část žaloby s eventuálním petitem, šlo by o řízení s jiným předmětem, než o jakém rozhodoval okresní soud. Odvolací soud je toho názoru, že pokud okresní soud měl za to, že nelze vyhovět primárnímu petitu a naopak lze vyhovět petitu eventuálnímu, měl svým výrokem rozhodnout pouze o petitu eventuálním, aniž by zároveň zamítal žalobu s petitem primárním. Pravidlo, jak procesně naložit s žalobou obsahující eventuální petit, musí podle názoru odvolacího soudu platit stejně pro případ, kdy soud dospěje k závěru, že je namístě vyhovět primárnímu petitu, jako pro případ, kdy vyhovuje petitu eventuálnímu. Odvolací soud má obecně za to, že shledá-li soud u těchto druhů žalob podmínky pro vyhovění primárnímu petitu, má správně rozhodnout pouze o tomto primárním petitu (tak, že mu vyhoví) a o eventuálním petitu již rozhodovat nemá (tak, že jej zamítá). Totéž musí podle názoru odvolacího soudu platit i v opačném případě, kdy soud hodlá vyhovět petitu eventuálnímu. V obou případech je totiž žaloba podána po právu a v obou případech musí být prokázáno zejména právo na plnění vyjádřené v primárním petitu. To, že je žalobci přiznáno až eventuální plnění, neznamená, že žalobce neosvědčil nárok na plnění primární, nýbrž že toto primární plnění se stalo fakticky nemožným. Takového žalobce je ve sporu třeba považovat za zcela úspěšného. Této skutečnosti lépe odpovídá rozhodnutí, jímž je žalobci přiznáno jedno z požadovaných plnění, než rozhodnutí, kterým je žalobci ohledně jednoho plnění vyhověno, avšak ohledně druhého je jeho žaloba zamítnuta. Pokud tedy v posuzovaném případě okresní soud žalobu s primárním petitem zamítl a na druhé straně vyhověl petitu eventuálnímu, má odvolací soud za to, že odvoláním směřujícím formálně jen do rozhodnutí o eventuálním petitu byl napaden rozsudek jako celek, a že je tedy odvolacímu přezkumu otevřeno rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu. Poté, co se odvolací soud vypořádal s otázkou rozsahu své přezkumné činnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí, zaměřil pozornost na vlastní věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, okresní soud dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že věci, které má žalovaný prokazatelně v držení, jsou tytéž, které uvedl v žalobě. Nebylo proto podle jeho názoru možno vyhovět primárnímu petitu, jímž se žalobce domáhal vydání těchto věcí. Protože však okresní soud považoval za prokázané, že k neoprávněnému zadržení věcí ve vlastnictví žalobce ze strany žalovaných došlo, vyhověl eventuálnímu petitu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši ceny těchto věcí. Odvolací soud má za to, že okresní soud při hodnocení důkazů, jimiž měla být prokázána totožnost věcí uvedených v žalobě a věcí zadržovaných žalovanými, nepostupoval zcela logicky a důkazy nevyhodnotil správně. Svůj závěr o tom, že nebylo prokázáno, že žalovaní zadržují věci uvedené v žalobě, založil okresní soud především na obsahu znaleckého posudku. Soudní znalec byl ustanoven právě za tím účelem, aby určil, zda věci uskladněné v nebytových prostorách na blíže označené adrese ve xxxxxx jsou tytéž, jejichž vydání se žalobce domáhá. Znalec Ing. V.V. uvedl ve svém posudku, že uskladněné věci svým druhem plně odpovídají věcem sepsaným soudním vykonavatelem a uvedeným v žalobě (str. 5 posudku) a dále že movité věci uskladněné v prostorách ve xxxxx, D. 420, jsou totožné s movitými věcmi uvedenými v žalobě (str. 20 posudku). Z obsahu spisu se dále podává, že žalovaní nezpochybňovali v celém průběhu řízení, že zadržují věci sepsané soudním vykonavatelem. Dále je z obsahu spisu zřejmé, a nikdy nebylo v průběhu řízení žádnou stranou zpochybněno, že věci uvedené v kupní smlouvě, v protokolu o předání věcí i v soupisu soudního vykonavatele byly označeny shodně. Pochybnosti o tom, zda věci, které žalovaní zadržují jsou totožné s věcmi uvedenými v žalobě vyvstaly až poté, co žalobce na pokyn soudu označení věcí upřesnil. Označení věcí bylo takto doplněno o údaje, které v předcházejících právních úkonech chyběly. Tím, že žalobce vyhověl výzvě soudu a na základě dochovaných účetních dokladů doplnil označení věcí, dostal se paradoxně do horší procesní pozice, než v které byl předtím. Jak uvedl znalec, věci zadržované žalovanými přesně odpovídají typem věcem, jejichž vydání se žalobce domáhá. U některých věcí nelze pouze ověřit jejich individuální totožnost (např. podle výrobního čísla) s věcí označenou žalobcem. Na základě těchto zjištěných skutečností bylo podle názoru odvolacího soudu nutno logicky dospět k závěru, že žalovaní zadržují právě ty věci, které jsou předmětem žaloby. Je krajně nepravděpodobné, že žalovaní mají ve své moci věci úplně stejného druhu s těmi, které dříve zadrželi žalobci, že však jde přesto o věci jiného původu. Žalovaní se ostatně k takovému tvrzení nikdy neuchýlili. Odvolací soud jinak souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobce je vlastníkem věcí a že mu žalovaní tyto věci neprávem zadržují. V tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zvláštní zmínku považuje odvolací soud za potřebné věnovat pouze odvolací námitce žalovaných, že žalobce se nestal vlastníkem věcí, jejichž vydání se domáhá, a to z důvodu neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě měl tyto věci nabýt. Neplatnost smlouvy měla být způsobena tím, že žalobce jako kupující kupované zboží nepřevzal a tedy na něj nepřešlo vlastnické právo dle ust. § 443 odst. 1 obchod. zákoníku. Odvolací soud má za to, že tomuto závěru nelze přisvědčit. Součástí obsahu spisu je i předávací protokol z 22.4.1995, v němž účastníci kupní smlouvy písemně stvrdili, že k předání věcí došlo. Pravost i správnost této listiny nebyla v řízení ničím vyvrácena. Pokud tedy okresní soud učinil závěr, že se žalobce stal na základě kupní smlouvy vlastníkem věcí, nepochybil. Jelikož tedy žalobce je vlastníkem věcí, které mu žalovaní neprávem zadržují, přičemž tyto věci jsou shodné s těmi, jejichž vydání se domáhá, odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a uložil žalovaným vydat věci žalobci (§ 220 odst. 2 o.s.ř.). Protože odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve věci samé, rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaní byli ve sporu neúspěšní, a proto jim především svědčila povinnost nahradit náklady státu (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). Tyto náklady spočívaly ve znalečném vyplaceném znalci ve výši 8.510,- Kč. Dále pak vznikla žalovaným povinnost nahradit náklady řízení žalobci, který byl v řízení úspěšný (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř.). Za řízení před okresním soudem vznikly žalobci tyto náklady: soudní poplatek 17.920,- Kč, odměna za zastupování za 10 úkonů právní služby po 6.375,- Kč (část dvanáctá hlava I bod 10. zák. č. 30/2000 Sb., § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. - převzetí zastoupení, sepis žaloby, 8x účast u jednání) a 10 paušálních náhrad hotových výdajů po 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Celkem činily náklady žalobce za řízení před okresním soudem 82.420,- Kč. Na rozdíl od soudu okresního odvolací soud nepřiznal žalobci právo na odměnu za úkon právní služby spočívající v upřesnění žaloby, neboť pokud žalobce podal nejprve žalobu neúplnou, která nesplňovala požadavek vykonatelnosti, a teprve dodatečně ji doplnil, nelze náklady s tím spojené přenášet na žalované. V daném případě totiž nešlo o náklady vynaložené účelně. K nákladům žalobce patřil též jím zaplacený soudní poplatek. Okresní soud vyměřil tento poplatek na základě údaje žalobce o ceně věcí z částky 739.317,- Kč. Podle znaleckého posudku vypracovaného v průběhu řízení je však cena věcí 447.856,- Kč. Soudní poplatek tedy měl být správně vyměřen z této částky a měl činit jen 17.920,- Kč, nikoliv 29.576,- Kč. Odvolací soud proto v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přiznal žalobci právo pouze na náhradu částky 17.920,- Kč. O vrácení částky 11.656,- Kč, v níž byl soudní poplatek přeplacen, žalobci rozhodne okresní soud podle ust. § 10 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. V odvolacím řízení představovaly náklady žalobce odměnu za zastupování ve výši 19.110,- Kč (část dvanáctá hlava I bod 10. zák. č. 30/2000 Sb. a contr., § 3 odst. 1 bod 6., § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a cestovné zástupkyně žalobce za cestu osobním automobilem k odvolacímu soudu ve výši 583,- Kč. Celkem činily odvolací náklady žalobce 19.768,- Kč. Při určení výše odměny advokáta vycházel odvolací soud vždy z hodnoty věcí 447.856,- Kč, jak ji stanovil znalec. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V H. K. dne 26. února 2004