V případech, kdy je nájemce povinen se z bytu vystěhovat až po zajištění odpovídající bytové náhrady, nemůže soud ukládat zajištění této bytové náhrady pronajimateli.

Rozsudek Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobkyně D. Š., zastoupené Mgr. M.J., advokátem, proti žalovanému J.Š., zastoupenému Mgr. Ing. J.J.,Ph.D., advokátkou, o vyklizení bytu, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 30. srpna 2004, č.j. 5 C 47/2004-52, a proti usnesení téhož soudu ze dne 13. října 2004, č.j. 5 C 47/2004-57, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu ze dne 30.8.2004, č.j. 5C 47/2004-52, se m ě n í tak, že žalovaný je povinen vyklidit byt č. 39/1 sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím v I. nadzemním podlaží vlevo v domě čp. 39 v xxx a vyklizený jej žalobkyni předat do 15 dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování. II. Usnesení okresního soudu ze dne 13.10.2004, č.j. 5C 47/2004-57, se p o t v r z u j e . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.412,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému vyklidit byt č. 39/1 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím v prvním nadzemním podlaží vlevo v domě čp. 39 v xxx a vyklizený jej žalobkyni předat do patnácti dnů poté, co mu žalobkyně zajistí náhradní ubytování (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Napadeným usnesením okresní soud uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku ze dne 30.8.2004, č.j. 5 C 47/2004-52. Rozhodnutí o věci samé odůvodnil následovně. Žalobkyně se domáhala vyklizení svého bytu žalovaným, bývalým manželem. Rozvodem manželství zaniklo jeho právo byt užívat, přesto ho sám obývá. Žalovaný sice byl ochoten byt vyklidit, ale až po zajištění náhradního bytu žalobkyní. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k těmto skutkovým a právním závěrům. Účastníci řízení se po sňatku 26.3.1983 stali společnými nájemci (dříve uživateli) ve výroku popsaného družstevního bytu (dále jen byt). Členkou družstva byla sama žalobkyně na základě rozsudku Okresního soud v xxx z 27.5.1983, sp. zn. 179/83. Smlouvou s družstvem nabyla byt bezúplatně do svého vlastnictví. Manželství účastníků bylo 9.10.2003 rozvedeno. Byt obývá žalovaný, platí inkaso. Žalobkyně žije s nezletilou dcerou účastníků u rodičů. Okresní soud na zjištěný skutkový stav aplikoval § 126 odst. 1 obč. zák. Právo žalovaného bydlet v bytě žalobkyně bylo odvozeno od skutečnosti, že byli manžely. Rozvodem manželství zaniklo. Žalobkyně se právem domáhala vyklizení žalovaného z bytu. Okresní soud pak řešil otázku, zda žalovaný má právo byt vyklidit až po zajištění bytové náhrady, a pokud ano, jaká forma náhrady mu náleží. Za použití analogie (§ 853 obč. zák.) postupoval podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., odkazujícího na § 705 odst. 1 a odst. 2 větu druhou obč. zák. Ten upravuje poměry manželů, kterým vzniklo sňatkem právo společného nájmu či za trvání manželství společné členství a nájem družstevního bytu. O takový případ nejde. Žalovaný uzavřel se žalobkyní sňatek v době, kdy ona sama byla členkou družstva. Sňatkem vzniklo právo společného nájmu bytu, které rozvodem zase zaniklo. Rozvedený manžel má podle § 712 odst. 3 věty prvé obč. zák. právo jen na náhradní ubytování. Takové právo by žalovanému náleželo, nebýt toho, že žalobkyně bezúplatným převodem nabyla byt od družstva do svého vlastnictví podle zák. č. 42/1992 Sb. Tato okolnost nemůže zlepšit právní postavení žalovaného v tom, že by po změně právního vztahu žalobkyně k bytu získal právo na náhradní byt. Okresní soud v té souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 839/2000 a 26 Cdo 813/99, podle nichž pokud by žalobkyně nenabyla byt do svého vlastnictví, žalovanému by příslušelo právo jen na náhradní ubytování. Okresní soud proto shledal předpoklady pro přiznání jen této náhrady, kterou musí zajistit žalobkyně, popřípadě může být tato náhrada zajištěna postupem podle zák. č. 102/1992 Sb. Neodepřel žalovanému právo na bytovou náhradu podle § 3 obč. zák. Stejně tak neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 712 odst. 3 věty prvé obč. zák. pro vázání povinnosti byt vyklidit na zajištění náhradního bytu, jak žalovaný požadoval. Zákon takovými okolnostmi nemínil trvání manželství po dobu 20 let ani placení za služby spojené s užíváním bytu. Žalovaný totiž uhrazuje jen to, co sám spotřebovává. Dluhy účastníků dříve vzniklé budou předmětem vypořádání společného jmění. Okresní soud pak uložil žalovanému, aby byt vyklidil do patnácti dnů poté, co mu žalobkyně zajistí náhradní ubytování. Proti tomu podal žalovaný obsáhlé odvolání. Zrekapituloval jednotlivá skutková zjištění. Vyjádřil názor, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a že správně dovodil, že žalovanému zaniklo právo byt užívat. Nesouhlasil však s formou bytové náhrady. V době zániku práva žalovaného byt užívat byla vlastnicí bytu žalobkyně. Podle tohoto stavu měl okresní soud posoudit právo žalovaného na bytovou náhradu. Měl jí být náhradní byt. Nebyly shledány ani prokazovány důvody zvláštního zřetele hodné, které by vedly k přiznání práva na bytovou náhradu ve formě pouhého ubytování. Žalovaný navrhl, aby krajský soud změnil napadená rozhodnutí tak, že je sice povinen byt vyklidit, ale až poté, co mu žalobkyně zajistí náhradní byt, a že se žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá. Popřípadě aby napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně pokládala rozsudek okresního soudu za správný a jako takový měl být potvrzen. Poukázala na to, že z bytu s dcerou odešla k rodičům kvůli neshodám se žalovaným. Ty trvají, a tak se do bytu vrátit nemůže. U žalovaného nejsou takové důvody, které by vedly k přiznání bytové náhrady vyšší kvality. Od rozvodu, kdy obývá byt neoprávněně a nic za to žalobkyni neplatí. Krajský soud projednal odvolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 59/2005 Sb., to je před 1.4.2004 (dále jen o.s.ř.). Postupoval podle článku II, bodu 2 citované novely. Zjistil, že obě odvolání podala osoba k tomu oprávněná včas (§ 201 a § 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) a že jsou přípustná (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contrario). Přezkoumal rozhodnutí okresního soudu spolu s řízením, které jim předcházelo, z pohledu všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.). Odvolání je opodstatněné, i když z jiných než v něm uplatněných důvodů. Okresní soud provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí, zhodnotil je a přiléhavě uzavřel, že žalobkyně jako vlastnice bytu se právem domáhá po žalovaném, rozvedeném manželovi, vyklizení bytu a že právo na bytovou náhradu se posoudí analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. V dalším se krajský soud v právním posouzení poněkud liší od okresního soudu, i když posléze dospěl k závěru o stejné kvalitě bytové náhrady pro žalovaného. Žalovaný přestal být se žalobkyní společným nájemcem družstevního bytu dnem účinků vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí 10.5.1999. Od té doby odvozoval své právo v bytě bydlet od existujícího rodinně právního vztahu manželů. Rozvodem manželství právní důvod bydlení manžela – nevlastníka – zanikl. Měl by mít právo na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, jen na náhradní ubytování (§ 712 odst. 3 věta druhá obč. zák.). A právě takové důvody zde krajský soud shledal v okolnosti změny právního vztahu žalobkyně k bytu. Manželství účastníků trvalo od 26.3.1983 do 9.10.2003. Od 10.5.1999 se žalobkyně stala vlastnicí bytu. Do té doby po případném rozvodu manželství účastníků by žalovanému náležela bytová náhrada pouze ve formě náhradního ubytování. Žalobkyně se o získání bytu do vlastnictví přičinila sama, respektive žalovaný na tom žádnou zásluhu neměl. Vedle toho, jak sám uvedl, v době po rozvodu manželství platí pouze za služby spojené s užíváním bytu, jinými slovy neplatí žalobkyni žádný ekvivalent nájemného za užívání jejího bytu. Žalobkyně tak nejenže nedostává úhradu za používání své věci (bytu), ale navíc sama platí poplatek za správu bytu, jak sdělila. V tom krajský soud shledal okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které přiznal žalovanému právo jen na náhradní ubytování. Převážily svým významem nad skutečností, že žalovaný v bytě bydlí 20 let a v místě je zaměstnán. Žalovaný není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, pokud pro něj nebude odpovídající bytová náhrada zajištěna (§ 712 odst. 6 obč. zák.). Žádné zákonné ustanovení neukládá povinnost zajistit bytovou náhradu pro žalovaného žalobkyni, i když ve většině případů je to právě vlastník vyklizované nemovitosti, kdo tuto povinnost splní. Nicméně soud takto splnění povinnosti uložit nemůže. Okresní soud pochybil, když k zajištění bytové náhrady zavázal žalobkyni. Krajský soud ještě podotýká, že tvrzení žalobkyně o možnosti žalovaného bydlet v domě v B., jehož je spoluvlastníkem, zůstala v prvostupňovém řízení neúplná, důkazy nabídnuty nebyly. Pokud by bylo prokázáno, že žalovaný takovou možnost má, mohla by tato skutečnost vést k odepření práva na jakoukoli bytovou náhradu. Žalobkyně se však neodvolala a k odvolání žalovaného se jeho právní postavení zhoršit ani nemohlo. Z těchto důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu změnil ve výroku I podle § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený jej žalobkyni odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování. Krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu o soudním poplatku podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné a odkazuje na jeho odůvodnění. Ostatně žalovaný jeho nesprávnost dovozoval pouze z toho, že měl za nesprávný rozsudek okresního soudu v části o formě bytové náhrady. Krajský soud rozsudek sice změnil, ale vzhledem k jeho obsahu se jedná o rozhodnutí svým charakterem potvrzující. Krajský soud znovu rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně podle § 224 odst. 2 o.s.ř. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, když každý z účastníků měl ve věci úspěch jen částečný. Žalobkyně navrhla vyklizení bez bytové náhrady, žalovaný žádal náhradu ve formě náhradního bytu, přiznáno bylo ubytování. Nakonec krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit je ve výši 5.412,- Kč žalobkyni, která měla v této fázi řízení ve věci plný úspěch (z hlediska obsahu výroku). Náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem 3.800,- Kč, z 2 paušálních náhrad hotových výloh po 75,- Kč, z náhrad za 8 půlhodin zmeškaného času po 50,- Kč a z cestovních výloh 1.062,- Kč (§ 7 písm. d/ zák. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 1, 3 a 4, § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Protože se sazby odměny advokáta stanoví pro řízení v jednom stupni a v sazbě jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem (s výjimkou odměny, o níž soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř.), nebyl důvod přiznávat žalobkyni zvlášť odměnu za některé úkony v odvolacím řízení, zde za vyjádření k odvolání do nákladů řízení, jak požadovala (§ 2 zák. č. 484/2000 Sb.). P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání ani dovolání. Přípustnost dovolání však může být založena závěrem dovolacího soudu, dospěje-li k tomu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Lze je podat ve dvojím vyhotovení ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení u Okresního soudu v xxx k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, do mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V xxx dne 11. května 2005