Půda v obytném domě je společným prostorem, na jehož užívání má nájemce právo, jestliže ji pronajímatel jako příslušenství bytu nájemce určil. Své rozhodnutí o tom pronajímatel nemůže za trvání nájemního vztahu jednostranně změnit.

19Co 570/2004 R O Z S U D E K Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a xxx v právní věci žalobců a) I.R., a b) Z.R., obou zast. JUDr. xx, advokátem, proti žalovaným l. A.J., a 2. L.J., oběma zast. JUDr. xxx, advokátkou, o uložení povinnosti zdržet se jednání, jímž by bylo bráněno žalobcům v přístupu na půdu a užívání venkovního sušáku na prádlo, o odvolání žalobců do rozsudku Okresního soudu v xxx, č.j. 15C 96/2004-75 z 12. srpna 2004, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í ve výroku sub I potud, že se žalovaným ukládá, aby se zdrželi jednání, kterým by bránili žalobcům v přístupu na půdu a v užívání půdy v domě čp. ll5 v xxx ulici na stav. parc. xxx v obci xxx. II. Ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným zdržet se jednání, kterým by bránili žalobcům v užívání venkovního sušáku na prádlo, se napadený rozsudek p o t v r z u j e . III. Ve výroku o nákladech řízení se rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným, aby jim nebránili v užívání půdy v domě, v němž žalobci bydlí, a venkovního sušáku na prádlo. Pokud jde o žalobkyni, okresní soud dospěl k závěru, že nebyla ve věci aktivně legitimována, neboť byt, v němž bydlí, získal jako byt podnikový žalobce a žalobkyni – tehdejší manželce žalobce – k němu nemohlo podle předpisů dříve platných vzniknout právo (společného) užívání, jež by se k 1.1.1992 transformovalo na nynější společný nájem. Ani žalobce však nemá právo půdu v domě užívat, neboť ačkoliv je půda společným prostorem domu, není “její užívání nezbytným předpokladem pro to, aby nájemce mohl řádně užívat byt”. Venkovní sušák, o jehož užívání žalobci také žalovali, není společným zařízením domu; jde o příslušenství pozemku ve vlastnictví žalovaných a proto jsou to také žalovaní, kteří mají o jeho užívání “právo výlučně rozhodovat”. Tento rozsudek napadli včas podaným odvoláním žalobci a navrhli, aby buď byl zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení anebo změněn tak, že se žalobě vyhovuje. V odůvodnění svého opravného prostředku uvádějí, že byt, který užívají, nebyl bytem podnikovým, takže žalobkyně se stala (spolu s žalobcem ) jeho uživatelkou a posléze jeho nájemkyní. Právo užívat půdu jako společný prostor domu jim náleží podle § 688 obč.zák. I venkovní sušák na prádlo je třeba považovat za zařízení domu, na jehož užívání mají žalobci podle tohoto ustanovení právo. Žalovaní navrhli, aby byl napadený rozsudek potvrzen. V suterénu domu je kolaudována sušárna na prádlo, z které si žalobce zřídil dílnu a skladuje v ní pracovní nástroje a pomůcky. V užívání venkovního sušáku žalovaní žalobcům nebránili, žalobce však sám svým počínáním jeho užívání znemožňuje. Pokud jde o půdu, žalobci mají ke svým věcem tam umístěným přístup – žalovaní jim za tím účelem zapůjčovali od půdy klíče. Krajský soud dospěl po projednání věci (§ 212 a násl. o.s.ř.) k těmto závěrům: Především nebylo v řízení prokázáno, že byt, obývaný žalobci, byl ve smyslu dřívějších předpisů bytem podnikovým (bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ust. § 182 obč.zák. ve znění účinném do 31.12.1991). Z rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů z 6.12.1979 (č.l. 47) nic takového neplyne, a protože právo užívání bytu žalobců bylo založeno právě tímto rozhodnutím, je třeba považovat žalobkyni za společného nájemce bytu – v řízení nebylo tvrzeno, že by společný nájem žalobců zanikl některým ze způsobů, uvedených v zákoně (§ 705 odst. 1 obč.zák.). Věcná aktivní legitimace žalobkyně je tudíž ve sporu dána. Pokud jde o půdu, jejíhož užívání se žalobci domáhají, dospěl prvostupňový soud ke správnému závěru, že je “společným prostorem domu”. Nesprávně však usoudil, že žalobci na její užívání právo nemají. Jak žalobci, tak žalovaní půdu užívali a mají tam uloženy své věci. Žalovaný předložil žalobcům k podpisu evidenční list (č.l. 67), jehož strojopisné vyhotovení bylo předloženo žalobci při odvolacím jednání; plyne z něho, že půdní prostor v rozsahu 28 m2 považoval žalovaný za příslušenství bytu žalobců (§ 121 odst. 2 obč.zák. ve znění účinném do 31.1.1991 i nynějším). Z toho je patrno, že žalovaný (jako vlastník domu, v němž se nachází byt žalobců) určil uvedený půdní prostor k tomu, aby byl s bytem žalobců jako jeho příslušenství užíván. Za této situace nemůže vlastník domu jednostranným úkonem za trvání nájemního poměru své rozhodnutí o tom, které prostory jsou určeny “k tomu, aby byly s bytem užívány”, měnit. Žalobci proto mají právo na půdu vstupovat a užívat ji. Proto byl napadený rozsudek ohledně tohoto požadavku změněn (§ 220 odst. l o.s.ř.) tak, jak to vyplývá z výroku sub I tohoto rozsudku. Pokud jde o užívání venkovního sušáku na prádlo, rozhodl prvostupňový soud správně. Odvolací soud odkazuje na příslušnou část odůvodnění jeho rozsudku, ztotožňuje se s tam uvedenou argumentací a dodává k ní: I zde rozhoduje, zda vlastník věci hlavní určil, aby její příslušenství bylo s hlavní věcí trvale užíváno (§ 121 odst. l obč.zák.). Jestliže sušák byl původně umístěn na zahradě žalovaných (kteří si nepřáli, aby do tohoto prostoru žalobci vstupovali) a jestliže tento sušák (jako jeho vlastníci) přemístili, pak nelze dospět k závěru, že jde o “zařízení domu” (§ 688 obč.zák.), na jehož užívání by měli žalobci jako nájemci bytu právo. Jde – jak správně vyložil ve svém rozsudku okresní soud – o příslušenství k pozemku, který není předmětem nájemního vztahu k bytu žalobců. Proto byl rozsudek soudu prvého stupně – pokud jde o zamítnutí požadavku žalobců na užívání sušáku na prádlo – jako správný potvrzen (§ 219 o.s.ř.). Z výsledku řízení vyplývá, že v něm obě strany dosáhly částečného úspěchu. Proto bylo o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodnuto tak, že žádná z nich nemá na náhradu nákladů řízení právo (§ 142 odst. 2, § 224 odst. l, 2 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti výroku sub I tohoto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v xxx k Nejvyššímu soudu České republiky. Proti výroku sub II tohoto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v xxx; rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky. V xxx dne 4. ledna 2005