Pod pojmem „ neshoda“ uvedeným v ustanovení § 702 odst. 1 ObčZ nelze rozumět jen konflikt, ať už fyzický nebo jen ústní, ale podle okolností případu také mnohdy jen nedostatek komunikace mezi společnými nájemci či jinými společnými uživateli bytu.

21Co 390/2005 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce R.P., zastoupeného JUDr. xxx, advokátem, proti žalovanému T.K., zastoupenému Mgr. xxx, advokátkou, o úpravu užívání bytu, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 9. 5. 2005, č. j. 7C 41/2003-84, takto: I. Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadeného výroku pod bodem I ve výroku pod bodem II m ě n í takto: Žaloba s požadavkem, aby byla provedena úprava společného užívání koupelny a toalety v bytě nacházejícím se ve 4. poschodí domu čp. 380 v ul. xxx v xxx, se z a m í t á . U r č u j e s e, že kuchyň v bytě o velikosti 3+1, ve 4. poschodí domu čp. 380 v ul. xxx v xxx, je žalobce oprávněn výlučně užívat každého dne v době od 5.00 hod. do 5.30 hod., od 11.30 hod. do 13.00 hod. a od 18.00 hod. do 19.00 hod. Ve zbývajícím čase každého dne je oprávněn kuchyň výlučně užívat žalovaný. II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. O d ů v o d n ě n í Okresní soud výrokem I výše citovaného rozsudku připustil změnu žaloby, výrokem II určil, že společné prostory v bytě o třech pokojích s kuchyní a příslušenstvím ve 4. poschodí domu čp. 380 v ul. xxx v xxx, tedy kuchyň, toaletu a koupelnu, budou užívat účastníci společně s tím, že žalobce bude výlučně užívat kuchyň v době od 5.00 hod. do 5.30 hod., od 10.30 hod. do 12.00 hod. a od 18.30 hod. do 19.30 hod. a žalovaný bude výlučně užívat kuchyň v době od 4.30 hod. do 5.00 hod. a od 9.00 hod. do 10.00 hod., od 12.00 hod. do 13.30 hod., od 17.30 hod. do 18.30 hod. a od 19.30 hod. do 21.00 hod. Výrokem III okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žalovaný byl dříve nájemcem bytu a dne 10. 3. 2005 se stal jeho vlastníkem. Ke dni podání žaloby byt užíval žalobce, žalovaný, matka žalovaného a bývalá manželka žalobce J.P., syn žalobce a J.P., R.P. a babička žalované i R.P. paní G., matka J.P. V průběhu roku 2004 a 2005 začala byt užívat i manželka žalovaného, matka žalovaného J.P. již byt neužívá a do jeho užívání nezasahuje. Od října 2004 se v bytě zdržuje i přítelkyně R.P. mladšího. Babička žalovaného se v bytě zdržuje pouze zřídka. Spory o užívání bytu začaly konflikty žalobce s J.P. V současné době mezi účastníky otevřené konflikty nejsou, účastníci spolu nekomunikují a navzájem se sami sobě vyhýbají. Konflikty nejsou ani mezi účastníky a ostatními osobami, které byt užívají. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu okresní soud uzavřel, že ve věci je pasivně legitimován pouze žalovaný jako vlastník bytu podle § 123 a násl. obč. zák., dříve jako výlučný nájemce původního družstevního bytu podle § 685 a násl. obč. zák. Žalobce má k předmětnému bytu právo bydlení podle § 712a obč. zák. do doby, než mu bude zajištěn náhradní byt. Má tedy k bytu odpovídající práva jako nájemce bytu podle § 687 a násl. obč. zák. Na právní postavení účastníků je třeba obdobně použít ustanovení o společném nájmu podle § 700 a násl. obč. zák., neboť obsah shora uvedených práv a povinností žalobce i žalovaného při užívání bytu je svým obsahem a účelem nejbližší právě vztahům ze společného nájmu bytu v souladu s § 853 obč. zák. Podle § 702 odst. 1 obč. zák. je proto soud oprávněn v dané věci na základě podané žaloby rozhodnout o sporu ohledně práv a povinností vyplývajících ze společného užívání bytu, k němuž oběma účastníkům svědčí právní titul. Účastníci nejsou schopni se pro chybějící komunikaci o užívání bytu dohodnout. Okresní soud proto shledal podanou žalobu jako důvodnou a o způsobu užívání sporných prostor, tj. kuchyně a sociálního zařízení, rozhodl rozsudkem. O nákladech řízení rozhodl podle § 150 o. s. ř. Vycházel přitom z povahy sporu, poměru obou účastníků a okolností věci. Důvody hodné zvláštního zřetele soud shledal v tom, že podání žaloby bylo nejprve vyvoláno chováním matky žalovaného J.P. Žalovaný by s ohledem na svůj vztah k matce jen obtížně ovlivňoval její chování vůči žalobci. Nemožnost dohody mezi účastníky je dána především vzájemným negativním vztahem a absencí komunikace. Žádný z nich se ani v minimální míře nesnaží o užívání bytu se dohodnout. Ani jeden z nich neprojevuje v tomto ohledu žádnou vstřícnost. Okresní soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci včasná a řádná odvolání. Žalobce svým odvoláním napadal výlučně výrok III o náhradě nákladů řízení. Namítal, že byl ve věci plně úspěšný a byly proto formálně splněny podmínky pro to, aby mu byly přiznány náklady řízení. K ochraně svých práv soudní cestou přistoupil až poté, co opakovaně navrhoval uzavření dohody smírnou cestou. Nelze přitom přisvědčit okresním soudu, že spor byl vyvolán překážkou na straně matky žalovaného, kterou údajně žalovaný nemohl ovlivnit. Žalovaný uzavřením dohody o převodu členských práv a povinností byl plně srozuměn s tím, že takovým úkonem přejímá rovněž i práva a povinnosti svědčící vůči dalším osobám v bytě bydlícím a je povinen učinit vše pro to, aby zajistil nerušený výkon jejich užívacích práv. Nepřiznání náhrady nákladů řízení nenasvědčují ani majetkové poměry žalovaného. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku III změnil tak, že žalobci náklady řízení přizná. Žalovaný ve svém odvolání napadal výrok II a závislý výrok III. Setrval na svém právním názoru, že není naplněna hypotéza právní normy daná ust. § 702 odst. 1 a § 712a obč. zák. Mezi účastníky k neshodám o užívání nedochází. Neshody byly mezi žalobcem a matkou žalovaného J.P. Tato však již byt dlouhodobě neužívá. Absence komunikace mezi účastníky není pojmem totožným s pojmem neshody, který je obsažen ve shora citovaných ustanoveních občanského zákoníku. Již z tohoto důvodu měla být žaloba zamítnuta. Rozsudek bude navíc závazný pouze na velmi krátký časový úsek, neboť jakákoliv změna na straně účastníků vyplývající z povahy jejich zaměstnání a dalších poměrů, vyvolá nutnost změny rozhodnutí. Takové rozhodnutí nepřináší žádnému z účastníků právní jistotu. K paradoxní situaci by přitom došlo, pokud by i ostatní osoby začaly tvrdit, že mezi nimi dochází k neshodám o užívání kuchyně a rovněž chtěly určit časové rozpětí pro přípravu stravy. Již z hlediska lidského biorytmu je soudem určený rozvrh užívání kuchyně nemožný. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III změnil tak, že žaloba se zamítá a žalovanému se přiznává právo na náhradu nákladů řízení. Pokud by odvolací soud výrok II potvrdil, měl by potvrdit i výrok III o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, neboť žalovaný podání žaloby nezavinil. Žalovaný prostřednictvím svého zástupce při jednání odvolacího soudu dále uvedl, že pro časové určení, které je obsaženo v rozsudku, považuje rozsudek za nevykonatelný. Provedená úprava není nikým respektována a každý se v kuchyni zdržuje tak, jak mu to vyhovuje. Přitom k neshodám mezi účastníky od vynesení rozsudku okresního soudu nedochází. Žalobce prostřednictvím svého zástupce při jednání odvolacího soudu dále uvedl, že pocit nejistoty přetrvává, neboť v bytě je více osob. Žalobce přitom jednoznačně netrvá na tom, aby v době, kdy má užívat kuchyň on a zrovna ji neužívá, byla tato druhým osobám blokována. Žalobce přitom časy stanovené rozsudkem dodržuje. Mezi účastníky spory přetrvávají. Žalovaný s žalobcem nekomunikuje, nekontaktuje ho a proto dohoda mezi nimi není možná. Problémy jsou jen pokud jde o kuchyň a pokud jde o sociální zařízení, neshody mezi účastníky nevznikají. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání žalobce je zcela neopodstatněné a odvolání žalované je opodstatněné pouze zčásti. Okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav věci a správnost jeho skutkových zjištění nebyla ani žádným z účastníků v odvolání napadána. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci provedeným okresním soudem, na jeho odůvodnění v podstatných závěrech odkazuje a ztotožňuje se s ním. Jen pro doplnění a k odvolacím námitkám účastníků dodává odvolací soud následující. Odvolací soud ve věci rozhodoval již usnesením ze dne 28. 4. 2004, č. j. 21Co 66/2004-60, kterým rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud vyslovil právní názor, podle kterého je věc třeba posoudit analogicky podle § 702 odst. 1 obč. zák. ve smyslu § 853 obč. zák. Pasivně legitimovaným ve věci neshody o právech a povinnostech vyplývajících ze společného práva k bytu je pouze žalovaný jako dříve výlučný nájemce a nyní výlučný vlastník bytu. Změna práva žalovaného k bytu, tj. práva nájmu na právo vlastnické, na aplikaci § 702 odst. 1 s přihlédnutím k § 853 obč. zák. nic nemění. Ostatní osoby v bytě bydlící své právo odvozují od souhlasu žalovaného jako dřívějšího nájemce a nyní vlastníka bytu. Tyto osoby nejsou ve sporu tohoto typu legitimovány ani pasivně ani aktivně. Odvolací soud nezjistil žádné důvody, které by jej měly vést k tomu, aby se od tohoto svého právního názoru nyní odchýlil. Žaloba proto nemohla být zamítnuta jen proto, že nesměřuje také proti ostatním osobám, které v bytě bydlí se souhlasem žalovaného jako vlastníka bytu. Odvolací soud nesdílí názor žalovaného, že žalobě nelze vyhovět rovněž již proto, že mezi účastníky nejsou neshody o právech a povinnostech k bytu a není tedy naplněna hypotéza ust. § 702 odst. 1 obč. zák. Podle § 702 odst. 1 obč. zák., dojde-li mezi společnými nájemci bytu k neshodám o právech a povinnostech vyplývajících ze společného nájmu bytu, rozhodne na návrh některého z nich soud. Žalovaný namítal, že nedostatek komunikace mezi účastníky nelze ztotožnit s pojmem “neshoda”, uvedeným v citovaném právním ustanovení. Odvolací soud považuje tento výklad za příliš úzký. Vedl by totiž například k tomu, že snad jen otevřený konflikt, ať už fyzický nebo ústní, by umožnil uživateli bytu domoci se úpravy práv a povinností k bytu soudem. Neshodou je podle názoru odvolacího soudu i stav, kdy z jakéhokoliv důvodu nedojde k dohodě mezi účastníky, např. i proto, že spolu nekomunikují a nejeví snahu se dohodnout. Nemusí přitom mezi nimi docházet ke sporům. Postačí, pokud se jeden z účastníků cítí být na svých právech omezován a přitom se tento stav nepodaří napravit dohodou. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Intenzita této neshody nemá pro aplikaci § 702 odst. 1 obč. zák. význam. Důvodem pro zamítnutí žaloby by bylo, pokud by některý z účastníků prokázal, že práva a povinnosti k bytu si účastníci upravili dohodou, která je platná a účinná. Pak by měla tato dohoda přednost před soudním rozhodnutím. Bylo by ovšem možné domáhat se vydání soudního rozhodnutí také tehdy, pokud by došlo ke změně poměrů, za jakých tato dohoda byla uzavřena. Žalovaný v projednávané věci existenci dohody nejenže neprokázal, ale ani netvrdil. Dohodou přitom není stav, kdy účastníci spolu nekomunikují a vyhýbají se vzájemným konfliktům. Pokud dojde k podstatné změně poměrů, může se každý z účastníků domáhat nového soudního rozhodnutí. Odvolací soud považuje za správné poznamenat, že není natolik vzdálen praktickému životu, aby přehlédl námitky žalovaného, že úprava užívání kuchyně soudním rozhodnutím, je obecně způsobilá v běžném životě účastníků vyvolávat spíše komplikace, než jim užívání usnadnit a průběžně může docházet ke změnám poměrů rozhodných pro úpravu užívání. Nicméně žádnému ze soudů obou stupňů se nepodařilo přivést účastníky ke smíru, žalobce na podané žalobě trval a shora zmíněný aspekt věci nemůže být důvodem k zamítnutí jeho žaloby. To, že žalobu podává zjevně pouze pro nedostatek vzájemné komunikace mezi účastníky, není okolností natolik intenzivní, aby byla jeho žaloba zamítnuta proto, že své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Soudní rozhodnutí je pro účastníky závazné a je vykonatelné. Nicméně nesmí účastníkům bránit v tom, aby svá práva k bytu vykonávali v běžném životě ohleduplně se vzájemnou tolerancí, která nemůže být žádným soudním rozhodnutím nahrazena. Odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil ovšem tak, že žalobu s požadavkem, aby byla provedena úprava společného užívání koupelny a toalety, zamítl a úpravu užívání stanovil tak, aby touto úpravou bylo pokryto 24 hodin denně. Jinak by totiž úprava neplnila svůj účel odklidit neshody účastníků zcela. Žalovaný přitom netvrdil, že by se neshody týkaly i užívání koupelny a toalety. Ohledně této části bytu proto vůbec není dán předpoklad pro úpravu soudem podle § 702 odst. 1 obč. zák. Výrok rozsudku okresního soudu, že účastníci jsou oprávněni tyto prostory užívat společně, nakonec ani žádnou úpravu užívání fakticky nepředstavuje. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek okresního soudu, vyjma nenapadeného výroku pod bodem I, ve výroku pod bodem II změnil tak, že žaloba s požadavkem, aby byla provedena úprava společného užívání koupelny a toalety v bytě nacházejícím se v bytě ve 4. poschodí v domě čp. 380 v ul. xxx v xxx, zamítá a určuje se, že kuchyň v bytě o velikosti 3+1 ve 4. poschodí domu čp. 380 v ul. xxx v xxx je žalobce oprávněn výlučně užívat každého dne v době od 5.00 hod. do 5.30 hod., od 11.30 hod. do 13.00 hod. a od 18.00 hod. do 19.00 hod. Ve zbývajícím čase každého dne je oprávněn kuchyň výlučně užívat žalovaný. Protože odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, musel znovu rozhodnout i o náhradě nákladů řízení před okresním soudem podle § 224 odst. 2 o. s. ř. Tím rozhodl i o odvolání žalobce proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem tohoto stupně. Žalobě na úpravu užívání části bytu bylo vyhověno ohledně kuchyně a žaloba byla zamítnuta ohledně užívání toalety a koupelny. Spor se týkal především užívání kuchyně. Lze proto uzavřít, že žalobce byl ve věci úspěšnější z větší části než žalovaný a měl by proto proti němu právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud ovšem žalobci podle § 150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznal, a to ze zcela totožných důvodů, které ke stejnému rozhodnutí vedly již okresní soud. Odvolací soud dobré důvody okresního soudu zcela sdílí a jeho odůvodnění považuje v této části za natolik úplné a výstižné, že na ně zcela odkazuje a nemá, co by k němu podstatného dodal. Odvolací námitky žalobce za důvodné nepovažuje. Stejné důvody platí i pro náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud proto poměrně úspěšnějšímu žalobci nepřiznal ani právo na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Lze proti němu podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v HK. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně. v HK dne 2. listopadu 2005