Ve sporech o bezúplatný převod uměleckých děl podle ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 212/2000 Sb. je věcně pasivně legitimován kraj, do jehož vlastnictví přešla požadovaná umělecká díla z majetku České republiky podle zákona č. 157/2000 Sb. Krajské galerie věcně pasivně legitimovány nejsou, pokud mají umělecká díla v pouhé správě.

22Co 384/2005-573 R o z s u d e k Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a JUDr. xxx ve věci žalobců a) A.F., bytem Kanada, b) A. Ch. F., bytem Kanada, c) E.F.F., bytem Kanada, všech zastoupených JUDr. F.M., advokátem, proti žalovaným 1. PK, 2. VG v xxx, zastoupené JUDr. M.S., advokátem, 3. MK, zastoupenému JUDr. M.S., advokátem, 4. GVU v xxx, zastoupené JUDr. M.S., advokátem, o vydání movitých věcí, k odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v P ze dne 22.12.2004, č.j. 11C 7/2003-508, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích pod body II. až IX. m ě n í takto: První žalovaný je povinen vydat žalobcům obraz autora: Nejedlý Otakar, Krajina, olej, plátno, 93 x 113cm, inv. č. VČG O – 1883, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalobců. Návrh, aby druhé žalované bylo uloženo vydat žalobcům obraz autora: Nejedlý Otakar, Krajina, olej, plátno, 93 x 113 cm, inv. č. VČG O – 1883, do 15dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalobců, se z a m í t á. Třetí žalovaný je povinen vydat žalobcům následující umělecká díla: 1. Pechstein Max, Červené domy, 1922, kvaš, karton, 49 x 65 cm, inv. č. Gr. 2675, 2. Repin Ilja Jefimovič, Dcera umělcova “Naďa”, 1876, olej, plátno, 60 x 48 cm, inv. č. O 228, 3. Faistauer Anton, Domy ve svahu, olej, plátno, 65 x 45 cm, inv. č. O 239, 4. Meunier Konstatnin, Hlava horníka, kolem roku 1898, bronz, 29cm, inv. č. Pl.101, 5. Munch Edvard, Jižní pobřeží, kolem roku 1910, olej plátno, 62 x 51 cm, inv. č. O 221, 6. Slavíček Antonín, Kosatcové pole, 1907, olej, plátno, 97 x 127 cm, inv. č. O 217, 7. Harrer Karel, Krajina se smrky, 1925, akvarel, 46 x 39 cm, inv. č. O 234, 8. Faistauer Anton, Květinové zátiší, 1919, olej , plátno, 68 x 54 cm, inv.č. O 222, 9. Frankl Gerhard, Květiny, kvaš, karton, 55 x 38 cm, inv. č. Gr. 7035, 10.Larsen Oscar, Lovecká scéna, kolem roku 1925, olej, plátno, 69 x 98 cm, inv. č. O 207, 11.Kokoschka Oskar, Pohled na Cařihrad, 1929, olej, plátno, 80 x 110, inv. č. O 220, 12.Brožík Václav, Portrét umělcovy ženy v černých šatech, olej, dřevo, 35 x 27 cm, inv. č. O 230, 13.Hudeček Antonín, Potok na podzim, olej, plátno, 100 x 120 cm, inv. č. O 237, 14.Salamonnowitz Salamon, Přístav v Haifě, olej, lepenka, 25 x 32 cm, inv. č. Gr. 7031, 15.Pettenkoffen August Xaver Carl, Sklizeň melounů, pol. 50. let 19st., olej, dřevo, 13,5 x 21 cm, inv. č. O 227, 16.Laske Oscar, Slovácká vesnice, kvaš, akvarel, 40 x 50 cm, inv. č. Gr. 7026, 17.Urry Lesser, Studie krajiny, kolem roku 1920, olej, plátno, 21 x 32 cm, inv. č. O 232, 18.Liebernmann Max, V zahradní restauraci, kolem roku 1910, olej, plátno, 40 x 60 cm, inv. č. O 218, 19.Ensor James, Zátiší, 1889, olej, plátno, 54 x 65 cm, inv. č. O 235 20.Úprka Joža, Z kostela, (Slovačky), 1895, olej, plátno, 193 x 83 cm, inv. č. O 219, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalobců. Návrh, aby čtvrté žalované bylo uloženo vydat žalobcům následující umělecká díla: 1. Pechstein Max, Červené domy, 1922, kvaš, karton, 49 x 65 cm, inv. č. Gr. 2675, 2. Repin Ilja Jefimovič, Dcera umělcova “Naďa”, 1876, olej, plátno, 60 x 48 cm, inv. č. O 228, 3. Faistauer Anton, Domy ve svahu, olej, plátno, 65 x 45 cm, inv. č. O 239, 4. Meunier Konstatnin, Hlava horníka, kolem roku 1898, bronz, 29cm, inv. č. Pl.101, 5. Munch Edvard, Jižní pobřeží, kolem roku 1910, olej plátno, 62 x 51 cm, inv. č. O 221, 6. Slavíček Antonín, Kosatcové pole, 1907, olej, plátno, 97 x 127 cm, inv. č. O 217, 7. Harrer Karel, Krajina se smrky, 1925, akvarel, 46 x 39 cm, inv. č. O 234, 8. Faistauer Anton, Květinové zátiší, 1919, olej, plátno, 68 x 54 cm, inv.č. O 222, 9. Frankl Gerhard, Květiny, kvaš, karton, 55 x 38 cm, inv. č. Gr. 7035, 10.Larsen Oscar, Lovecká scéna, kolem roku 1925, olej, plátno, 69 x 98 cm, inv. č. O 207, 11.Kokoschka Oskar, Pohled na Cařihrad, 1929, olej, plátno, 80 x 110, inv. č. O 220, 12.Brožík Václav, Portrét umělcovy ženy v černých šatech, olej, dřevo, 35 x 27 cm, inv. č. O 230, 13.Hudeček Antonín, Potok na podzim, olej, plátno, 100 x 120 cm, inv. č. O 237, 14.Salamonnowitz Salamon, Přístav v Haifě, olej, lepenka, 25 x 32 cm, inv. č. Gr. 7031, 15.Pettenkoffen August Xaver Carl, Sklizeň melounů, pol. 50. let 19st., olej, dřevo, 13,5 x 21 cm, inv. č. O 227, 16.Laske Oscar, Slovácká vesnice, kvaš, akvarel, 40 x 50 cm, inv. č. Gr. 7026, 17.Urry Lesser, Studie krajiny, kolem roku 1920, olej, plátno, 21 x 32 cm, inv. č. O 232, 18.Liebernmann Max, V zahradní restauraci, kolem roku 1910, olej, plátno, 40 x 60 cm, inv. č. O 218, 19.Ensor James, Zátiší, 1889, olej, plátno, 54 x 65 cm, inv. č. O 235 20.Úprka Joža, Z kostela, (Slovačky), 1895, olej, plátno, 193 x 83 cm, inv. č. O 219,do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalobců, se z a m í t á. První žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců náklady řízení před okresním soudem ve výši 2.283,50 Kč, k rukám JUDr. F.M., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Třetí žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců náklady řízení před okresním soudem ve výši 8.617,- Kč k rukám JUDr. F.M., Ph.D. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobci a druhá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem. Žalobci a čtvrtá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem. II. První žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců náklady odvolacího řízení ve výši 2.208,50 Kč k rukám JUDr. F.M., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Třetí žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců náklady odvolacího řízení ve výši 8.542,- Kč k rukám JUDr. F.M., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobci a druhá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci a čtvrtá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud předně připustil změnu žaloby ve znění, že první žalovaný nebo druhá žalovaná je povinna vydat žalobcům obraz blíže specifikovaný ve výroku pod bodem I. napadeného rozsudku, a dále že třetí žalovaný nebo čtvrtá žalovaná je povinna vydat žalobcům umělecká díla vymezená blíže pod položkami č. 1 až 20 shora citovaného výroku. Soud prvního stupně dále meritorně rozhodl, že druhá žalovaná je povinna vydat žalobcům shora označený obraz a čtvrtá žalovaná je povinna vydat žalobcům shora uvedená umělecká díla, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokáta (výroky sub. II. a IV.). Žalobu vůči prvému žalovanému a třetímu žalovanému okresní soud zamítl (výroky sub. III. a V.). Konečně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výroky sub. VI. až IX.). Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se žalobci danou žalobou (po změně žalobního žádání, které bylo okresním soudem připuštěno) domáhali alternativně proti prvnímu žalovanému nebo druhé žalované, resp. třetímu žalovanému nebo čtvrté žalované vydání obrazů – uměleckých děl. Tvrdili, že jsou potomky (vnuky) O.F. (nar. 4.5.1884, zemř. 21.7.1968), kterému byla výše uvedená umělecká díla, jež vlastnil, odňata za podmínek stanovených v ust. § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 212/2000 Sb.). Dále uvedli, že prvního a třetího žalovaného, kteří jsou vlastníky sporem dotčených děl, i druhou a čtvrtou žalovanou, které mají zmíněná díla v držení, vyzvali k vydání děl ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb., avšak žalovaní této výzvě nevyhověli, příp. na ni vůbec nereagovali. Z tohoto důvodu se tedy domáhají vydání obrazů a uměleckých děl soudní cestou (srov. § 5 zákona č. 212/2000 Sb.). Soud prvního stupně při posuzování žalobou uplatněného nároku vycházel z restituční skutkové podstaty ust. § 3 zákona č. 212/2000 Sb. a se zřetelem na odstavec 2 citovaného ustanovení předně dovodil, že pasivně věcně legitimovanými mohou být v daném případě pouze organizace hospodařící s dotčeným majetkem, tj. druhá a čtvrtá žalovaná, a proto žalobu směřující proti prvnímu a třetímu žalovanému shledal bez dalšího nedůvodnou. Při dalším posuzování věci (ve vztahu ke druhé a čtvrté žalované, jímž svědčí pasivní věcná legitimace k vedení sporu), okresní soud zaměřil pozornost na zodpovězení otázky, zda sporem dotčená díla vlastnil právní předchůdce žalobců O.F., a zda tato díla jmenovaný pozbyl postupem předpokládaným v ust. § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., tj. v důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb. Po rozsáhlém dokazování okresní soud dospěl z hlediska skutkového k závěru, že sporem dotčené obrazy a umělecká díla byly ve vlastnictví děda žalobců O.F. a že tato díla byla postupem protektorátních orgánů konfiskována ve prospěch Německé říše. Stran průkazu zmíněného vlastnictví děl okresní soud při pochopitelné absenci přímých nabývacích právních titulů vycházel z dochovaných archivních materiálů, které umožňovaly učinit závěr, že O.F. předmětná díla před jejich odnětím držel, užíval, nakládal s nimi a jako vlastník byl dlouhodobě přijímán. Na základě těchto zjištění učinil závěr, že v souzené věci byly naplněny podmínky ust. § 3 zákona č. 212/2000 Sb., a proto žalobě proti druhé a čtvrté žalované vyhověl. Námitku žalovaných o tom, že ke dni účinnosti aplikovaného restitučního předpisu, tj. ke dni 1.9.2000, nemohl stát sporem dotčená díla vlastnit, neboť se jednalo o majetek Německé říše, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že stát držel sporné věci na základě konfiskačního výměru vydaného dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (viz rozhodnutí JNV v O ze dne 24.4.1951, č.j. 193/1-24/4-1951-VIII. ve spojení s rozhodnutím KNV v O ze dne 4.6.1951, sp. zn. VIII/1-193/1-1/4-1951) a se zřetelem na tento právní důvod a všechny okolnosti byl v dobré víře, že mu díla patří. Pokud se žalovaní dovolávali nemožnosti vydání děl právě i s ohledem na legální nabytí věcí státem formou konfiskace dle shora citovaného dekretu prezidenta republiky, okresní soud připomněl, že aplikace restituční skutkové podstaty v ustanovení § 3 zákona č. 212/2000 Sb. není vyloučena pro případ, že stát přistoupil ke konfiskaci v mylném přesvědčení o vlastnictví věcí osobou předvídanou v ust. § 1 bod 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Soud prvního stupně v neposlední řadě nepřisvědčil námitce žalovaných poukazující na vypořádání nároku žalobců cestou dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady z 18.4.1973. Zmíněná dohoda předpokládala, že oprávněná osoba byla kanadským občanem ke dni vstupu v platnost opatření týkajících se dotčeného majetku či ke dni, kdy byla příslušná opatření poprvé uplatněna. O.F.se však stal kanadským občanem až po odnětí a konfiskaci jeho majetku Německou říší. Na věci přitom nic nemění, že se konfiskační rozhodnutí nedochovalo, když dostatečným dokladem jeho existence je dopis MÚ při n.s.m. pro Čechy a Moravu ze dne 20.11.1943. Proti rozsudku okresního soudu podali včas odvolání žalobci a druhá a čtvrtá žalovaná. Odvolání žalobců směřující proti výrokům pod body III. a V. a závislým nákladovým výrokům pod body VI. a VII. napadeného rozsudku bylo podáno pouze z procesní opatrnosti s ohledem na pochybnosti stran posouzení pasivní věcné legitimace žalovaných plynoucí z výkladu ust. § 3 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb. na straně jedné a výkladu ust. § 4 zákona č. 157/2000 Sb. o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů (dále jen zákon č. 157/2000 Sb.) na straně druhé. V této souvislosti zdůraznili, že by případné nejasnosti při posouzení dané otázky neměly být příčinou nevydání věcí. Navrhovali buď potvrzení napadeného rozsudku, příp. změnu napadeného rozsudku ve smyslu odvolání, tj. uložení povinnosti vydat sporem dotčená díla prvnímu a třetímu žalovanému. V odvolání směřujícím proti výrokům pod body II. a IV. a závislým nákladovým výrokům pod body VIII. a IX. napadeného rozsudku druhá a čtvrtá žalovaná předně zpochybňovaly správnost znění žalobního žádání (petitu). Namítaly, že ust. § 3 a § 4 zákona č. 212/2000 Sb. ukládají povinné osobě převést umělecké dílo, o které jde, bezúplatně do vlastnictví oprávněné osoby. Změna vlastnických vztahů k uměleckému dílu se tedy má provést právním úkonem, tj. smlouvou či dohodou o bezúplatném převodu vlastnictví uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou. V případě, že povinná osoba nesplní povinnost převést umělecké dílo bezúplatně do vlastnictví osoby oprávněné, může se oprávněná osoba domáhat, aby projev vůle povinné osoby byl nahrazen rozhodnutím soudu. Žalobci se však domáhají vydání věcí a volí tedy postup, který je jedním ze způsobů ochrany již existujícího vlastnického práva, příp. držby. Soudní praxe se při aplikaci restitučních předpisů (viz zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb.) sjednotila na tom, že oprávněná osoba může žalovat buď na vydání věci nebo na uzavření dohody o vydání věci. Zákon č. 212/2000 Sb. však narozdíl od uvedených restitučních předpisů neukládá povinné osobě povinnost věc vydat, nýbrž povinnost bezúplatně ji převést do vlastnictví oprávněné osoby a pouze splnění této povinnosti se lze žalobou u soudu domáhat. Pokud tedy okresní soud vyhověl žalobě na vydání věcí, které jsou dosud ve vlastnictví žalovaných subjektů nebo některého z nich, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Další námitky odvolatelek směřovaly proti posouzení pasivní věcné legitimace žalovaných. V této souvislosti poukazovaly na to, že okresní soud zcela pominul zákon č. 157/2000 Sb., zejména pak znění ust. § 4 citovaného zákona. Řízení před soudem prvního stupně je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Z hlediska splnění věcných předpokladů pro aplikaci restituční skutkové podstaty ust. § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. odvolatelky vytýkaly okresnímu soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů (§ 205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.). V této souvislosti uváděly, že žaloba byla v otázce vlastnictví uměleckých děl O.F. založena výlučně na nepřímých důkazech, které by ovšem mohly vést k závěru o prokázání tvrzené skutečnosti pouze tehdy, pokud by byl okruh nepřímých důkazů uzavřen. Tak tomu však v projednávané věci není. Sporem dotčená díla se před druhou světovou válkou nacházela v objektu, který náležel Vítkovickému hornímu a hutnímu těžařstvu, a ve kterém kromě služebního bytu generálního ředitele podniku byly i pokoje pro hosty a další reprezentační místnosti. Řízením před okresním soudem nebylo prokázáno, ve které části objektu byly umístěny sporem dotčené věci, a proto je možno jen uvést, že i kdyby byly umístěny v bytě O.F., neprokazovalo by to, že šlo o jeho vlastnictví. Na nemožnost rozlišit, které z věcí umístěné v tzv. zámečku v O - V byly vlastnictvím O.F., a které patřily jeho zaměstnavateli, upozorňuje i žalobci předložený Zápis na pamětnou ze dne 5.5.1942, v němž se uvádí, že podstatná část zařizovacích předmětů, mezi něž patří i obrazy, které se nacházely v zámku ve V, byla zakoupena z podnikových prostředků s určením pro zámek a přenechána do užívání tehdejšímu generálnímu řediteli, a že se dá jen těžko zjistit, které části patřily O.F., a na které je třeba pohlížet jako na podnikový majetek. Tuto část Zápisu na pamětnou ze dne 5.5.1942 okresní soud při hodnocení důkazů zcela pominul. Pokud se v některých písemnostech z doby Protektorátu Čechy a Morava i z doby pozdější hovoří o F. sbírce či F. majetku, jde o souhrnné označení věcí, které byly umístěny v zámečku, v němž O.F. před válkou bydlel, které se neopírá o nějaké dokazování o skutečných vlastnických vztazích k jednotlivým věcem. To platí i o tzv. Beilnerově seznamu, u něhož i svědkyně M.V. připustila, že v tomto seznamu mohou být i věci, které nepatřily do sbírky O.F. Nepřímé důkazy, na kterých je rozhodnutí okresního soudu založeno, tedy sice nasvědčují možnosti, že sporné obrazy a umělecká díla mohly být vlastnictvím O.F., tuto skutečnost však spolehlivě neprokazují, neboť nevylučují ani možnost, že šlo o majetek VHaHT. I kdyby však bylo prokázáno, že obrazy a umělecká díla, jejichž vydání se žalobci domáhají, byly skutečně vlastnictvím O.F., chyběl by zde důkaz o tom, že toto vlastnictví bylo O.F. odňato v době od 29.9.1938 do 4.5.1945. Změnu ve vlastnictví neprokazuje ani dodatek k tzv. Zápisu na pamětnou ze dne 12.8.1942, který obsahuje odkaz na sdělení jistého doktora S., podle něhož dne 12.7.1942 měl říšský protektor rozhodnout, že umělecká díla Žida O.F. propadla Říši a v souladu s příslušnými pokyny v majetku Říše zůstanou. Zmíněný zápis včetně dodatku není nikým podepsán a chybí jakékoliv důkazy o tom, kým a za jakých okolností byly tyto písemnosti vyhotoveny a z jakých podkladů čerpaly. I kdyby však bylo jisto, že říšský protektor skutečně o propadnutí věcí rozhodl, neznamenalo by to, že tím případné vlastnictví O.F. zaniklo. I v době tzv. Protektorátu Čechy a Morava totiž na jeho území platil obecný zákoník občanský z r. 1811, který v § 444 stanovil, že vlastnictví lze ztratit jen vůlí vlastníkovou, zákonem nebo soudcovským výrokem. Správní orgány proto mohly o vlastnictví rozhodnout jen v mezích zákona, tj. v případech zákonem výslovně stanovených a v rámci kompetence, která jim k tomu byla zákonem udělena. V pravomoci říšského protektora však nebylo oprávnění vydávat individuální správní akty, kterými by rozhodoval o konfiskaci majetku nacházejícího se na území Protektorátu Čechy a Morava. Pokud by říšský protektor skutečně o konfiskaci uměleckých děl O.F. rozhodl, jednalo by se o správní akt nicotný, který by nevyvolal žádné právní účinky a nevedl ke změně vlastnických vztahů. Výsledky provedeného dokazování při správné aplikaci tehdejší zákonné úpravy tedy neodůvodňují závěr, že vlastnictví O.F. k majetku, který zanechal na území Protektorátu Čechy a Morava, v době od 29.9.1938 do 4.5.1945, zaniklo. K tomu došlo teprve na základě shora citovaného rozhodnutí JNV v O, které bylo potvrzeno shora citovaným výměrem KNV v O, o konfiskaci majetku O.F. podle dekretu č. 108/1945 Sb. I když o věcné správnosti těchto rozhodnutí mohou vzniknout pochybnosti, jde o rozhodnutí, která byla příslušnými národními výbory vydána v rámci jejich pravomoci, a která nemohou být po obsahové stránce soudem v tomto řízení přezkoumávána. Odvolatelky v neposlední řadě namítaly, že okresní soud cituje v odůvodnění napadeného rozhodnutí § 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a § 1 zákona č. 128/1946 Sb., která prohlašují určitá majetkoprávní jednání za neplatná, přehlíží však, že tato ustanovení nelze na posuzovaný případ aplikovat. V případě O.F. není ani tvrzeno, že by o umělecká díla přišel na základě nějakého právního jednání, které by učinil pod tlakem okupace nebo rasové či jiné diskriminace, nýbrž se dovozuje, že šlo o jednostranné rozhodnutí okupační moci. Na takové rozhodnutí by se mohlo vztahovat jen ust. § 2 zákona č. 128/1946 Sb., které upravovalo právní následky některých jiných zásahů do majetku než právními jednáními prohlášenými za neplatná podle § 1 citovaného zákona. U rozhodnutí správních či jiných státních orgánů nelze totiž hovořit o neplatnosti. Takové rozhodnutí buď bylo vydáno v rámci pravomoci rozhodujícího orgánu a pak vyvolalo příslušné právní účinky, i kdyby bylo věcně nesprávné, nebo bylo vydáno mimo rámec této pravomoci a v takovém případě šlo o rozhodnutí nicotné. Proto i kdyby bylo prokázáno, že obrazy a umělecká díla byly vlastnictvím O.F., a že toto vlastnictví mu bylo odňato v době od 29.9.1938 do 4.5.1945, bylo by třeba posoudit, zda lze na tento případ aplikovat ust. § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., které se výslovně odvolává na převody nebo přechody vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné, tedy na případy popsané v § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. a v § 1 zákona č. 128/1946 Sb. Pokud se okresní soud touto stránkou věci nezabýval, nelze jeho právní posouzení věci považovat za správné. Z výše uvedených důvodů se odvolatelky domáhaly změny napadeného rozsudku ve výrocích pod body II. a IV. a zamítnutí žaloby rovněž proti druhé a čtvrté žalované. Žalobci ve vyjádření k odvolání druhé a čtvrté žalované uvedli, že požadovaným petitem “vydat umělecká díla” se realizuje darovací smlouva, kterou se plní povinnost převést movité věci do vlastnictví fyzických osob, které žádostí o bezúplatný převod dle § 3 zákona č. 212/2000 Sb., popř. žalobou, podaly návrh na uzavření takové darovací smlouvy. Námitka žalovaných, že je zapotřebí žalovat výlučně na uložení povinnosti bezúplatně převést do vlastnictví, neobstojí, poněvadž bezúplatný převod do vlastnictví v sobě nemusí nutně zahrnovat faktické odevzdání věci v případě, že darovací smlouva je písemná. Žalobci by se v tomto případě museli domáhat vydání věci samostatnou žalobou, což jistě nebylo cílem zákonodárce a je to též v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení. Stran namítaného nedostatku pasivní věcné legitimace žalobci odkázali na své odvolání. V otázce vlastnictví uměleckých děl se žalobci ztotožnili s okresním soudem provedeným hodnocením jimi předložených listinných důkazů. V této souvislosti stran žalovanými akcentované interpretace Zápisu na pamětnou z 5.5.1942 zdůraznili, že tento zápis lze hodnotit pouze v souvislosti s dodatkem k tomuto zápisu ze dne 12.8.1942, kde jsou zcela rozhodně oddělena umělecká díla uvedená v Beilnerově seznamu v oddíle III. a oddíle IX. jako díla patřící O.F., a kde naopak části I., II., IV., V., VIII. a X. Beilnerova seznamu byly uznány jako zařízení zámku. Žalobci však po žalovaných požadují umělecká díla, k nimž přinesli nezvratné důkazy, že patřila O.F. V otázce odnětí uměleckých děl v rozhodném období (29.9.1938 - 4.5.1945) žalobci poukázali na již zmíněný dodatek k Zápisu na pamětnou, v němž se výslovně uvádí, že umělecká díla O.F. propadla Říši. Skutečnost konfiskace děl vyplývá i z dopisu MÚ při ř.p. ze dne 8.6.1943, sepsaného ve věci hlášení o uměleckých předmětech, a jeho přílohy. Pravomoc říšského protektora rozhodnout o konfiskaci majetku pak vyplývala např. z § 1 nařízení o propadnutí jmění v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 4.10.1939, které poskytovalo říšskému protektorovi v Čechách a na Moravě oprávnění k rozhodnutí o propadnutí jmění osob nebo sdružení osob, které podporovaly snahy nepřátelské říši, jakož i věcí a práv, kterých se ku podpoře takových snah použilo nebo k tomu byly nebo jsou určeny. V tomto ohledu též poukazovali na ustanovení nařízení o oduznání státní příslušnosti Protektorátu Böhmen und Mähren ze dne 3.10.1939, které v ust. § 2 stanovilo, že při zavedení oduznávacího řízení může být zabaveno jmění příslušníka Protektorátu, jakož i že po oduznání protektorátní příslušnosti může být toto jmění prohlášeno za propadlé Říši. Provádění opatření nutných k zabavení jmění a prohlášení o propadnutí jmění příslušelo říšskému protektorovi nebo služebnímu místu jím určenému. Stran namítané neaplikovatelnosti dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. na danou věc žalobci konečně poukázali na znění ust. § 2 zákona č. 128/1946 Sb., z něhož vyplývá shodnost nároků z majetkových převodů neplatných a majetkových přechodů specifikovaných blíže v citovaném ustanovení. První žalovaný se ve vyjádření k odvolání účastníků ztotožnil s argumentací ostatních žalovaných a navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku pod bodem III. Třetí žalovaný rovněž vyslovil souhlas s obsahem odvolání druhé a čtvrté žalované a navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku pod bodem V. Druhá a čtvrtá žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobců odkázaly na argumentaci ve svém odvolání. Na úvod je třeba poznamenat, že danou věc bylo třeba z procesního hlediska projednat a rozhodnout – vzhledem k tomu, že rozsudek okresního soudu byl vydán dne 22.12.2004 – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád) – dále jen o.s.ř. (srov. přechodné ustanovení článku II., bod 2 zákona č. 59/2005 Sb.). Krajský soud postupem dle § 213 odst. 2 o.s.ř. doplnil dokazování provedením důkazu listinou, a to zřizovací listinou druhé žalované ze dne 17.4.2003, č.j. KrÚ 8531/2003/OKPP, z níž bylo mimo jiné zjištěno, že druhá žalovaná byla zřízena P krajem jako příspěvková organizace vystupující v právních vztazích svým jménem a nesoucí odpovědnost z těchto vztahů plynoucí. Druhá žalovaná plní funkci galerie ve smyslu ust. § 10 odst. 6 zákona č. 122/2000 Sb. o ochraně sbírek muzejní povahy. Byla zřízena za účelem získávat, shromažďovat, trvale uchovávat, evidovat, odborně zpracovávat a zpřístupňovat veřejnosti sbírky výtvarného umění muzejní povahy. Druhé žalované byl předán do správy k zajištění předmětu hlavní činnost majetek nemovitý a movitý ve vlastnictví P kraje. Krajský soud dále opětovně provedl důkaz listinami vztahujícími se k aktivní věcné legitimaci žalobců, a to matričním dokladem o narození O.F., nar. 4.5.1884, úmrtním listem O.F., zemřelého 21.7.1968, úmrtním listem manželky O.F. a E.F., rozené L., zemřelé 20.12.1964, rodným listem syna O.F., resp. otce žalobců J.F., nar. 29.8.1922, úmrtním listem J.F. zemřelého 18.10.1990, rodným listem žalobce a), narozeného 19.6.1961, rodným listem žalobce b), narozeného 29.10.1956 a rodným listem žalobkyně c), narozené 23.5.1958, z nichž tedy vyplývá, že žalobci jsou potomky (vnuky) O.F. Na základě takto doplněného a zopakovaného dokazování a výsledků dokazování před soudem prvního stupně krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení mu předcházející v mezích odvolání (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání účastníků jsou důvodná pouze ve vztahu k posouzení pasivní věcné legitimace žalovaných. Okresní soud se zřetelem na skutková tvrzení žalobců dospěl ke správnému závěru, že souzenou věc je nutno posuzovat podle zákona č. 212/2000 Sb. (na věc dopadající ustanovení části první tohoto zákona nabyly účinnosti dnem 1.9.2000 – srov. § 6 odst. 1 citovaného zákona), konkrétně pak skutkové podstaty uvedené v ust. § 3 citovaného zákona, dle které umělecká díla, která byla v období od 29. září 1938 do 4. května 1945 odňata fyzickým osobám v důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb., a která jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví státu, převedou se bezúplatně do vlastnictví fyzické osoby, která je před odnětím vlastnila, a pokud tato osoba zemřela, převedou se do vlastnictví jejího manžela anebo do vlastnictví jejich potomků, pokud původní vlastník a jeho manžel již zemřeli (odst. 1). Bezúplatný převod podle odstavce 1 se provede na základě žádosti, kterou lze uplatnit vůči tomu, kdo s dotčeným majetkem hospodaří podle zvláštního právního předpisu, do 31.12.2006, jinak nárok zaniká (odst. 2). Při posuzování každé věci je vždy namístě zabývat se základní otázkou, kterou je otázka aktivní a pasivní věcné legitimace účastníků řízení. Aktivní věcná legitimace k vedení daného sporu je vymezena ve shora citovaném ust. § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. Z obsahu spisu je patrné, že okresní soud provedl důkaz žalobci předloženými listinami k doložení jejich příbuzenského poměru k tvrzenému původnímu vlastníkovi uměleckých děl, nicméně v odůvodnění napadeného rozsudku v tomto ohledu absentují konkrétní skutková zjištění. Z tohoto důvodu odvolací soud zopakoval dokazování nabízenými listinami a učinil zjištění, že tvrzený původní vlastník uměleckých děl O.F., jeho manželka E.F. i jejich syn J.F. již zemřeli, a že žalobci jsou žijícími pokrevními potomky (vnuky) O.F., čímž jim všem svědčí aktivní věcná legitimace k vedení tohoto sporu. Odpověď na pasivní věcnou legitimaci dává aplikovaný restituční předpis ve shora citovaném ust. § 3 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb., které považuje za adresáta žádosti o bezúplatný převod uměleckých děl toho, kdo s dotčeným majetkem hospodaří podle zvláštních právních předpisů. Soud prvního stupně z citovaného ustanovení vyšel a s ohledem na zjištění, že oněmi organizacemi hospodařícími s dotčeným majetkem je druhá a čtvrtá žalovaná, dovodil, že pasivní věcná legitimace svědčí těmto subjektům. V daném případě však nelze přehlédnout, že dle shodných tvrzení účastníků i výsledků dokazování před soudem prvního stupně je nepochybné, že sporem dotčená díla přešla z majetku České republiky do majetku krajů, konkrétně majetku prvního a třetího žalovaného (viz zákon č. 157/2000 Sb. účinný od 1.1.2001). Právě citovaný zákon ve svém ust. § 4 výslovně uvádí, že pokud na věci, které přecházejí do vlastnictví krajů podle tohoto zákona, uplatnila nebo uplatní nárok osoba oprávněná podle zvláštních právních předpisů (zde zákon příkladmo zmiňuje zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), stane se kraj dnem nabytí účinnosti rozhodnutí vydaného podle § 1 (zde je uvažováno s rozhodnutím příslušného ústředního správního orgánu – MK ČR, kterým přecházejí do vlastnictví krajů mimo jiné věci, se kterými byly oprávněny hospodařit státní příspěvkové organizace a organizační složky státu uvedené v příloze č. 1 zákona) osobou povinnou podle těchto zvláštních právních předpisů. Tato zákonná úprava je ve vztahu k restituční právní úpravě (v níž vymezené pasivní legitimaci) úpravou speciální, a proto má nepochybně přednost. Veden tímto názorem krajský soud narozdíl od okresního soudu shledal, že pasivní věcná legitimace leží v daném řízení výlučně na straně prvního a třetího žalovaného. Na podporu tohoto závěru lze snést argumenty i pro případ, že by pasivní věcná legitimace byla výlučně posuzována z hlediska ust. § 3 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb. Ze zřizovacích listin druhé a čtvrté žalované vyplývá (viz i shora naznačené doplňující dokazování v odvolacím řízení), že obě žalované ve vztahu k dotčenému majetku (uměleckým dílům) plní funkci galerie, za tím účelem shromažďují, trvale uchovávají, evidují, odborně zpracovávají a zpřístupňují veřejnosti sbírky výtvarného umění muzejní povahy. Jedná se tedy o pouhou správu, nikoliv hospodaření ve vlastním slova smyslu, tj. institut (pojem), který má kvalitativně i kvantitativně odlišný obsah. V této souvislosti též možno uvést, že samy zřizovací listiny žalovaných sice uvažují s hospodařením, mj. s movitým majetkem (příp. se správou movitého majetku), nicméně oním movitým majetkem nejsou zjevně míněna dotčená umělecká díla, nýbrž jiné movité věci sloužící k zajištění předmětu hlavní činnosti a provozu organizace. Zřizovací listiny v neposlední řadě deklarují, že práva k majetku nevymezená organizaci ve zřizovací listině vykonává zřizovatel, tj. kraj. Z tohoto pohledu možno uzavřít, že na druhou a čtvrtou žalovanou lze stěží nahlížet jako na organizace hospodařící s dotčeným majetkem, a proto i se zřetelem na ust. § 3 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb. nutno dovodit, že pasivní legitimace svědčí krajům. Z hlediska skutkové podstaty restitučního důvodu (ust. § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb.) soud prvního stupně provedl všechny pro věc dostupné důkazy, tyto důkazy v podstatě náležitě zhodnotil (§ 132 o.s.ř.) a vyvodil z nich – s níže uvedeným upřesněním – správné skutkové a právní závěry. V meritu věci (posuzováno z hlediska hmotněprávních předpokladů restituce, tedy bez ohledu na shora rozebranou pasivní věcnou legitimaci) proto nepochybil. Krajský soud jeho skutková zjištění i právní závěry přejímá a pro stručnost na ně odkazuje. Se zřetelem na obsah dalších odvolacích námitek a pro úplnost odůvodnění považuje za nutné uvést následující skutečnosti. Odvolatelky v první řadě zpochybňovaly správnost žalobního žádání, když poukazovaly na výslovné znění restitučního předpisu (viz § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 212/2000 Sb.), které ukládá povinné osobě převést dotčená umělecká díla bezúplatně do vlastnictví oprávněné osobě. K této námitce považuje odvolací soud za nutné předeslat obecnou procesní zásadu, že žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby při jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl po materiální stránce vykonatelný). Odvolací soud dále považuje za nutné připomenout, že hmotné právo (§ 126 obč. z.) hovoří o právu vlastníka domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (obecná reivindikační žaloba). Zvláštní postup je pak stanoven v restitučních předpisech předcházejících aplikovanému restitučnímu předpisu (viz např. zákon č. 403/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb.), kde soudní praxe již dlouhodobě akceptuje dva možné způsoby žalobních petitů, jimiž se oprávněné osoby mohly domáhat navrácení svých vlastnických práv (např. R 39/96), a to žalobu na vydání věci nebo cestu žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci. Procesní právo naproti tomu ve vztahu k movitým věcem hovoří výlučně o vydání věcí (§ 345 o.s.ř.). Vycházeje z těchto zásad má i odvolací soud za to, že zvolené žalobní žádání převzaté do výroku soudního rozhodnutí, jež nekoresponduje zákonné dikci, plně vystihuje smysl a účel aplikovaného restitučního předpisu (převod a tradice uměleckých děl) a zároveň je účinným prostředkem uspokojení práv žalobců v případném řízení o výkon rozhodnutí. Za tohoto stavu odvolací soud shledal žalobní petit přípustným. Aplikovaná skutková podstata restitučního důvodu (§ 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb.) uvažuje s navrácením uměleckých děl původním vlastníkům či jejich potomkům v případě, že k jejich odnětí došlo v období od 29.9.1938 do 4.5.1945 (rozhodné období) v důsledku převodu nebo přechodu vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb. Z uvedeného je zřejmé, že základními věcnými předpoklady naplnění zmíněného restitučního důvodu byly jednak průkaz vlastnictví uměleckých děl určité fyzické osoby a dále jeho pozbytí (odnětí) v rozhodném období zákonem předvídaným způsobem. Je skutečností, že oba zmíněné předpoklady žalovaní od počátku sporovali. Při výkladu shora nastíněných předpokladů restituce je třeba vycházet ze širších souvislostí a celkového znění aplikovaného restitučního předpisu. Smyslem je zmírnit následky některých majetkových křivd, učiněných v rozhodném období. Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. V této souvislosti nelze pominout, že posouzení otázky vlastnictví uměleckých děl i způsobu jeho odnětí spadá do doby před více než 60 lety, a proto nelze striktně trvat na přesné a úplném doložení všech rozhodných skutečností. Tato východiska se musí logicky promítnout i do hodnocení důkazů, neboť důkazní břemeno stran průkazu právně významných skutečností leží zásadně na osobách oprávněných – žalobcích (viz odůvodnění níže). K vlastnictví uměleckých děl žalobci soudu nabídli četné dobové listiny (jejich opisy) z dostupných archivů, které i podle názoru odvolacího soudu prokazují vlastnictví O.F. k předmětným dílům. V tomto ohledu nutno uvést především Zápis na pamětnou z 5.5.1942 s přílohou (seznam pořízený H. B.) a na něho navazující dodatek k uvedenému zápisu ze dne 12.8. 1942 (viz č.l. 129-134 a č.l. 144-165 spisu), dále dopis Majetkového úřadu u říšského protektora v Čechách a na Moravě z 8.6.1943 s přílohou (č.l. 166-167 a č.l. 170-180 spisu), dopis říšského protektora v Čechách a na Moravě ze dne 17.7.1943 (č.l. 192 spisu), dopis MÚ při n.s.m. pro Čechy a Moravu ze dne 20.11.1943 (č.l. 194 spisu), dopis TSP B ve věci odnětí státní příslušnosti Protektorátu Čechy a Morava ze dne 3.3.1941 (č.l. 196-200 spisu) a prohlášení soudního znalce H.F. ze 7.2.1956 (č.l. 232 spisu). Stran průkazu vlastnictví jednotlivých konkrétních obrazů a uměleckých děl, jež jsou předmětem žaloby, pak nutno poukázat – vedle seznamu pojatého do přílohy shora citovaného dopisu z 8.6.1943 – na písemnosti obsahující seznamy obrazů a děl O.F., jež pochází z poválečného období, a to seznam obrazů ze sbírky O.F. v bytě v xxx 10 ztracený za okupace (viz přílohy č.l. 335 spisu), seznam majetku zavlečeného Němci za okupace po bývalém generálním řediteli O.F. z archívu MF ČR (č.l. 405-406 spisu), seznam obrazů ze sbírky O.F., deponované v MM v O sepsaný J.K.a Ing. V. z r. 1949 (viz též k němu se vztahující dopis GVU v O ze dne 3.12.1970 v přílohách na č.l. 335 spisu), potvrzení DU v O (tzv. depozitní revers) z 12.7.1951 (č.l. 407 spisu), oznámení JNV, finančního referátu O z 25.9.1950 (viz přílohy č.l. 335 spisu) a v neposlední řadě též seznam z Galerie H. F. (č.l. 233-234 spisu). Odvolací soud připouští, že Zápis na pamětnou z 5.5.1942, včetně jeho přílohy (tzv. Beilnerův seznam), nedává odpověď na otázku, která díla a inventář zámku ve V byla vlastnictvím O.F., resp. které věci náležely do majetku tehdejší společnosti V h.a.h.t. Ve shodě s žalobci má však za to, že zmíněný zápis nutno vykládat v souvislosti s jeho dodatkem z 12.8.1942, kde se o uměleckých dílech hovoří pouze ve vztahu k O.F. Tento poznatek při porovnání s ostatními v řízení provedenými důkazy (viz shora citované listiny a seznamy, kde se stran vlastnictví uměleckých děl uvažuje výlučně s osobou O.F.) umožňuje učinit závěr o tom, že O.F. byl vlastníkem sporem dotčených děl. V této souvislosti si je odvolací nepochybně vědom toho, že spis postrádá jakékoliv tvrzení a důkazy o tom, jakým způsobem O.F. nabyl jednotlivé obrazy a umělecká díla do vlastnictví (důkazy k nabývacímu titulu) a že shora citované listinné důkazy představují toliko nepřímé důkazy, jež potvrzují rozhodnou skutečnost pomoci jiné skutečnosti, což konkrétně znamená, že vlastnictví O.F. není doloženo způsobem předvídaným v tehdy platném obecném zákoníku občanském (viz § 423 a § 424 OZO), nýbrž se na něho usuzuje z dobové korespondence, v níž se opakovaně skloňují slova o F. sbírce či majetku. Odvolací soud rovněž nemíní zpochybňovat žalovanými akcentovanou a stále platnou zásadu hodnocení důkazů o tom, že určitou skutečnost lze mít za prokázanou nepřímými důkazy jen tehdy, pokud je okruh (sled) nepřímých důkazů uzavřen a je tak spolehlivě vyloučeno jiné hodnocení věci. Formální aplikace shora naznačené zásady však dle názoru odvolacího soudu není na místě. Jak bylo naznačeno již shora, přesná rekonstrukce rozhodných skutečností je po více než 60 letech prakticky nemožná. Žalobci, jež tíží důkazní břemeno, předložili v podstatě všechny dostupné důkazy. Provedení jiných důkazů nepřipadá v úvahu, neboť se nedochovaly. Případný závěr o neunesení důkazního břemene žalobců by za dané situace odpovídal restriktivnímu výkladu restitučního zákona. Takový přístup by však zároveň popřel shora vyřčený smysl a cíl restitučního zákonodárství, neboť snaha zákonodárce o nápravu majetkových křivd (dobrodiní restitučního zákona) by se stala pouhou proklamací, potažmo takový přístup by se nesrovnával se zásadou ochrany základních práv a svobod žalobců. Takový výklad a hodnocení provedených důkazů připustit nelze, a proto rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že sporná umělecká díla byla vlastnictvím O.F. Se shora nastíněným posouzením vlastnictví uměleckých děl úzce souvisí další sporná otázka týkající se způsobu jeho odnětí v rozhodném období, s níž sdílí – pokud jde o důkazní situaci – podobný osud. Rovněž k této právně významné skutečnosti žalobci předložili řadu archivních materiálů, ohledně jejichž konkrétní specifikace lze odkázat na shora vyjmenované písemnosti z doby druhé světové války. Tyto listiny svědčí o zásahu do majetku O.F. správními či policejními orgány nacistického režimu Protektorátu Čechy a Morava, který byl zjevným projevem rasové a politické persekuce (rasismu), páchané na osobě židovského původu. V této souvislosti možno připomenout zejména dopis TSP B ze dne 3.3.1941, v němž se výslovně praví, že movitý a nemovitý majetek rodiny F. byl s účinkem ke dni 13.1.1941 státní policií pro protiříšskou činnost a protiněmecké zaměření zabaven s cílem pozdější konfiskace ve prospěch Německé říše (v citovaném dopise je dán podnět k odnětí státní příslušnosti Protektorátu Čechy a Morava dle § 1 nařízení o oduznání státní příslušnosti ze dne 3.10.1939) a dále shora citovaný dodatek k Zápisu na pamětnou ze dne 12.8.1942, kde je výslovná zmínka o propadnutí uměleckých děl Žida O.F. Říši na základě rozhodnutí říšského protektora ze dne 12.7.1942. Tentýž poznatek (konfiskaci děl) lze dovodit z dopisu MÚ u ř.p. v Čechách a na Moravě ze dne 8.6.1943 a jeho přílohy obsahující konkrétní výčet obrazů a uměleckých děl O.F. Stejně jako tomu bylo v případě doložení vlastnictví O.F. tak i v otázce průkazu způsobu odnětí uměleckých děl v rozhodném období nelze ve spise nalézt konkrétní konfiskační rozhodnutí (akt), tedy přímé důkazy o přechodu vlastnického práva. Ani v tomto případě nelze nedochování konfiskačního aktu vykládat v neprospěch žalobců, neboť veden shora naznačenou úvahou (hodnocením důkazů) odvolací soud dovodil, že shora naznačené nepřímé důkazy naprosto dostatečně prokazují fakt konfiskace dotčeného majetku O.F. v rozhodném období. Žalovanými zpochybňovaná pravomoc říšského protektora k vydávání individuálních správních (konfiskačních) aktů je zjevně nedůvodná. V daném případě je zřejmé, že konfiskační opatření říšského protektora vycházela z doktrín nacistického státu, jimiž byla normotvorba tehdejšího okupovaného státu ovládána. V tomto ohledu byla pravomoc říšského protektora k vydání příslušných aktů nepochybně zakotvena např. ve shora zmíněném nařízení o oduznání státní příslušnosti (viz § 2 odst. 3 citovaného nařízení) nebo v nařízení o propadnutí jmění v Protektorátu Čechy a Morava (viz § 1 odst. 1 citovaného nařízení). Skutková podstata ust. § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. váže restituční důvod mimo jiné na předpoklad, že k odnětí uměleckých děl došlo v rozhodném období v důsledku přechodů vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb. V souzené věci je s ohledem na shora vyslovené závěry zřejmé, že odnětí vlastnického práva postupem (rozhodnutím) okupační moci nutno spojovat s přechodem vlastnického práva, a proto zbývá posoudit, zda lze k tomuto přechodu vlastnického práva vztáhnout (vycházeje z dikce restituční skutkové podstaty) neplatnost ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. Posléze citovaný zákon hovoří v ust. § 1 o neplatnosti majetkových převodů a jiných majetkově právních jednání z doby nesvobody (na něž se při posouzení v dané věci v odůvodnění napadeného rozsudku odvolává i soud prvního stupně) a dále ve svém ustanovení § 2 stanoví, že stejné nároky jako z majetkových převodů neplatných podle § 1 vzcházejí z majetkových přechodů provedených po 29. září 1938 právním předpisem neplatným (§ 15) nebo jakýmkoliv způsobem, zejména úředním výrokem, na základě takového předpisu nebo jinak výrokem soudním nebo úředním, který bude jako výrok z doby nesvobody zrušen nebo změněn. Citovaný odstavec 2 dále uvádí, že to platí přiměřeně o jiných zásazích do majetků provedených takovými neplatnými předpisy nebo na jejich základě anebo takovými soudními nebo úředními výroky. Ustanovení § 15 odst. 1 citovaného zákona pak uvádí, že neplatnými právními předpisy se v § 2 rozumějí předpisy, které v rozporu s Československou ústavou a zákony ji měnícími a doplňujícími provedly nebo umožnily zásahy do majetku Československé republiky a osob vydaných národní, rasové nebo politické persekuci. Pro posouzení dané věci z hlediska § 2 zákona č. 128/1946 Sb. postačí již zjištění, že zásah do majetku osoby vydané rasové persekuci (O.F.) byl proveden na základě právních předpisů, které byly v zásadním rozporu s tehdejší Československou ústavou a zákony ji měnícími a doplňujícími, tedy na základě neplatných právních předpisů. Jednalo se o majetkový přechod ve smyslu ust. § 2 zákona č. 128/1946 Sb. (nikoli jeho ustanovení § 1, jak to učinil soud prvního stupně), které v něm popsaný přechod vlastnického práva klade na roveň (z hlediska nároků) neplatného majetkového převodu, byť je z hlediska právní teorie zřejmé, že v případě majetkového přechodu nelze uvažovat s neplatností. Ačkoliv aplikovaná restituční skutková podstata výslovně počítá s přechody vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné, logickým výkladem, jež sleduje vysvětlit zkoumanou právní normu podle zásad formální logiky, s cílem objasnit její smysl, účel a vzájemnou vazbu použitých pojmů, nutno dovodit, že posuzovaná část restitučního důvodu míří právě i na situace upravené v ust. § 2 zákona č. 128/1946 Sb., tedy i na souzený případ majetkového přechodu provedeného na základě neplatného právního předpisu. Se zřetelem na shora učiněné závěry i odvolací soud uzavírá, že základní sporné předpoklady použitého restitučního důvodu byly prokázány. Pro úplnost odůvodnění nutno dodat, že zákon uvažuje s restitucí uměleckých děl, které byly ke dni účinnosti restitučního předpisu, tj. ke dni 1.9.2000 ve vlastnictví státu. Rovněž tato podmínka byla v daném případě splněna, neboť ze shora podaného výkladu k pasivní legitimaci vyplývá, že k přechodu dotčeného majetku ze státu na kraje došlo v souvislosti se zákonem č. 157/2000 Sb. až v r. 2001. Odvolacímu soudu neuniká, že žalovaní již v průběhu prvoinstančního řízení odmítali restituci s poukazem na legální nabytí sporných děl cestou konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a na něho navazující konfiskační akty, jejichž věcnou správnost již nelze v daném řízení přezkoumávat, příp. dokonce dovozovali, že sporný majetek vůbec do vlastnictví státu nepřešel (to pro případ, že majetek O.F. nepodléhal konfiskaci – srov. § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. a původní vlastník vůbec neuplatnil nárok na navrácení majetku dle poválečných restitučních předpisů, tj. dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.). Rovněž tyto námitky jsou neopodstatněné. Restituční skutková podstata nestojí na přezkumu okolností a důvodů přechodu věcí na stát, nýbrž na zjištění, zda umělecká díla ve vlastnictví státu (ke dni účinnosti zákona č. 212/2000 Sb.) pozbyl původní vlastník v rozhodném období zákonem předvídanými způsoby. Otázka vlastnictví uměleckých děl i jejich pozbytí v rozhodném období byla kladně vyřešena ve shora uvedeném odůvodnění. Z tohoto pohledu je právní důvod nabytí vlastnictví děl státem právně irelevantní a restituci nic nebrání. Hypoteticky vznesená námitka nedostatku nabytí vlastnictví uměleckých děl státem odporuje v řízení provedeným důkazům i samotnému smyslu restitučního předpisu, který vlastnictví státu k uměleckým dílům předpokládá. Na základě shora podaného výkladu odvolací soud uzavřel, že soudu prvního stupně lze vytknout toliko nesprávné právní posouzení věci z hlediska pasivní věcné legitimace, která správně svědčila prvnímu a třetímu žalovanému (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Se zřetelem na splnění předpokladů skutkové podstaty restitučního důvodu proto rozsudek okresního soudu ve výrocích II. až V. dle § 220 odst. 1 a 2 o.s.ř. změnil tak, že žalobě na vydání uměleckých děl vůči prvému a třetímu žalovanému vyhověl, zatímco proti druhé a čtvrté žalované žalobu zamítl. Výrok o připuštění změny žaloby (sub. I.) nebyl odvoláním účastníků napaden a nebyl proto předmětem přezkumu, což má za následek, že tento výrok nabyl samostatně právní moci. V návaznosti na změnu rozhodnutí okresního soudu ve věci samé rozhodl krajský soud i o nákladech řízení před okresním soudem. Úspěšným žalobcům přiznal dle § 142 odst. 1 o.s.ř. proti prvnímu žalovanému a druhému žalovanému náklady řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč (náklad proti prvému žalovanému), zaplaceného soudního poplatku ve výši 20.000,- Kč (náklad proti třetímu žalovanému), odměny advokátního zastoupení ve výši 5.400,- Kč dle § 1, § 2, § 8 písm. a/ a § 17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a 6 paušálních náhrad hotových výdajů po 75,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Náklady za řízení před okresním soudem ve výši 6.850,- Kč (první žalovaný) a ve výši 25.850,- Kč (třetí žalovaný) je první žalovaný, resp. třetí žalovaný povinen nahradit žalobcům (každému jednou třetinou) v zákonné třídenní lhůtě k rukám jejich právního zástupce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Ve vztahu mezi žalobci na straně jedné a druhou a čtvrtou žalovanou na straně druhé krajský soud žádnému z těchto účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšným žalovaným náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly, resp. se jich vzdaly, nehledě na to, že zejména povaha dané restituční věci by odůvodňovala nepřiznat náhradu nákladů řízení úspěšné druhé a čtvrté žalované postupem dle ust. § 150 o.s.ř. Žalobci byli v odvolacím řízení proti prvnímu a třetímu žalovanému zcela úspěšní, a proto jim vzniklo právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Jedná se o náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč (proti prvému žalovanému) a ve výši 20.000,- Kč (proti třetímu žalovanému), náhradu odměny advokátního zastoupení ve výši 5.400,- Kč dle § 1, § 2, § 8 písm. a/, § 10 odst. 3 a § 17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a náhradu tří paušálních náhrad hotových výloh po 75,- Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (odměna a náhrady se vztahují ke každému z uvedených žalovaných). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 6.625,- Kč proti prvnímu žalovanému, resp. v celkové výši 25.625,- Kč proti třetímu žalovanému (pro každého ze žalobců jednou třetinou) jsou rovněž splatné v zákonné třídenní lhůtě k rukám právního zástupce žalobců dle shora citovaných ustanovení. Žalobci a druhá a čtvrtá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť i v tomto případě odvolací soud shledal – s ohledem na povahu daného restitučního řízení a úspěch žalobců v meritu věci – podmínky pro aplikaci § 150 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Rozhoduje o něm Nejvyšší soud ČR v Brně. V P dne 15. prosince 2005