Pravomocné usnesení o určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví v řízení o dědictví (§ 175o odst. 1 OSŘ) není rozhodnutím o věci samé, a proto je žaloba na obnovu řízení jen proti němu nepřípustná.

17Co 156/2006-281 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxxx a soudců xxx a xxx o žalobě žalobce V.D., narozeného xxx , bytem v xxx, zastoupeného xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovaným 1) Ing. D.D., narozené xxx , bytem xxx, 2) D.D., narozené xxx , bytem tamtéž, 3) D.D., narozené xxx , bytem tamtéž, zastoupeným xxx, advokátem se sídlem xxx, a 4) R.U., narozenému xxx , bytem v xxx, na obnovu řízení ve věci projednání dědictví po V.D., narozeném xxx, naposledy bytem xxx, zemřelém xxx 2003, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v N z 21.února 2006, č.j. D 1294/2003-251, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se p o t v r z u j e . II. V.D. je povinen zaplatit Ing. D.D., D.D. a D.D. k rukám jejich advokáta náhradu nákladů odvolacího řízení každé po 2.417,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. V.D. a R.U. vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemají. O d ů v o d n ě n í Shora označeným usnesením okresní soud žalobu na obnovu daného dědického řízení zamítl (výrok I) a uložil žalobci, aby Ing. D.D., D.D. a D.D. nahradil k rukám jejich advokáta náklady řízení v úhrnné výši 7.229,- Kč (výrok II). V odůvodnění vyložil, že žaloba sice byla podána včas (usnesení, kterým bylo dědické řízení ukončeno, nabylo právní moci 5.listopadu 2004, žalobce se o uplatňovaném důvodu obnovy dověděl 19.září 2005 a žalobu podal 9.listopadu téhož roku; § 233 o.s.ř.), avšak není důvodná (§ 228, § 235e odst. 1 o.s.ř). Tvrzenou skutečnost, že prý obvyklá cena jednoho z děděných pozemků – pozemku par. č. 166/2 v katastrálním území xxx – nepředstavuje znalcem odhadnutých 1,505.000,- Kč, ale - vzhledem k tomu, že ve skutečnosti pro výstavbu rodinného domu administrativně určen není a v územním plánu obce takto zařazen nikdy nebyl – řádově nižší (nejde o znalcem uváděných 300,- Kč za 1 m2 , nýbrž, odhadem, o 20 až 25,- Kč za 1 m2 ), mohl žalobce uplatnit už v prvostupňovém řízení. S tehdy pořízeným znaleckým posudkem se mohl podrobně seznámit a k tomu, že tak neučinil, v jeho prospěch přihlížet nelze. Navíc žalobcem doložená okolnost, že pozemek nikdy nebyl veden jako stavební parcela, podle okresního soudu ještě neznamená, že se na něm nedá za žádných okolností stavět, a správnost znaleckého posudku jí tedy vyloučena není. Ostatně sám žalobce již podal žádost o schválení příslušné změny územního plánu. Shrnuto – nebyl podán žádný důkaz, že v průběhu dědického řízení bylo vyloučeno na předmětném pozemku stavět a že jeho cena byla skutečně nižší, než jakou znalec odhadl. Nákladový výrok soud prvního stupně odůvodnil výsledkem řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a konstatováním, že základní náhradu odměny advokáta 4.500,- Kč je v daném případě třeba zvýšit o 20 % (§ 10 odst. 1, § 17 odst. 2 vyhl. MS ČR č. 484/2000 Sb.) a že vedle ní je žalobce povinen nahradit i režijní výdaje advokáta 9 x 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. MS ČR č. 177/1996 Sb.) a daň, kterou advokát z takto vypočtené náhrady odvede (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Doplnil, že R.U. žádnou náhradu nákladů nepožadoval. Proti tomuto usnesení se žalobce odvolal a navrhl jeho změnu v ten smysl, že se obnova povoluje. Zopakoval, že podle jeho přesvědčení znalec při vypracovávání svého posudku porušil zákon, jmenovitě § 9 zákona č. 151/1997 Sb., a dále také § 47 odst. 5 vyhl. č. 540/2002 Sb. Okresnímu soudu vytkl, že při svém rozhodování pominul ust. § 228 odst. 2 o.s.ř., když prý přece na dohodu o vypořádání dědictví je třeba hledět jako na soudní smír. Výrok dědického soudu o ceně dědictví, vycházející z nesprávného posudku, měl pro obsah následně uzavřené dohody podstatný význam. V době jejího schválení předmětný pozemek mezi pozemky určené pro výstavu rodinných domů zkrátka zařazen nebyl. Že byla nyní podána žádost o schválení změny územního plánu, není podle žalobce důležité. Přičítat mu k tíži, že v průběhu dědického řízení nenavrhl revizní znalecký posudek, je podle něj nepřiměřené. Rozpoznat chybnost znaleckého posudku přece nedokázal ani okresní soud. Při odvolacím jednání pak žalobce doplnil, že jeho žaloba směřuje jak proti usnesení okresního soudu z 23.dubna 2004, č.j. D 1294/2003-185, a to konkrétně proti jeho výroku II o určení ceny dědictví, tak i proti usnesení z 11.října 2004, č.j. D 1294/2003-199, o schválení dohody účastníků o vypořádání dědictví. Vysvětloval, že snížení ceny dědictví pokládá za rozhodnutí pro sebe příznivější a že v případě uznání jeho argumentace by muselo být na dohodu o vypořádání dědictví nahlíženo jako na úkon neplatný a nové vypořádání by pro něj muselo být rovněž výhodnější. Odkázal i na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22Cdo 2347/2003. Ing. D.D., D.D. a D.D. navrhly rozhodnutí okresního soudu potvrdit. Znalec podle jejich názoru dospěl k závěrům správným a nikoho v omyl neuvedl. Za přiléhavý měly závěr okresního soudu, že žalobce opak ničím neprokazuje a že i kdyby měl pravdu, mohl a měl uváděnou skutečnost uplatnit už v dědickém řízení. Nadto zdůraznily, že uzavřenou dohodou o vypořádání dědictví, na niž každý z nich přistoupil zcela svobodně, jsou účastníci tak jako tak vázáni. Při odvolacím jednání pak především předložily dobrozdání realitní kanceláře, že je žalobcem zpochybňovaná tržní cena pozemku správná, a obdobně vyznívající vyjádření další realitní kanceláře, a dále podotkly, že na pozemcích sousedních se již začalo stavět, k čemuž prý stačila úspěšná žádost o vynětí příslušné parcely ze zemědělského půdního fondu. R.U. se ztotožnil se stanoviskem odvolatele. Přednesl, že se pokusil pozemek prodat za 300,- Kč za m2, ale neměl úspěch. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.), krajský soud napadené usnesení přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Každá žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, tedy nástrojem kvalifikované kritiky konkrétního soudního rozhodnutí. V odvolacím řízení žalobce upřesnil, proti kterým rozhodnutím a v jakém rozsahu svou žalobou vlastně brojí (ač měl toto vymezení učinit součástí samotné žaloby – viz § 232 odst. 1 o.s.ř.). Důvodem k jejímu zamítnutí v té části, v níž směřuje proti výroku II usnesení okresního soudu č.j. D 1294/2003-185 (tedy proti rozhodnutí o obvyklé ceně zůstavitelova majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví), je pak bez dalšího již okolnost, že tento výrok není rozhodnutím o věci samé a žaloba na obnovu řízení proti němu je tedy nepřípustná (srovnej § 228 odst. 1, část věty před středníkem, odst. 2 téhož ustanovení, § 235e odst. 1 o.s.ř.). Tento výrok nezodpovídá, kdo je zůstavitelovým dědicem, co z majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalou manželkou, patří do dědictví a co naopak pozůstalé manželce, ani kdo z dědiců co z dědictví nabyl, a tedy neřeší stěžejní otázky vlastního předmětu daného řízení. Jakkoli jde o rozhodnutí, které v dědickém řízení vydáno být musí (§ 175o odst. 1 o.s.ř.) a o jeho významu nelze pochybovat, za výrok o věci samé je z tohoto důvodu pokládat nelze. A z pravidla, že je žaloba na obnovu řízení přípustná právě jen proti rozhodnutí o věci samé, zákon žádnou výjimku nečiní a logicky – vzhledem k podstatě institutu obnovy – ani činit nemůže. Pokud jde o druhé z žalobou zpochybňovaných rozhodnutí, tedy usnesení č.j. D 1294/2003-199 (rozhodnutí o schválení dohody účastníků o vypořádání dědictví), které rozhodnutím o věci samé samozřejmě je, je třeba na prvním místě zdůraznit, že dalším obecným nutným zákonným předpokladem vyhovění žalobě na obnovu řízení je, že uplatňovaný důvod požadované obnovy může přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí o věci (srovnej § 228 odst. 1, část věty za středníkem, potažmo odst. 2 o.s.ř.). Rozhodnutím o věci, které žalobce pokládá za pro sebe nepříznivé a chce dosáhnout jeho změny, je v daném případě schválení dohody účastníků o způsobu vypořádání dědictví. Jde mu o obsah této dohody, konkrétně pak o to, že předmětný pozemek podle ní převzal do rovnodílného spoluvlastnictví s R.U. a toto dílčí ujednání bylo podle něj nesprávně promítnuto do výše finanční částky, kterou jim zbývající účastnice v rámci celkového vypořádání dědictví mají doplácet. Míní, že v důsledku toho, že obvyklá cena pozemku je ve skutečnosti nižší , než z jaké všichni účastníci na podkladě znaleckého posudku a rozhodnutí soudu (viz výše zmiňovaný výrok II usnesení č.j. D 1294/2003-185) při svých úvahách o dohodě vycházeli, byla doplácená částka stanovena v jeho neprospěch (příliš nízká). Příznivějším rozhodnutím, jehož by chtěl dosáhnout, je tedy jiný způsob vypořádání dědictví, který pro něj bude z hlediska hodnoty z dědictví nabývaného majetku výhodnější. To ovšem předpokládá neplatnost uzavřené dohody o vypořádání, její nesoulad se zákonem nebo dobrými mravy. Jinak (je-li dohoda platná, v souladu se zákonem a dobrými mravy) jsou účastníci až na další (pokud ji nezruší nebo od ní někdo z nich platně neodstoupí) svými smluvními projevy samozřejmě vázáni (jak správně připomněly žalované). Při odvolacím jednání žalobce upřesnil, že pokládá uzavřenou dohodu vzhledem k uplatňované vadě za neplatnou. S tím ovšem souhlasit nelze. Žalobce v podstatě tvrdí, že dohodu uzavřel v omylu, totiž v důsledku nesprávné představy o obvyklé ceně předmětného pozemku (a že šlo o mýlku, která měla na utváření jeho vůle zásadní vliv). Následky omylu při právním úkonu řeší ustanovení § 49a občanského zákoníku. Právní relevanci omylu jednajícího ovšem přiznává jen v případě, že omyl byl vyvolán kontrahentem, resp. musel-li o něm kontrahent vědět. Žalobce ale v daném případě netvrdí, že jej v jeho omyl uvedl některý z ostatních účastníků dohody, a nic takového nevyšlo v řízení najevo ani jinak. Tvrdí, že chyboval znalec, a jeho nesprávný závěr pak převzali (vedle soudu) i všichni účastníci. I kdyby tedy žalobce měl s argumentací o chybně stanovené ceně pozemku pravdu, nebylo by mu možno přisvědčit, že dohodu o vypořádání dědictví uzavíral v omylu, v jehož důsledku je (relativně) neplatná. I v takovém případě by šlo o dohodou platnou, která účastníky stále váže, již nezrušili ani od ní nikdo z nich neodstoupil. Za situace, kdy nebyla (nikým z účastníků) uzavřena v právně relevantním omylu, nevychází najevo ani žádná jiná její vada a nikomu z účastníků ve vztahu k ní nelze nic vytýkat ani z hlediska mravnosti, nebyl by tu žádný zákonný důvod, aby nebyla znovu schválena. Samotná okolnost, že se snad některému z účastníků podle ní dostalo hodnotově méně, než kolik představoval jeho dědický podíl, důvodem neplatnosti a ani rozporu dohody s dobrými mravy být nemůže. Šlo by o situaci poměrně obvyklou, prostě o důsledek rozhodnutí dotyčného účastníka převzít na základě shodné vůle všech dědiců z dědictví jen menší část. Z toho vyplývá, že argumentace, s níž přišel, žalobci naději na z jeho hlediska příznivější rozhodnutí o věci stran vypořádání dědictví nedává. To je základním a dostatečným důvodem pro zamítnutí jeho žaloby i v té části, v níž směřovala proti usnesení č.j. D 1294/2003-199. Nadto ovšem lze okresnímu soudu a žalovaným účastnicím řízení přisvědčit, že žalobce nepředložil žádný důkaz, že obvyklá cena předmětného pozemku je skutečně jiná, než jak ji znalec, potažmo soud, v dědickém řízení stanovili. Znalec sice ve svém posudku vyšel z toho, že předmětný pozemek je zahrnut do zastavitelné zóny obce, určené pro zástavbu rodinnými domy, a že je v dané lokalitě převis poptávky po “stavebních pozemcích”, ale i kdyby v těchto východiscích chyboval, bez dalšího to ještě nemusí znamenat, že nakonec nedošel k výsledku správnému. Obvyklá cena se totiž přece může daleko spíše odvíjet od dalších vlastností pozemku, jež znalec zdůraznil. Jde o lokalitu, v níž se pozemek nachází, o jeho polohu v rámci obce, rovinatost, blízkost potřebných inženýrských sítí, přístup, případně další hospodářsky významné okolnosti. Tato znalcem uváděná východiska žalobce nijak nezpochybňuje. Jak je aktuálně pozemek veden v územním plánu obce a jaké je jeho momentální druhové určení (znalec ovšem v daném případě neuváděl, že by mělo jít o pozemek stavební v právním slova smyslu), nemusí být z hlediska jeho obvyklé ceny směrodatné. Zda by byly k zamítnutí žaloby ještě důvody další, již krajský soud nepokládá za podstatné. Rozhodnutí okresního soudu hodnotí jako v každém případě správné. Nejvyšší soud České repbuliky řešil ve věci sp. zn. 22Cdo 2347/2003 otázku, zda mohou k povolení obnovy vést skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení, a jeho argumentace není s výše uváděnými důvody zamítnutí projednávané žaloby v rozporu. To, že soud prvního stupně přiznal vůči žalobci Ing. D.D., D.D. a D.D. právo na náhradu nákladů řízení, bylo rovněž nepochybně správné. Skutečně to odpovídá výsledku řízení, který je tu určující (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). I výpočet výše náhrady byl přiléhavý. Krajský soud tedy napadené usnesení v obou jeho výrocích potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Také v odvolacím řízení vznikly Ing. D.D., D.D. a D.D. náklady, jež jim neúspěšný žalobce musí nahradit (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.; žalobce si vlastní výlohy musí nést ze svého). Sestávají z náhrady odměny advokáta 5.400,- Kč (§ 10 odst. 1 ve spojení s odst. 3, § 17 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb.), účtované paušální náhrady jeho režijních výdajů 150,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. .177/1996 Sb.), náhrady cestovních výloh advokáta 544,- Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. .177/1996 Sb., zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, v nyní platném znění) a náhrady daně, kterou advokát z těchto částek odvede, 1.157,- Kč (19 %, § 137 odst. 3 o.s.ř.). Z celkové náhrady 7.251,- Kč náleží každé ze tří jmenovaných žalovaných po jedné třetině. Náhrada je splatná k rukám jejich advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). R.U. se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal, a krajský soud proto rozhodl, že on a žalobce právo na náhradu nákladů tohoto procesního úseku navzájem nemají. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze do dvou měsíců od jeho obdržení podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v N, trojmo. V HK dne 11. září 2006 Předseda senátu: