Jestliže dlužník uzavřel smlouvu o převodu obchodního podílu v obchodní společnosti v době před 1. lednem 2001, kdy nebylo možné postihnout obchodní podíl výkonem rozhodnutí, nemůže věřitel smlouvě úspěšně odporovat, a to ani v době po 1. lednu 2001.

R o z s u d e k 21Co 89/2005-262 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. xxx a soudců JUDr. xxx a JUDr. xxx ve věci žalobce nezletilého xxx, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného matkou xxx, bytem xxx, zastoupenou Mgr. xxx, advokátem, proti žalovanému xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátkou, o určení neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 8.10.2004, č.j. 17C 42/2002-231, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I p o t v r z u j e . II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že žalovanému se ve vztahu k žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. III. Žalovanému se ve vztahu k žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výrokem I shora citovaného rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že smlouva o převodu rozděleného obchodního podílu společníka společnosti xxx, s.r.o. xxx, z 25.3.1999 je vůči žalobci právně neúčinná v té části smlouvy, ve které J.B. starší převedl na žalovaného část svého obchodního podílu o velikosti 70 % na společnosti xxx s.r.o. IČ xxx a výrokem II žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 6.725,--Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žalobce i žalovaný jsou syny J.B. staršího. Žalobce přitom měl a má za ním vymahatelnou pohledávku z titulu dlužného i běžného výživného. Dne 25.3.1999 uzavřel J.B. st. jako společník obchodní společnosti xxx s.r.o. se sídlem v xxx smlouvu o převodu rozděleného obchodního podílu, kterou převedl na žalovaného 70 % tohoto rozděleného obchodního podílu v hodnotě 70.000,--Kč a zbývajících 30 % na třetí osobu. Žalobce tvrdil, že hodnota 70 % obchodního podílu uvedené společnosti byla mnohonásobně vyšší a J.B. část svého obchodního podílu převedl na žalovaného v úmyslu zkrátit uspokojení této jeho vymahatelné pohledávky. Žalovaný si byl ještě před převodem obchodního podílu vědom toho, že otec má pohledávky vůči věřitelům z podnikání, které nedokázal zaplatit ani prodejem svého veškerého majetku. Okresní soud věc posoudil podle § 42a obč. zákoníku, zabýval se podrobně všemi podmínkami neúčinnosti právního úkonu a žalobu zamítl mimo jiné především z následujícího důvodu. V době převodu obchodního podílu nebylo možné výkonem rozhodnutí postihnout majetkový podíl dlužníka v obchodní společnosti, a to ani výkonem rozhodnutí postižením jiných majetkových práv podle § 320 obč. soud. řádu. Možnost vést výkon rozhodnutí prodejem obchodního podílu zanesla do právního řádu až novela obč. soud. řádu č. 30/2000 Sb., která nabyla účinnosti dne 1.1.2001. Smlouva o převodu rozděleného obchodního podílu byla uzavřena v březnu 1999. S ohledem na tuto skutečnost nelze vysledovat úmysl J.B. st. zkrátit vymahatelnou pohledávku žalobce. Okresní soud se pak podrobně a obsáhle v odůvodnění svého rozsudku zabýval i dalšími důvody pro zamítnutí žaloby z pohledu § 42a obč. zákoníku. Žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 obč. soud. řádu, protože byl ve věci zcela úspěšný. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a řádné odvolání. Vyslovil názor, že přestože občanský soudní řád ve znění před novelou výslovně neupravoval výkon rozhodnutí prodejem obchodního podílu, byl obchodní podíl majetkovou hodnotou, kterou bylo možno zpeněžit podle § 320 obč. soud. řádu. Pro rozhodnutí, zda právní úkon zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky, je rozhodující stav ke dni rozhodování soudu, případně ke dni podání žaloby. V tomto okamžiku již bylo možné výkon rozhodnutí prodejem obchodního podílu provést. Vlastnictví obchodního podílu přitom s sebou nese i právo na podíl na zisku obchodní společnosti. Pokud by tedy nedošlo k převodu rozděleného obchodního podílu, mohl by se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávek J.B. st. za obchodní společností za rok 1999 a následující. Dále se žalobce ve svém odvolání zabýval dalšími závěry okresního soudu o nedůvodnosti žaloby. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě bude vyhověno. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a ztotožnil se ve svém obsáhlém vyjádření s jeho závěry, které podpořil a dále rozvedl. Při jednání odvolacího soudu se stanoviska účastníků nezměnila. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolaní není opodstatněné. Odvolací soud se ztotožňuje s právním názorem okresního soudu spočívajícím v tom, že žalobu na určení částečné neúčinnosti smlouvy o převodu rozděleného obchodního podílu ze dne 25.3.1999 je třeba zamítnout již proto, že v době uzavření smlouvy nebylo podle platných právních předpisů dovoleno vést výkon rozhodnutí postižením obchodního podílu. Pokud se okresní soud zabýval naplněním dalších předpokladů pro neúčinnost části smlouvy vůči žalobci, zabýval se jimi z tohoto pohledu již nadbytečně. Jen pro doplnění a k odvolacím námitkám žalobce dodává odvolací soud následující. Žalobce se domáhal, aby soud určil, že smlouva o převodu rozděleného obchodního podílu ze dne 25.3.1999 je v určité části vůči němu právně neúčinná ve smyslu § 42a obč. zákoníku. Pro právní posouzení věci není nyní významné, zda žalobce napadal smlouvu o převodu celého obchodního podílu nebo část smlouvy o převodu rozděleného obchodního podílu. Proto lze dále obecně hovořit o převodu obchodního podílu. Žalobce svojí žalobou využil institut odporovatelnosti upravený v § 42a obč. zákoníku od změny provedené k 31.12.1991 zákonem č. 509/1991 Sb. Podle § 42a odst. 1 věta první obč. zákoníku věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Podle § 42a odst. 4 obč. zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Zcela správným je právní názor okresního soudu, že před 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl mimo jiné změněn občanský soudní řád, nebylo možné obchodní podíl postihnout výkonem rozhodnutí a to ani výkonem rozhodnutí postižením jiných práv podle § 320 obč. soud. řádu. Soudní praxe přitom vycházela především z toho, že obchodní podíl je širokým souhrnem práv a povinností společníka ve vztahu ke společnosti a zahrnuje i práva a povinnosti nemajetkové povahy (viz např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 32/1997, č. Rc 63/2004). Tato zásada byla prolomena až změnou provedenou k 1.1.2001 již citovaným zákonem č. 30/2000 Sb. Smlouva o převodu obchodního podílu byla v projednávané věci uzavřena dne 25.3.1999, tedy v době, kdy výkon rozhodnutí prodejem obchodního podílu podle platného práva přípustný nebyl. Nejde ovšem s přihlédnutím k této právní úpravě o to, jak to dovodil okresní soud, že by byl vyloučen (“nebylo možno vysledovat”) úmysl J.B. st. zkrátit vymahatelnou pohledávku žalobce. Právní úprava se promítá do kategorie objektivní stránky věci nikoli do kategorie stránky subjektivní. Obsah pojmu “zkrácení uspokojení pohledávky věřitele”, jak je uveden v § 42a odst. 1 obč. zákoníku, nelze vykládat jinak, než tak, že dlužník zmenší svůj majetek a věřitel je tak zbaven možnosti se z tohoto ušlého majetku dlužníka uspokojit. Pojem “možnost uspokojit se z ušlého majetku” je pak třeba vykládat jako právo vést na tento majetek výkon rozhodnutí (v současné době i exekuci podle exekučního řádu). Tento výklad má oporu i v obsahu ustanovení § 42a odst. 4, část věty před středníkem, podle kterého věřitel může požadovat uspokojení pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. To znamená vést na tento majetek (věc nebo právo) výkon rozhodnutí, i když věc nebo právo přešlo platně na třetí osobu. Odporovatelnost je prostředkem k uspokojení věřitelovy pohledávky ve výkonu rozhodnutí (dnes i v exekuci). Pokud ovšem v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu nebylo možné vést výkon rozhodnutí jeho postižením, a to ani podle § 320 obč. soud. řádu, pak nelze ani uzavřít, že by odporovatelným úkonem (smlouvou o převodu obchodního podílu) ušlo objektivně z majetku dlužníka něco, z čeho by věřitel mohl svoji pohledávku uspokojit (co by mohl podrobit výkonu rozhodnutí), a proto úbytkem takové části majetku dlužníka nebyl na uspokojení své pohledávky zkrácen a ani by se v případě úspěchu v odpůrčím řízení nemohl proti nabyvateli domoci výkonu rozhodnutí, jehož předmětem by byl takový ušlý majetek dlužníka (§ 42a odst. 4, část věty za středníkem, obč. zákoníku). Proto již z tohoto důvodu v období před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (1.1.2001) nemohlo v případě smlouvy o převodu obchodního podílu jít o právní úkon, kterému by bylo možno z objektivního důvodu úspěšně odporovat podle § 42a obč. zákoníku. Neúčinnost působí ex tunc, nikoli ex nunc, tedy od právní moci soudního rozhodnutí, kterým je určeno, že právní úkon je vůči věřiteli neúčinný. Jde o kategorii hmotněprávní, i když s procesními důsledky v oblasti výkonu rozhodnutí a nyní i exekuce. Žalobce se tedy nemůže úspěšně dovolávat procesní zásady uvedené v § 154 odst. 1 obč. soud. řádu, podle které je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Vlastnosti předpokládané zákonem v § 42a obč. zákoníku (včetně schopnosti způsobit zkrácení uspokojení pohledávky věřitele) musel odporovatelný právní úkon splňovat v době, kdy byl učiněn, tedy v projednávané věci dne 25.3.1999. Nemožnost uspokojit se postižením obchodního podílu výkonem rozhodnutí nelze odstranit námitkou, že z titulu obchodního podílu plyne pro společníka i právo na podíl na zisku obchodní společnosti, který by výkonem rozhodnutí postižen být mohl např. přikázáním pohledávky (§ 312 a násl. obč. soud. řádu). Důsledky neúčinnosti se týkají jen toho majetku, který ušel úspěšně odporovaným úkonem, to znamená, který byl předmětem tohoto právního úkonu. Přitom jistě nelze vyloučit, že tento ušlý majetek mohl být v budoucnosti dále pro dlužníka zdrojem nabytí dalších majetkových hodnot, které by již bylo možno úspěšně výkonu rozhodnutí podrobit a ze kterých by se tedy věřitel mohl uspokojit. Takto zprostředkovaně daleko ovšem důsledky neúčinnosti právního úkonu nesahají a takto dále nabytého majetku se nedotýkají. Věřitel má právo se s poukazem na svůj úspěch se žalobou o určení neúčinnosti domáhat uspokojení z toho, co bylo předmětem úspěšně odporovaného právního úkonu. Na tom ke dni 25.3.1999 nemohlo nic změnit ani to, že podle úpravy platné od 1.1.2001 zaniká-li nařízením výkonu rozhodnutí podle § 320a odst. 1 účast povinného v obchodní společnosti nebo družstvu nebo zrušuje-li se tím obchodní společnost postihuje výkon rozhodnutí pohledávku povinného z práva na vypořádací podíl, popřípadě z práva na podíl na likvidačním zůstatku a na výkon rozhodnutí pro tyto pohledávky se obdobně užijí ustanovení § 312 odst. 2, § 313 až 316 obč. soud. řádu (§ 320a obč. soud. řádu). Protože je tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I věcně správný, odvolací soud jej v tomto rozsahu podle § 219 obč. soud. řádu potvrdil. Okresní soud přiznal výrokem II žalovanému právo na náhradu nákladů řízení s poukazem na jeho úspěch ve věci podle § 142 odst. 1 obč. soud. řádu. Není pochyb o tom, že žalovaný v řízení před okresním soudem zcela úspěšný byl a uplatní se proto zásada závislosti práva na náhradu nákladů řízení na procesním úspěchu (§ 142 odst. 1 obč. soud. řádu). Tato zásada ovšem neplatí bezvýjimečně. Podle § 150 obč. soud. řádu jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně právo na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Těmito důvody mohou být zejména okolnosti případu, skutečnosti, které vedly ke vzniku sporu, a poměry účastníků. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému dány. Spočívají především v poměrech účastníků. Žalobce je dosud nezletilý, nemá žádný příjem, na výživném pro něho je dluh. Přitom právě výživné od rodičů je jeho jediným zdrojem prostředků pro hrazení potřeb. Žalovaný je naproti tomu společníkem obchodní společnosti. Přehlédnout ani nelze, že pohledávkou, která měla být zkrácena, je právě výživné pro nezletilé dítě. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 obč. soud. řádu rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že žalovanému ve vztahu k žalobci právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznal. Žalovaný byl zcela úspěšný i v řízení odvolacím a měl by proto podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 obč. soud. řádu právo proti žalobci i na náhradu nákladů tohoto stupně řízení. Ze stejných důvodů jako odvolací soud nepřiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem za použití § 150 obč. soud. řádu, nepřiznal mu ani náhradu nákladů řízení odvolacího. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v HK k Nejvyššímu soudu České republiky se sídlem v Brně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V HK dne 1. června 2005