I když povinná osoba vydala oprávněné osobě nemovitost až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., nemůže oprávněná osoba požadovat na povinné osobě ušlé nájemné z nemovitosti za období tohoto opoždění. V případě, že povinné osobě bylo uloženo vydat nemovitost soudním rozhodnutím, nemůže oprávněná osoba požadovat na povinné osobě ušlé nájemné za dobu před jeho vykonatelností.

U s n e s e n í Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. xxx a soudců Mgr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobců: a) V.B., b) M.K., c) N.K., d) M.K., e) T.K., f) O.B., g) E.J., h) A.T., všech zastoupených JUDr. xxx, advokátem, a ch) P.B., zastoupeného JUDr. xxx, advokátem, Družstvo VKUS se sídlem v xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátem, o náhradu škody, k odvolání žalobců proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 26.4.2004, č.j. 14 C 76/96-95, t a k t o : Mezitímní rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku I. z r u š u j e a věc se okresnímu soudu v tomto rozsahu v r a c í k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud výše označeným mezitímním rozsudkem rozhodl, že základ žalobci (žalobci - a,b,c,d,e,f,g,h,ch) uplatněného nároku není po právu za dobu od 1.3.1993 do 25.11.2003 (výrok I.), zatímco základ žalobci uplatněného nároku je po právu za dobu od 26.11.2003 do skončení užívání věci žalovaným (výrok II.), a rozhodl, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok III.). Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitostí označených v odůvodnění rozsudku, neboť nemovitosti jim byly vydány v rámci restituce na základě pravomocného rozsudku okresního soudu ve věci 5 C 105/92. V něm vedli žalobci řízení proti žalovanému o uzavření dohody o vydání nemovitostí a ve sporu uspěli. Žalobci se podanou žalobou v rozsahu spoluvlastnických podílů domáhají proti žalovanému náhrady škody s tvrzením, že žalovaný jakožto povinná osoba v restitučním řízení porušil § 5 odst. 2, odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., když žalobcům v zákonem stanovené lhůtě nemovitosti dohodou nevydal. Tím jim znemožnil z titulu vlastnictví požadovat nájemné z jim vydaných nemovitostí ať již od žalovaného anebo od třetích osob, tehdejších nájemců nemovitostí. Škodou je ušlý zisk z nájmu vydaných nemovitostí. Okresní soud s odkazem na § 10 odst. 1 a § 12 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. uzavřel, že žalobci mohou důvodně a úspěšně požadovat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 ObčZ jen za období od právní moci rozsudku, jímž jim byly nemovitosti vydány, zatímco právo na náhradu škody za dobu předcházející právní moci rozsudku o vydání nemovitostí jim se zřetelem k § 10 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. nepřísluší. Příslušelo byl jim pouze v případě, že by žalovaný ve vztahu k vydaným nemovitostem se nechoval s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 9 odst. 1, odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. O takovýto případ se však v posuzované věci nejedná. Veden ust. § 152 odst. 2 o.s.ř. rozhodl okresní soud mezitímním rozsudkem a protože nárok na náhradu škody za dobu od 1.3.1993 do 25.11.2003 spadal do doby před právní mocí rozsudku o vydání nemovitostí, rozhodl, že za tuto dobu není základ žalobci uplatněného práva po právu, zatímco za dobu od 26.11.2003 do skončení užívání věci žalovaným je základ žalobci uplatněného nároku po právu. Proti rozsudku ve výroku I. podali žalobci odvolání. Namítali, že okresní soud mezitímním rozsudkem nevyhověl do základu jimi uplatněnému nároku za dobu předcházející právní moci rozsudku o vydání nemovitostí veden § 10 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi. Rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Toto právní posouzení pokládali žalobci za nesprávné. Odkázali na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, který v rozsudku 2 Cdon 723/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 dospěl k závěru, že zákon 87/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku (dále jen ObčZ) zákonem speciálním a není-li proto některá otázka speciálním předpisem upravena, případně není-li speciálním předpisem aplikace obecné úpravy vyloučena, třeba vycházet z právní úpravy obsažené v normě obecné. Jestliže proto restituční zákon č. 87/1991 Sb. jakožto zákon speciální sankci za prodlení žalovaného s uzavřením dohody o vydání věci nestanoví, ale ani nevylučuje, třeba použít sankci plynoucí z obecného právního předpisu, jímž je občanský zákoník. Měl-li žalovaný ve smyslu § 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. se žalobci uzavřít dohodu o vydání věci do 31.10.1992 a tuto právní povinnost porušil, je dán základní předpoklad k odpovědnosti žalovaného za žalobcům vzniklou škodu. Tou je žalobcům ušlý zisk ve smyslu § 442 ObčZ a tímto ušlým ziskem je zejména nájemné, které mohli požadovat buď po žalovaném, který nemovitosti užíval, anebo po jiných subjektech, které na základě nájemních smluv nemovitosti skutečně užívaly od 1.11.1992. Navrhli, aby byl mezitímní rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. zrušen a věc vrácena okresnímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Krajský soud po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 a contr. občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), bylo podáno oprávněnými osobami, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal bez jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.) mezitímní rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčeném výroku I. spolu s řízením, které jeho vyhlášení předcházelo, a shledal odvolání žalobců opodstatněným, byť z jiných, než v něm uvedených důvodů. Podle § 152 odst. 1 o.s.ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Zákon stanoví, kdy soud rozhoduje ve věci samé usnesením. Rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Má-li soud rozhodnout o základu věci mezitímním rozsudkem, zákon tím rozumí rozhodnutí kladné v tom smyslu, že je nárok žalobou uplatněný po právu co do jeho základu. Naproti tomu má-li soud zato, že žalobou uplatněný nárok není dokonce ani co do základu důvodný, rozhodnutí mezitímním rozsudkem v úvahu nepřichází a soud je povinen žalobu buď zcela anebo zčásti přímo zamítnout. Proto již z tohoto důvodu nezbylo krajskému soudu, než postupem podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a/ o.s.ř. mezitímní rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení. Krajský soud se nepřiklonil k právnímu názoru žalobců na projednávanou věc. Naopak v souladu s okresním soudem dospěl k závěru, že ust. § 10 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. vylučuje právo žalobců domáhat se náhrady škody, ušlého zisku, proti povinné osobě i za dobu před právní mocí rozsudku, kterým byly nemovitosti vydány oprávněným osobám pro porušení ust. § 5 zák. č. 87/1991 Sb. povinnou osobou. Uvedený závěr je ostatně i v souladu s rozhodovací praxí soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 27.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97, publikovaným v časopise Soudní judikatura č. 3/98. Tvrdí-li žalobci, že z označeného rozsudku NS ČR plyne závěr opačný, pak se mýlí. V označené věci rozhodované NS ČR se jednalo o zaplacení finančních náhrad podle § 13 zák. č. 87/1991 Sb. Ohledně nich NS ČR uzavřel následovně: ”Oprávněné osobě přísluší ve smyslu § 517 odst. 2 ObčZ a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. úrok z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle § 13 zák. č. 87/1991 Sb., byť byla finanční náhrada poskytnuta v cenných papírech.” V odůvodnění uvedeného rozsudku však NS ČR rovněž uvedl, že restituční zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním, že ze vzájemného vztahu obou zákonů vyplývá, že pro ně platí zásada, že není-li některá otázka speciálním zákonem upravena (včetně takové úpravy, kterou je aplikace obecné normy o této otázce vyloučena), je třeba vycházet z její úpravy v obecné normě. Dále NS ČR dodal: ”Jestliže restituční zákon sankci za prodlení žalované (povinné osoby - poznámka krajského soudu) s poskytnutím finanční náhrady nestanoví (na rozdíl od § 19 odst. 5 zák. č. 403/1990 Sb.) ani uplatnění této sankce nevylučuje (v této souvislosti srovnej § 10 odst. 1 restitučního zákona, kterým je ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou vyloučeno uplatnění jiných nároků souvisejících s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně), je aplikace § 517 odst. 2 ObčZ v dané věci v souladu s výše uvedenou zásadou.” Z uvedeného vyplývá, že zatímco při restituci majetku formou finanční náhrady není vyloučena sankce podle obecného předpisu (ObčZ) ve formě úroků z prodlení v případě, že povinná osoba neposkytla oprávněné osobě finanční náhradu včas, u restituce naturální (vydáním věci) ust. § 10 zák. č. 87/1991 Sb. sankci za porušení § 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. stanovenou v obecném předpise, to je sankci za opožděné vydání nemovitostí výslovně vylučuje. A protože zákon č. 87/1991 Sb. sám sankci za porušení § 5 odst. 3 uvedeného zákona nestanoví, třeba dospět k závěru, který učinil již okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Jeho právní názor však nemůže nalézt svůj výraz v mezitímním rozsudku, ale až v rozsudku konečném. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání ani dovolání. V xxx dne 9. března 2005