Radiátory a termoregulační ventily se stávají po nainstalování součástí bytu. Jestliže se vlastník bytu jimi bezdůvodně obohatil, je povinen za ně poskytnout peněžitou náhradu. Její výše se neodvíjí od zvýšení tržní ceny bytu, ale od nákladů, které byly na jejich pořízení a na jejich instalaci vynaloženy.

17Co 130/2004-268 17Co 130/2004 Rozsudek Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobců a) až ay), proti žalovaným 1) F.K. a 2) M.K., o zaplacení 5.457,90 Kč, k odvoláním všech účastníků proti rozsudku Okresního soudu v xxx z 19. prosince 2003, č.j. 5C 190/2000-242, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I p o t v r z u j e . II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že je každý ze žalovaných povinen zaplatit k rukám advokátky žalobců náhradu nákladů řízení před okresním soudem - žalobcům a, b, i, j, n, o, s, t, ad, ae, f, g po 127,47 Kč - žalobcům c, h, p po 126,17 Kč - žalobcům d, e, q, r po 96,26 Kč - žalobcům ch, m po 192,51 Kč - žalobcům k, l po 63,59 Kč - žalobcům u, x, af po 138,53 Kč - žalobcům v, aq po 204,86 Kč - žalobcům w, aa po 255,59 Kč - žalobcům y, z, ab, ac, ak, al, au, av po 102,76 Kč - žalobcům am, an po 75,44 Kč - žalobcům ar, aw po 151,54 Kč - žalobcům ai, aj, ao, ap, as, at, ax, ay po 135,93 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Ve výrocích III a IV se rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že se České republice – Okresnímu soudu v xxx právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. IV. Každý z žalovaných je povinen zaplatit k rukám advokátky žalobců náhradu nákladů odvolacího řízení - žalobcům a, b, i, j, n, o, s, t, ad, ae, f, g po 72,03 Kč - žalobcům c, h, p po 71,30 Kč - žalobcům d, e, q, r po 54,39 Kč - žalobcům ch, m po 108,78 Kč - žalobcům k, l po 35,65 Kč - žalobcům u, x, af po 78,28 Kč - žalobcům v, aq po 115,77 Kč - žalobcům w, aa po 144,43 Kč - žalobcům y, z, ab, ac, ak, al, au, av po 58,07 Kč - žalobcům am, an po 42,63 Kč - žalobcům ar, aw po 85,63 Kč - žalobcům ai, aj, ao, ap, as, at, ax, ay po 76,81 Kč to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud žalovaným uložil, aby zaplatili žalobcům a, b, i, j, n, o, s, t, ad, ae, f, g po 107,20 Kč, žalobcům c, h, p po 105,87 Kč, žalobcům d, e, q, r po 80,73 Kč, žalobcům ch, m po 161,46 Kč, žalobcům k, l po 52,94 Kč, žalobcům u, x, af po 116,46 Kč, žalobcům v, aq po 172,05 Kč, žalobcům w, aa po 214,40 Kč, žalobcům y, z, ab, ac, ak, al, au, av po 86,02 Kč, žalobcům am, an po 63,54 Kč, žalobcům ar, aw po 127,05 Kč a žalobcům ai, aj, ao, ap, as, at, ax, ay po 113,82 Kč (výrok I) a nahradili státu náklady řízení 531,- Kč (výrok IV), a žalobce zavázal povinnostmi nahradit náklady řízení žalovaným (výrok II) a státu (výrok III). V odůvodnění vyložil, že má radiátory a termoventily, instalované do bytu žalovaných v roce 1999, za součást tohoto bytu, že má pořízeným znaleckým posudkem za prokázané, že se jejich zabudováním zvýšila tržní hodnota bytu o 10.000,- Kč, a že tedy za situace, kdy veškeré náklady na výměnu starých radiátorů za nové v domě nesli ze záloh složených do fondu oprav a údržby žalobci, kdežto žalovaní se na nich nepodíleli ničím, je namístě závěr (vyslovený pro případ zjištění takového skutkového stavu závazně krajským soudem v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí), že se žalovaní na úkor žalobců, v rozsahu daném spoluvlastnickým podílem jednoho každého z nich na společných částech domu, v rozsahu 10.000,- Kč bezdůvodně obohatili (§ 454 občanského zákoníku). Žalobcům tedy jimi vymáhaná částka 5.457,90 Kč náleží, a to včetně těch jejích složek, které původně vymáhali žalobci M.F. a P. a J.J. (jejichž žaloba byla krajským soudem v předchozím odvolacím řízení zamítnuta). Že jsou radiátory a termoventily součástí bytu, okresní soud vyvodil z prohlášení původního výlučného vlastníka domu a z kupní smlouvy, kterou žalovaní svůj byt nabyli. Měl za to, že pro toto posouzení není významná funkční závislost radiátorů a termoventilů na topné soustavě domu, nýbrž jen to, že je žalovaní koupili jako bytové příslušenství, určené k užívání s bytem. Za pro své rozhodnutí bezpředmětnou pokládal námitku žalovaných, že se stejně jako oni obohatili i vlastníci jiných bytů, a vysvětlil, že v tomto řízení nikomu jinému než žalovaným žádné povinnosti ukládat nemůže. Připomněl také, že žalobci vymáhají jen polovinu nákladů, které v souvislosti s instalací radiátorů a termoventilů na byt žalovaných připadají, a uvedl, že vzhledem k tomu, že do fondu oprav a údržby zaplacené zálohy zůstávají až do jejich použití vlastnictvím toho, kdo je složil, vzniklo žalovaným v daných souvislostech bezdůvodné obohacení přesto, že podle práva peníze z fondu na tuto akci použity být neměly (k výměně došlo na základě rozhodnutí shromáždění vlastníků, do jehož kompetence ovšem rozhodování o příslušenství jednotlivých bytů nepatří). Výrok o nákladech účastníků odůvodnil okresní soud tím, že ve světle jeho nynějšího rozhodnutí a rozhodnutí krajského soudu v předchozím odvolacím řízení měli převážný procesní úspěch žalovaní (předmětem řízení byla původně částka 40.377,- Kč, § 142 odst. 2 o.s.ř.), a obdobně argumentoval i u výroku o náhradě nákladů státu (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). Ty představovalo vyplacené znalečné. Proti tomuto rozhodnutí se odvolaly obě strany. Žalovaní okresnímu soudu vytkli, že se důsledně nevěnoval provedení a zhodnocení jimi navržených důkazů, bez dalšího vzal za prokázaná některá tvrzení žalobců a nerespektoval zcela postup, který mu v předchozím rozhodnutí vymezil krajský soud. Mínili, že když byla výměna radiátorů a termoventilů financována z fondu oprav a údržby, pak už z tohoto důvodu nemohou nic dlužit jednotlivým žalobcům. Ti totiž za ně osobně nic neplatili a ani to netvrdili. Kdyby k údajnému bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, mohlo by být jeho vydání uloženo jen ve formě zaplacení příslušné částky na řádně schválený legální účet fondu oprav a údržby. Znalecký posudek, který byl okresním soudem pořízen, měli žalovaní za zbytečný a vyjádřili přesvědčení, že se znalec ani nedržel zadání úkolu a jeho posouzení nakonec bylo jen na úrovni laické. Opakovali, že se zaplacení za výměnu radiátorů a termoventilů zásadně nebrání, avšak že jsou ochotni poskytnout jen částku, která bude spravedlivá. Takovou by podle nich byla jen suma, která by vyjadřovala náklady na zajištění stejné tepelné pohody všem vlastníkům a zohledňovala by, že bez zavinění kohokoli z nich jsou v některých bytech tepelné ztráty přirozeně vyšší než jinde. Všichni účastníci by tedy měli platit stejně, tak jako tomu prý bylo při nabývání bytů. Dále žalovaní namítali, že v průběhu řízení podali vzájemnou žalobu (i když ji tak nenazvali), kde prý požadovali, aby bylo vzato v úvahu i – byť vesměs, až na Ing. D., menší – obohacení ostatních vlastníků. Okresní soud podle žalovaných pochybil dále tím, že nezohlednil, že si někteří z žalobců nechali radiátory vyměnit ještě před odkoupením bytů a při následné výměně se odmítli jakkoli podílet. I to prý žalované utvrzuje v jejich názoru, že shromáždění vlastníků nebo soud mají rozhodnout, že jsou radiátory součástí společných částí domu. Tvoří přece jednu soustavu, jejíž jednotlivé prvky jsou na sobě závislé. Žádný vlastník se nemůže shodnout, že s radiátory ve svém bytě bude disponovat jako se svým vlastnictvím. Žalovaní také vyjádřili názor, že příčinou vzniklých pochybení je neodborná činnost stávajícího správce domu. Konečně měli za nesprávné, že okresní soud přiznal stávajícím žalobcům i částky, které původně vymáhali ti, jejichž žaloba už byla zamítnuta. Navrhli, aby krajský soud změnil napadený rozsudek v zamítavý, popřípadě jej zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení okresnímu soudu. Žalobci napadli jen výroky, kterými jim byla uložena povinnost hradit náklady. Především měli za to, že by neměli hradit žalovaným výlohy za dopravu k jednáním automobilem. Byly totiž podle nich za situace, kdy se žalovaní mohli přepravovat autobusem nebo vlakem, nehospodárné. Poukázali i na § 30 vyhlášky MS ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Dále nesouhlasili ani s hrazením nákladů na pořízení znaleckého posudku. Sami prý takový důkaz nenavrhovali, výše jejich nároku vyplynula z jimi předložených listin a posudek ji jen potvrdil. Žalobci navrhovali, aby byly jimi napadené výroky změněny v jejich prospěch. K odvoláním protistrany se účastníci nevyjádřili. Po zjištění, že obě odvolání byla podána k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o.s.ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.), krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Za splnění podmínek vymezených v § 101 odst. 3 o.s.ř. (v odvolacím řízení použitelném ve smyslu § 211 o.s.ř.) tak učinil při odvolacím jednání v nepřítomnosti žalobců. Dospěl k následujícím závěrům: Výchozím bodem pro posouzení dané věci je určení, zda se radiátory a termoregulační ventily po svém nainstalování staly součástí bytu (§ 120 odst. 1 občanského zákoníku), který žalovaným v rozhodné době patřil. Jen tak se totiž mohly stát jejich vlastnictvím a pouze za tohoto předpokladu tedy lze o bezdůvodném obohacení žalovaných na úkor žalobců dále uvažovat. Pro zodpovězení položené otázky nemůže být samo o sobě určující, jak se k ní vyjádřil původní vlastník domu, ani jak o ní promlouvá následně uzavřená kupní smlouva, podle níž žalovaní byt získali. Za součást toho či onoho také nelze nic účinně prohlásit rozhodnutím kohokoli. Záleží totiž ve skutečnosti jen na tom, jaký je tu skutkový stav z hlediska kritérií, daných pro posuzování této otázky zákonem. Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku pak je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno bez (třeba i jen částečného, funkčního, hodnotového a podobně) znehodnocení věci. A o tom, že radiátory s případnými doplňkovými zařízeními po své instalaci k bytu svou povahou náleží a při jejich oddělení k částečnému funkčnímu, hodnotovému, ba někdy i estetickému znehodnocování bytu dochází, nemůže být rozumných pochyb. Radiátory přestávají být samostatnými věcmi a stávají se takto součástí bytu - a tudíž i majetkem vlastníka bytu – v okamžiku svého zabudování na k tomu určené místo. Poukaz žalovaných na to, že je každý radiátor funkčně napojen na topnou soustavu, na tom nic nemění. Její součástí ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku být nemůže, a to už proto, že topná soustava jako taková samozřejmě není samostatnou věcí (§ 118 odst. 1 občanského zákoníku). A s okresním soudem se pak nelze ztotožnit v tom, že by snad radiátory s doplňkovými zařízeními byly ve smyslu práva příslušenstvím bytu (§ 121 odst. 1 občanského zákoníku). Brání tomu především to, že po svém uchycení ke zdi přestávají být samostatnými věcmi. Tím, že byly do bytu žalovaných instalovány, staly se tedy nové radiátory s termoregulačními ventily součástmi jejich bytu, tj. jejich majetkem. Krajský soud je se soudem okresním zajedno, že se toto obohacení žalovaných stalo na úkor jednotlivých žalobců. Soud prvního stupně tu správně připomněl, že peníze skládané zálohově do fondu oprav a údržby zůstávaly až do jejich použití vlastnictvím toho, kdo je zaplatil (byly určeny ke splnění jeho povinnosti podílet se na nákladech spojených se správou domu a pozemku podle § 15 odst. 1 věty první zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům, ve znění pozdějších změn a doplňků). Byla-li tedy z prostředků na příslušném účtu čerpána částka ve prospěch žalovaných, podíleli se na ní všichni, kdo měli na zálohách ve fondu něco složeno. Mezi nimi byli ovšem, jak žalobci v průběhu prvostupňového řízení potvrdili a stalo se nesporným, i sami žalovaní. Měli totiž v době, kdy byla platba ve prospěch dodavatele prací provedena, na zálohách nastřádáno 5.496,- Kč. Tímto aspektem se okresní soud při svém rozhodování, soudě podle odůvodnění napadeného rozsudku, nakonec sice nezabýval, ale to shodou okolností na správnost jeho výroku o věci samé vliv nemá. Podle přesvědčení krajského soudu je totiž třeba míru bezdůvodného obohacení žalovaných v daném případě ve skutečnosti odvíjet nikoli od zhodnocení bytu (od zvýšení jeho tržní ceny), nýbrž od nákladů, které byly na výměnu radiátorů a instalaci termoregulačních ventilů v bytě žalovaných vynaloženy. Žalovaní totiž připustili, a plyne to i z povahy věci, že výměna proběhla s jejich souhlasem, a za takové situace je nepochybně přiléhavější položit důraz právě na nákladovou stránku akce. Příhodným vodítkem je tu úvaha, že kdyby instalací nových součástí jejich bytu došlo třeba i k poklesu jeho tržní ceny, z hlediska logického by jinak (v případě upřednostnění hlediska zhodnocování tržní ceny bytu) nutný závěr, že se na úkor žalobců neobohatili, nemohl obstát. Jestliže tedy s výměnou byli srozuměni a přirozeně tak na sebe vzali díl odpovědnosti za ekonomický výsledek akce, pak na ně z pohledu hospodářského musí mít v podstatě podobný dopad, jako by ji za daných okolností sami objednávali. A v takovém případě by samozřejmě nesli právě její náklady. A protože žalobci prokázali, že na výměnu radiátorů a instalaci termoregulačních ventilů v bytě žalovaných byla vynaložena celková částka přes 11.000,- Kč, vše bylo placeno z peněz ve fondu oprav a údržby a žalovaní tu měli v daném okamžiku složeno 5.496,- Kč, pak i po zohlednění této jejich částky vymáhaných 5.457,90 Kč dlužni zůstali. Žalovaným nelze přisvědčit, že by jim bylo možno uložit vydání bezdůvodného obohacení výhradně platbou na účet fondu oprav a údržby, nikoli tedy platbami jednotlivým žalobcům. Proč je namístě závěr, že vymáhané plnění za ně ze svých prostředků ve fondu oprav a údržby zaplatili právě jednotliví žalobci, už bylo vysvětleno výše, a na rozdíl od situace, kdy žalobci vymáhali placení záloh do fondu (kde by formulace, že jsou žalovaní povinni zaplatit dlužné zálohy právě na účet fondu oprav a údržby, podstatu jejich povinnosti plně vystihovala), v případě vydání bezdůvodného obohacení argumenty ve prospěch námitky žalovaných krajský soud nenalézá. Vydávat bezdůvodné obohacení platbou na určitý účet žalovaným neukládá žádný zákon ani smlouva, a v takovém případě logicky platí, že je musí vydat bezprostředně těm, na jejichž úkor bylo získáno. Bude pak věcí jednotlivých žalobců, aby splnili svou povinnost zálohové platby ve fondu oprav a údržby dorovnat do náležité výše. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaní v průběhu řízení podali nějakou vzájemnou žalobu ve smyslu § 97 o.s.ř. Žádný z jejich písemných ani ústních přednesů takto vyložit nelze. Neuváděli totiž, že se domáhají toho, aby soud všem nebo některým žalobcům uložil v jejich prospěch nějaké konkrétní peněžité plnění. Jejich poukazy na to, že se podle nich stejně jako oni, popřípadě i jinak a třeba i ve větším rozsahu, obohatily i další osoby, vzájemnou žalobou nejsou. Okresní soud je přiléhavě chápal jako svého druhu obranu proti oprávněnosti či spravedlnosti žaloby a příhodně také uzavřel, že bez dalšího výsledek daného řízení ovlivnit nemohou. I kdyby totiž byly tyto námitky oprávněné, platební povinnosti vůči žalobcům by to žalované nezbavovalo. Totéž ostatně platí i o poukazech žalovaných na to, že nezpůsobili, že náklady na výměnu radiátorů a instalaci termoregulačních ventilů v jejich bytě byly vyšší než v bytech jiných a že některým vlastníkům byly z fondu oprav a údržby určité částky vyplaceny neoprávněně. V tom, že by v žalobcům přisouzené částce 5.457,90 Kč bylo zahrnuto cokoli z toho, čeho se na žalovaných původně domáhali ti žalobci, jejichž žaloba byla krajským soudem v předchozím odvolacím řízení zamítnuta, se soud prvního stupně zmýlil (nelze ovšem přehlédnout, že tomu napovídající údaj byl chybně uveden i v předchozím rozhodnutí krajského soudu v této věci na straně 11). Sumu 5.457,90 Kč od počátku vymáhali jen žalobci, o jejichž nároku napadený rozsudek pojednává. Jinak bezpochyby správná námitka žalovaných, že v opačném případě by částky uplatňované jinými žalobci nemohly být přisouzeny žalobcům stávajícím, tak je lichá. Krajský soud tedy hodnotí výrok o věci samé napadeného rozsudku jako věcně správný, a proto v tomto rozsahu přezkoumávané rozhodnutí potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Okresní soud však pochybil při rozhodování o nákladech řízení. Žalovaní totiž měli převažující procesní úspěch jen v té části sporu, kdy ještě byla vymáhána celá částka 40.397,- Kč. Tak tomu bylo jen do skončení prvního odvolacího řízení. V oné procesní fázi byli žalovaní, hodnoceno konečným výsledkem řízení, úspěšní natolik, že je namístě přiznat jim náhradu vzniklých nákladů v plné výši (§ 142 odst. 3, pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Výdaje měli celkem 3.006,60 Kč (cestovné automobilem 1.363,60 Kč, poštovné 23,- Kč, soudní poplatek z prvního odvolání 1.620,- Kč), a protože 135,70 Kč z této částky jim mají nahradit ti z žalobců, jejichž žaloba byla zamítnuta v prvním odvolacím řízení (viz výrok IV rozsudku zdejšího soudu z 12. února 2003, č.j. 17Co 398/2001-168), činí nárok žalovaných na náhradu nákladů za zmíněný procesní úsek 2.870,90 Kč. Námitku žalobců, že by ve prospěch žalovaných neměly být zohledňovány jejich výdaje na cesty automobilem, nýbrž jen jízdné autobusem nebo vlakem, krajský soud shledal nedůvodnou. Ustanovení § 30 jednacího řádu ve svém původním i vyhláškou č. 482/2000 Sb. od 1.ledna 2001 novelizovaném textu použití vlastního motorového vozidla účastníkem k přepravě k jednání zásadně nevylučovalo a nevylučuje a druhá žalovaná je invalidní důchodkyní, takže na ní cestování veřejným hromadným dopravním prostředkem spravedlivě žádat nelze. Ve fázi řízení od částečného zrušení prvního rozsudku okresního soudu v této věci, tedy za dobu, kdy byl spor veden už jen o 5.457,90 Kč, byli ovšem naopak úspěšní žalobci, a za tento úsek tudíž mají právo na náhradu nákladů oni vůči žalovaným (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Jejich výlohy z prvostupňové části tohoto úseku sestávají z odměny advokátky 7.200,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 17 odst. 2 vyhlášky MS ČR č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v nyní platném znění), paušální náhrady jejích režijních výloh 7.500,- Kč (2 úkony při 50 zastoupených, tedy 100 x 75,- Kč, § 13 odst. 3 vyhlášky MS ČR č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v nyní platném znění), náhrady času, ztraceného advokátkou na cestách z jejího sídla k okresnímu soudu a zpět, 300,- Kč (§ 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a cestovních výdajů 878,- Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, v nyní platném znění). Celkem tak představují 15.878,- Kč. Rozdíl částek 15.878,- Kč a 2.870,90 Kč činí 13.007,10 Kč. Právě tuto sumu, a to rovným dílem, tedy musí žalovaní žalobcům za procesní fázi do počátku posledního odvolacího řízení k rukám advokátky žalobců (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) nahradit. Žalobci se na ní podílejí ve stejném poměru, jako na vymáhané částce 5.457,90 Kč. Výrok II napadeného rozsudku tedy krajský soud změnil právě v tento smysl (§ 220 odst. 1 o.s.ř.). Z výše podávaného odůvodnění rozhodnutí o věci samé vyplývá, že dokazování znaleckým posudkem bylo v dané věci skutečně nadbytečné. Okresní soud k němu přikročil bez návrhu účastníků z vlastní iniciativy. Ukládat za této situace komukoli z účastníků, aby náklady spojené s pořízením posudku nahradil, postrádá obhajitelné odůvodnění a jevilo-by se jako zřejmá nespravedlnost. Krajský soud tedy za použití § 150 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. změnil výroky III a IV přezkoumávaného rozhodnutí tak, že Česká republika – Okresní soud v xxx právo na náhradu nákladů řízení nemá. V odvolacím řízení byli zcela úspěšní žalobci, a mají proto vůči žalovaným právo i na náhradu nákladů vzniklých v této procesní fázi (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Jde o náhradu odměny advokátky 3.600,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 4, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a paušální náhrady jejích režijních výdajů 3.750,- Kč (50 x 75,- Kč, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkovou náhradu 7.350,- Kč jsou i v tomto případě žalovaní povinni zaplatit rovným dílem žalobcům oprávněným podle poměru na vymáhané částce a i zde je náhrada splatná k rukám advokátky žalobců (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. V xxx dne 25. dubna 2005