Strážníkům městské police náleží od 1. července 2000 platový tarif zvýšený o částku, která odpovídá 25 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je strážník zařazen.

26Co 575/2004 Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce J.H., zastoupeného Odborovým svazem xxx, proti žalovanému Městu xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátem, o zaplacení 43.330,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 12.května 2004, č.j. 11C 68/2001-114, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 37.920,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 22.870,- Kč od 13.6.2001 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 15.050,- Kč od 12.5.2004 do zaplacení, p o t v r z u j e . II. V části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 5.410,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 13.6.2001 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení se rozsudek okresního soudu z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobci 43.330,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 28.280,- Kč za dobu od 13.6.2001 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 15.050,- Kč za dobu od 12.5.2004 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení 3.064,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Předmětem žaloby byl mzdový nárok žalobce, který požadoval zaplatit zvýšený platový tarif za dobu od 1.7.2000 do 31.12.2001. Okresní soud zjistil, že žalobce pracuje u žalované obce na základě pracovní smlouvy ze dne 1.12.1994 jako strážník městské policie. Městská policie byla útvarem řízeným starostou a s účinností od 13.6.2001 jde o samostatnou organizační složku obce. Dále se zabýval výkladem ust. § 73 odst.2 zákoníku práce (v znění jeho novely provedené s účinností od 1.7.2000 zákonem č. 155/2000 Sb.). Uzavřel, že zde užitý pojem “zaměstnanci orgánů územních samosprávních celků” nelze vyložit za pomoci ust. § 6 odst. 2 nařízení vlády č.253/1992 Sb. ve znění nař.vl. č.454/2000 Sb., neboť v něm došlo k překročení zákonného zmocnění, které bylo vládě dáno k vydání tohoto prováděcího předpisu. Dospěl však k závěru, že nárok žalobci náleží jako zaměstnanci, kterému ust. § 73 odst. 2 až 4 zákoníku práce ukládá větší rozsah základních povinností a omezení než jiným zaměstnancům. Uvedl, že při striktním gramatickém výkladu tohoto novelizovaného ustanovení by se nárok na zvýšení mzdového tarifu nemohl vztahovat na žádného zaměstnance obce. Orgány obce totiž nemají právní subjektivitu a nemohou tedy být zaměstnavateli. Měl však za to, že v daném případě se nelze spokojit pouze s gramatickým výkladem zákonného ustanovení. To je třeba ve věci aplikovat a při jeho výkladu vyjít i ze smyslu právní úpravy a z úmyslu zákonodárce. Ustanovení § 73 odst. 2 zákoníku práce obecně vymezuje okruh zaměstnanců, kterým je ukládán vyšší rozsah povinností a kteří jsou ve zvýšené míře omezeni. Platové předpisy pak zvýšený rozsah povinností i omezení kompenzují platovým zvýhodněním. Je proto nutno dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo zahrnout do okruhu osob se zvýšenými povinnostmi a zvýšenými omezeními i určitý okruh zaměstnanců jednotek územní samosprávy. Posouzení otázky, zda režim ust. § 73 odst. 2 zákoníku práce a na toto ustanovení navazující platové předpisy dopadá na toho kterého konkrétního zaměstnance obce, je věcí interpretační činnosti soudu. Soud vyslovil přesvědčení, že při posouzení toho, zda nárok zaměstnance na zvýšený platový tarif je dán, nesmí být vycházeno pouze z postavení zaměstnance v rámci organizačního uspořádání zaměstnavatele. Takové hledisko by vedlo k tomu, že by bylo rozdílné platové postavení pracovníků zařazených ve stejné funkci u různých zaměstnavatelů a i k tomu, že by se mohlo měnit platové postavení zaměstnance u téhož zaměstnavatele pouze v návaznosti na změny organizačního uspořádání jeho zaměstnavatele. Takový výklad by vedl k porušení ústavního principu rovnosti i k porušení obecných výsad zákoníku práce, přičemž odkázal na článek 1 Listiny základních práv a svobod a § 7 odst. 2 zákoníku práce. Se zřetelem k tomu okresní soud dovodil, že při určení okruhu oprávněných zaměstnanců je třeba vycházet z toho, zda lze na ně vzhledem k jejich pracovní činnosti klást zvýšené požadavky a požadovat po nich, aby snášeli zvýšená omezení. Vyšel přitom ze zjištění, že náplň činnosti u žalobce se nezměnila ani poté, kdy byla městská policie formálně ze struktury městského úřadu vyňata. Upozornil, že strážníci městské policie rozhodují o právech a povinnostech občanů a lze po nich nepochybně požadovat, aby si počínali nestranně, aby zachovávali mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se v rámci své činnosti dozvědí, aby nepřijímali dary a aby se zdrželi všeho, čím by mohlo dojít ke střetu veřejných a osobních zájmů. Uzavřel proto, že strážník městské policie je zaměstnancem, na něhož jsou důvodně kladeny zvýšené požadavky i omezení a vznikl mu proto i nárok na zvýšený platový tarif. Měl za to, že tento jeho závěr je podporován i současným zněním ustanovení § 73 odst. 2 zákoníku práce (s účinností od 1.1.2003 novelizován tak, že mezi zde uvedené zaměstnance patří i zaměstnanci zařazeni v obecní policii). Výše žalobcem požadovaných doplatků odpovídající 25 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, v níž byl zařazen tak, jak byla vymezena v žalobě, byla dle okresního soudu mezi účastníky nesporná. Okresní soud proto vycházel z toho, že žalovaný dluží žalobci za 6 měsíců od července 2000 do prosince 2000 po 2.020,- Kč, celkem 12.120,- Kč a za 12 měsíců od ledna do prosince 2001 po 2.150,- Kč, celkem 25.800,- Kč. Soud konečně žalobci přiznal i částku 5.500,- Kč, tj. částku, o kterou se “ příjem žalobce snížil v důsledku použití nesprávného průměrného výdělku na náhradě platu (za dovolenou, svátek) a na příplatcích (za noční práci, a práci ve volných dnech)”. Žalobci přiznal i úrok z prodlení v jím požadovaných sazbách. Ty dle okresního soudu odpovídají nařízení vlády č. 142/1994 Sb. k prvému dni prodlení se zaplacením jednotlivých dlužných plateb. O povinnosti nahradit žalobci náklady řízení rozhodl okresní soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Proti rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Namítl, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, pokud jde o nárok ve výši 5.500,- Kč a dále pak měl za to, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá co do základu nároku na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o.s.ř.). Popřel, že by nárok ve výši 5.500,- Kč uznal. Soud neměl pro své závěry o přiznání částky 5.500,- Kč potřebná skutková zjištění, když sama žaloba v této části od počátku vykazovala vady spočívající v neúplném skutkovém tvrzení. Zopakoval svůj právní názor, dle kterého žalobci mohl vzniknout nárok na zvýšení platového tarifu pouze v případě, že by byl v období od 1.7.2000 do 31.12.2000 zaměstnancem orgánu územního samosprávního celku a v období od 1.1.2001 do 31.12.2001 zaměstnancem zaměstnavatele uvedeného v § 73 odst. 2 zákoníku práce nebo zaměstnancem územního samosprávního celku v orgánu nebo v organizační složce územního samosprávního celku uvedeného v § 73 odst. 2 zákoníku práce. Takto soud prvého stupně nárok žalobce neposoudil, když měl za to, že lze bez dalšího žalobce považovat za zaměstnance, který je zahrnut do okruhu zaměstnanců dotčených rozšířenými povinnostmi a omezeními a to zejména s ohledem na náplň a charakter jeho práce. S takto rozšířenou interpretací zákona nesouhlasil. Dle jeho názoru bylo úmyslem zákonodárce vymezení okruhu zaměstnanců dotčených katalogem rozšířených povinností a omezeních tak, že se jedná o zaměstnance obce, kteří vykonávají pracovní činnost přímo v některém z orgánu obce. Pokud by úmyslem zákonodárce bylo uvedeným ustanovením vázat i další zaměstnance než ty, kteří vykonávají práci v orgánech územních samosprávních celků, volil by zřejmě formulaci “zaměstnanci územních samosprávných celků”, případně “zaměstnanci orgánů územních samosprávných celků a subjektů, které jsou územně samosprávným celkem založeny či zřízeny”. Městská policie byla u žalované obce zřízena jako samostatný útvar v roce 1992. Žalobce jako zaměstnanec vykonával pracovní činnost v tomto samostatném útvaru a nikoliv v některém z taxativně určených orgánů obce. Dle názoru žalovaného proto na žalobce úprava daná ustanovením § 73 odst. 2 – 4 zákoníku práce nedopadala. Navrhl proto, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žaloba byla zamítnuta. Žalobce navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl potvrzen. V průběhu odvolacího řízení k výzvě odvolacího soudu doplnil skutková tvrzení ohledně požadovaného nároku na mzdu za výkon noční práce a práce v sobotu a v neděli v souzeném období a nároku na náhradu mzdy za dovolenou a svátek v souzeném období. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu se zřetelem k uplatněným odvolacím důvodům (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o.s.ř.) i z důvodů v odvolání výslovně neuvedených (§ 212a odst. 1, 2 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je přípustné a zčásti je rovněž důvodné. Žalobce požaduje doplatek mzdy a zaplacení náhrady mzdy za dobu od 1.7.2000 do 31.12.2002 a jeho nárok je proto třeba i v současné době posoudit podle v té době účinných právních předpisů tj., podle z.č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č.88/1968 Sb., č.153/1969 Sb., č.100/1970 Sb., č.20/1975 Sb., č.72/1982 Sb., č.11/1984 Sb., č.22/1985 Sb., č.52/1987 Sb., č.98/1987 Sb., č.188/1988 Sb., č.3/1991 Sb., č.297/1991 Sb., č.231/1987 Sb., č.264/1992 Sb., č.590/1992Sb., č.37/1993 Sb., č.74/1994 Sb., č.118/1995 Sb., č.287/1995 Sb., č.138/1996 Sb., č.167/1999 Sb., č.225/1999 Sb., č.29/2000 Sb., č.155/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném od 1.7.2000. Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalobce pracoval ve sporném období (od 1.7.200 do 31.12.2001) jako strážník městské policie žalované obce. Pro výpočet mzdy byl zařazen do 6.platové třídy. Městská policie byla zřízena žalovanou obcí jako útvar zařazený do útvaru starosty a řízený starostou obce. S účinností od 13.6.2001 byla na základě rozhodnutí městské rady zřízena jako samostatný útvar, který není součástí městského úřadu. Žalovaná obec platila v celém zažalovaném období žalobci mzdu, jejíž základní mzdový tarif nebyl zvýšen o 25 %. Podstatou sporu se stalo to, zda v důsledku novely ustanovení § 73 zákoníku práce provedené s účinností od 1.7.2000 zákonem č. 155/2000 Sb. vznikl žalobci nárok na 25% zvýšení mzdového tarifu. V ust. § 73 odst.2 zákoníku práce přitom nejsou zaměstnanci územních samosprávních celků zařazeni do obecní policie výslovně uvedeni (na rozdíl od znění tohoto ustanovení účinném od 1.1.2003- srovnej novelu zákoníku práce provedenou z.č. 311/2002 Sb.). Postavení obecní policie nebylo v právním řádu do 11.11.2000 nijak definováno. Až s účinností od 12.11.2000 (§ 15 odst.4 z.č. 128/2000 Sb. o obcích) se obecní policie stala organizační složkou obce a od 1.1.2003 ( z.č. 311/2002 Sb.) orgánem obce. Zákonodárce až tímto posledním jmenovaným předpisem jednoznačně definoval postavení obecní policie, čímž nejen odstranil její dosavadní nejisté právní postavení, ale vyřešil do budoucna i daný spor, tj. výklad znění právního předpisu, který dosud nejednoznačně řešil otázku nároku strážníků obecní policie na 25 % příplatek k platu. S okresním soudem lze souhlasit, že výklad žalované, dle které po novele ust. § 73 odst.2 zákoníku práce nedošlo vložením slov “orgánů územních samosprávních celků” k založení mzdového nároku žádnému zaměstnanci obce, protože orgán obce nemá právní objektivitu a nemůže být v postavení zaměstnavatele, nelze považovat za správný. Smyslem novely ust. § 73 odst.2 zákoníku práce provedené z.č. 155/2000 Sb. jistě nebylo “nezaložit” nárok nikomu.Taková formální interpretace právního předpisu by znamenala odmítnutí vůle zákonodárce a ve svém důsledku odmítnutí spravedlnosti. Při výkladu právního předpisu totiž soud vychází nejen z vlastního textu normy, ale i ze situace, v níž byla norma vydána. S výkladem dané normy provedené okresním soudem výkladem použitého slovního znění s ohledem na obsah vůle zákonodárce se odvolací soud zcela ztotožňuje a na jeho podrobné, obsáhlé a přesvědčivé odůvodnění týkající se základu nároku odkazuje. Obecní policii byla nesporně svěřena pravomoc orgánu územního samosprávního celku a při absenci předpisu, který by postavení obecní policie jednoznačně definoval, je nutno dospět k závěru, že fakticky měla charakter orgánu územního samosprávního celku a povinnosti obsažené v ust. § 73 odst.2 zákoníku práce se na strážníka obecní policie vztahovaly. Podle § 205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř. je odvolání přípustné, jestliže soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Tento odvolací důvod směrovaný žalovaným proti té části rozsudku okresního soudu, jíž byl žalobci přiznán nárok na zaplacení částky “5.500,- Kč”, je dán. Podle § 120 odst.4 o.s.ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak musela být objasňována dokazováním. Právní posouzení věci nemůže být předmětem shodného tvrzení účastníků. Závěr o tom, jak vysoká měla být mzda žalobce zvýšená o 25 % , ev. jak vysoká měla být náhrada mzdy za svátky a dovolenou a jak vysoká měla být mzda žalobce za práci přesčas, není závěrem skutkovým, ale právním. Lze proto přisvědčit žalovanému, že není možné, aby soud při úvaze o výši mzdového nároku vyšel ze shodných skutkových tvrzení účastníků dle § 120 odst. 4 o.s.ř. V tomto směru zůstala žaloba žalobce neúplná, neboť neobsahovala vylíčení všech rozhodných skutečností. V žalobě není uvedeno, kdy žalobce odvedl práci přesčas, ev. pracoval v sobotu a v neděli. Neobsahuje tvrzení o tom, kdy čerpal dovolenou, jak dlouho. Tato absence skutkových tvrzení brání tomu, aby o jeho nároku v této části věci bylo rozhodnuto. Okresní soud pochybil, nepostupoval-li podle § 43 o.s.ř. a nevyzval-li žalobce k odstranění vad žaloby. K výzvě odvolacího soudu žalobce v průběhu odvolacího řízení předložil tabulky, jimž dokládá výpočet zažalovaného nároku a jimiž zřejmě absenci podstatných skutkových tvrzení odstranil. O tomto nároku však nemůže rozhodnout odvolací soud, neboť by se dostal do postavení soudu prvního stupně a proto v této části byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Odvolací soud upozorňuje, že žalobce v žalobě mimo jiné požadoval mzdu, ev. náhradu mzdy ve výši 500,- Kč měsíčně za celé sporné období. V žalobním petitu požadoval zaplacení částky 28.280,- Kč, tj o 90,- Kč méně, než kolik by činil součet jeho jednotlivých nároků. Protože žalobci nesporně vznikl nárok na zaplacení částky 37.920,- Kč (jak bude vysvětleno níže) byl rozsudek okresního soudu jako nepřezkoumatelný zrušen pouze v té jeho části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 5.410,- Kč. Závěry uvedené shora o tom, že soud nemůže ve smyslu ustanovení § 120 odst.4 o.s.ř. vzít za svá skutková zjištění shodná prohlášení účastníků o tom, kolik činí tarifní zvýšená mzda, kterou měl žalovaný poskytovat žalobci, platí i o dalším uplatněném nároku. V tomto směru okresní soud sice uvedl, že vycházel ze shodných tvrzení účastníků o výši doplatků, ale zároveň uvedl i způsob výpočtu tohoto nároku a jeho rozhodnutí proto není nepřezkoumatelné. Odvolací soud pro úplnost k výši přisouzeného nároku uvádí následující. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce byl zařazen do 6.platové třídy. Ta dle nař.vl. 253/1992 Sb. ve dvanáctém platovém stupni (tedy nejvyšším platovém stupni) v době od 1.7.2000 do 31.12.2000 činila 8 080,-Kč a v době od 1.1.2001 do 31.12.2001 činila 8 570,-Kč. Zvýšený tarif o 25 % z částky 8 080,-Kč činí 2 020,-Kč a z částky 8 570,-Kč činí 2 150,-Kč, jak správně uvedl soud 1.stupně. Za dobu od 1.7.2000 do 31.12.2000 proto nárok na zvýšený mzdový tarif o 25 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které byl žalobce zařazen činí 12 120,-Kč ( 6 x 2 020,-) a za dobu od 1.1.2001 do 13.12.2001 činí 25 800,-Kč ( 12 x 2 150,-Kč). Žalovaný přitom netvrdil a neprokazoval, že by ve sporném období žalobce práci skutečně nevykonával. Se zřetelem ke všem shora uvedeným závěrům odvolací soud rozsudek okresního soudu v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 37.920,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 22.870,- Kč od 13.6.2001 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 15.050,- Kč od 12.5.2004 do zaplacení, potvrdil ( § 219 o.s.ř.). V dalším řízení okresní soud zjistí, zda na základě předložených tabulek výpočtu zažalovaného nároku lze učinit závěr o tom, v jakou dobu žalobce vykonal práci přesčas, noční práci, event. práci v sobotu a v neděli a za jakou dobu byla čerpána náhrada mzdy za dovolenou a svátek. Dospěje-li k závěru, že předloženými tabulkami byla vada žaloby odstraněna, o nároku rozhodne. Výši přiznaného nároku přitom přezkoumatelným způsobem odůvodní. Bude-li mít za to, že skutková tvrzení rozhodná pro závěr o výši nároku jsou neúplná, žalobce opakovaně postupem podle § 43 o.s.ř. vyzve k odstranění vad žaloby. V novém rozhodnutí rozhodne opakovaně i o nákladech řízení. P o u č e n í : Proti výroku I není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu se sídlem v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v xxx, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proti výroku II není přípustné dovolání. V xxx dne 27. ledna 2005