Zajistit splnění závazku převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 ObčZ lze pouze tehdy, je-li převáděno právo dlužníka. Právo třetí osoby (od dlužníka odlišné) k tomuto typu zajištění užít nelze.

26Co 307/2005 R o z s u d e k Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce M.W., zastoupeného Ing. J.P., proti žalovanému V.K., nar. xxx, zastoupenému JUDr. L.Č., advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 11. 2004, č. j. 5C 186/2004-30, takto: I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k blíže uvedeným nemovitostem v kat. úz. H.V., jež měla zajišťovat pohledávku žalovaného za J.W. ve výši 300.000,- Kč, uzavřená dne 20. 6. 2003 mezi žalobcem a žalovaným je neplatná a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi žalovaným a J.W. byla dne 20. 6. 2003 uzavřena smlouva o půjčce 300.000,- Kč. Zároveň byla mezi žalobcem jako převádějícím a žalovaným jako nabyvatelem uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce. Předmětem zajištění byly ve smlouvě blíže popsané nemovitosti, konkrétně dům a pozemky v kat. úz. H.V. Dne 20. 4. 2004 podal žalovaný návrh na vklad svého vlastnického práva k převedeným nemovitostem do katastru nemovitostí. Řízení o vkladu bylo později přerušeno do doby rozhodnutí soudu v této věci o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Smlouvu o zajišťovacím převodu práva shledal okresní soud neplatnou. Dospěl k závěru, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva může s věřitelem uzavřít ve smyslu ustanovení § 553 občanského zákoníku pouze dlužník. Žalobce přitom dlužníkem ze smlouvy o půjčce nebyl. Tím byla jeho manželka. K zajištění však byly použity nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobce. Ustanovení § 553 občanského zákoníku je třeba považovat za kogentní, tedy za takové, od něhož se nelze smluvně odchýlit (§ 2 odst. 3 obč. zák.). K tomuto závěru dospěl okresní soud na základě srovnání citovaného ustanovení s ustanovením § 554 obč. zák. Dovodil, že pokud by smlouvu o zajišťovacím převodu práva mohla uzavřít osoba odlišná od dlužníka, pak by ztrácela úprava zakotvená v § 554 obč. zák. svůj smysl. Smlouvu o zajišťovacím převodu práva, kterou v souzeném případě uzavřela osoba odlišná od dlužníka, považoval okresní soud za neplatnou pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Rozhodnutí soudu 1. stupně je podle jeho názoru založena na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že argumentace okresního soudu ohledně kogentnosti ustanovení § 553 obč. zák. není dostatečně odůvodněná. Normy občanského zákoníku jsou v převážné míře dispozitivní. Pokud měl zákonodárce v úmyslu smluvní volnost účastníků omezit či vyloučit, učinil by tak v zákoně výslovným zákazem či příkazem, případně zvolil takovou formulaci příslušného zákonného ustanovení, jejíž povaha možnost smluvní odchylky vylučuje. Ustanovení § 553 obč. zák. neobsahuje výslovnou restrikci a ani samotná povaha tohoto ustanovení neodůvodňuje dostatečně závěr, že se jedná o ustanovení kogentní. Soud také tento svůj závěr opírá pouze o konstatování, že pokud by bylo možné od tohoto ustanovení se smluvně odchýlit, pak by se jevilo jako zcela zbytečné ustanovení jiné, zakotvené v § 554 obč. zák. Kogentní povaha některého ustanovení však nemůže být dovozována pouze z toho, že by se v opačném případě jevilo nadbytečným jiné ustanovení. Je nezbytné aplikovat obecnou zásadu občanského zákoníku, totiž že účastníci mohou upravit své práva a povinnosti odchylně od zákona. Pokud jsou pochybnosti o tom, zda jde v konkrétním případě o ustanovení kogentní či dispozitivní, pak je třeba dát vždy přednost principu smluvní volnosti. V posuzovaném případě není žádný důvod k tomu, aby byl žalobce omezován v dispozici se svým vlastnickým právem. To by bylo v naprostém a hlubokém rozporu se základními zásadami civilněprávních vztahů spočívajícími v tom, že zákon omezuje subjekty v dispozici s jejich právy jen zcela výjimečně a tam, kde jsou pro to zjevné a vážné důvody. Žalovaný závěrem svého odvolání navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl. Žalobce ve vyjádření k odvolání označil rozsudek okresního soudu za správný. Poukázal na sporné ustanovení a na to, že je v něm výslovně zmíněna pouze osoba dlužníka. Měl za to, že nejde o náhodu, nýbrž o projev ústavou zaručeného práva na ochranu vlastnictví vlastníků věcí. Podotkl, že žalovaný měl k dispozici jiné zajišťovací instituty, např. zástavní smlouvu či dohodu o ručení. Ze všech uvedených důvodů považoval žalobce odvolání žalovaného za nedůvodné. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které mu předcházelo, a to z důvodů v odvolání uvedených (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) i z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II bod 2 z. č. 59/2005 Sb.). Jádrem celého sporu byla jediná právní otázka, a sice zda splnění závazku ve smyslu § 553 obč. zák. může být zajištěno jen převodem práva dlužníka, či též osoby od dlužníka odlišné. Okresní soud k tomuto problému zaujal jednoznačné stanovisko, přičemž své úvahy k němu vedoucí ve svém rozhodnutí podrobně popsal. Odvolací soud se s právním hodnocením okresního soudu ztotožňuje a odkazuje proto i na právní argumentaci okresního soudu. Je třeba připustit, že důvody, které k prosazení svého opačného stanoviska snášel v odvolání žalovaný, mají svou váhu a nelze je jednoduše odmítnout jako zcela mylné. Žalovanému je jistě třeba přisvědčit v tom, že duch občanského zákoníku stojí na principu smluvní volnosti a že při výkladu jednotlivých ustanovení je třeba tam, kde text zákona dovoluje výklad několikerý, přistupovat k věci spíše restriktivně tak, aby byl co nejméně omezován prostor pro smluvní svobodu účastníků právních vztahů. Přesto se odvolací soud domnívá, že výklad § 553 obč. zák., který prosazuje žalovaný, nelze akceptovat. Je tomu tak zejména proto, že v textu sporného ustanovení je výslovně zmíněna pouze osoba dlužníka, nikoliv též třetí osoby. Okresní soud správně při hledání smyslu zákona provedl porovnání tohoto ustanovení (§ 553) i ustanovení následujícího (§ 554) a dospěl přitom k logickému závěru, že pokud by mělo být ustanovení § 553 obč. zák. vykládáno tak, že závazek může být zajištěn i převodem práva osoby od dlužníka odlišné (tzv. třetí osoby), stalo by se zcela nadbytečným následující ustanovení § 554. V daném případě šlo o aplikaci tzv. systematického výkladu, který je právní praxí i teorií běžně přijímán. Nelze přisvědčit žalovanému, že při výkladu jednoho ustanovení zákona nelze přihlížet ke znění a smyslu ostatních ustanovení. Odvolací soud má za to, že okresní soud nepochybil, považoval-li sporné ustanovení za kogentní. Zajištění závazků převodem práva je součástí zvláštního oddílu občanského zákoníku, věnovaného zajištění závazků. Celý tento oddíl týkající se zajištění závazků představuje podle názoru odvolacího soudu úpravu, která je kogentní a od níž se nelze smluvně odchýlit. Tento závěr je soudní judikaturou běžně přijímán např. u zástavního práva jako jednoho z typů zajištění závazků (srov. nález Ústavního soudu, č. j. II ÚS 119/2001, publikovaný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 30, č. 47). Totéž musí podle názoru odvolacího soudu platit i pro jiné zajišťovací instituty, a tedy konkrétně i pro zajištění závazků převodem práva. Závěr o tom, že převedeno může být jen právo dlužníka, nikoliv právo třetí osoby, obsahuje též komentář k občanskému zákoníku (Jehlička, O. – Švestka, J. – Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Páté vydání. Praha, C. H. Beck 1999, str. 566) a vyplývá mimo jiné i z rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež ve svém rozsudku citoval okresní soud (29Cdo 1969/2000). Lze tedy závěrem konstatovat, že proti výkladu, jehož se dovolává žalovaný, stojí vlastní znění zákona, komentář k občanskému zákoníku i rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v obdobné věci. Ze všech uvedených důvodů považoval odvolací soud výklad ustanovení § 553 obč. zák., který zaujal okresní soud, za správný. Bezprostředním důsledkem takového výkladu pak bylo i konečné rozhodnutí ve věci samé, jímž okresní soud určil, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem žalobce je neplatná. Rozhodnutí okresního soudu je proto správné a jako takové bylo odvolacím soudem potvrzeno (§ 219 o. s. ř.), když se odvolací soud ztotožnil i se závěrem okresního soudu, že na žádaném určení byl dán právní zájem. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení úspěšný, a proto by měl právo na náhradu svých nákladů. Žalobce se však při jednání před odvolacím soudem práva na náhradu odvolacích nákladů výslovně vzdal. Odvolací soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků. P o u č e n í : Dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Trutnově dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. v Hradci Králové dne 6. prosince 2005 Předsedkyně senátu: