Ustanovení § 530 ObčZ o tom, že postupitel může vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka, nevylučuje, aby nepožadoval na dlužníku plnění do svých rukou. Získané plnění je pak povinen převést na postupníka.

22Co 45/2005-84 R o z s u d e k Krajský soud v xxx – pobočka v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr.xxx a JUDr. xxx ve věci žalobce H C F a.s., zast. JUDr. xxx, advokátem, proti žalované xxx, o 21.769,38 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 8. června 2004, č.j. 7C 19/2004-56, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. m ě n í takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 18.869,38 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem 10.384,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 11.776,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení v částce 3.000,- Kč (odvoláním nenapadený výrok I.). Návrh žalobce, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 18.869,38 Kč zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném řízení okresní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V daném případě žalobce vymáhá postoupenou pohledávku proti žalované ve smyslu ust. § 530 odst. 1 občanského zákoníku na žádost postupníka ČP a.s. Pohledávku sice mohl vymáhat svým jménem, ale na účet postupníka, což se nestalo. Žalobce pohledávku vymáhá svým jménem a na svůj účet, proto soud žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, když úspěšné žalované náklady s tímto řízení nevznikly. Okresní soud ještě podle § 96 zastavil řízení pro částku 3.000,- Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Proti rozsudku do výroku pod bodem II. a III. podal žalobce včasné odvolání. V něm uvedl, že rozsudek okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce je názoru, že ust. § 530 odst. 1 občanského zákoníku je typem nepřímého zastoupení, jehož základním znakem je skutečnost, že zástupce jedná svým jménem a zároveň také nabývá práva sám do své dispozice. Vždy má však nepřímý zástupce povinnost nabytá práva na zastoupeného převést. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z ustanovení věty prvé § 530, neboť platí “na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka”. Základní podmínkou vzniku takovéhoto typu nepřímého zastoupení je dohoda, jakožto dvoustranný právní úkon mezi postupitelem a postupníkem, spočívající v žádosti postupníka o vymáhání postoupeného nároku a v akceptaci této žádosti postupitele. Žalobce dále uvedl, že část znění § 530 odst. 1 občanského zákoníku “na účet postupníka” nelze vykládat tak, že postupitel je na základě tohoto ustanovení povinen vymáhat na dlužníkovi pohledávku s přímým plnění na účet postupníka, neboť postupník, ač je nositelem vymáhaného práva, není s ohledem na dikci zákona přímým subjektem při vymáhání postoupené pohledávky. Žalobce ještě poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1994 sp. zn. 7Cdo 23/92, ve kterém Vrchní soud připustil, že pro otázku nepřímého zastoupení není pojmovým znakem, zda v průběhu provádění úkonu ve prospěch zastoupeného je jednáno přímo průběžně na jeho účet či nikoliv, ale zda je výsledek zastoupení v konečném důsledku na něj převeden. Žalobce s odkazem na shora uvedený výklad navrhl změnu rozsudku okresního soudu v napadených výrocích a vyhovění žalobě. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části. Poukázala na to, že v současné době má příjem pouze ze sociálních dávek, žije s nezletilým šestnáctiletým synem, který studuje střední školu. V případě, že by byla zavázána platit žalovanou částku, uvedla, že by byla schopna maximálně splácet 500,- Kč měsíčně. Nejprve odvolací soud považuje za nutné uvést, že danou věc bylo třeba z procesního hlediska projednat a rozhodnout vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí soudu prvého stupně bylo vydáno před 1.4.2005, podle ustanovení občanského soudního řádu účinného do 31.3.2005 (viz přechodné ustanovení čl. II. bod 2 zákona č. 59/2005 Sb.). Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vyhlášení předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., v mezích podaného odvolání, tzn. ve výroku II. a závislém nákladovém výroku III. Odvolání žalobce je důvodné. Základní odvolací výhrada žalobce spočívala v tom, že okresní soud nesprávně právně posoudil věc (odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Odvolací soud se proto nejprve zabýval výkladem § 530 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka. Jestliže postoupení pohledávky bylo oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi (§ 526), může postupitel pohledávku vymáhat pouze v případě, že jí nevymáhá postupník a postupitel prokáže dlužníkovi souhlas postupníka s vymáháním (odst. 1). Vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník použít své k započtení způsobilé pohledávky, jež má dlužník vůči postupiteli v době jejího vymáhání, nikoliv však pohledávky, jež má vůči postupníkovi (odst. 2). Odstavec 1 uvedeného ustanovení upravuje aktivní legitimaci při vymáhání postoupené pohledávky. Po změně věřitele následkem postoupení pohledávky ztrácí postupitel (původní věřitel) oprávnění vymáhat plnění na dlužníkovi, neboť věřitelem se stává postupník. Ust. § 530 dává postupiteli možnost vymáhat pohledávku svým jménem ve prospěch postupníka, jestliže ho o to postupník požádá. Postupitel není povinen žádosti postupníka vyhovět, na druhé straně sám bez souhlasu postupníka není oprávněn pohledávku vymáhat. Za situace, že se dlužník o změně svého věřitele nedozvěděl (§ 526 obč. zákoníku), není oprávnění postupitele k vymáhání pohledávky nijak omezeno. Jakmile se však postoupení pohledávky stalo účinným vůči dlužníkovi, může postupitel vymáhat pohledávku pouze za podmínky, že ji nevymáhá už postupník. Zároveň musí dlužníkovi prokázat, že postupník s vymáháním pohledávky souhlasí. Účelem tohoto omezení je to, aby se předešlo možnosti dvojího vymáhání pohledávky. Při výkladu pojmu “postupitel může vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka” lze souhlasit s výkladem žalobce provedeným v odvolání, a to že pokud jsou splněny výše uvedené podmínky, může postupitel vymáhat pohledávku pro postupníka svým jménem, přitom je oprávněn vymáhaný dluh od dlužníka převzít, neboť tato práva na něho převedl postupník, povinností postupitele je však nabytá práva případně povinnosti převést na postupníka. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud zastává jiný právní názor, než soud prvého stupně a je toho názoru, že žalobce v této věci je aktivně legitimován nejen k tomu, aby vymáhal postoupený nárok, ale aby jej také přijal. Z toho lze uzavřít, že pokud postupitel prokáže, že na žádost postupníka vymáhá postoupený nárok, je namístě žalobní žádání, ve kterém se domáhá, aby dlužník plnil postupiteli. Dále se tedy odvolací soud zabýval tím, zda byly naplněny podmínky pro vyhovění žalobě, tedy zda existuje pohledávka, kterou může žalobce vymáhat ve prospěch postupníka po žalované. Žalobce tvrdí, že uzavřel se žalovanou úvěrovou smlouvu dne 5.11.2001 č. 2157290054, na základě které poskytl žalované úvěr ve výši 17.990,- Kč za účelem koupi videokamery. Žalobce se žalovanou se dohodli na vrácení poskytnutého úvěru spolu s úrokem v 15-ti pravidelných měsíčních splátkách po 1.572,- Kč, s tím, že splatnost každé jednotlivé splátky byla stanovena k dvacátému dni v příslušném kalendářním měsíci. Žalovaná však své povinnosti nesplnila. Se svým plněním se dostala do prodlení a po zesplatnění, které bylo provedeno dopisem ze dne 5.9.2002 v souladu s ustanovením hlavy 7 § 3 písm. a/ úvěrových podmínek žalobce jí vznikla povinnost zaplatit částku 21.769,38 Kč. Z té do doby rozhodování odvolacího soudu žalovaná uhradila pouze 3.000,- Kč. K tomu ještě žalobce uplatňuje nárok na úhradu smluvených úroků z prodlení, ale pouze ve výši 100,- Kč. Tyto skutečnosti pak ani žalovaná nesporovala. Žalobce pak dále tvrdil, že svůj nárok vůči žalované postoupil společnosti ČP a.s. v souladu s rámcovou smlouvou mezi žalobcem a touto společností ze dne 24.1.2002. K postoupení došlo vyplacením pojistného plnění, které žalobce od ČP, a.s. obdržel. ČP ale požádala ve smyslu § 530 občanského zákoníku žalobce o vymáhání nároku, který na ni byl postoupen žalobcem. Zároveň se zavázala, že sama pohledávku proti žalované vymáhat nebude. Z úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou ze dne 5.11.2001 č. 2157290054 soud zjistil, že žalobce žalované poskytl úvěr ve výši 17.990,- Kč, který se žalovaná zavázala splácet v 15-ti pravidelných měsíčních splátkách po 1.572,- Kč, počínaje prosincem 2001. Z rámcové smlouvy uzavřené mezi ČP a.s. jako pojistitelem a žalobcem jako pojistníkem o pojištění úvěru ze dne 24.1.2002 č. 805-86462-15 pak bylo zjištěno, že žalobce u společnosti ČP a.s. pojistil své úvěry. V bodu 12.3 této smlouvy se účastníci smlouvy dohodli, že žalobce jako věřitel postoupí ČP a.s. bezúplatně právo na úhradu poskytnutých peněžních prostředků, které žalobci vzniklo na základě smluv o úvěru, které specifikoval v hromadném hlášení. K přechodu práva s příslušenstvím a všech práv s ním spojených dojde vyplacením pojistného plnění z pojištění specifikovaných v hromadném hlášení (bode 12.4). ČP, jakožto postupník potom nastupuje na místo věřitele, tedy žalobce dnem vyplacení pojistného plnění. Z oznámení o vyplacení pojistného plnění ze dne 11.9.2002 pak bylo zjištěno, že ČP a.s. oznámila žalobci, že v návaznosti na jeho hromadné hlášení o uplatnění práva na pojistné plnění, bylo žalobci vyplaceno 11.9.2002 pojistné plnění z pojištění úvěru, které je specifikováno v příloze, z které vyplývá, že jedním z pojistných plnění z pojištění úvěrů bylo i plnění z úvěru sjednaného mezi žalobcem a žalovanou ve výši 21.869,38 Kč. Z žádosti ČPy a.s. ze dne 25.11.2002 adresované žalobci bylo zjištěno, že ČP jako postupník požádala žalobce jako postupitele ve smyslu § 530 občanského zákoníku, aby pro ni vymáhal postoupená práva z úvěrových smluv specifikovaných v oznámení o vyplacení pojistného plnění. Z výzvy žalobce žalované ze dne 5.9.2002 bylo zjištěno, že v důsledku prodlení žalované se splácením úvěrů žalobce zesplatnil celou pohledávku. Vyzval žalovanou k zaplacení celé dlužné částky 21.869,38 Kč ve lhůtě 14-ti dnů. Z přehledu vymáhaných pohledávek ke dni zesplatnění ze dne 5.9.2002 vyplývá, že dluh žalované představoval částku 21.869,38 Kč. Z toho činila dlužná jistina 11.004,- Kč a zesplatněná výše úvěru 10.765,38 Kč a úrok z prodlení 100,- Kč. Po zesplatnění žalovaná ještě uhradila částku 3.000,- Kč, takže aktuální výše pohledávky ke dni 12.5.2002 činila 18.869,38 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 17.990,- Kč, který se žalovaná zavázala žalobci splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1.572,- Kč od prosince 2001. Žalovaná však svou povinnost neplnila a splátky přestala platit, proto v souladu s úvěrovými podmínkami žalobce hlavy 7 § 3 písm. a/ vznikla žalované povinnost na požádání žalobce splatit celý čerpaný úvěr. K tomuto byla žalovaná žalobcem vyzvána dopisem ze dne 5.9.2002, přesto dlužnou částku 21.869,38 Kč nezaplatila. Žalobce pak v souladu s rámcovou smlouvou, kterou měl uzavřenou s ČP a.s., uplatnil nárok na pojistné vůči ČP, ta žalobci pojistné vyplatila a v důsledku toho došlo podle bodu 12.3 a 12.4 smlouvy rámcové ze dne 24.1.2002 uzavřené mezi ČP a.s. a žalobcem k postoupení pohledávky žalobce na ČP a.s. podle § 524 občanského zákoníku. ČP a.s. jako postupník však ve smyslu § 530 občanského zákoníku požádala žalobce o vymáhání postoupené pohledávky dopisem ze dne 25.11.2002. Za této situace, jak již bylo shora vyloženo žalobce uplatnil nárok vůči žalované. Přehledem vymáhaných pohledávek a splátkovým kalendářem smlouvy uzavřené mezi účastníky pak bylo prokázáno, že dluh žalované ke dni podání žaloby činil 21.869,38 Kč po zaplacení částky 3.000,- Kč pak dluh činí 18.869,38 Kč, což žalovaná ani nesporovala. Podle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžité prostředky vrátit a zaplatit úroky. V dané věci žalobce poskytl žalované úvěr. Žalovaná tento úvěr čerpala a poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas nevrátila. Žalobci tedy vznikl nárok na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zaplacení úroků. Žalobce ve smyslu § 504 obchodního zákoníku žalovanou vyzval k vrácení peněžních prostředků. Žalovaná však i po této výzvě svoji povinnost nesplnila. Žalobce sice svoji pohledávku za žalovanou postoupil třetí osobě ČP a.s. podle § 524 občanského zákoníku, tak však ve smyslu § 530 občanského zákoníku požádala, aby žalobce pro ní vymohl postoupený nárok. Za této situace krajskému soudu nezbylo, než podle § 220 odst. 2 o.s.ř. změnit v napadeném výroku pod bodem II. a žalobě vyhovět, neboť bylo prokázáno, že žalovaná nesplnila svoji povinnost z úvěrové smlouvy a vznikla jí povinnost zaplatit částku 18.869,38 Kč. Žalobce je pak aktivně legitimován k tomu, aby žalovanou částku vymáhal. Podle § 224 odst. 2 o.s.ř. pak v důsledku změny rozsudku okresního soudu odvolací soud rozhodl nově o nákladech řízení před okresním soudem a přiznal je úspěšnému žalobci. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tyto náklady činí zaplacený soudní poplatek 870,- Kč, odměnu za právní zastoupení podle § 3 odst. 1 bodu 5 7.770,- Kč, 3 režijní paušály po 75,- Kč, tedy 225,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a v 19% DPH z odměny a paušálních náhrad ve výši 1.519,- Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Podle § 224 odst. 1 za užití § 142 odst. 1 o.s.ř. pak krajský soud přiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty představují zaplacený soudní poplatek ve výši 760,- Kč, odměnu za právní zastoupení podle § 3 odst. 1 bod 5 vyhl. č. 484/2000 Sb. 7.340,- Kč, 2 režijní paušály po 75,- Kč, tedy 150,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v náhradě za ztrátu času za 9 půlhodin po 50,- Kč, tedy 450,- Kč podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v cestovném zástupce žalobce k jednání u Krajského soudu v xxx ve výši 1.567,50 Kč a v 19% DPH 1.508,60 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Náklady řízení za řízení před okresním a odvolacím soudem je žalovaná povinna nahradit k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanou částku včetně nákladů řízení odvolací soud uložil zaplatit žalované v zákonné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal podmínky pro stanovení jiné lhůty či splátek. Žalovaná sice uvedla, že by byla schopna splácet částku 500,- Kč měsíčně. Tato splátka se odvolacímu soudu jeví jako nepřiměřená vzhledem k výši dlužné pohledávky a k době prodlení. Navíc je odvolací soud názoru toho, že za současné majetkové a sociální situace žalované nejsou předpoklady k tomu, aby žalované bylo umožněno dlužnou částku splácet ve splátkách, neboť není prokázáno, že by žalovaná měla takový příjem, ze kterého by byla schopna splátky v přijatelné výši platit. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání. V xxx dne 26. dubna 2005