Pacient má právo, aby mu zdravotnické zařízení vydalo kopii zdravotnické dokumentace o jeho zdravotním stavu. Je povinen uhradit náklady s tím spojené, ale zdravotnické zařízení nemůže vydání kopie dokumentace podmiňovat zaplacením nákladů.

Číslo jednací: 17Co 224/2006 - 66 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobkyně D.H., narozené xxx, bytem v xxx, zastoupené obecným zmocněncem xxx, bytem ve xxx, proti žalovanému P lxxx, sídlem v xxx, o vydání kopie zdravotnické dokumentace, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HB z 8. března 2006, č.j. 4C 84/2005-45, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadeného výroku II p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 269,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému, aby žalobkyni vydal kopii kompletní zdravotnické dokumentace, kterou o ní vede /výrok I/, v části, v níž žalobkyně žádala o doručení kopie dokumentace na určitou adresu, žalobu zamítl /výrok II/, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení /výrok III/, a zavázal žalovaného zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč /výrok IV/. Výrok o částečném vyhovění žalobě odůvodnil tím, že podle § 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v nyní platném znění, má každý pacient, tedy i žalobkyně, právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci a v jiných zápisech, jež jsou vedeny o jeho osobě a týkají se jeho zdravotního stavu /pouze se nesmí dozvědět informace o osobách třetích/. Měl za to, že výběr formy realizace tohoto práva je pouze na pacientu, který může chtít informaci ústní, písemnou nebo právě i vydání kopie dokumentace. Žalobu podle soudu prvního stupně nelze zamítnout jen proto, že by seznámení se zápisy v dokumentaci mohlo vést, jak žalovaný dovozuje, k dekompenzaci zdravotního stavu žalobkyně. Pro takové rozhodnutí chybí zákonná opora – žádná výjimka z povinnosti realizovat právo založené v § 67b odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu konstituována není. Výrok o nákladech řízení okresní soud opřel o závěr, že každý z účastníků byl v řízení úspěšný částečně a zčásti podlehl /§ 142 odst. 2 o.s.ř./, a výrok poplatkový o ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Proti tomuto rozhodnutí se žalovaný odvolal a navrhl jeho změnu v zamítavý. Zopakoval, že svou povinnost, vyplývající z § 67b odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu, má v daném případě za splněnou tím, že příslušné informace žalobkyni opakovaně poskytoval ústně v průběhu jejích hospitalizací. Vyjádřil názor, že vlastníkem předmětné zdravotnické dokumentace je on /v té souvislosti polemizoval s opačným názorem, který v napadeném rozsudku na okraj okresní soud vyslovil/, a z tohoto důvodu má také on, a nikoli tedy žalobkyně, právo rozhodovat v mezích zákona o tom, jakým způsobem bude nakládáno s údaji v ní obsaženými. Povinnost vydávat kopie zdravotnické dokumentace podle žalovaného z ničeho nevyplývá. Žalovaný také namítl, že se napadený rozsudek nevypořádává s ochranou třetích osob a s tím, že zákon o péči o zdraví lidu přesně vymezuje okruh subjektů, které jsou oprávněny do dokumentace nahlížet. Z hlediska praktického pak podle žalovaného napadený rozsudek nebere v potaz, že byla žalobkyně hospitalizována v období od roku 1990 do roku 2005 celkem 26krát a její zdravotní dokumentace je velmi obsáhlá. Podřídit se výroku rozsudku okresního soudu by tak znamenalo značnou administrativní zátěž a vysoké výdaje. Aby kopii dokumentace vydal bezplatně, na něm – odvolateli – prý nelze žádat, a kdyby s obdobnými požadavky přišli všichni jeho pacienti, nebylo by vyhovění vůbec v jeho silách. Žalobkyně navrhovala rozhodnutí okresního soudu potvrdit. Podle jejího názoru se ústním podáním informační povinnost vyplývající z § 67b odst. 12 zákona o péči a zdraví lidu nevyčerpává. Smyslem pacientova práva je tu podle ní také ochrana jeho soukromí a rodinného života a ovšem i kontrola kvality poskytování zdravotnické péče. Ani rozsáhlost dokumentace není argumentem na podporu žalovaného, protože ústní předání veškerých shromážděných informací by bylo administrativně i technicky ještě mnohem náročnější než pořízení kopie, a navíc by ani nešlo o postup efektivní. Žalobkyně připomněla, že ochrany údajů o třetích osobách se žalovaný začal dovolávat až ve svém opravném prostředku. Nehledě na naprostou nekonkrétnost této námitky je ovšem podle ní jisté, že tuto ochranu lze vhodně zajistit i v případě zpřístupnění kopie dokumentace. Žalovaný v odpověď namítl, že k zajištění kontroly kvality poskytnuté zdravotnické péče stanoví zákon o péči o zdraví lidu okruh osob s příslušným odborným vzděláním, jež mohou do dokumentace nahlížet, a že takovou kontrolu nelze provádět zpřístupněním dokumentace pacientu – neodborníkovi. Žalobkyní proklamovaného účelu vydání kopie dokumentace, totiž umožnění kontroly, jestli jí péče u žalovaného byla poskytnuta lege artis, lze nadto dosáhnout jinak jmenovitě stížností na Českou lékařskou komoru. Žalovaný také poukázal na to, že ustanovení § 67b odst. 12 zákona o péči a zdraví lidu nehovoří o “předávání” informací a že pacient není uveden mezi osobami, kterým zákon výslovně dává oprávnění do dokumentace nahlížet. Zmínil se i o tiskové zprávě, z níž vyplývá, že zákon o péči o zdraví lidu má být novelizován tak, že do něj oprávnění pacienta nahlížet do své zdravotnické dokumentace zakomponováno bude, a i odtud dovozoval, že to v současnosti možné není. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou /§ 201 o.s.ř./ a včas /§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř./, krajský soud napadený rozsudek v odvoláním dotčených výrocích /tedy krom zamítavého výroku II § 212 věta první o.s.ř./ přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Otázka formy realizace pacientova práva na poskytnutí informací zakotveného v § 67b odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu, a jejího výběru je, jak je krajskému soudu známo z veřejně dostupných informačních zdrojů, hojně a poměrně široce diskutována, a to veřejností odbornou /lékaři i právníky/ i laickou. Zastávány jsou názory různé, včetně těch, jež přednášeli účastníci tohoto řízení. Nejasnosti jsou způsobeny tím, že výslovná úprava zatím v zákoně chybí. Ustanovení § 67b odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu v nyní platném znění doslova zní: “Pacient má právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu; z informací, jež mu jsou sděleny, se však nesmí dovědět informace o třetí osobě." Forma realizace pacientova práva, ale například ani otázka náhrady nákladů, které v té souvislosti vzniknou, není výslovně řešena ani v žádném jiném ustanovení zákona o péči o zdraví lidu. Žalovaný správně připomněl snahu státu tyto nedostatky zákonné úpravy odstranit. Příslušná novelizace v současnosti je, a to nikoli poprvé, předmětem projednávání legislativních orgánů. Nelze nezmínit, že, jak žalovaný rovněž naznačil, navrhované znění mimo jiné i pacientovo právo na kopii zdravotnické dokumentace výslovně zakotvuje. Úlohou soudu v tomto řízení ovšem bylo spor účastníků rozhodnout za stávajícího právního stavu, tedy nalézt příslušný výklad shora citovaného ustanovení. Krajský soud nesdílí mínění soudu okresního, že právo volby způsobu realizace daného práva má /pouze/ pacient, ale ani stanovisko žalovaného, že je to /toliko/ příslušné zdravotnické zařízení. Ani pro jeden z těchto právních názorů nelze v zákoně nalézt dostatečné argumenty. Z toho, že stran volby formy realizace daného práva zákon ani jednu z obou stran nefavorizuje, podle krajského soudu především vyplývá, že úmyslem zákonodárce tu bylo na prvním místě ponechat věc dohodě účastníků. Podat informace, tj. zprostředkovat daná fakta, obecně lze způsoby různými, a pokud zákon sám žádnou konkrétní formu nestanoví, je zřejmé, že zdravotnickému zařízení a pacientu sám nic předepisovat nechce a ani je nikterak neomezuje. Jeho znění ponechává účastníkům prostor pro to, aby mohli být informace, co je o jeho zdravotním stavu zachyceno v jeho zdravotnické dokumentaci, pacientu zprostředkovány jak ústně, tak písemně, anebo jakkoli jinak, tedy například i předáním kopie příslušných zápisů. Že některou z forem neuvádí výslovně, resp. že výslovně nezmiňuje formu žádnou, nemůže znamenat, že by některou vylučoval. Ponechává na těch, kdo budou podle § 67b odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu postupovat, aby si zvolili takový způsob, který bude nejpříhodnější okolnostem každého jednotlivého případu. A jestliže zároveň nedává výslovná pravidla pro případ, že se účastníci na formě podání informací nedohodnou, je podle přesvědčení krajského soudu při řešení takového sporu třeba užít táž východiska. Konkrétně to tedy musí znamenat, že se uplatní obecné právní principy, které se jinak do platného právního řádu České republiky a jeho výkladu vždy mají promítat, a v jejich světle budou váženy všechny relevantní konkrétní okolnosti. Základními právními principy, které se při tom uplatní, pak musí být především respekt k právům a oprávněným zájmům obou subjektů daného právního vztahu a snaha naplnit účel zákonné úpravy. A hodnoceno tímto pohledem se rozhodnutí okresního soudu jeví správným. Žalobkyně v první řadě vyložila, proč se uchází právě o vydání kopie své dokumentace, resp. z jakého důvodu je pro ni jakákoli jiná forma realizace jejího práva nedostatečná. Vysvětlila, že chce úroveň péče, která jí byla ze strany žalovaného poskytována, sama konzultovat s odborníkem, v jehož nestrannost a profesní úroveň má důvěru. Nutno jí přisvědčit, že pro tento účel musí získat veškeré informace, resp. dokumentaci jako celek, včetně všech informací dílčích a vzájemných návazností, a že je tak jediným efektivním způsobem získání kompletní kopie dokumentace. To ovšem také kvůli její nesporné obsáhlosti a i vzhledem k tomu, že bezpochyby musí obsahovat i záznamy v odborné terminologii. Účel, k němuž se žalobkyně rozhodla práva zakotveného v § 67b odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu využít, je nepochybně legitimní. Nic nenasvědčuje, že by ze strany žalobkyně šlo o pokus tohoto práva zneužít, zbytečně přepínat jeho výkon, žalovaného šikanovat, vymáhat od něj splnění jeho povinnosti danou formou bez vážné příčiny apod. Ani sám žalovaný ostatně nic takového netvrdil. Žalovaný naopak na podporu svého stanoviska nepřednesl nic, co by z hlediska výše zmíněných principů mohlo nezpochybnitelný zájem žalobkyně převážit. Má-li být její legitimní požadavek naplněn, je předpokládaná administrativní náročnost a realizace daného způsobu splnění povinnosti žalovaného jen stěží vyhnutelným průvodním jevem. Na žalovaném samozřejmě jistě nelze žádat, aby kopii dokumentace pořizoval na svůj náklad /žalobkyně ani nic takového nežádá/, ten musí v konečném důsledku nést žalobkyně jako ta, v jejímž zájmu bude kopie pořizována, avšak z aktuálního znění zákona o péči o zdraví lidu nelze dovodit, že by zaplacení výdajů /předem/ bylo podmínkou vydání kopie dokumentace /že by bez zaplacení výdajů nemusela být informace podána, tj. kopie dokumentace pořízena a žalobkyni předána/. Za správný postup tu tak krajský soud pokládá, vyúčtuje-li žalovaný svoje výlohy žalobkyni po pořízení a vydání kopie dokumentace. Její vydání zaplacením podmiňovat nemůže. Že stávající zákonná úprava nedává možnost informace, a tedy ani kopii zdravotnické dokumentace, pacientu odepřít z ohledů na jeho zdravotní stav, a obrana žalovaného je tedy v tomto ohledu nedůvodná, vysvětlil přiléhavě okresní soud a k jeho argumentaci není co dodat. Je samozřejmé, že informace obecně musí být pacientům podávány vhodnou formou, ale vhodnost je třeba poměřovat vždy všemi konkrétními okolnostmi daného případu a zde nezbývá než opakovat, že vzhledem k účelu, k jakému chce žalobkyně informací použít, nepřichází jiná forma, než právě vydání kopie dokumentace, v úvahu. Podle přesvědčení krajského soudu dále nemůže oprávněnost žaloby zpochybnit ani argument, že pacient není uveden mezi osobami, které mají právo do dokumentace nahlížet. Ustanovení § 67b odst. 10 zákona o péči o zdraví lidu, jež výčet osob oprávněných k nahlížení obsahuje, je totiž svou povahou normou upravující zákonný průlom lékařské mlčenlivosti. Tu zdravotnické zařízení vůči pacientu nemá, a uvádět ve výčtu pacienta tedy zákonodárce nemusel a logicky ani neměl. S žalobkyní lze být konečně za jedno, že obsahuje-li její dokumentace údaje o třetích osobách /žalovaný to ovšem nijak konkrétně netvrdil/, nemůže to samo o sobě vyhovění jejímu požadavku bránit – žalovaný přece musí mít možnost technickými prostředky předání těchto informací zabránit /kupříkladu začerněním příslušných pasáží/. Souhrnně řečeno v daném konkrétním případě žalobkyně přesvědčivě zdůvodnila, proč žádá realizovat své zákonné právo právě tou formou, o niž se uchází, její požadavek je legitimní, argumenty žalovaného nemají takovou váhu, aby na jejich základě bylo namístě oprávněný zájem žalobkyně ignorovat a z tohoto důvodu tak je správné jí vyhovět. Proto krajský soud přezkoumávaný rozsudek v napadeném výroku o věci samé potvrdil /§ 219 o.s.ř./. Otázku vlastnického práva k dokumentaci pokládá pro toto řízení za bezvýznamnou a vyjadřovat se k ní tudíž nehodlá. Výsledek řízení z hlediska úspěšnosti té které strany krajský soud hodnotí jako úspěch žalobkyně a neúspěch žalovaného. To se týká i řízení prvostupňového, kde k dílčímu zamítnutí žaloby došlo jen v části, kterou lze vzhledem k podstatě sporu účastníků pokládat za poměrně marginální /o to, zda bude kopie dokumentace žalobkyni odeslána a případně na jakou adresu, se vůbec nepřeli/. Ve smyslu § 142 odst. 1, 3 o.s.ř. tedy právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů přísluší žalobkyni. Protože žalobkyně v prvostupňovém řízení dle obsahu spisu žádné výdaje neměla, potvrdil krajský soud napadený rozsudek i ve výroku nákladovém /a ovšem i ve správném výroku o poplatku, u něhož i vzhledem k absenci jakýchkoliv odvolacích námitek postačí odkázat na přiléhavé odůvodnění přezkoumaného rozhodnutí/. Za řízení odvolací pak žalobkyni krajský soud přiznal právo na náhradu cestovních výloh v úhrnné výši 269,- Kč /2 cesty žalobkyně z místa jejího bydliště do sídla krajského soudu a zpět včetně místního jízdného 2 x 64,- Kč a jedna cesta jejího zástupce z B do sídla odvolacího soudu včetně místního jízdného 141,- Kč/. P o u č e n í : Proti tomuto typu rozhodnutí není zásadně dovolání přípustné. Podané dovolání může shledat přípustným jen dovolací soud, avšak pouze dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání by muselo být podáno do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v HB, dvojmo. Odvolání proti tomuto rozsudku není přípustné za žádných okolností. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. v HK dne 8. listopadu 2006 Předseda senátu