Jestliže po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti nabude postiženou nemovitost do vlastnictví jiný subjekt, na něhož však vymáhaná povinnost nepřešla, je výkon rozhodnutí nepřípustný (§ 268 odst. 1 písm. h) OSŘ).

17Co 292/2005 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Mgr. xxx, advokáta se sídlem v xxx, vystupujícího v řízení jako správce konkurzní podstaty společnosti xxx, spol. s r. o., s. r. o. se sídlem xxx, proti povinnému ČR – MF ČR, se sídlem xxx, zastoupenému xxx, advokátem se sídlem xxx, prodejem nemovitostí, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v HB z 27. května 2005, č. j. 26E 1266/95-469, takto: I. Usnesení okresního soudu se m ě n í tak, že se výkon rozhodnutí zastavuje. II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému vedle náhrady nákladů, o níž bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v HB z 4. 1. 1996, č. j. E 1266/95-9, jako náhradu nákladů výkonu rozhodnutí ještě dalších 8.600,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í Shora označeným usnesením okresní soud návrh povinného, jímž byl v době vydání tohoto rozhodnutí ještě Fond národního majetku České republiky, na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl (výrok I) a zavázal povinného povinností nahradit oprávněnému náklady řízení 1.325,- Kč (výrok II). V odůvodnění vyložil, že pokud povinný svůj návrh založil na argumentaci, že i kdyby na něj platební povinnost, o jejíž splnění tu jde, v souvislosti s privatizací části původního povinného státního podniku Zxxxx (rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu z 12. 12. 1997, č. 365/1997) k 1. 1. 1998 opravdu přešla, pak pokračováním v procesu privatizace, jmenovitě uzavřením kupní smlouvy o prodeji privatizovaného majetku s kupující akciovou společností Zxxxx (z 19. 7. 1999, č. 048/99), jejím nositelem být přestal a exekuce na jeho majetek (výkonem postižené nemovitosti součástí prodávaného majetku nebyly) je tudíž nepřípustná, nemůže uplatňovat jiný zastavovací důvod, než předvídaný v § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., avšak že předpoklady pro použití tohoto ustanovení ve skutečnosti naplněny nejsou. To prý proto, že výkonem postižené nemovitosti i vymáhaná platební povinnost na Fond národního majetku v rámci procesu privatizace v každém případě přešly, a že nelze dopustit, aby zásahem moci výkonné – k němuž navíc došlo až po nařízení výkonu – do vlastnických práv původního povinného v konečném důsledku zcela znemožnil oprávněnému uspokojení jeho pohledávky značné výše. Proti tomuto rozhodnutí se povinný odvolal. Především okresnímu soudu vytkl, že se nezabýval tím, jaká konkrétní část majetku státního podniku Zxxxx vlastně byla privatizována. Zda na fond skutečně přešla i povinnost, o jejíž splnění jde, tak zůstává i nadále neobjasněno. Že byly na fond nesporně převedeny výkonem postižené nemovitosti důvodem k úsudku, že stejně tak přešel i závazek, bez dalšího není. Je možné, že jeho nositelem zůstal státní podnik Zxxxx. Ale i kdyby závazek na fond přešel, musel následně dále přejít na toho, kdo privatizovanou část státního podniku Zxxxx od fondu koupil. To, že výkonem postižené nemovitosti prodány nebyly, na tom nic nemění. Závazek “s nimi spojen” nijak není. Posléze povinný ještě doplnil, že podle jeho názoru je pro zastavení daného výkonu i další důvod, a to ten, že nemovitosti, o jejichž prodej jde, jsou z výkonu rozhodnutí ve smyslu § 321 o. s. ř. vyloučeny (§ 268 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Fond, potažmo stát, s nimi totiž mohl a může nakládat výhradně k účelům vymezeným zákonem (§ 18 odst. 2 zák. č. 171/1991 Sb., § 5 odst. 3 zák. č. 178/2005 Sb.), a mezi ně prodej v rámci exekuce nepatří. Nepřípustné ovšem bylo z daného hlediska už i nařízení výkonu, protože původní povinný státní podnik Zxxxx nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, měl k nim pouze právo hospodaření a bylo tu ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb. Ze všech těchto důvodů se povinný ucházel o změnu napadeného usnesení v ten smysl, že se výkon zastavuje. Oprávněný naopak navrhl potvrzení rozhodnutí okresního soudu. Měl za to, že je po stránce skutkové i právní správné. Podle něj v dané fázi není úkolem soudu hodnotit, jaký majetek původního povinného byl privatizován, a nad to o tom, že na fond přešla i vymáhaná povinnost nemůže být pochyb. Vyplývá to totiž už z nesporné skutečnosti, že došlo k přechodu výkonem postižených nemovitostí a že ty fondu i nadále zůstaly. Závazek s nimi totiž souvisí a izolovaný přechod jen závazku nebo jen nemovitostí právní řád vylučoval a vylučuje. Krom toho o tom, s kým bude v daném výkonu jako s povinným pokračováno, už bylo rozhodnuto a v rámci onoho rozhodování se soudy vypořádaly i s nyní opětovně vznášenými námitkami povinného fondu. Jeho přístup k věci je tak podle oprávněného vzhledem k tomu, že stát, který jej zřídil, má mimo jiné dbát i o kultivaci právního prostředí, ostudný. Jeho argumentace je spekulativní, postrádá konkrétní tvrzení a důkazy a popírá jeden ze základních principů procesu privatizace, totiž neoddělitelnou vazbu převáděného majetku a s ním souvisejících závazků (§ 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb.). Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o. s. ř.), a poté, co usnesením ze 7. června 2006, č. j. 17Co 292/2005-480, krajský soud rozhodl, že v daném výkonu bude namísto Fondu národního majetku pokračováno s ČR – MF ČR (§ 107 odst. 3 o. s. ř., zákon č. 178/2005 Sb.), napadené usnesení přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Při rozhodování o návrhu povinného je třeba, a to i s ohledem na argumentaci účastníků, především zodpovědět otázky, jestli po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí proti nositeli vymáhané povinnosti, který je zároveň vlastníkem postihovaných nemovitostí, může obecně dojít k situaci, že vlastnické právo k nemovitostem anebo vymáhaný závazek přejdou na osobu od povinného odlišnou, a zda je v takovém případě vedení nařízeného výkonu rozhodnutí nepřípustné podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Na obě tyto otázky je odpověď kladná. Vychází ze standardních právních výkladů odborné literatury i běžné rozhodovací praxe soudů. Ty bez výjimky takovou situaci připouštějí a dovozují pak nepřípustnost nařízeného výkonu rozhodnutí z obecné platné zásady, že výkon lze vždy vést jedině způsobem, kterým byl nařízen, a zároveň výlučně na majetek toho, kdo je nositelem vymáhané povinnosti. Jestliže tedy tomu, kdo vymáhanou povinnost převzal, zároveň nesvědčí i vlastnické právo k majetku, jehož prodejem byl výkon před tím nařízen, v exekuci pokračovat nelze. Proti jinému, než kdo je nositelem příslušné povinnosti, není možno vést výkon rozhodnutí z povahy věci, a stejně tak nelze bez dalšího provést výkon prodejem majetku, o němž je známo, že povinnému nepatří. Nad to se v těchto případech dovozuje, že nepřichází v úvahu ani uplatnění procesního nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. Skutečným procesním nástupcem povinného totiž může být jen ten, na koho přešla jak uplatňovaná povinnost, tak i majetek, jehož prodejem byl výkon nařízen. Z výše uváděného je mimo jiné také zřejmé, že nemůže být za správný pokládán právní názor oprávněného, že nařízením výkonu rozhodnutí prodejem určité nemovitosti vzniká mezi povinností, jež je výkonem vymáhána, a onou nemovitostí ve smyslu právním nějaká další vazba než výlučně ta, která je dána účinky nařízení výkonu, resp. jeho pozdější realizací. Na tomto místě pak je zároveň vhodné poukázat na – i krajským soudem zastávaný – výklad pojmu “souvislosti s privatizovaným majetkem” ve smyslu § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., tak jak je podáván ustálenou soudní praxí (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 29Odo 173/2002). Taková souvislost musí být vždy dána na základě určitých konkrétních ekonomických, finančních, organizačních či dalších podobných skutečností. Nařízení výkonu rozhodnutí prodejem určitého majetku podle krajského soudu takto definovanou souvislost vymáhané povinnosti s tímto majetkem samo o sobě nezakládá. Jak již bylo výše uvedeno, takto konstituovaná “vazba” mezi příslušnou povinností a majetkem je omezena toliko na výkon rozhodnutí, a to je z hlediska smyslu § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. nedostatečné. Právní závěr oprávněného, že z nesporné okolnosti, že vlastníkem tímto výkonem postižených nemovitostí je nyní stát, bez dalšího musí zároveň vyplývat, že je bez ohledu na jakékoli další skutečnosti i nositelem vymáhané povinnosti, tedy nemůže obstát. A jestliže se povinný dovolává toho, že – vyjma exekucí postižených nemovitostí – vše, co bylo na fond v rámci privatizace části státního podniku Zxxxx převedeno, bylo kupní smlouvou prodáno třetí osobě (akciové společnosti Zxxxx), a jestliže mu zároveň dává obsah této smlouvy bezpochyby zapravdu (srovnej zejména čl. III smlouvy z 19. 7. 1999 a přílohy smluvního textu), pak nezbývá než mu přisvědčit, že pokud nositelem vymáhané povinnosti vůbec kdy byl (jestliže tato povinnost ve výše vysvětlovaném významu “souvisela s privatizovaným majetkem”), účinností kupní smlouvy by jím být přestal. Protože by tím došlo k rozdělení vlastnického práva k výkonem postiženým nemovitostem na straně jedné (nemovitosti nebyly na kupujícího převedeny právě v souvislosti s probíhajícím výkonem) a nositelství uplatňované povinnosti na straně druhé, byl by tím důvod k zastavení výkonu rozhodnutí pro nepřípustnost nesporně dán. Po tomto závěru se stávají jak zkoumání, jestli dotčená povinnost z privatizovaným majetkem na fond původně přešla, tak zaobírání se druhým z povinným uplatněných zastavovacích důvodů, bezpředmětnými, a krajský soud se tedy v těchto ohledech věcí nezabýval. Pokud by povinnost na fond nepřešla, a přešly by tak jen výkonem postižené nemovitosti, byl by tu naplněn týž zastavovací důvod. Jinak to, že bylo v průběhu provádění výkonu rozhodnuto, že namísto původního povinného státního podniku Zxxxx bude dále ve výkonu pokračováno s povinným Fondem národního majetku, samo o sobě neznamená, že by se soudy vyjádřily k otázce, zda na fond povinnost, jejíž splnění je vymáháno, opravdu přešla. Pouze tím bylo vyhověno oprávněnému, který přednesl a doložil, že nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod vymáhané povinnosti (§ 107a odst. 1 o. s. ř.). Sám dovozoval, že se tak opravdu stalo, ale v tomto ohledu soudy při svém tehdejším rozhodování žádný závěr závazně učinit nemohly (nebylo to předmětem jejich posuzování) a tudíž skutečně ani neučinily. To ostatně zdůraznil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR (viz odůvodnění jeho usnesení z 16. 12. 2003, č. j. 20Cdo 1886/2002-421). Soudní praxe v daných souvislostech nerozlišuje, co je přesně konkrétním právním důvodem toho, že po nařízení výkonu rozhodnutí přejde vymáhaná povinnost na třetí osobu, aniž by zároveň přešly i výkonem postižené nemovitosti. Ať už je důvod jakýkoli, nečiní ze závěru o nepřípustnosti výkonu výjimku. Z hlediska bezesporu legitimních zájmů oprávněného jde o situaci velmi nepříznivou vždy, a ať už je tím, jehož legálními úkony byla nastolena, kdokoli, tedy třeba i stát (prostřednictvím svých institucí či jím řízených právnických osob), na nepřípustnosti dalšího provádění výkonu to podle krajského soudu nemůže nic měnit. Dostatečným důvodem pro výjimku z jinak platného pravidla to být nemůže. Proto nelze sdílet argumentaci, kterou svoje zamítavé rozhodnutí odůvodnil okresní soud. Krajský soud tedy změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) jeho usnesení tak, že se výkon rozhodnutí zastavuje. V návaznosti na to musel také komplexně posoudit vzájemnou náhradovou povinnost účastníků. To vyplývá z ustanovení § 271 o. s. ř. Podle něj je tu rozhodujícím kritériem důvod zastavení výkonu. Obecně platí, že spočívá-li v jednání či naopak opomenutí oprávněného (v jeho procesním pochybení, neopatrnosti, lehkovážném přístupu k výkonu apod.), pak je namístě zavázat povinností náhrady nákladů výkonu jeho, kdežto ve všech ostatních případech zásadně povinného. To i tam, kde důvod zastavení povinný nepřivodil – zde je tomu tak z toho důvodu, že se výkon rozhodnutí v případech, kdy oprávněnému nelze nic vytknout, vede (a s ním spojené náklady tudíž vznikají) vždy v důsledku toho, že povinný nesplnil svou povinnost. Pro projednávanou věc to pak znamená, že je-li důvodem zastavení výkonu okolnost, kterou oprávněný nesporně nezpůsobil a ani nemohl nijak ovlivnit, měl by náklady výkonu zásadně – s níže uvedenou výjimkou – nést povinný. K jeho argumentaci, že ve skutečnosti nositelem vymáhané povinnosti nikdy nebyl, pak lze v souvislosti s rozhodováním o nákladech poukázat na to, že, jak ostatně správně upozornil oprávněný, nepřednesl ani nepředložil na podporu této své obrany nic konkrétního, a to ač jinak vzhledem k podstatě privatizačního procesu bezpochyby musel mít, popřípadě měl být schopen si zabezpečit, ke všem potřebným dokladům přístup. Nelze-li tedy této části jeho argumentace přisvědčit přinejmenším v důsledku jeho pasivity, pokládá krajský soud za správné k této jeho obraně při rozhodování o nákladech nepřihlížet. Na druhou stranu však nelze pomíjet, že je tímto usnesením vyhovováno zastavovacímu návrhu povinného, jemuž oprávněný neprávem odporoval. Náklady řízení o zastavení výkonu tak spravedlivě musí hradit oprávněný povinnému. Až do zahájení nyní zakončovaného řízení o zastavení výkonu byla oprávněnému přiznána náhrada nákladů řízení o nařízení výkonu 58.110,- Kč, oprávněný následně platil dvě zálohy na náklady státu v souhrnné výši 5.000,- Kč a bylo mu uloženo, aby státu zaplatil náhradu nákladů 6.250,- Kč (srovnej usnesení č. j. E 1266/95-9 a 26E 1266/95-317). Všechny tyto náklady, tedy celkem 69.360,- Kč, by mu měl povinný nahradit. V posledním řízení o zastavení výkonu v jeho prvostupňovém úseku povinnému podle obsahu spisu žádné výdaje vzniknout nemohly (nebyl ještě zastoupen advokátem) a za řízení odvolací mu náleží náhrada odměny advokáta 2.500,- Kč (§ 12 odst. 1 písm. b/ vyhlášky MS ČR č. 484/2000 Sb.) a jeho režijních výdajů 150,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky MS ČR č. 177/1996 Sb.). Povinnost povinného nahradit oprávněnému náklady řízení o nařízení výkonu rozhodnutí byla konstituována usnesením okresního soudu č. j. E 1266/95-9 (to zůstává samostatným exekučním titulem). Protože vedle ní musí povinný oprávněnému nahradit ještě dalších 11.250,- Kč, kdežto naopak oprávněný by měl povinnému zaplatit náhradu nákladů zastavovacího řízení 2.650,- Kč, krajský soud rozhodl, že (vedle náhrady nákladů řízení o nařízení výkonu rozhodnutí) musí povinný oprávněnému nahradit ještě 8.600,- Kč (11.250,- Kč – 2.650,- Kč). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze do dvou měsíců ode dne jeho doručení podat dovolání, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v HB, dvojmo. Samostatné dovolání proti výroku II tohoto usnesení však přípustné není. Odvolání není přípustné proti žádnému z výroků tohoto usnesení. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí. V HK dne 19. července 2006