I. Všeobecné obchodní podmínky (§ 273 ObchZ) se stávají součástí smlouvy, jsou-li oběma stranám známy. II.Jsou-li všeobecné podmínky součástí smlouvy, jsou pro ručitele závazné, i když s nimi seznámen nebyl.

17Co 15/2004 U s n e s e n í Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx, a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce 1. ú družstvo xxx, zastoupeného JUDr. xxx, advokátkou, proti žalovaným 1) J.V., 2) M.N., 3) D.N., zastoupeným JUDr. xxx, advokátem, o zaplacení 276.378,30 Kč a úroků z prodlení, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v xxx z 20. března 2003, č.j. 3C 81/2002-52, t a k t o : I. Řízení o té části odvolání, kterou byl napaden výrok I rozsudku okresního soudu co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobci 45.330,- Kč, se z a s t a v u j e . II. Ve zbývající části napadeného výroku I, kterou bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci 182.575,70 Kč a úrok z prodlení o roční sazbě 40% z částky 165.848,80 Kč za dobu od 1.6.2002 do zaplacení, a ve výroku III o nákladech řízení, se rozsudek okresního soudu z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc okresnímu soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Shora označeným rozsudkem okresní soud žalované zavázal povinností zaplatit žalobci 227.905,70 Kč, úrok z prodlení o roční sazbě 40 % z částky 165.848,80 Kč za dobu od 1.6.2002 do zaplacení a náhradu nákladů řízení, to vše s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění i povinnost ostatních žalovaných (výroky I a III); ohledně zaplacení dalších 48.472,60 Kč a 40 % úroku z prodlení z částky 110.529,50 Kč od 1.6.2002 do zaplacení řízení zastavil (výrok II). V odůvodnění uvedl, že úvěrová smlouva, uzavřená žalobcem a 1) žalovaným dne 25.3.1999, odpovídá ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, a dal žalobci zapravdu jak v tom, že v této smlouvě bylo sjednáno připočítávání 18% úroku k jistině a tím i jeho následné úročení, tak i v tom, že takovouto dohodu o úroku, který je vlastně odměnou za poskytnutí úvěru, obchodní zákoník nezakazuje (a je v souladu i s Všeobecnými podmínkami žalujícího družstva). Dále uzavřel, že na zaplacení vymáhaného úroku z prodlení má žalobce právo podle Všeobecných podmínek, na něž úvěrová smlouva ve smyslu § 273 odst. 1 obchodního zákoníku odkazuje, a že jeho výše vyplývá z žalobcova ceníku, který zároveň stanoví i žalobcem taktéž vymáhané poplatky za poskytnuté služby. První žalovaný je členem žalujícího družstva a lze tak na něm požadovat, aby podmínky poskytování služeb znal. Protože svoje povinnosti nesporně porušoval, jsou žalobcem provedené odstoupení od smlouvy a v návaznosti na to i projednávaná žaloba, obsahující přiléhavý výpočet dluhu, důvodné. Žalovaní č. 2 a 3 se za všechny závazky 1. žalovaného z úvěrové smlouvy zavázali ručením (§ 303, § 306 odst. 1 a § 307 odst. 1 věta první obchodního zákoníku). Proti tomuto rozsudku, vyjma zastavovacího výroku, se odvolali žalovaní. Navrhli jeho změnu v zamítavý, popřípadě zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení soudu I. stupně. Především zopakovali, že nikdo z nich nebyl při podepisování smlouvy se “složeným” způsobem úročení seznámen, že byla naopak sjednána pevná sazba úroku 18 %, že okresním soudem zmiňované Všeobecné podmínky, byť nesignovanou listinu tohoto názvu 1. žalovaný před podpisem úvěrové smlouvy viděl (avšak nevěnoval jí náležitou pozornost), nebyly podepsány ani se nestaly součástí smlouvy, a že ceník služeb nebyl při podepisování smlouvy předložen vůbec. Při uzavírání smluvního vztahu navíc podle žalovaných nebylo dodrženo ustanovení § 503 odst. 1, 2, 3 obchodního zákoníku, od něhož se nelze smluvně odchýlit. Oba dodatky původní smlouvy pak nemohou být vůbec platné, protože žalovaní č. 2 a 3 k jejich podpisu nebyli přizváni. Ostatně ani nebyli informováni o tom, jak 1. žalovaný dluh z úvěru vyrovnává. Okresní soud se dále nevypořádal s tím, jaký vliv na údajně sjednaný úrok z prodlení by mělo žalobcem provedené odstoupení od smlouvy. Žalovaní také připomněli, že chtěli svými účastnickými výpověďmi prokázat okolnosti uzavírání smlouvy i následnou komunikaci účastníků, a v tom, že soud I. stupně toto dokazování neprovedl, spatřovali významné omezení svých práv. Chybou to prý bylo tím spíše, že žalobcem připravená úvěrová smlouva umožňuje různé výklady. Namítli konečně, že v zákoně ani ve smlouvě není žádná opora pro závěr, že část úroku představuje odměnu za poskytnutí úvěru. Nad to jde podle nich o úsudek nejasný, soudem I. stupně neodůvodněný a žalobcem ani nepřednesený. Při odvolacím jednání 1. žalovaný doplnil, že se s Všeobecnými podmínkami při podepisování smlouvy seznámil skutečně jen zběžně, že se předložení v nich zmiňovaného ceníku nedomáhal a že jeho členství v žalujícím družstvu vzniklo právě až podpisem úvěrové smlouvy. Všichni žalovaní pak vyjádřili právní názor, že by ručitelé vždy měli být seznámeni se všemi smluvními ujednáními mezi věřitelem a dlužníkem. Při odvolacím jednání žalovaní také vzali zpět svůj opravný prostředek v té části, v níž směřoval proti výroku I napadeného rozsudku co do jejich povinnosti zaplatit žalobci 45.330,- Kč. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku. Trval na tom, že složené úročení přípustné je (poukázal v této souvislosti i na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 32Odo 22/2002), a že výše úroku z prodlení (“sankčního úroku”), na nějž plyne právo ze zákona, je dána Všeobecnými podmínkami a ceníkem, které 1. žalovaný jako člen družstva skutečně mohl znát. Ceník byl navíc nejen k dispozici na přepážkách, ale vždy, tedy i v tomto případě, předkládán spolu s Všeobecnými podmínkami. Žalobce by to mohl prokázat výpovědí příslušné úvěrové pracovnice, resp. předsedy představenstva. Oba smluvní dodatky jen posouvaly termín splatnosti úvěru ve prospěch 1. žalovaného, a jejich případná neplatnost by tak znamenala jen to, že splatnost úvěru nastala dříve, než jak je uvažováno v žalobě, a byl by tedy vyšší úrok z prodlení. Odstoupení od smlouvy na zajištění závazku ani na povinnosti platit úroky z prodlení nemá nikdy vliv. Žalovaní č. 2 a 3 o platební morálce 1. žalovaného vyrozumíváni byli, protože jim byly zasílány upomínky. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnými osobami (§ 20l o.s.ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.), krajský soud vedle částečného zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání (§ 207 odst. 2 věta první o.s.ř.) napadený rozsudek v odvoláním dotčených výrocích (§ 212 věta první, věta druhá písm. b/ o.s.ř.) přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Učinil tak nejen z pohledu odvolacích důvodů žalovanými přednesených, nýbrž i s přihlédnutím k dalším odvolacím námitkám, jež obecně relevantně rovněž uplatněny být mohly (§ 205 odst. 2 o.s.ř.; § 212a odst. 1 o.s.ř.). Dospěl k následujícím závěrům: Podle § 273 odst. 1 obchodního zákoníku lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky, vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, anebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírající smlouvu známy nebo k návrhu přiloženy. V daném případě je toto ustanovení významné za prvé proto, že úvěrová smlouva odkazuje na Všeobecné podmínky, které prohlašuje svou součástí. Aby tomu tak skutečně bylo, bylo nezbytné, aby obsah těchto podmínek, zpracovaných žalobcem, byl oběma stranám smlouvy o úvěru, tedy žalobci a 1. žalovanému (nikoli ručitelům), v okamžiku jejího podepisování znám. Žalobce jako tvůrce je zná nepochybně. 1. žalovaný připustil, že mu byly před podpisem smlouvy předloženy, a už tím, že takto získal možnost se s nimi seznámit, je třeba pokládat rozebíranou zákonnou podmínku za splněnou. I kdyby bylo skutečně pravdivé jeho tvrzení, že obsahu této listiny nevěnoval dostatek pozornosti, resp. že se snad náležitě neseznámil s celým jejím obsahem, nebylo by možno z této jeho nedbalosti vyvozovat žádné pro něj příznivé závěry. Žalobce splnil svou povinnost již tím, že Všeobecné podmínky přiložil k návrhu smlouvy. Zvláště je podepisovat nebo je pevně připojovat ke smluvnímu textu třeba nebylo. Zákon totiž nic takového nevyžaduje. Povahu Všeobecných podmínek ve smyslu § 273 odst. 1 obchodního zákoníku ovšem v daném případě má i žalobcem koncipovaná listina, nazvaná “Ceník služeb”. Vznikla totiž proto, aby v ní byly blíže rozvedeny některé aspekty budoucích smluvních vztahů a aby s její pomocí (odkazem na ni), tak jak se podle žalobce stalo i v tomto případě, byly tyto náležitosti učiněny součástí oněch zamýšlených smluv. Žalobce z ní odvozuje právo jednak na úrok z prodlení o roční sazbě celých 40 % (právě prostřednictvím ceníku byla podle něj takto vysoká sazba úroku sjednána, jak to umožňuje § 369 odst. 1 obchodního zákoníku) a jednak i na některé poplatky, které na úvěrový účet postupně připsal. Na ceník odkazuje bod 7 Všeobecných podmínek. 1. žalovaný však popřel, že by mu byl ceník při uzavírání úvěrové smlouvy předložen (že by byl, slovy zákona, “přiložen k návrhu”), a stal-li se členem družstva, jak tvrdí, teprve v okamžiku podpisu smlouvy, pak už z tohoto důvodu jistě nelze bez dalšího dovozovat, že ceník v okamžiku uzavírání smlouvy znal z titulu svého členství v družstvu. Žalobcovo tvrzení, že “ceník byl k dispozici na přepážkách”, je v daných souvislostech právně bezvýznamné, protože by to samo o sobě stejně neznamenalo, že jej 1. žalovaný znal. Žalobce ovšem také tvrdí, že ceník 1. žalovanému přímo předložil, a je připraven, jak avizoval už v prvostupňovém řízení, k tomu nabízet důkazy. Nezbývá tak než řízení v tomto ohledu doplnit a v případě, že výsledky tohoto doplnění ceník za součást úvěrové smlouvy pokládat nedovolí, zvážit, jaké dopady na posouzení žalobcem uplatňovaného nároku tato okolnost přesně má. Šlo by o to, zda má za následek neplatnost nějakých smluvních ujednání či dokonce smlouvy jako celku, resp. zda vůbec nějaká a případně jaká část z vymáhaného plnění vzhledem k ní žalobci přísluší. Protože je tedy třeba doplnit řízení v podstatném rozsahu, nezbylo krajskému soudu než napadené rozhodnutí v přezkoumávané části zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení soudu okresnímu (§ 221 odst. 1 věta první, odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Přesto lze k některým dalším sporným aspektům této věci v obecné rovině už nyní dodat ještě následující: Připisování úroku k jistině a jeho následné úročení, tzv. kapitalizaci úroku, obchodní zákoník obecně nezakazuje, v rozporu s § 503 tohoto právního předpisu není (ostatně žalovaní ani údajný rozpor nijak nekonkretizují) a možné tudíž je. Ustanovení § 503 obchodního zákoníku upravuje pouze splatnost úroku, resp. pojednává o době, za niž je dlužník úrok povinen platit v případě, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí před dobou stanovenou ve smlouvě. Ustanovení § 497 a § 502 obchodního zákoníku, jež se jinak úroku rovněž týkají, žádné omezení stran kapitalizace nemají. V obchodněprávní, jmenovitě úvěrové, praxi není kapitalizace úroku ničím neobvyklým. Musí ovšem být vždy založena na dohodě smluvních stran (viz i § 502 obchodního zákoníku). Bez ní by věřitel úrok kapitalizovat nemohl. Článek 2 smlouvy, o niž žalobce své nároky opírá, zní tak, že si žalobce za úvěr účtuje úrok 18 % p. a., že je tento úrok na konci každého kalendářního měsíce připisován k jistině a že jde o úrokovou sazbu pevnou. Jde tedy o zcela určitou a naprosto srozumitelnou dohodu o kapitalizaci úroku. Zmiňovaná “pevnost sazby” tu evidentně neznamená nic jiného, než že v průběhu úvěrového vztahu nebude měněna sazba 18 %. Není možno ji interpretovat jako ujednání, jež by kapitalizaci popíralo. Dohodu o pravidelném měsíčním připisování úroku k jistině také nelze bagatelizovat na nějakou nevýznamnou “poznámku pro účel účetnictví”. Jde o v obchodních vztazích běžné vyjádření vůle úrok kapitalizovat a i ze zařazení tohoto ujednání ve smlouvě je zřejmé, že představuje sjednání jednoho z významných pravidel smluvního vztahu (je uvedeno mezi ujednáními o sazbě úroku a o její neměnnosti, a to v článku následujícím bezprostředně po hlavním ujednání o poskytnutí úvěru a jeho výši). Nad to je dohoda o kapitalizaci zanesena i v článku 6 Všeobecných podmínek, a to formulací, že pokud smlouva neupravuje jinak (a to v daném případě neupravuje), navyšuje se jistina úvěrového účtu o připsané úroky (dnem jejich připsání). Souhrnně lze tedy říci, že svou vůli stran kapitalizace úroku účastníci vyjádřili zcela jednoznačně. Okolnost, že Všeobecné podmínky a ceník snad nebyly předloženy žalovaným č. 2 a 3 a že s nimi nebyly projednány změny smlouvy, zachycené v obou jejích dodatcích, nemůže mít na vznik, obsah a trvání ručitelského závazku žádný dopad. Seznámení ručitele s vlastním textem smlouvy, z níž má vyplývat zajišťovaný závazek, podle platného práva podmínkou vzniku ručení není. Obstarání dostatku kvalitních informací o zajišťovaném závazku je vždy především záležitostí toho, kdo hodlá ručení poskytnout, a případná lehkomyslnost musí jíž k tíži jen jemu. Věřitel mu smlouvu ani nějakou její část v souvislosti se vznikem ručení předkládat nemusí. A vychází-li žaloba v konstrukci uplatňovaného nároku mimo jiné i ze smluvních dodatků z 9.6.2000 a 17.4.2001, které (nehledě na uznávací prohlášení 1. žalovaného) skutečně pouze prodlužovaly splatnost úvěru (a jen v návaznosti na to zvyšovaly nejnižší možnou měsíční splátku), pak nezbývá než dát žalobci za pravdu, že se tak oproti původnímu obsahu závazku postavení všech žalovaných jen zlepšuje. Uvedenými změnami zajištěného závazku ručení, které na sebe žalovaní č. 2 a 3 vzali, samozřejmě jako takové nezaniklo. Že odstoupení věřitele od úvěrové smlouvy ve smyslu § 506 obchodního zákoníku nemá žádný vliv na zajištění závazku a dlužníkovu povinnost platit úroky, praví toto ustanovení výslovně. A k úvaze o tom, že takové odstoupení zbavuje dlužníka jeho povinnosti platit úrok z prodlení, není žádný důvod. Tuto zákonnou sankci musí dlužník platit až na další po celou dobu, po niž je v prodlení s plněním svého peněžitého závazku; je-li výše úroků z prodlení dohodnuta, pak samozřejmě také platí po celou tuto dobu. Podle § 305 obchodního zákoníku je věřitel povinen ručitele informovat o výši zajištěné pohledávky, avšak jen na požádání. Případné nesplnění této povinnosti může mít za následek nikoli zánik či jakoukoli změnu ručitelského závazku, nýbrž pouze vznik práva ručitele na náhradu škody, pokud mu v důsledku neinformování vznikne. Vzhledem k těmto okolnostem není zcela zřejmé, čeho chtějí žalovaní č. 2 a 3 námitkou, že nebyli žalobcem informováni o způsobu vyrovnávání dluhu 1. žalovaným, v tomto řízení dosáhnout. Pokud to blíže neobjasní, nemá smysl se otázkou, zda žalobce svou informační povinnost vůči nim nesplnil, dále zaobírat. Že je sjednaný úrok z úvěru vlastně odměnou za poskytnutí peněžních prostředků, je v podstatě přijímáno obecně. Nicméně hospodářská povaha úroku nemá pro posouzení žalobcova nároku v daném řízení žádný význam. Tolik tedy k některým dílčím sporným otázkám. V dalším průběhu řízení okresní soud žalobce vyzve k označení všech důkazů, jimiž hodlá doložit, že 1. žalovanému při uzavírání smlouvy ceník předložil. Poskytne mu i zákonné poučení o neunesení důkazního břemene (§ 118a odst. 3 o.s.ř.). Navržené důkazy provede a zhodnotí, a pokud předložení ceníku za prokázané mít nebude, bude výzvu i poučení opakovat. Budou-li žalovaní k prokázání svého tvrzení, že ceník předložen nebyl, navrhovat vlastní důkazy, a to případně i svými výpověďmi, soud I. stupně provede a zhodnotí i je. Svá skutková zjištění pak posoudí po stránce právní a znovu rozhodne. V rozsudku se vypořádá se všemi skutkovými přednesy a právními argumenty účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. v xxx dne 31. ledna 2005