Rozhodnutí o tom, zda určité majetkové právo patří do aktiv dědictví, náleží pouze soudu v řízení o dědictví podle § 175a) a násl. OSŘ. Nelze o něm rozhodovat ve sporném řízení v něm může soud nanejvýš rozhodnout o tom, že náleželo zůstaviteli ke dni jeho úmrtí.

Číslo jednací: 17Co 305/2005 - 112 ROZSUDEK Krajský soud v HK rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobců a/ V.M., a b/ J.S., zast.JUDr. B.H., proti žalovanému M.M., zast. JUDr. L.S., advokátem, o určení pohledávky do dědictví a o zaplacení 192.972,-- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v HB ze dne 22. března 2005, č.j. 8C 176/2004-76, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení každý po 12.856,85 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o určení, že do aktiv dědictví po zůstavitelce M.M., zemřelé dne 16.8.2003, náleží pohledávka zůstavitelky za žalovaným v celkové výši 192.973,-- Kč (výrok I); zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit každému ze žalobců 96.486,-- Kč s 2,5% úrokem z prodlení z této částky od 11.9.2004 do zaplacení (výrok II); uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení po 23.768,-- Kč k rukám JUDr. L.S. do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III). Rozhodnutí odůvodnil následovně. Podle žalobních tvrzení žalobci jako spoluvlastníci každý podílu 1/4 živého inventáře (stáda) a mrtvého inventáře (zemědělských strojů) se po žalovaném domáhali náhrady škody na tomto majetku. Spoluvlastnicí zbývajícího podílu 1/2 inventáře byla jejich matka M.M., zemřelá 16.8.2003. Majetek byl pronajat dohodou o užívání ze dne 30.6.1994 žalovanému. Ten bez vědomí žalobců zlikvidoval veškerý živý inventář (stádo). Mrtvý inventář poškodil tak, že nebyl provozuschopný. Žalobci vypověděli užívací právo žalovaného 22.9.2001, výpověď převzal 2.10.2001. Žalovaný porušil smluvní povinnost obhospodařovat zemědělskou usedlost s péčí řádného hospodáře a dbát na správu převzatého majetku tak, aby byla zachována jeho hodnota. Žalovaný se bránil tím, že žalovaná pohledávka je neúplně skutkově a právně vymezena a namítl její promlčení. Okresní soud měl žalobci poskytnutá skutková tvrzení za dostačující pro identifikaci nároku. Vzal zejména za zjištěné, že žalobce ad 1/ přenechal žalovanému dohodou z 30.6.1994 movitý a nemovitý inventář, dohodu vypověděl úkonem z 22.9.2001, doručeným žalovanému 2.10.2001, že v listině nazvané Návrh na vypořádání mrtvého a živého inventáře z 30.10.2000 je seznam zvířat a strojů s jednotlivými termíny a požadavek druhého žalovaného na odpověď. Uzavřel, že z tvrzení žalobců jasně vyplývá, že se po žalovaném domáhají nároku na náhradu škody vzniklé jednoznačně vymezeným chováním žalovaného, který měl prodat živý inventář (dobytek) a nedostatečnou péčí snížit hodnotu mrtvého inventáře (zemědělských strojů), vše ve vlastnictví žalobců a M.M., zemřelé 16.8.2003. Žalobci vyčíslili výši škody a specifikovali povinnost, jejímž porušením ze strany žalovaného měla vzniknout, svým odkazem na dohodu z 30.6.1994 a na závazek žalovaného obhospodařovat zemědělskou usedlost s péčí řádného hospodáře, dbát na správu převzatého majetku tak, by byla zachována jeho hodnota. Uplatnili nárok na náhradu škody ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. ve spojení s postupem podle § 175y o.s.ř., když v řízení o dědictví po M.M. zůstal žalobou uplatněný nárok týkající se zemřelé mezi účastníky sporný. Okresní soud se před tím, než se zabýval vlastní opodstatněností nároku, vypořádal s námitkou promlčení. Vyložil, že pro nárok na náhradu škody platí dvě promlčecí doby a že se právo promlčí, uplyne-li jedna z nich (§ 106 odst. 1 a 2 obč. zák.). Žalobci sami potvrdili, že již v roce 2000 měli vědomost o škodě, jejíž náhrady se domáhali. Plyne to i z listiny datované 30.10.2000, což měla být nabídka žalovaného na kompenzaci. Žaloba byla podána až 29.9.2004, tehdy uplynula subjektivní dvouletá promlčecí doba, žalobcům proto nebylo možné právo přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Žalobci mohli tento výsledek zvrátit, jestliže by prokázali, že žalovaný jejich nárok na náhradu škody uznal. Od uznání by totiž běžela další desetiletá promlčecí doba (§ 110 odst. 1 obč. zák.). Jimi předložený důkaz listinou z 21.10.2004 uznáním dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. není. Už jen proto, že postrádá údaj o výši uznávaného dluhu. Okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl pro promlčení práva na náhradu škody. Další důkazy už neprováděl. Proti tomu se žalobci odvolali. Namítli, že žalovaný 21.10.2004, to je po podání žaloby, uznal svůj dluh a přesto 1.12.2004 vznesl námitku promlčení. Okresní soud na ni přistoupil, když vyšel z toho, že žalobci již v roce 2000 o škodě věděli. Dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a právnímu posouzení (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Ve skutečnosti promlčecí doba počala běžet od 2.10.2002 po skončení roční výpovědní lhůty. S tím se okresní soud nevypořádal. Žalobci sice v roce 2000 věděli, že žalovaný živý inventář prodal. V té době ale dohoda o užívání trvala a žalovaný měl možnost do jejího skončení jiný dobytek obstarat. To dával žalobcům na vědomí. Žalobci se dozvěděli o protiprávním jednání žalovaného či škodní události již před 2.10.2002, o vzniklé škodě teprve dne 2.10.2002, kdy jim po skončení smluvního vztahu žalovaný svěřený živý inventář nevydal. Žaloba byla 29.9.2004 podána včas. Znehodnocení mrtvého inventáře mohli žalobci zjistit opět nejdříve 2.10.2002, spíše však při provedení inventury 10.5.2003. I ohledně tohoto nároku byla žaloba podána před uplynutím dvouleté promlčecí lhůty. Vytkli, že rozhodnutí okresního soudu je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nakonec vyjádřili přesvědčení, že o nákladech řízení měl okresní soud rozhodnout podle § 150 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Důvody pro tento postup shledávali v okolnosti, že žalovaný, jejich bratr a matka M.M. je ujišťovali, že náhradu za živý inventář žalovaný poskytne, žalovaný nároky žalobců písemně i ústně opakovaně uznával. Jeho chování vůči sobě jako sourozencům, byť polorodým, měli za nemorální. Na jejich úkor se obohatil. Jsou starobní důchodci. Navrhli, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhoví s nákladovými důsledky. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku z důvodů v něm uvedených. Vědomost žalobců o nároku na náhradu škody byla patrná z dopisu z 30.10.2000. Právo promlčeno bylo. Krajský soud projednal odvolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 59/2005 Sb., to je před 1.4.2005 (dále jen o.s.ř.). Postupoval podle článku II, bodu 2 této novely. Zjistil, že odvolání podaly osoby k tomu oprávněné včas (§ 201 a § 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) a že je přípustné (a contrario § 201 a § 202 o.s.ř.). Přezkoumal rozsudek okresního soudu spolu s řízením, které mu předcházelo, z pohledu všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.). Odvolání není opodstatněné. Okresní soud provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí, zhodnotil je a vyvodil z nich přiléhavé skutkové a právní závěry s výhradou vztahující se k důvodům rozhodnutí obsaženého ve výroku I a s výhradou vztahující se k právnímu posouzení náhrady škody podle § 420 obč. zák. Výrokem I okresní soud zamítl žalobu o určení, že do aktiv dědictví po zůstavitelce M.M., zemřelé 16.8.2003, náleží pohledávka 192.973,-- Kč. Důvodem bylo promlčení pohledávky. Tím pochybil. Přehlédl, že ve sporném řízení soud není oprávněn rozhodovat, zda předmětná pohledávka náleží do aktiv dědictví po zemřelé M.M. Rozhodnutí o tom, zda určité majetkové právo je předmětem dědictví po zůstaviteli (patří do aktiv dědictví), náleží pouze soudu v řízení o dědictví podle § 175a a násl. o.s.ř. V řízení podle § 80 písm. c/ o.s.ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí. Na žalobním požadavku formulovaném právě jako určení, že pohledávka náleží do aktiv dědictví, setrvali žalobci i v závěrečných návrzích po výslovném dotazu soudu. Ten je však nemohl poučit o žalobním návrhu, který není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale vychází z hmotně právních norem (§ 5 o.s.ř.) – viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27.11.2001, sp. zn. 30Cdo 1857/2001, publikovaný ve Sborníku rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 866. Už jen z tohoto důvodu musela být tato žaloba o určení zamítnuta. Krajský soud sdílí skutkové a právní závěry okresního soudu, že žalobci se požadavkem na zaplacení každý 96.486,-- Kč domáhali náhrady škody na stádu a zemědělských strojích, jichž byli spoluvlastníky v podílech po jedné čtvrtině. Jejich skutková tvrzení byla jednoznačná: za trvání právního vztahu založeného smlouvou o užívání žalovaný bez jejich souhlasu prodal stádo (věc hromadnou) a poškodil až zničil jednotlivě označené zemědělské stroje, které převzal na základě smlouvy k hospodaření, a oni se domáhali nahrazení takto vzniklé škody v penězích. Žalovaný tedy odpovídal za poškození, ztrátu nebo zničení věcí, které převzal od žalobců (byl jejich detentorem) a jež měly být předmětem jeho závazků ze smlouvy z 30.6.1994. Přiléhavější je proto aplikace § 421 obč. zák., upravující zvláštní odpovědnost za škodu na převzaté věci, než aplikace § 420 odst. 1 obč. zák., upravujícího obecnou odpovědnost za škodu. Nebylo důležité, zda žalobci v době, kdy se o škodě dozvěděli, znali její přesnou výši. Tu mohli stanovit odhadem. Podle skutkového vylíčení se jednoznačně domáhali náhrady škody, nikoli nároků z ukončeného užívání věcí. Promlčecí lhůty u práv na náhradu škody podle § 420 a § 421 obč.zák. jsou stejné a okresní soud je posoudil správně. Zejména ve shodě s tvrzeními žalobců jak v žalobě, tak k dotazům okresního soudu při jednání konaném 27.1.2005 bral za prokázané, že již před 30.10.2000 (datum dopisu žalovaného s nabídkou vypořádání) žalobci věděli o škodě, o jejíž nahrazení nyní žalují, stejně jako o tom, že za ni odpovídá žalovaný. V dalších jednáních se se žalovaným nikdy nedohodli na výši škody a způsobu jejího nahrazení. Ani v listině z 21.10.2004, předložené jako úkon uznání dluhu, příslib zaplacení konkrétní výše škody nebyl. Již to mělo žalobce vést k tomu, aby o svá práva pečovali včas podanou žalobou. Nešlo o případ, kdy by bylo prokázáno (a zde ani nebylo tvrzeno), že by žalovaný nároky žalobců uznával v jimi uváděném rozsahu a utvrzoval je v přesvědčení, že je splní. Za tohoto stavu nepřichází v úvahu závěr, že vznesení námitky promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z těchto důvodů krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu podle § 219 o.s.ř. ve výrocích o věci samé. Potvrdil ho rovněž ve výroku o nákladech řízení. Neshledal předpoklady pro výjimečné odepření práva na náhradu nákladů úspěšnému žalovanému podle § 150 o.s.ř. To zejména s ohledem na důvody zamítnutí žaloby zčásti pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, zčásti pro promlčení práva. Nakonec krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení. Uložil žalobcům, aby je každý po 12.856,85 Kč zaplatili žalovanému, který měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Náklady sestávají z odměny advokáta 6.200,-- Kč podle § 5 písm. c/ vyhl. č. 484/2000 Sb. a 33.445,-- Kč podle § 3 této vyhl., poté snížené o 50 %, neboť advokát učinil v odvolacím řízení pouze jediný právní úkon, po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru 19.830,-- Kč, z paušální náhrady hotových výloh 75,-- Kč, z náhrad za 8 půlhodin zmeškaného času po 50,-- Kč a cestovních výloh 1.303,20 Kč (§ 13 odst. 1, 3 a 4 a § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a k tomu patří částka 4.105,50 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 2 a 3 o.s.ř.), celkem 25.713,70 Kč. Na každého ze žalobců připadne polovina. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku I je dovolání přípustné. Jinak proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání. Přípustnost dovolání však může být založena závěrem dovolacího soudu, dospěje-li k tomu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze podat ve dvojím vyhotovení ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení u Okresního soudu v HB k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V HK dne 16. ledna 2006 Předseda senátu: