Náklady vzniklé tím, že ministerstvo je ve sporu zastupováno advokátem, i když zaměstnává osoby znalé práva, nelze pokládat za náklady, které nejsou potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva.

21Co 218/2005-280 Rozsudek Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce Ing. J.S., zastoupeného JUDr. V.D., advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, zastoupené JUDr. A.K., advokátem, o zaplacení 94.056,40 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 26.1.2005, č.j.13 C 70/98-247, takto : I Rozsudek okresního soudu se, vyjma nenapadených výroků pod body I a II, ve výroku pod bodem III potvrzuje. II Ve výroku pod bodem IV se rozsudek okresního soudu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výrokem I shora citovaného rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 60.000,- Kč s příslušenstvím, výrokem II žalobu co do části úroků z prodlení zamítl, výrokem III zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení další částky 34.056,40 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 24.1.1996 do zaplacení a výrokem IV uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 273.624,--Kč. V odůvodnění uvedl, že žalobce se po žalované domáhal náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení a nesprávným úředním postupem. Tvrdil, že Finanční úřad v xxx mu nesprávně platebním výměrem č. 394 z 1.6.1992 uložil povinnost doplatit daň z příjmu obyvatelstva ve výši 1,368.252 Kč a penalizoval ho částkou 2,041.911 Kč. Tím mu vznikla škoda ve formě ušlého zisku ve výši 1,418.818,- Kč, 60.000,- Kč záloha na auditorský posudek, 4.000,- Kč odměna za zpracování podkladů odbornou firmou, 116.500,- Kč za automobil odňatý podle exekučního příkazu, 34.056,- Kč za sankční poplatky z předčasně vypovězených termínovaných vkladů a úroky za půjčku mezi občany. Okresní soud dovodil, že základ nároku vychází z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 1 zákona. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Nezákonný platební výměr byl změněn tak, že daňová povinnost včetně penále byla nakonec stanovena na částku 3.360,- Kč. Základ odpovědnosti je proto dán. Pokud jde o nárok žalobce na náhradu škody ve výši 34.056,40 Kč, žalobce jí spatřoval v tom, že si musel půjčit čtyřikrát částku 100.000,- Kč podle smluv o půjčkách ze dne 23.1.1996, 28.3.1996, 20.5.1996 a 6.6.1996 na překlenutí finanční situace v době od 17.8.1994 do 8.8.1996, kdy byla z úřední moci na účet daně z příjmu obyvatelstva převedena 19.3.1996 částka 103.760,- Kč. Okresní soud provedl důkaz výpisem z účtu žalobce u ČSOB č. 870410 a zjistil, že v době první blokace dne 24.1.1996 měl žalobce na účtu 16.000,- Kč, částku 100.000,- Kč si půjčil již 23.1.1996. Tato půjčka není tedy v souvislosti s provedenou blokací s ohledem na výši zůstatku na účtu. S ohledem na zůstatek na účtu byla důvodná půjčka 100.000,- Kč ze dne 28.3.1996 a v téže výši dne 20.5.1996. Dne 8.8.1996 byl žalobci vrácen přeplatek 150.937,--Kč, a proto nebyla nutná půjčka 100.000,- Kč dne 6.6.1996. Sjednaný úrok ze všech půjček činil 30.000,- Kč, ale důvodným je pouze nárok představující úrok ze dvou půjček ve výši 15.000,- Kč. Důvodným je i nárok žalobce na zaplacení částky 1.970,- Kč a 1.052,60 Kč za výběr termínovaného vkladu. Žalobce by tak měl nárok na zaplacení částky 18.022,60 Kč, která představuje škodu, za kterou žalovaná odpovídá. Žalobci byl ale vyplacen úrok ve výši 21.660,- Kč, tedy částka vyšší, než na jakou má nárok. Proto okresní soud žalobu na zaplacení částky 34.056,40 Kč s úrokem z prodlení zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 3 obč. soud. řádu a dovodil, že žalovaná má právo na plnou náhradu nákladů řízení, protože měla neúspěch pouze v nepatrné části. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a řádné odvolání, kterým napadal pouze výrok III a IV. Namítal, že před posledním jednáním okresního soudu předložil doklady, z nichž vyplývá, že správce daně ve skutečnosti odčerpal z jeho účtu částku vyšší, než 162.179,- Kč a dále mu nezaplatil žádný úrok za částku 79.000,- Kč, kterou mu rovněž zadržoval na běžném účtu. Jeho nárok je proto oprávněný. Okresní soud pochybil, pokud mu uložil povinnost hradit náklady žalované vypočtené podle advokátního tarifu za celé řízení. Poslední řízení před okresním soudem již bylo vedeno jen pro částku 34.056,40 Kč. Okresní soud nerespektoval ustanovení § 1 a § 16 vyhl. č. 484/2000 Sb. a dospěl tak k částce daleko vyšší, než by žalované náležela. Okresní soud přes návrh žalobce nepřihlédl k tomu, z jakých důvodů je řízení vedeno. Správce daně nesprávně žalobci vyměřil daň ve výši tisíckrát převyšující skutečnou daňovou povinnost. Nebylo přitom žádného zavinění žalobce, který byl nadto v té době živitelem rodiny. Správce daně se žalobci dodnes ani formálně neomluvil. Okresní soud měl proto žalované právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 obč. soud. řádu nepřiznat. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku III změnil tak, že žalobě vyhoví a ve výroku IV tak, že žalované nepřizná právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích potvrdil. Okresní soud podle jejího názoru správně dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá toliko za škodu ve výši 18.022,60 Kč a žalobci byl přitom vyplacen úrok ve výši 21.660,- Kč. Žalobce prostřednictvím svého zástupce při jednání odvolacího soudu uvedl, že je přesvědčen o tom, že ve věci mělo být aplikováno ustanovení § 150 obč. soud. řádu. Řízení se odvíjí od chyby správce daně, která měla pro žalobce fatální následky. Tak jako není v této věci zákonem požadován soudní poplatek, mělo by být adekvátně postupováno i ve vtahu k nákladům řízení. To, že soud žalobci nepřiznal právo na náhradu škody ještě neznamená, že by měl být postižen trestem v podobě nákladů řízení. První rozsudek soudu byl zrušen pro nepřezkoumatelnost, délka řízení byla tedy způsobena i okolnostmi, které jsou mimo dosah žalobce. Ministerstvo financí disponuje pracovníky s právnickým vzděláním a přesto se nechalo zastoupit advokátem. Žalovaná prostřednictvím svého zástupce při jednání odvolacího soudu uvedla, že stát má v občanskoprávním řízení stejná právo jako jiný účastník a může se nechat zastoupit advokátem. Všechna řízení, kde vystupuje stát, jsou osvobozena od soudního poplatku a bylo by absurdní, aby ve všech řízeních nebyla státu přiznávána náhrada nákladů řízení. Je na žalobci, aby posoudil rozsah svého úspěchu. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolaní není v podstatné části opodstatněné. Okresní soud správně žalobu ve výroku III zamítl, i když některé jeho skutkové závěry v odůvodnění uvedené nejsou zcela přesné, ale tyto nepřesnosti nezpůsobují nesprávnost právního posouzení a nemají žádný význam pro věcnou správnost výroku rozsudku. V projednávaném případě odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 26.3.2003, č.j. 21Co 77/2003 přijal závěr, že základ odpovědnostního vztahu podle § 1 zákona. č. 58/1969 Sb. je dán. Nezákonné rozhodnutí, kterým byla žalobci způsobena škoda – platební výměr Finančního úřadu v xxx ze dne 1.6.1994 č. 394, bylo na základě opravného prostředku změněno (§ 4 odst. 2 zákona. č. 58/1969 Sb.). Stát proto odpovídá žalobci za škodu, která žalobci v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím vznikla. Odvolací soud se v odůvodnění tohoto rozsudku zabýval mimo jiné i škodou ve výši 34.056,40 Kč, která měla žalobci vzniknout tím, že si musel v důsledku zadržení prostředků na svém účtu půjčit peníze od fyzické osoby a musel jí zaplatit úroky a nahradit poplatek za zrušení termínovaného vkladu. Dospěl k závěru, že pro posouzení důvodnosti a nutnosti půjčky je přitom důležité, v jaké výši mu byly na jeho účtu finanční prostředky blokovány a tedy s nimi nemohl nakládat a nikoli v jaké výši byly vymoženy. Úroky z půjčky a sankční poplatky či jejich poměrnou část je pak třeba považovat za škodu, která je v přímé příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Od škody takto vzniklé je třeba odečíst částku 21.660,- Kč, která již byla jako úroky z vymožených a posléze vrácených finančních prostředků žalobci zaplacena. Od tohoto právního názoru nemá odvolací soud důvodu se odchýlit ani nyní. Okresní soud zjistil, jak byly postupně žalobci na jeho účtu peněžní prostředky na základě nezákonného rozhodnutí blokovány a správně dovodil, že s přihlédnutím k datu blokací a blokovaným částkám byly důvodné pouze dvě půjčky v celkové výši 200.000,- Kč. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím je proto škoda ve výši 15.000,- Kč, představující úroky, které musel žalobce podle smluv o půjčkách zaplatit za půjčené peníze a sankční poplatky za zrušení termínovaného vkladu ve výši 3.022,60 Kč, celkem 18.022,60 Kč. Vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 obč. soud. řádu) pak od této náhrady odečetl výši úroků v částce 21.660,--Kč a protože výše částky odpovídající úrokům přesáhla výši náhrady škody, žalobu zamítl. Odvolací soud v základních bodech odkazuje na odůvodnění okresního soudu, týkající se zamítavého výroku III a jen pro doplnění a k odvolacím námitkám žalobce dodává následující. Žalobce namítal, že předložil okresnímu soudu doklady, které prokazují, že mu správce daně odčerpal ve skutečnosti částku vyšší, než 162.179,- Kč. Žalobce nesl důkazní břemeno o tom, že mu škoda v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vznikla. Okresní soud žalobce při jednání dne 26.11.2004 poučil podle § 118a odst. 1, 3 obč. soud. řádu, aby tvrdil a prokázal, jaké prostředky byly na jeho účtu na základě exekučního příkazu vydaného podle nezákonného rozhodnutí blokovány. Žalobce poté tvrdil, že peněžní prostředky mu byly blokovány na jeho jediném účtu u Č., pobočka xxx, číslo účtu xxx. Správce daně vydal příkaz, aby byly blokovány všechny prostředky došlé na účet od ledna do srpna 1996 nebo se tam již v lednu 1996 nacházející. Blokace na účtu pak žalobce podrobně popsal ve svém podání nazvaném “ Přehled o vybraných pohybech – běžný účet – Ing. xxx – xxx” na č.l. 229 spisu, a to tak, že od 24.1.1996 do 9.8.1996, kdy byla blokace zrušena, mu byly postupně blokovány prostředky v celkové výši 182.760,--Kč (dne 24.1.1996 částka 16.000,--Kč, dne 30.1 částka 800,--Kč, dne 19.2. částka 71.700,--Kč, dne 26.2. částka 15.260,--Kč, dne 22.3. částka 1.400,--Kč, dne 26.3 částka 300,--Kč a naposledy dne 17.5.1996 částka 77.300,--Kč). Ve svém přednesu při jednání před okresním soudem dne 19.1.2005 toto své tvrzení pouze rozvedl, nijak je ale nezměnil. Pak je ovšem správným závěr okresního soudu, že důvodné byly jen dvě půjčky po 100.000,--Kč. Pokud žalobce v odvolání namítal, že správce daně odčerpal částku vyšší, než 162.179,--Kč, nelze z tohoto obecného tvrzení seznat, zda tím žalobce myslí právě onu částku 182.760,--Kč nebo částku jinou, přesahující 200.000,--Kč. Podle § 64 odst. 1 zákona. č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků (dále jen zákona. č. 337/1992) částka plateb představující splatnou daň včetně příslušenství je daňovým přeplatkem. Podle odstavce šestého, věta první náleží za dále uvedených podmínek daňovému dlužníkovi z přeplatku úroky, podle věty předposlední pokud by skutečně přiznaná škoda způsobená daňovému dlužníkovi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla vyšší, než úrok přiznaný podle tohoto ustanovení, přiznaný úrok se na náhradu skutečné škody započítává. Podle věty poslední úrok se nepřizná, činí-li méně, než 50,--Kč. V řízení bylo prokázáno a nestalo se ani sporným že žalobci byl vyplacen podle tohoto ustanovení úrok z přeplatku na dani ve výši 21.660,--Kč. Podle shora citovaného tvrzení žalobce na č.l. 229 měl být vyplacen ještě další úrok 1.678,--Kč, ale to není pro posouzení věci významné. Protože úrok přesáhl částku 50,--Kč, je třeba ho na přiznanou náhradu škody započítat podle § 64 odst. 6 věta předposlední zákona č. 337/1992 Sb. Pokud žalobce v odvolání namítal, že mu správce daně dosud nevyplatil i další úroky, na které má nárok, nemůže to mít logicky pro závěr o zápočtu vliv. Bylo započteno to, co bylo na úrocích vyplaceno a pokud něco ještě vyplaceno nebylo, tak tato částka započtena být nemůže a okresní soud také žádnou částku, která by skutečně na úrocích vyplacena nebyla, nezapočetl. Jinými slovy řečeno, započetl jen to, co na úrocích vyplaceno bylo, tedy částku 21.660,--Kč, která i tak skutečnou škodu přesáhla. Nebylo zjištěno a ani to žalobce netvrdil, že by okresní soud vyplacené úroky započetl opakovaně. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu vyjma nenapadených výroků pod body I a II ve výroku III jako věcně správný potvrdil (§ 219 obč. soud. řádu). Žalobce zvláště napadal výrok IV rozsudku okresního soudu, kterým mu byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení podle § 142 odst. 3 obč. soud. řádu. Okresnímu soudu jednak vytýkal nesprávnou aplikaci předpisů upravujících odměnu za zastoupení advokátem a dále se dožadoval použití § 150 obč. soud. řádu. Okresní soud se v odůvodnění rozsudku § 150 obč. soud. řádu nezabýval vůbec. Odvolací soud předně uzavřel, že ani jednu z okolností případu, na které poukazoval žalobce ve svém odvolání, nelze pod ustanovení § 150 obč. soud. řádu podřadit. Podle § 150 obč. soud. řádu jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Občanské soudní řízení je založeno na zásadě odpovědnosti účastníka za výsledek sporu a tato odpovědnost se promítá především do ustanovení, která upravují jeho povinnost hradit jinému účastníku jeho náklady řízení nebo jejich poměrnou část, pokud ve věci neuspěje nebo uspěje méně, než protistrana (§ 142 odst. 1, 2, 3 obč. soud. řádu). Jen ve výjimečných případech s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem může soud účastníku podle § 150 obč. soud. řádu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat, i když by mu jinak s ohledem na výsledek sporu náleželo. Žalobce nemůže poukazovat na to, že spor byl veden z důvodu pochybení správce daně a on sám se na jeho vzniku nijak nepodílel. To je otázka základu odpovědnosti za škodu. Žalobce byl ovšem v řízení z podstatné míry neúspěšným nikoli s ohledem na skutečnosti týkající se základu odpovědnosti státu za škodu, ale proto, že neprokázal, že by mu škoda vznikla v takovém rozsahu, jak tvrdil. Žalovaná nemohla ovlivnit dispozici žalobce se žalobou a jeho rozhodnutí, jaké peněžní částky se bude žalobou domáhat. Toto riziko musí obecně vzato zůstat vždy na žalobci. V řízení nebylo zjištěna žádná výjimečná okolnost, proč by tomu tak nemělo být i v tomto případě. Rozhodnutí žalobce, jaké částky se bude v žalobě domáhat a jaký bude tedy předmět řízení, má podstatný vliv na výši nákladů řízení. Nijak to přitom nesouvisí s počtem jeho vyživovacích povinností a jeho poměry vůbec. K rozhodnutí o tom, jakou částku učiní předmětem řízení nebyl nijak objektivně donucen okolnostmi, majícími původ v jeho poměrech, neboť ty nejsou pro vznik a výši škody a příčinnou souvislost významné. To samé platí i o případné omluvě ze strany správce daně. Okolnost, že řízení je věcně osvobozeno od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být sama o sobě nikdy podřazena pod důvod hodný zvláštního zřetele podle § 150 obč. soud. řádu Nejde totiž o okolnost konkrétního případu. Žalobce netvrdil, že by žalovaná zavinila vznik jinak zbytečných nákladů a měla by mu je proto nahradit podle § 147 odst. 1 obč. soud. řádu. Argumentace žalobce o neúčelnosti nákladů spojených se zastoupením žalované advokátem, protože sama disponuje pracovníky znalými práva, nemůže rovněž ve světle zásad obč. soud. řádu obstát. Česká republika v občanskoprávním řízení nevystupuje jako nástroj moci, jak tomu je v právu veřejném. Stát v občanskoprávním řízení vystupuje jako právnická osoba a má rovné postavení s jinými účastníky (§ 18 odst. 1 obč. soud. řádu, § 96 odst. 1 Ústavy České republiky, Čl. 37 odst. 3,4 Listiny základních práv a svobod). Rovnost účastníků nutno promítnout i do § 137 odst. 2 obč. soud. řádu, podle kterého odměna za zastoupení advokátem patří k nákladům řízení. Každý účastník má přitom právo nechat se v řízení zastoupit advokátem (§ 25 odst. 1 obč. soud. řádu). Toto právo nemůže být odepřeno účastníkovi jen proto, že s ohledem na své poměry by mohl svá práva v řízení hájit spolehlivě i bez zastoupení advokátem. Takový diferenciovaný přístup soudu by znamenal založení nerovnosti účastníků. Proto ani nelze z tohoto důvodu uvažovat o neúčelnosti takových nákladů (srovnej § 142 odst. 1 obč. soud. řádu) nebo o nepřiznání náhrady podle § 150 obč. soud. řádu. Odvolací soud pak nezjistil ani žádné jiné okolnosti věci, které by použití § 150 obč. soud. řádu odůvodňovaly. Odvolací soud nepovažuje za správnou aplikaci § 142 odst. 3 obč. soud. řádu, který použil okresní soud. S ohledem na výši nákladů řízení je třeba na věc použít ustanovení § 142 odst. 2 obč. soud. řádu a náhradu poměrně rozdělit. Jinak ovšem odvolací soud uzavřel, že rozsudek okresního soudu je v části týkající se náhrady nákladů nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Okresní soud se měl právě s přihlédnutím ke složitosti určení výše náhrady zabývat tím, z jakého předmětu řízení při určení odměny vycházel. Jakého právního předpisu použil a z jakého ustanovení při své úvaze, jakého právního předpisu použít, vycházel. Strohé odůvodnění výše náhrady by mohlo být přijatelné v případě jednoduchého případu, kterým ovšem tato věc není. Výše náhrady přitom představuje poměrně vysokou částku a již před okresním soudem muselo být zjevné, že se stane mezi účastníky předmětem sporu. Za takových okolností měl okresní soud rozhodnutí o náhradě nákladů řízení věnovat větší pozornost. Výpočet výše náhrady byl pak i v odvolání zvláště napaden. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku IV zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1, písm. c),odst. 2 psím. a) obč. soud. řádu. Okresní soud bude v dalším řízení vázán podle § 226 odst. 1 obč. soud. řádu právním názorem odvolacího soudu o použití § 150 a § 142 odst. 2,3 obč. soud. řádu. Znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a žalované přizná poměrnou část náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 2 obč. soud. řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlí z jakých položek se náhrada skládá, jak k jejich výši dospěl a jakých právních ustanovení při určení výše náhrady použil. Rozhodne i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poučení : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti výroku II/ rozsudku není přípustné ani dovolání. Rovněž proti výroku I/ rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v HK k Nejvyššímu soudu České republiky se sídlem v Brně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V HK dne 19. října 2005