O změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 ZPr jde jen tehdy, jsou-li tu dohoda či rozhodnutí, které již dříve stanovily výši náhrady, přičemž později došlo ke změně těch podmínek, které byly pro stanovení výše náhrady rozhodující. Začal-li zaměstnanec, pro něhož nebyla výše náhrady stanovena dohodou ani rozhodnutím, podnikat, stanoví se případná náhrada za ztrátu na výdělku až na základě přiznání k dani z příjmu. Zaměstnavatel není s vyplácením náhrady za ztrátu na výdělku v prodlení do doby, než může zjistit z daňového přiznání výši příjmu zaměstnance.

R o z s u d e k 26Co 398/2003 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. D. M. a soudců JUDr. A. S. a Mgr. B. N. ve věci žalobce I. G., zastoupeného JUDr. Mgr. L. V., advokátkou, proti žalovanému V. u. d., s. p. se sídlem T., o zaplacení 23.238,40 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. června 2003, č. j. 6C 94/2002-50, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. m ě n í tak, že žaloba o zaplacení 3.6l5,4O Kč se z a m í t á . II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3.9l5,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek 65O,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6OO,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 3.615,40 Kč (výrok I) a 16.123 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 16. 2. 2002 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v části 3.500 Kč (výrok III), uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.211,40 Kč (výrok IV) a zaplatit soudní poplatek ve výši 790 Kč (výrok V). Okresní soud zdůvodnil své rozhodnutí tak, že pokud jde o částku 16.123 Kč s příslušenstvím, žalovaný nárok žalobce v tomto rozsahu uznal. Okresní soud proto o této části žaloby rozhodl podle tohoto uznání. Ohledně částky 3.615 Kč, která představovala úroky z prodlení za opožděně vyplacené renty, dospěl okresní soud k závěru, že žalobci náleží. Zahájení podnikání žalobce není změnou poměrů ve smyslu § 202 zák. práce. Tou by mohl být až změněný příjem, zjištěný na základě daňového přiznání. V období červen – prosinec 2001 žalovaný žalobci rentu nevyplácel, ačkoliv měl. Byl proto v prodlení a žalobci náleží úroky z prodlení. Pokud jde o tvrzenou škodu 3.500 Kč, představující úrok z půjčky od třetí osoby, žalovaný za tuto škodu žalobci neodpovídá. V tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Brojil jím jen proti výroku I a na tomto výroku závislým výrokům IV a V. Namítal, že u podnikatelů, kteří mají právo na náhradu za ztrátu na výdělku, lze výši této ztráty vypočíst až na základě daňového přiznání. Bez znalosti příjmu žalobce nemohl žalovaný výši ztráty (a tím pádem ani výši náhrady) zjistit. Žalobce podklady pro výpočet renty nedodal, ačkoliv k tomu byl vyzván. Neposkytl tedy žalovanému potřebnou součinnost ve smyslu § 256 odst. 3 zák. práce. Žalovaný se proto nemohl dostat do prodlení s výplatou renty. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu v uvedeném rozsahu zamítl. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání označil rozsudek okresního soudu za správný. Žalobce vždy poskytl žalovanému všechny údaje o svých příjmech, které měl k dispozici. Okresní soud správně uzavřel, že zahájení podnikání není změnou poměrů ve smyslu § 202 zák. práce. Tou by mohl být až zjištěný příjem. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu, v němž byl napaden odvoláním, včetně řízení, které jeho vydání přecházelo, a to z důvodů v odvolání uvedených (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) i z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům. Okresní soud založil své rozhodnutí, pokud jde o částku 3.615,40 Kč uvedenou ve výroku I jeho rozsudku, na závěru, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů ve smyslu ust. § 202 zák. práce. Podle citovaného ustanovení platí, že změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností. Toto ustanovení řeší tedy případy, kdy tu je rozhodnutí nebo dohoda o výši poskytované renty, přičemž později dojde ke změně těch podmínek, které byly pro stanovení výše renty rozhodující. V posuzovaném případě však nebyla mezi účastníky uzavřena žádná dohoda, která by stanovila výši renty. K závěru, že se účastníci dohodli na výši vyplácené renty, nedospěl ani okresní soud. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný pouze obecně uznal svoji odpovědnost za škodu způsobenou nemocí z povolání. Výše renty, která by se odvozovala od určitých, v době uzavření dohody panujících podmínek, však mezi účastníky dohodnuta nebyla. O změně poměrů nemělo proto smysl v daném případě uvažovat, a pokud na této úvaze okresní soud založil své rozhodnutí, neposoudil věc po právní stránce správně. Ztráta na výdělku není (na rozdíl například od bolestného nebo ztížení společenského uplatnění) jednorázovým nárokem, nýbrž vzniká opakovaně každý měsíc znovu. Je proto třeba vždy každý měsíc zvlášť zjistit, zda škoda v podobě ztráty na výdělku vznikla, v jaké výši, je-li dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání (úrazem) a ztrátou na výdělku, a na základě takto zjištěných skutečností stanovit výši náhrady. K výpočtu náhrady je tedy nutno znát příjem poškozeného zaměstnance. Pokud je tímto zaměstnancem osoba, která samostatně podniká, pak lze zjistit její příjem až na základě daňového přiznání za stanovené daňové období. Tímto obdobím je kalendářní rok (§ 5 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu). Žalovaný žalobci na základě jeho daňového přiznání náhradu za ztrátu na výdělku vypočetl a vyplatil. Dříve tak podle názoru odvolacího soudu učinit nemohl, neboť k tomu neměl potřebné podklady. Dosahuje-li totiž poškozený zaměstnanec, jemuž přísluší nárok na náhradu škody dle § l95 zák. práce, příjmu u jiného subjektu nebo ze své samostatné výdělečné činnosti, nemůže zaměstnavatel bez součinnosti zaměstnance výši měsíční náhrady vypočítat. Je na zaměstnanci, aby potřebné údaje odpovědnému zaměstnavateli sdělil. Žalobce tak kvalifikovaně učinil až předložením přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 200l. Z tohoto důvodu nebyl žalovaný až do měsíce března 2002, kdy mu bylo předloženo daňové přiznání žalobce za rok 2001, v prodlení s výplatou náhrady za ztrátu na výdělku za období od června do prosince 2001. Nevznikla mu proto povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení za uvedené období ve výši 3.615,40 Kč. Odvolací soud na základě svého odlišného právního hodnocení změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a žalobu v části 3.615,40 Kč zamítl (§ 220 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož došlo k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně, musel odvolací soud rozhodnout znova i o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Protože každý z účastníků měl částečný úspěch ve věci, bylo třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce byl ve sporu úspěšný přibližně z 69 %, žalovaný z 31 %. Žalobce měl tudíž právo na náhradu 38 % svých nákladů. Náklady žalobce spočívaly v odměně za zastupování ve výši 7.990 Kč (§ 3 odst. 1 bod 5. vyhl. č. 484/2000 Sb.), čtyřech paušálních náhradách hotových výdajů po 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), cestovném osobním automobilem zástupce žalobce k okresnímu soudu ve výši 1.612 Kč a náhradě za promeškaný čas za 8 půlhodin po 50 Kč (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Celkem činily náklady žalobce před soudem prvního stupně 10.302 Kč, 38 % z této částky představuje 3.915 Kč. Odvolací soud musel znovu rozhodnout též o soudním poplatku. Žalobce byl od soudního poplatku osvobozen, přičemž jeho žalobě bylo částečně vyhověno. Poplatková povinnost přešla proto podle výsledku řízení na žalovaného (§ 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Soudní poplatek činí v tomto případě 4 % z částky, která byla žalobci přisouzena. 4 % z částky 16.123 Kč představují po zaokrouhlení (§ 6 odst. 7 zák. č. 549/1991 Sb.) částku 650 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byla jen částka 3.615,40 Kč a žalovaný byl ohledně této částky zcela úspěšný. Náleží mu proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plném rozsahu. Odvolací náklady žalovaného spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 600 Kč. Odvolací soud proto přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů v této výši. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. v Hradci Králové dne 17. února 2004