I když dočasná pracovní neschopnost soudce vznikla před 31. prosincem 2002 a poté pokračovala, posuzuje se jeho nárok na plat za dobu od 1. ledna 2003 podle předpisů účinných od 1. ledna 2003 Sb., tj. podle ustanovení § 34 odst. 3 a 4 zák. č. 236/1995 Sb. ve znění čl. I zák. č. 420/2002 Sb.

20Co 108/2004 R o z s u d e k Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudkyň Mgr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobkyně M.P., soudkyně, proti žalované ČR – Okresnímu soudu v xxx, o 40.768,- Kč s přísl., k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 27. ledna 2004, č.j. 4C 113/2003-42, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í takto: Žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 40.768,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.4.2003 do zaplacení se z a m í t á . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před okresním soudem 44,- Kč a na nákladech řízení před krajským soudem 22,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Výše zmíněným rozsudkem uložil okresní soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.768,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.4.2003 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve stejné lhůtě jí zaplatit náklady řízení ve výši 1.630,- Kč. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně, která je soudkyní Okresního soudu v xxx, v souvislosti s očekávaným narozením dcery nastoupila dne 30.12.2002 mateřskou dovolenou. Dovodil, že tímto dnem jí vznikl nárok na dávku nemocenského pojištění, a to na peněžitou pomoc v mateřství dle zákona č. 236/1995 Sb. ve znění účinném do 31.12.2002. Žalovaná s odkazem na změnu právní úpravy počínaje dnem 1.1.2003 nevyplácí žalobkyni plat v souladu s dříve platnou právní úpravou, ale pouze mateřské dávky, když vychází z toho, že podle zák. č. 420/2002 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2003, se zkrátila doba, po kterou je mimo jiné i soudcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k výkonu funkce, a to nejdéle po dobu 20 pracovních dnů v jednom kalendářním roce. Okresní soud dospěl k závěru, že tento postup je nesprávný. Dcera žalobkyně se narodila dne 7.3.2003, přičemž za únor 2003 by hrubý plat žalobkyně činil 52.500,- Kč, fakticky však obdržela pouze mateřské dávky ve výši 11.732,- Kč. Nástupem žalobkyně dne 30.12.2002 na mateřskou dovolenou jí ovšem podle názoru soudu prvého stupně vznikl nárok na dávku nemocenského pojištění, konkrétně na peněžitou pomoc v mateřství. Tím jí podle § 34 odst. 3 zák. č. 236/1995 Sb. vznikl i nárok na plat po dobu 6 měsíců. Zákon č. 420/2002 Sb., který novelizoval zák. č. 236/1995 Sb. a nabyl účinnosti dnem 1.1.2003, a který upravuje nároky na plat v době dočasné pracovní neschopnosti odlišně, neobsahuje přechodná ustanovení, která by upravovala platové poměry soudců, jimž náležela dávka nemocenského pojištění ke dni 31.12.2002 i po 1.1.2003. Okresní soud vysvětlil, že pokud má být dosavadní právní institut nahrazen jiným právním institutem, musí být dřívější právní institut zrušen a nestačí, že jej nová právní úprava neupravuje. Jestliže tedy žalobkyni vznikl nárok za účinnosti původní právní úpravy, nemohl zaniknout pouze proto, že v období po vzniku nároku nabyla účinnosti nová právní úprava řešící nároky osob v dočasné pracovní neschopnosti odlišně. Pokud v právním řádu existoval do 31.12.2002 právní institut zakládající nároky soudce, jemuž náležejí dávky nemocenského pojištění, který byl od l.l.2003 nahrazen jiným, odlišným právním institutem, aniž by bylo současně zákonem upraveno, co se stane s nároky vzniklými podle původní úpravy, nelze než dovodit, že nárok vzniklý za účinnosti dřívější právní úpravy trvá i po l.l.2003. Podle původní úpravy bylo rozhodující, že soudci vznikl nárok na dávku nemocenského pojištění, a pokud se tak stalo, příslušel mu plat po dobu 6 měsíců. Jestliže tedy žalobkyně nastoupila dnem 30.12.2002 na mateřskou dovolenou, vznikl jí nárok na plat po dobu 6 měsíců (§ 34 odst. 3 zák. č. 236/1995 Sb.). Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně měla v řízení plný úspěch. Proti tomuto rozsudku se žalovaná v zákonné lhůtě odvolala. Učinila nespornými skutková zjištění soudu prvého stupně. Odkázala se na stanovisko personálního odboru Ministerstva spravedlnosti, podle něhož do 31.12.2002 náleží žalobkyni i po nástupu na mateřskou dovolenou plat podle § 34 odst. 3 zák. č. 236/1995 Sb. ve znění změn a doplňků. Počínaje dnem 1.1.2003 pak žalobkyni náleží plat pouze za pracovní dny trvání dočasné pracovní neschopnosti podle vyhl. č. 31/1993 Sb. ve znění změn a doplňků v rozsahu podle z. č. 420/2002 Sb. Stanovisko vychází z principu tzv. nepravé zpětné účinnosti právního předpisu. Z uvedeného důvodu navrhl žalovaný, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Odvolací soud přezkoumal rozsudek, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a to z odvolatelem uplatněného důvodu (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.), jakož i z důvodů, které v odvolání výslovně uvedeny nebyly (§ 212a odst. l a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Podle § 34 odst. 3 zák. č. 236/1995 Sb. ve znění účinném do 31.12.2002 náležel soudci plat i po dobu, po kterou dočasně nevykonával funkci a po níž by mu podle zvláštních předpisů jinak náležely dávky nemocenského pojištění (zák. č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců ve znění pozdějších předpisů) nahrazující započitatelný příjem (§ 5 odst. 1 a 2 zák. č. 589/1992 Sb.), avšak nejdéle po dobu 6 měsíců. Za jinou dobu, po níž soudce dočasně nevykonával funkci, se plat krátil v poměru k délce této doby. Zákon č. 420/2002 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2003, změnil shora citované ust. § 34 odst. 3 zák. č. 236/1995 Sb. Podle této nové úpravy (§ 34 odst. 4) představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci, který byl uznán dočasně neschopným k výkonu funkce, přísluší plat nejdéle po dobu 20 pracovních dnů při téže dočasné neschopnosti k výkonu funkce nebo při více dočasných neschopnostech k výkonu funkce vzniklých v jednom kalendářním roce po tutéž dobu. Podle názoru odvolacího soudu dochází novelizací § 34 odst. 3 provedenou zákonem č. 420/2002 Sb. kromě změny maximální délky trvání nároku současně i k další zásadní změně, která spočívá ve stanovení podmínky vzniku nároku. Zatímco do konce roku 2002 byl nárok na plat vázán v těchto případech výhradně na vznik nároku na dávky nemocenského pojištění bez ohledu na to, s jakým druhem překážky v práci byl nárok na dávky nemocenského pojištění nahrazující započitatelný příjem spojen, počínaje dnem 1.1.2003 je tento nárok spojen pouze s trváním dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštního právního předpisu, jímž je vyhl. č. 31/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento zvláštní nárok na plat není na rozdíl od dosavadní úpravy závislý na vzniku a existenci nároku na kteroukoliv z dávek nemocenského pojištění (tedy ani na nemocenské), ale pouze na prokázání skutečnosti, zda soudce je či není uznán, v souladu s právními předpisy, dočasně práce neschopným pro nemoc nebo úraz nebo z dalších důvodů stanovených v ust. § 2 odst. l písm. a/ až c/ a e/ vyhlášky. Nárok na plat po stanovenou maximální dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti tak soudci vznikne i tehdy, je-li sice uznán dočasně práce neschopným, ale nárok na nemocenské by mu v konkrétním případě nevznikl – např. v důsledku porušení léčebného režimu, při dočasné pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz. Zrušením, respektive nahrazením původní právní úpravy právní úpravou novou, věcně odlišnou, pak původní nároky zanikají a od účinnosti právní úpravy nové vznikají nové nároky, které lze posuzovat pouze podle této právní úpravy. Je tomu tak i proto, že nárok na plat po určitou dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti (stejně jako nárok na nemocenské) vzniká opakovaně po jednotlivých dnech, v nichž je prokázáno trvání dočasné pracovní neschopnosti, do 31.12.2002 pak v nichž byl prokázán vznik nároku na dávky nemocenského pojištění. Maximální rozsah nároku na plat za dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti (nebo za dobu trvání jiných překážek v práci, s nimiž byl do 31.12.2002 spojen nárok na dávky nemocenského pojištění) nelze považovat za nárok jediný (nedílný), ale jde o souhrn nároků za jednotlivé dny, v nichž jsou (byly) splněny podmínky vzniku nároku. Tento princip platí, při absenci jakýchkoliv přechodných ustanovení, bez ohledu na okolnost, zda nová právní úprava je pro konkrétní subjekt výhodnější či nikoliv. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že nárok na plat podle § 34 vyhl. č. 236/1995 Sb. ve znění účinném do 31.12.2002 náležel soudci do 31.12.2002, počínaje dnem 1.1.2003 se nárok na plat po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti řídí ust. § 34 odst. 4 zák. č. 420/2002 Sb., a to právě zejména z toho důvodu, že se jedná o nároky, které vznikají v jednotlivých dnech. Nelze tak souhlasit s názorem žalobkyně, že jí vznikl nárok dne 30.12. a trval po celou dobu pracovní neschopnosti. Podle § l5 odst. 2 zák. č. 54/1956 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se nemocenské poskytuje za kalendářní dny, nejedná se tudíž o nárok jediný, nýbrž o úhrn nároků za jednotlivé dny. Z těchto důvodů nezbylo, než rozsudek okresního soudu změnit tak, jak je uvedeno ve výroku pod bodem I tohoto rozsudku (§ 220 odst. l o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. l o.s.ř. Rozsudek soudu prvého stupně byl změněn a žalovaná tak byla v obou řízeních úspěšná. Odvolací soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů, které jí v souvislosti s oběma řízeními vznikly, a které tvoří částku 44,- Kč v řízení před okresním soudem (poštovné) a částku 22,- Kč v řízení před krajským soudem (poštovné). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni (Okresní soud v xxx) s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. V xxx dne l0. února 2005