V případě, že vyklizení bytu je vázáno na zajištění bytové náhrady, je posledním dnem lhůty k vyklizení bytu dle § 712a) ObčZ nikoli den vyklizení bytu, ale den, jímž uplyne soudem stanovená lhůta počítaná ode dne, kdy bylo bývalému nájemci oznámeno zajištění odpovídající bytové náhrady. Po uplynutí této lhůty je bývalý nájemce povinen poskytnout peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, které získal užíváním bytu bez právního důvodu (§ 451 odst. 2, § 458 odst. 1 ObčZ) příslušenstvím této náhrady jsou úroky z prodlení a nikoli poplatek z prodlení.

R o z s u d e k 26Co 605/2004-40 Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. Ing.xxx ve věci žalobce Město xxx, zast. JUDr. B.M., advokátkou, proti žalovanému Z.H., zast. J.S., vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v xxx jako opatrovníkem, o zaplacení 123.467,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v xxx č.j. 7C 214/2004-30 ze dne 8.10. 2004, takto: I Rozsudek okresního soudu se ve výroku II m ě n í tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 2 % úrok z prodlení z částky 123.467,- Kč od 1. 10. 2003 do zaplacení. II Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem 27.970,- Kč a náklady odvolacího řízení 450,- Kč, to vše k rukám zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výrokem I napadeného rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 123.467,- Kč jako bezdůvodné obohacení ve výši nájemného a úhrad za služby poskytované s užíváním bytu, které by žalovaný byl povinen platit v postavení nájemce jím užívaného bytu ve vlastnictví žalobce. Tuto část rozhodnutí opřel o ustanovení § 712a obč. zák., když právo nájmu skončilo žalovanému 31. 10. 1996 a v bytě měl právo bydlet do zajištění náhradního bytu. Výrokem II však nevyhověl návrhu žalobce, aby v této částce byl přiznán i 2 % úrok z prodlení, neboť dospěl k závěru, že byť žalobce vyrozuměl v březnu 1998 žalovaného o zajištění bytové náhrady, pouhé zajištění bytové náhrady a následné uplynutí soudem stanovené lhůty k vyklizení nemůže být považováno za naplnění podmínek, za kterých na poměry uživatele bytu ustanovení § 712a obč. zák. přestane dopadat. Ke splnění povinnosti byt vyklidit dojde až realizací výkonu rozhodnutí, přičemž teprve v okamžiku vyklizení bytu stanovená lhůta k vyklizení fakticky přestane běžet. Jiný výklad by podle okresního soudu neměl logiku, protože by ve své podstatě znamenal, že se osoba, jež ve lhůtě k vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady byt nevyklidí, ocitne v příznivějším postavení než osoba, která prozatím na zajištění bytové náhrady čeká. Na poměry žalovaného tudíž dopadalo ustanovení § 712a obč. zák. i po březnu 1998 a příslušenstvím dlužné částky není úrok z prodlení, ale poplatek z prodlení dle § 697 obč. zák. Žalobce ve včasném odvolání proti výroku II rozsudku nesouhlasil se závěrem okresního soudu ohledně počítání běhu lhůty pro vyklizení zakotvené v § 712a obč. zák. Podle jeho přesvědčení zde stanovenou lhůtu k vyklizení není možno ztotožňovat se lhůtou, v níž skutečně k vyklizení dojde, ale je nezbytné ho vykládat tak, že “právo na bydlení” má nájemník pouze do uplynutí lhůty pro vyklizení stanovené soudem, která zpravidla běží ode dne zajištění příslušné bytové náhrady, případně ode dne právní moci rozsudku v případech, kdy není bytová náhrada zajišťována. Takový výklad se opírá přímo o znění citovaného ustanovení. Okresnímu soudu je možno přisvědčit v tom, že postavení bývalého nájemního ve vztahu k příslušenství pohledávky se takovýmto výkladem zlepšuje, na druhé straně však již není povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající nájemnému a bývalý pronajímatel se může domáhat bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého a nikoliv regulovaného nájemného, což naopak bude zpravidla pro “bývalého nájemníka” znamenat po uplynutí lhůty pro vyklizení nevýhodnější postavení. Opatrovnice žalovaného se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila a k jednání před odvolacím soudem se nedostavila. Odvolání žalobce obsahuje způsobilý odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadenou část prvoinstančního rozhodnutí včetně jemu předcházejícího řízení. Odvolání shledal opodstatněným. Odvolací soud se shoduje s právním názorem žalobce, že doba, na niž lze ve vztahu pronajímatele a bývalého nájemce bytu vztáhnout ust. § 712a obč. zák., končí nikoli faktickým vyklizením bytu, ale že “posledním dnem lhůty k vyklizení bytu” je třeba chápat den, v němž uplyne soudem stanovená lhůta k vyklizení vázající se buď na právní moc rozsudku o vyklizení bez zajištění bytové náhrady nebo na oznámení pronajímatele, že bývalému nájemci rozhodnutím stanovenou bytovou náhradu zajistil. Ve shodě s odvolatelem je přesvědčen, že slovní formulace předmětného ustanovení připouští pouze takovýto jazykový výklad a shodný závěr je možno učinit i jejím logickým výkladem. Cílem doplnění zmíněného ustanovení do dosavadní právní úpravy bylo zákonné zajištění ochrany “práva na bydlení” bývalého nájemce bytu do doby, než uplyne lhůta k vyklizení, která bývá ve většině případů stanovena soudním rozhodnutím vydaným v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebo v řízení o vyklizení. Rozhodnutí soudu vždy váže konec této lhůty na konkrétní právní skutečnost, jíž je buď právní moc rozhodnutí nebo zajištění v něm stanovené bytové náhrady, jak tomu bylo v přezkoumávané věci. Právní názor okresního soudu, že k uplynutí lhůty k vyklizení bytu dochází až realizací výkonu rozhodnutí, tedy nemá v ustanovení § 712a obč. zák. žádnou jazykovým ani logickým výkladem dovoditelnou oporu. Navíc by stavěl pronajímatele do podstatně nevýhodnějšího postavení za situace, kdy bývalý nájemce bytu nehodlá rozhodnutí soudu po splnění povinnosti pronajímatele zajistit mu bytovou náhradu respektovat. Okolnost, že pronajímatel splnil povinnost zajistit bývalému nájemci bytovou náhradu stanovenou soudním rozhodnutím, proto nesporně musí vést k takovému důsledku, že po uplynutí lhůty k vyklizení, počítané od okamžiku zajištění odpovídající bytové náhrady, bývalý nájemce ztrácí ochranu nerušeného užívání bytu, s nímž je spojena povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného sjednaného za trvání nájemního vztahu, ale dostává se do postavení osoby, jež v bytě bydlí bez jakéhokoliv právního důvodu. Tato změna jejího právního postavení je spojena se vznikem povinnosti platit z titulu bezdůvodného obohacení za užívání bytu částky ve výši odpovídající tzv. tržnímu nájemnému. Příslušenstvím takovéto pohledávky bývalého pronajímatele pak logicky není poplatek z prodlení stanovený dle § 697 obč. zák., ale úrok z prodlení, opírající se o § 517 odst. 2 obč. zák. Bylo-li tedy v přezkoumávané věci žalobcem doloženo, že žalovaný byl o zajištění náhradního bytu písemně informován v březnu 1998, přičemž náhrada za užívání bytu je žádána za období od listopadu 2000 do března 2003, uplatněný nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, k němuž jako příslušenství náleží úrok z prodlení stanovený dle § 517 odst. 2 obč. zák. Jestliže žalobce požadoval úrok z prodlení až od 1.10. 2003 a jeho výši stanovil sazbou 2 %, vzhledem k vývoji úrokových sazeb v období od října 2000 do března 2003, za něž bylo bezdůvodné obohacení žádáno, je možno žalobě o příslušenství pohledávky s odkazem na § 517 odst. 2 ve spojení s § 1 nař. vlády č. 142/1994 Sb. plně vyhovět, neboť je žádáno za kratší dobu a v nižší sazbě, než na jaké by měl žalobce nárok. Pro úplnost odvolací soud dodává, že závěr shora by samozřejmě neobstál za situace, kdy by žalobcem zajištěná bytová náhrada neodpovídala jejímu typu stanovenému soudním rozhodnutím a podmínkám kladeným na ni v § 712 odst. 2 věta prvá obč. zák. V přezkoumávané věci však bylo žalobcem doloženo, že žalovanému zajistil náhradní byt, a žalovaný obranu, že by tento byt neumožňoval lidsky důstojné bydlení pro něho a členy jeho rodiny, neuplatnil. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci vedle již pravomocně přiznaného základu nároku též 2 % úrok z prodlení z něho za období od 1. 10. 2003 do zaplacení. Současně s částečnou změnou prvoinstančního rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem. Vzhledem k plnému úspěchu ve sporu byla žalobci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznána náhrada soudního poplatku 4.940,- Kč a paušální odměna za zastoupení ve výši 23.030,- Kč stanovená dle vyhl. č. 484/2000 Sb. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Sazba odměny zástupce žalobce za řízení činí dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. 750,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát učinil v odvolacím řízení pouze jediný úkon právní služby, byla tato sazba odměny snížena o 50 % na 375,- Kč a v souvislosti s tímto úkonem k ní byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Určení platebního místa náhrady nákladů řízení se opírá o § 149 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V xxx dne 10. března 2005