Obec jako vlastník místní komunikace nemá objektivní odpovědnost za její schůdnost v nezastavěném území obce.

6 26Co 40/2005 U s n e s e n í Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.xxx a soudců JUDr. xxxa Mgr. Ing. xxx ve věci žalobkyně R.G., bytem SRN, zastoupené JUDr. V.T., advokátem, proti žalovanému Městu xxx, zastoupenému JUDr.H.N., advokátkou, o náhradu škody, k odvolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 8. července 2004, č.j. 7C 256/99-203, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným mezitímním rozsudkem rozhodl tak, že co do základu je nárok žalobkyně vůči žalovanému důvodný s tím, že rozhodnutí o jeho výši a o nákladech řízení se ponechává rozsudku konečnému. Vyšel ze zjištění, že dne 30.12.1997 žalobkyně při sestupu od dolní stanice lanovky v obci xxx k centrálnímu parkovišti v xxx utrpěla úraz. Žalobkyně s manželem a dalšími osobami podnikla toho dne odpoledne výlet lanovkou na vrchol hory Sněžka a vracela se zpět kolem 18,30 hodin. V průběhu odpoledne a v podvečer došlo ke změně teploty a cesta, jejíž povrch tvořil předtím měkký sníh, zmrzla a nebyla udržovaná. Jedná se o jedinou přístupovou cestu od stanice lanové dráhy do města. Ve vzdálenosti 150 metrů od dolní stanice lanové dráhy směrem k městu v prudkém ohybu cesty žalobkyně uklouzla, nebyla schopna další chůze a za pomoci jiných osob byla odtažena v sedě až na parkoviště na okraj města. Následně byla ošetřena ve zdravotnickém zařízení xxx, v. o. s. xxx na pracovišti vxxx. Okresní soud dospěl k závěru, že cesta, na které žalobkyně uklouzla je místní komunikací IV. třídy. Měl za to, že není rozhodné, zda příslušný silniční správní úřad o zařazení cesty jako místní komunikace IV. třídy formálně rozhodl, neboť charakter místní komunikace je dán objektivně jejím určením, dopravním významem a stavebně-technickým vybavením. Absence rozhodnutí silničního správního úřadu o zařazení konkrétní komunikace jako místní komunikace, nemůže vést k závěru, že komunikace objektivně vykazující zákonné znaky místní komunikace takovou není. Poté dospěl k závěru, že z hlediska zařazování komunikací do jednotlivých kategorií není relevantní, zda se nacházejí v intravilánu či extravilánu obce. Dospěl k závěru, že za škodu způsobenou závadami ve schůdnosti pozemní komunikace odpovídá vlastník této komunikace ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. a této odpovědnosti se nemůže zprostit tím, že uzavře smlouvu s jiným subjektem, na jejímž základě má sjízdnost či schůdnost pozemní komunikace zajišťovat tento smluvní subjekt. Měl za to, že nemůže být úspěšná ani obrana žalovaného města, že bylo pouze spoluvlastníkem ideálních 51% z celku pozemku. Poškozený je oprávněn domáhat se náhrady škody vůči kterémukoliv ze spoluvlastníků, přičemž je věcí těchto spoluvlastníků, aby se případně následně vyrovnali. Odpovědnost dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích je objektivní odpovědnost a vlastník odpovídá za škodu bez ohledu na to, zda závadu ve schůdnosti zavinil či nikoliv. Žalobkyně v době, kdy směřovala na vrcholek Sněžky použila cestu, jejíž sněhový povrch byl měkký a schůdný. Až v důsledku náhlé změny počasí došlo ke změně povrchu, k jeho umrznutí a k vzniku závady ve schůdnosti, kterou nemohla předvídat. Žalovaná obec na této komunikaci údržbu vůbec neprováděla a začala ji provádět až v pozdějším období prostřednictvím třetí osoby. Na závady ve schůdnosti neupozornila. Za situace, kdy žalovaná obec údržbu, na základě vlastního rozhodnutí vůbec neprováděla, nemůže se dovolávat toho, že provádění údržby nebylo v jejích možnostech. Jestliže žalovaný provozuje lanovou dráhu v atraktivní turistické lokalitě, bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby se na druhé straně dovolával toho, že nebylo v jeho možnostech zajistit schůdnost či zmírnit následky neschůdnosti přístupové komunikace ke stanici lanové dráhy. Žalobkyně po návratu ze Sněžky při použití lanové dráhy neměla jinou možnost bezpečného sestupu do města, snažila se přizpůsobit pohyb na komunikaci aktuální situaci a přesto došlo k pádu a k vzniku zranění. Se zřetelem ke všem uvedeným skutečnostem okresní soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je co do základu dán zcela. Proti rozsudku podalo žalované město včas odvolání. Nesouhlasilo s právními závěry okresního soudu a vytýkalo rovněž okresnímu soudu, že dokazování nebylo doplněno o navržené důkazy. Žalovaná obec předně sporovala závěr okresního soudu o tom, že cesta použitá žalobkyní, že je místní komunikací IV. třídy. Uvedla, že cesta, na které došlo k úrazu není vůbec pozemní komunikací, neboť je určena pouze pro pěší chůzi a ve smyslu § 2 zákona č. 13/1997 Sb. k tomu, aby cesta byla pozemní komunikací, musí být kumulativně naplněny oba zákonné znaky, tedy její určení k užití jak silničními a jinými vozidly, tak i chodci. Navíc zapakoval, že tato cesta nebyla rozhodnutím silničního správního úřadu do sítě místních komunikací zahrnuta. Místo, kde došlo k úrazu žalobkyně je situováno mimo území obce, nejde tedy ani o místní komunikaci ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. Pokud cesta byla pozemní komunikací, jednalo se o účelovou komunikaci, neboť slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí s nejbližší místní komunikací. Rozsah počtu uživatelů účelové komunikace zákon nevymezuje a nebyl předmětem dokazování. Upozornila, že podle § 26 odst. 2 silničního zákona je vyžadována schůdnost jen těch místních komunikací, které jsou umístněny v zastavěném území obce. Schůdnost místních komunikací v extravilánu obce není zákonem vůbec řešena a obec ze zákona nemá povinnost k údržbě těchto komunikací. Proto také byl navržen důkaz k určení, zda místo se nachází v intravilánu nebo extravilánu obce a tento důkaz nebyl okresním soudem připuštěn. Namítala rovněž, že žalobkyně nepřizpůsobila pohyb stavu cesty, pohybovala se v horském prostředí, došlo ke změně počasí a musela se stíženou schůdností cest počítat. Je v rozporu s dobrými mravy, žádat po horských obcích, aby převzaly na sebe odpovědnost za pohyb návštěvníků hor i mimo svá zastavěná území a ošetřovaly nákladně z obecních rozpočtů i horské účelové cesty tam, kde vedou k jednotlivým nemovitostem. Poukazovala rovněž na komisionářskou smlouvu, kterou uzavřela se třetí osobou, a dále na to, že okresní soud neprovedl důkaz obecní vyhláškou a plánem údržby, aniž by vysvětlil proč. Navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žaloba zamítnuta, event. zrušen a věc vrácena okresnímu soudu. Žalobkyně v písemném vyjádření navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Měla za to, že tvrzení o kumulativním naplnění dvou zákonných znaků k závěru, že cesta je pozemní komunikací je nesprávným výkladem zákona. Uvedla, že nerozumí pojmu užívanému žalovanou obcí, která tvrdí, že místo škodné události se nenacházelo “v území obce”. Měla naopak za to, že úraz se jí na území obce stal. Sporná cesta není účelovou komunikací, neslouží pouze k potřebě vlastníků nemovitostí, nejedná se o cestu v uzavřeném prostoru. Je používána veřejností bez omezení, stejně jako stanice lanové dráhy. Odvolací soud rozsudek okresního soudu přezkoumal a to se zřetelem k uplatněným odvolacím důvodům /§ 205 odst. 2 písm. d), g) o.s.ř./ i z důvodů výslovně v odvolání neuvedených /§ 212a odst. 1 a 2 o.s.ř./. Postupoval podle občanského soudního řádu v jeho znění účinném do 31.3.2005 /čl. II bod 2 zákona č. 59/2005 Sb., který s účinností od 1.4.2005 občanský soudní řád novelizoval/. Okresní soud dospěl k závěru o místě a čase úrazového děje. Uzavřel, že dne 30.12.1997 v podvečerní hodině žalobkyně uklouzla na cestě vedoucí od dolní stanice lanové dráhy vedoucí na Sněžku k městu Pec pod Sněžkou a utrpěla úraz. Tento skutkový závěr má oporu v provedeném dokazování a nebyl odvolatelkou zpochybňován. Odvolací soud proto neměl důvod v tomto směru provádět dokazování a měnit skutkový závěr o místě a čase úrazového děje. Okresní soud dále dospěl k závěru, že cesta na které došlo k úrazu žalobkyně je místní komunikací IV. třídy. Uvedl, že je nerozhodné, zda příslušný silniční správní úřad o zařazení cesty jako místní komunikace IV. třídy formálně rozhodl, když měl za to, že charakter místní komunikace je vždy objektivně dán jejím určením, dopravním významem a stavebně-technickým vybavením. Zároveň okresní soud zjistil, že o sporné cestě nebylo vydáno žádné, tj. ani negatorní správní rozhodnutí. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích /dále jen zákona/ o zařazení pozemní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad, na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně-technického vybavení. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že eventuelním rozhodnutím silničního správního úřadu o tom, zda je určitá komunikace zařazena do sítě místních komunikací by byl soud ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř. vázán a musel by z takového rozhodnutí vycházet, aniž by je mohl přezkoumávat. Jestliže by tedy bylo správním úřadem o charakteru komunikace rozhodnuto, soud by byl povinen z takového rozhodnutí bez dalšího vycházet a nebyl by oprávněn posuzovat její charakter sám. V souzené věci však žádné správní rozhodnutí, kterým by byl soud vázán vydáno nebylo. Proto soud mohl otázku, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, posoudit sám /§ 135 odst. 2 věta prvá o.s.ř./. Okresní soud zcela správně při řešení této předběžné otázky vycházel z faktického stavu komunikace. Ve smyslu ustanovení § 2 zákona je pozemní komunikace obecný pojem pro všechny druhy dopravních cest, které jsou užívány silničními nebo jinými vozidly a chodci. Nejde přitom o to, že by pozemní komunikací byla pouze taková dopravní cesta, která umožňuje, aby byla užívána kumulativně vozidly i chodci. Tento závěr žalované obce ze znění ustanovení § 2 zákona nevyplývá a je v přímém rozporu s ustanovením § 6 odst. 3 písm. d) zákona a ustanovení § 3 odst. 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích /dále jen vyhlášky/. Podle § 6 odst. 3 písm. d) zákona je místní komunikace IV. třídy komunikace, která není přístupná provozu silničních motorových vozidel nebo na které je umožněn smíšený provoz. Podle § 3 odst. 4 vyhlášky jsou místními komunikacemi IV. třídy samostatné chodníky, stezky pro pěší, cyklistické stezky, cesty v chatových oblastech, podchody, lávky, schody, pěšiny, zklidněné komunikace, obytné a pěší zóny apod. Cesta, kterou žalobkyně užila vede z centrálního vyasfaltovaného parkoviště umístěného na okraji obce k dolní stanici lanové dráhy vedoucí na Sněžku. Jde o cestu s nezpevněným povrchem, vedoucí volnou krajinou a je určena a také užívána zejména k chůzi blíže nedefinované skupině obyvatel. Neslouží pouze pro potřeby vlastníka nemovitosti – budovy dolní stanice lanové dráhy ke spojení s ostatními pozemními komunikacemi ani pouze k obhospodařování zemědělských či lesních porostů. Nejedná se o účelovou komunikaci podle § 7 zákona, ale jak správně rozhodl okresní soud, jde o místní komunikaci IV. třídy. Odpovědnost žalované obce za vznik škody posoudil okresní soud podle zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, tedy podle speciálního zákona upravující objektivní odpovědnost vlastníků komunikací nebo vlastníků nemovitostí hraničících s pozemní komunikací za škodu, jejíž příčinou byly závady ve sjízdnosti nebo schůdnosti pozemních komunikací. Jestliže příčinou vzniklé škody byla závada ve sjízdnosti, odpovědnost vlastníka místní komunikace je založena bez ohledu na to, že uživatelem komunikace byl chodec. Komunikace, na které došlo k škodné události však neslouží k užití silničními nebo jinými vozidly, když toto tvrzení žalované nebylo žalobkyní zpochybňováno. Pro rozhodnutí o základu nároku proto nebylo rozhodné posouzení sjízdnosti komunikace, ale to, zda příčinou škody byla závada ve schůdnosti a zda za tuto závadu vlastník místní komunikace odpovídá. Okresní soud nepovažoval za rozhodnou tu skutečnost, zda se komunikace nachází v zastavěném území obce či nikoli. Odvolací soud dospěl k závěru, že jde o skutečnost právně relevantní a proto v tomto směru dokazování doplnil. Provedl důkaz kopií mapy katastru nemovitostí, na které je zastavěné území obce i území obce s místem škodné události mimo zastavěné území obce zachyceno. Ze zprávy stavebního úřadu Města Pec pod Sněžkou zjistil, že zastavěné území vyznačené na předložené katastrální mapě je platné a nebylo žádným rozhodnutím nebo na rovinu postaveným opatřením ani schválením územního plánu změněno. Odvolací soud dospěl k závěru, že místo úrazového děje se nenachází v zastavěném územím obce (§ 47a vyhl. č. 104/1997 Sb.). Poté žalobkyně uvedla, že závěr o tom, že škodná událost nastala mimo zastavěné území obce nezpochybňuje. Měla však za to, že tato skutečnost není při posouzení věci relevantní. Podle § 27 odst. 3 zákona je dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škody, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace. Otázku, za co je nutno považovat závadu ve schůdnosti řeší ustanovení § 26 odst. 2 zákona. Podle tohoto ustanovení jsou v zastavěném území obce místní komunikace schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně-technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Odvolací soud je přesvědčen, že existenci odpovědnosti za závadu ve schůdnosti danou v ust. § 27 odst. 3 zákona je nutno vyložit za použití ust. § 26 odst. 2 zákona a to i se zřetelem k znění ust. § 26 odst. 1 zákona. Když v tomto ustanovení zákonodárce definuje sjízdnost místní komunikace bez toho, že by použil termín “zastavěné území obce”. Povinnost pečovat o veřejné komunikace může být obcím uložena jen, pokud odpovídá objektivním poměrům a prostředkům, které obce mají k dispozici a pokud odpovídá rozumnému uspořádání věcí. Od obcí nelze očekávat, že budou schopny splnit povinnost udržovat schůdnost všech pozemních komunikací, které se nacházejí na celém jejich území. Území obce totiž netvoří pouze zastavěné území obce, ale tvoří je jedno nebo více katastrálních území /§ 1 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb./ a může se tak jednat o značně rozsáhlý prostor s hustou sítí místních komunikací IV. třídy, které mají, jako v souzené věci, charakter turistických cest. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že povinnost udržovat pozemní komunikace schůdné a odpovědnost za závadu v jejich schůdnosti je silničním zákonem vlastníku komunikace uložena pouze tam, kde se místní komunikace nachází v zastavěném území obce. Závěr odvolacího soudu vychází i ze systematického uspořádání zákona, když v ust. § 26 zákona jsou definovány pojmy sjízdnost a schůdnost a ty jsou v následujících ustanoveních zákonodárcem použity. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že místo, ve kterém došlo k úrazu je místní komunikací IV. třídy v nezastavěném území obce a není tedy místem, kde je dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za zajištění schůdnosti místní komunikace, dospěl k odlišnému právnímu závěru, než který byl učiněn soudem prvého stupně. Okresní soud totiž naopak dovodil existenci objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace. Odvolací soud je však přesvědčen, že nemohl ve věci rozhodnout konečným rozsudkem a žalobu zamítnout, a to se zřetelem k žalobnímu tvrzení. Žalobkyně mimo jiné také tvrdila, že užila cestu ve velkém rozsahu používanou turisty a dovozovala, že žalované město stíhala rovněž obecná povinnost udržovat tuto cestu ve stavu schopném chůze. Tím, že není dána objektivní odpovědnost žalované obce jako vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona, není vyloučena její obecná odpovědnost za konkrétní porušení právní povinnosti. Tuto obecnou odpovědnost silniční zákon neupravuje. Obecnou odpovědnost založenou na principu zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti a předpoklady odpovědnosti obecné nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit. Z pohledu možného naplnění odpovědnosti žalované obce založené občanským zákoníkem okresní soud věc neposoudil a odvolací soud proto jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nad rámec shora uvedených závěrů odvolací soud uvádí, že samotná skutečnost, že cesta nebyla v době nehody vlastníkem pozemní komunikace udržována, nezakládá jeho objektivní odpovědnost podle silničního zákona, neboť tato odpovědnost je založena nikoli porušením povinnosti provádět zimní údržbu, ale tím, že cesta skutečně vykazovala stav, který tvoří závadu v její schůdnosti. Pokud by tedy škoda vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované provádět zimní údržbu nikoli v příčinné souvislosti se vznikem neschůdnosti cesty, bylo by třeba odpovědnost žalované obce rovněž posoudit podle ustanovení občanského zákoníku, jako obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění. Rozsudek okresního soudu by však nemohl být potvrzen ani v případě, že by odvolací soud zaujal shodný právní závěr, tedy že je dána speciální objektivní odpovědnost vlastníka místní komunikace ve smyslu § 27 odst. 3 zákona. Rozhodnutí o právním základu sporu je totiž v první řadě rozhodnutím o skutkovém základu sporu, kterým je uplatněný nárok charakterizován a z něhož jediného se právní posouzení základu může odvíjet. Rozsudek soudu prvého stupně však žádná skutková zjištění vymezující následek škodné události neobsahuje. Okresní soud tedy nedospěl k závěru, jaké poškození zdraví v důsledku pádu na komunikaci žalobkyně utrpěla a nezabýval se ani tím, zda tvrzené následky jsou v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. V tomto směru je nutno upozornit na obranu žalované obce, která namítala, že škoda vznikla žalobkyni proto, že jí byla poskytnuta neodborná první pomoc a léčení úrazu bylo neadekvátní. Přitom mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o základu věci a základem věci je třeba rozumět posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. Při vydání mezitímního rozsudku je proto třeba se vypořádat i s námitkou promlčení, která v souzené věci byla žalovanou vznesena, i s případným spoluzaviněním poškozeného na vzniku škody a zejména také s dalším předpokladem odpovědnosti za škodu a tj. s příčinnou souvislostí mezi škodnou událostí a škodou. Pro úplnost odvolací soud na závěr uvádí, že se naopak ztotožnil se závěry okresního soudu o námitce žalované obce, dle které byla pouze spoluvlastníkem pozemku přes který cesta vede a údržbou cesty pověřila třetí osobu. Na správné závěry okresního soudu uvedené ve 4 odst. strany čtyři a prvém odst. strany pět odůvodnění jeho rozsudku proto odkazuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 5. května 2005