Jestliže společnost s ručením omezeným vyvíjí svou činnost prostřednictvím jediného jednatele, který za tím účelem buď obchodně cestuje nebo je pracovně činný v sídle společnosti, pak to znamená, že společnost se trvale zdržuje ve smyslu ustanovení § 47 odst. 3 OSŘ ve znění účinném před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 555/2004 Sb. právě a pouze ve svém sídle, bez zřetele na to, že její jediný jednatel je právě na pracovní cestě.

U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx v exekuční věci oprávněného P.B., narozeného xxx, bytem xxx, zastoupeného xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti povinnému xxx spol. s r. o., s. r. o. se sídlem xxx, IČ xxx, zastoupenému obecným zmocněncem M.H., pro 23.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v HB z 27. května 2005, č. j. 0Nc 4027/2004-43, t a k t o : Usnesení okresního soudu s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením okresní soud nařídil exekuci směnečného platebního rozkazu zdejšího krajského soudu z 2. června 2003, č. j. Sm 1241/2002-16 (k uspokojení pohledávky oprávněného 23.000,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 5. října 2002 do zaplacení, pro náklady nalézacího řízení 9.020,- Kč, náklady exekuce a náklady oprávněného, výrok I), pověřil jejím provedením soudního exekutora Mgr. J.F. (výrok II) a zakázal povinnému nakládat – s blíže specifikovanými výjimkami – s majetkem s tím, že právní úkon, jímž by byl tento zákaz porušen, by byl neplatný (výrok III). V odůvodnění zejména vyložil, že má po provedeném dokazování zprávou pošty a výpověďmi obou jednatelů povinné společnosti za zjištěné, že k 21. červenci 2003, kdy doručovatel uložil (po předchozím marném pokusu o její předání oprávněnému zástupci povinného na adrese jeho sídla) zásilku povinnému se zmiňovaným směnečným platebním rozkazem na poště a vyrozuměl povinného o možnosti jejího vyzvednutí, povinná společnost svou podnikatelskou činnost vykonávala, že se tak dálo jen prostřednictvím obou jejích jednatelů (žádné zaměstnance neměla) a že adresa, na níž se doručovatel marně pokoušel zásilku povinnému předat přímo, je nejen sídlem povinné společnosti, ale zároveň i trvalým bydlištěm její jednatelky M.H. Odtud dovodil, že se zde v den pokusu doručovatele o předání zásilky povinný – slovy ustanovení § 47 odst. 3 o. s. ř. v tehdy platném znění – “zdržoval” (byl tu činný), že zákonná domněnka řádného náhradního doručení tudíž nebyla vyvrácena, a že je proto třeba pokládat předmětný směnečný platební rozkaz za vykonatelný. Proti tomuto rozhodnutí se povinný odvolal a navrhl jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Na prvním místě namítl, že provedené dokazování bylo nedostatečné. Soud prvního stupně totiž především neprověřil, zda M.H. k 21. červenci 2003 už skutečně jednatelkou byla (a byla tedy oprávněna k přebírání zásilek). Ve skutečnosti se jednatelkou stala až 3. prosince 2004. Povinná společnost přitom vždy měla jen jediného jednatele. K rozhodnému datu jím byl M.Ho. a jen jemu tedy tehdy mohly být poštovní zásilky předávány. Předpoklad okresního soudu, že se doručovatel pokusil zásilku povinnému předat na adrese, která byla (vedle toho, že šlo o adresu jeho sídla) i bydlištěm jednoho ze dvou jeho jednatelů, tedy správná není. Pro závěr, kde se povinná společnost k 21. červenci 2003 “zdržovala” (kde vyvíjela svou činnost), měl soud prvního stupně, jak bylo navrhováno, provést dokazování k odvolatelovu tvrzení, že tehdy byl její jednatel na obchodním jednání v Opavě a ve Zlíně. Za druhé povinný zdůraznil, že ke dni vydání napadeného usnesení byla již vymáhaná pohledávka v důsledku částečné úhrady směnečným avalem podstatně nižší, než se uvádí ve výroku napadeného usnesení. O tom byly soudu prvního stupně předloženy doklady. Informován navíc byl i o ústní dohodě o splácení dluhu. Oprávněný měl za to, že napadené usnesení bylo vydáno v souladu se zákonem, a navrhl je potvrdit. Připomněl, že od vydání směnečného platebního rozkazu uplynula doba k zaplacení jistě dostatečná. Částečná plnění provedená po podání návrhu na nařízení exekuce ani ústní příslib splácení podle něj na zákonnosti vydaného rozhodnutí okresního soudu nic nemění. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o. s. ř.), krajský soud napadené usnesení přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Ve svém předchozím zrušovacím usnesení (z 28. června 2004, č. j. 17Co 205/2004-21) krajský soud vysvětlil, že základní podmínkou úsudku, že určitá zásilka (zde zásilka povinnému se směnečným platebním rozkazem) byla adresátu doručena tzv. náhradním způsobem, tedy za pomoci uložení na poště, je závěr, že se dotyčný adresát v den pokusu o přímé předání zásilky na adrese, kde byl tento pokus uskutečněn, zdržoval, a že to v případě adresáta – právnické osoby (zde povinné společnosti) obecně přináší potřebu zjišťovat, jestli na dané adrese prostřednictvím svých zaměstnanců či jiných osob k rozhodnému datu vyvíjela svou činnost. Protože se z obálky, která byla po uplynutí úložní doby (když si ji povinný nevyzvedl) poštovním úřadem vrácena zpět odesílajícímu krajskému soudu, žádná informace pošty v tomto ohledu nepodávala, uložil krajský soud soudu okresnímu potřebné okolnosti objasnit. Zároveň měl zjistit, jestli byla povinné společnosti v souvislosti s uložením předmětné zásilky zanechána doručovatelem výzva k jejímu vyzvednutí. Ani stran této záležitosti totiž pošta na vrácené obálce nic neuvedla. Okresní soud obstaral doplňující zprávu příslušného poštovního úřadu a vyslechl M.Ho. a M.H., o nichž měl za to, že byli a jsou jednateli povinné společnosti. Že se v tomto ohledu mýlil, je třeba dát povinnému za pravdu. Z usnesení zdejšího krajského soudu z 22. března 2005 o změně zápisů o jednatelích povinné společnosti a z úplného výpisu údajů o tomtéž subjektu z obchodního rejstříku skutečně vyplývá, že k 21. červenci 2003 byl (a to od 18. prosince 1998 do 3. prosince 2004) jediným jednatelem povinné společnosti Milan Ho., kdežto M.H. se jednatelkou namísto M.Ho. stala až s účinností k 3. prosinci 2004 (a je jí doposud). Z výpisu dále vyplynulo, že za povinnou společnost jsou oprávněni jednat a podepisovat jen jednatel a prokurista, a že k 21. červenci 2003 žádná osoba funkci prokuristy nezastávala. Závěr okresního soudu, že se povinná společnost na adrese jejího sídla, kde byl učiněn marný pokus o předání zásilky, zdržovala v tom smyslu, že tu měl trvalé bydliště jeden ze dvou jejích jednatelů (M.H.), prostřednictvím nichž činnost vykonává, tedy skutečně neobstojí. Přesto však krajský soud odpovídá na otázku místa zdržování se povinné společnosti k rozhodnému datu se soudem okresním shodně. Výsledky dokazování okresního soudu ve světle shora uváděných údajů o jednatelích povinného lze v podstatě shrnout tak, že povinná společnost k 21. červenci 2003 vyvíjela svou činnost prostřednictvím jediné osoby, a to jednatele M.Ho., který byl právě na obchodní cestě, a přitom tehdy sídlila na adrese, kam jí byl směnečný platební rozkaz doručován a kde má sídlo (xxxx). Že by zde tehdy jednatel M.Ho. mimo období jednotlivých obchodních cest činnost společnosti nerealizoval, resp. že by činnost své společnosti mimo obchodní cesty vykonával na adrese jiné, najevo nevyšlo. On ani současná jednatelka o ničem takovém nehovořili a naopak M.H. popisovala, jak je postupováno v záležitosti doručování pošty, je-li jednatel v sídle společnosti přítomen (uváděla, že v takovém případě jsou oznámené zásilky na poště vyzvedávány). A krajský soud je toho právního názoru, že pokud společnost s ručením omezením vyvíjí svou činnost toliko prostřednictvím jediného jednatele, který za tím účelem buď obchodně cestuje nebo koná v sídle společnosti, pak je namístě závěr, že se tato společnost trvale zdržuje (ve smyslu výše označeného ustanovení) právě a pouze ve svém sídle. Na tom, v jakém poměru jsou období jednatelových obchodních cest a období jeho přítomnosti v sídle, přitom záležet nemůže. Obchodní společnost, která svou činnost nesporně vyvíjí, se v nadepsaném smyslu logicky někde zdržovat musí a dovozovat, že by místem jejího zdržování bylo vždy zrovna to, kde se právě nachází její cestující jednatel, je z povahy věci vyloučeno. To nejen proto, že by takový výklad bez akceptovatelného důvodu zakládal z hlediska probírané problematiky odlišný režim takto fungujících společností od společností realizujících svou činnost také prostřednictvím dalších osob než jediného jednatele (zaměstnanců, popř. dalších jednatelů, působících v sídle společnosti, popř. na jiné adrese; dovozovat u nich, že se “zdržují” tam, kde se právě nalézá jejich cestující jednatel, by bylo zjevně neudržitelné), což není žádoucí. Šlo by navíc o výklad z hlediska potřeb praxe značně neživotný a tudíž neudržitelný (jeho důsledkem by mimo jiné bylo, že by odesílatel jakékoliv zásilky musel vždy zjišťovat, kde se dotyčný cestující jednatel právě nachází, a navíc spekulovat, kde bude na své cestě v okamžiku, kdy bude pošta schopna mu zásilku předat). Uvedený právní názor pro daný případ znamená, že se podle výsledků dokazování povinná společnost na adrese, kam jí byla zásilka se směnečným platebním rozkazem doručována, (také) rozhodného dne zdržovala. Že zde poštovní doručovatelka po závěru, že je adresát v danou chvíli nezastižitelný, zanechala oznámení, že zásilku ukládá a že si ji adresát může na poště v úložní době vyzvednout, vyplývá jednoznačně ze zprávy Č P, státního podniku, obvod HB, kterou okresní soud provedl důkaz. Za těchto okolností je závěr okresního soudu, že k náhradnímu doručení směnečného platebního rozkazu došlo a že je tedy toto rozhodnutí vykonatelné, správný. Dokazovat, kde byl jednatel povinného 21. července 2003 na své obchodní cestě, je zbytečné, stejně jako zkoumat, jestli by byly naplněny zákonné předpoklady doručení směnečného platebního rozkazu povinnému také prostřednictvím jeho jednatele (viz eventuální pokyn pro okresní soud, obsažený v předchozím usnesení krajského soudu). Že byly naplněny i další zákonné předpoklady pro nařízení exekuce, povinný nezpochybňuje. Směnečný platební rozkaz nesporně byl vydán k tomu pravomocným orgánem, vymáhaná platební povinnost byla tímto rozhodnutím (také) povinnému ve prospěch oprávněného uložena naprosto jednoznačně, o zániku jí odpovídajícího práva prekluzí není důvod uvažovat, a oprávněný podal řádný návrh na nařízení exekuce a přednesl v něm i potřebné tvrzení, že povinný svou povinnost dosud nesplnil (srov. zejména § 37, § 38, § 40 odst. 1 písm. a), § 44 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v nyní platném znění). Výroky napadeného usnesení o ustanovení exekutora a o zákazu majetkových dispozic povinného plně odpovídají ustanovení § 44 odst. 2, 7 exekučního řádu. Usnesení má i všechny potřebné náležitosti (§ 44 odst. 6 exekučního řádu). Krajský soud je tedy jako správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce se podle platného práva nezkoumá, zda je tvrzení oprávněného, že se povinný exekučnímu titulu nepodrobil dobrovolně, pravdivé. Námitka, že vymáhaná povinnost byla zcela nebo zčásti splněna, je právně relevantní jen jako důvod k zastavení nařízené exekuce (srov. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.). Ani v daném případě, kdy krajský soud přezkoumává právě a pouze rozhodnutí okresního soudu, že se exekuce nařizuje, s ní tedy už z tohoto důvodu nemůže mít povinný úspěch. Jeho tvrzením a doklady, jež k němu předkládá, se bude zaobírat okresní soud, a ukáže-li se pravdivým, exekuci v příslušném rozsahu zastaví. Z obdobných důvodů je při rozhodování o správnosti nařízené exekuce bezvýznamná i okolnost, že snad účastníci uzavřeli dohodu o splácení dluhu. Ani to nehraje v daných souvislostech roli. Kdyby šlo o dohodu, v jejímž důsledku by byla exekuce nepřípustná, jednalo by se “pouze” o důvod k zastavení nařízené exekuce (§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto typu rozhodnutí není dovolání zásadně přípustné. Podané dovolání může shledat přípustným jen dovolací soud, avšak pouze dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Dovolání by muselo být podáno do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v HB, trojmo. V HK dne 24. dubna 2006