Nepromlčitelnost nároků zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 194 a 195 ZPr) nebo jiné škody na zdraví (§ 187 ZPr) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§ 199 ZPr) byla vtělena do zákoníku práce až novelizací ustanovení § 261 odst. 2 ZPr s účinnosti od 1. ledna 1989. Jestliže se zaměstnavatel promlčení dovolal, je soud proto povinen zkoumat, zda k promlčení takovýchto nároků nedošlo v době před 1. lednem 1989.

Sp. zn. 19Co 227/2006 Rozsudek Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně xxxa soudců xxx a xxx ve věci žalobce Z.Š., zastoupeného JUDr. xxx, advokátkou, proti žalovanému P k Ú, státní podnik se xxx, o náhradu škody, k odvolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v T ze dne 21. prosince 2005, č.j. 26C 61/2005-84, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í tak, že se z a m í t á žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 61.662,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1.10.2003 do zaplacení a dále platit žalobci 5.100,- Kč měsíčně počínaje úhradou za leden 2005. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ani před okresním ani před odvolacím soudem. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výše označeným rozsudkem rozhodl, že nárok žalobce vůči žalovanému je oprávněný z části tak, že žalovaný je povinen k náhradě škody v rozsahu dalších 22% z celkového odškodnění počínaje 1.1.2003 /výrok I./, zároveň okresní soud vyslovil, že o výši nároku, jakož i o nákladech tohoto řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Žalobce se žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 61.662,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 1.10.2003 do zaplacení a dále úhrady částky 5.100,- Kč měsíčně počínaje měsícem lednem 2005. Nárok žalobce odvozuje od pracovního úrazu, který měl utrpět dne 7.5.1984 při výkonu práce u právního předchůdce žalovaného Východočeských uhelných dolů, k.p. xxx. Podle tvrzení žalobce odškodňovací komise právního předchůdce žalovaného v červnu 1984 po projednání úrazu rozhodla tak, že žalobce bude odškodněn pouze ve výši 33% a ve zbytku svoji odpovědnost zaměstnavatel odmítl. Následně se však sešla další komise, která rozhodla o odškodnění žalobce v plné výši. Poté byla žalobci vyplacena náhrada v plném rozsahu v období od 1.3.1985 do 31.8.1985. Pracovní poměr byl ukončen v roce 1988 ze zdravotních důvodů. Žalobce pak 30.7.2003 požádal žalovaného o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Ten však žalobce odškodnil pouze do výše 33% a ve zbývající části svoji odpovědnost odmítá. Žalovaný skutečnost, že žalobce utrpěl 7.5.1984 pracovní úraz nesporoval. Žalobce odškodnil do výše 33% jeho nároku, když uznání odškodnění v plné výši neexistuje a zároveň žalovaný namítal promlčení nároku v rozsahu 67%, neboť dle jeho názoru promlčecí doba uplynula před 1.1.1989. Okresní soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že odpovědnost za zaměstnavatele žalobce, a to V u d , s.p. převzal na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 1.11.2004, č.j. 150/2004 v souladu s § 6 a § 8 zákona č. 87/97 Sb. o státním podniku a usnesením vlády ze dne 2.11.2003 č. 1128 žalovaný P k Ú, s.p. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předchozí době nebyla otázka odpovědnosti žalovaného, resp. jeho předchůdce za pracovní úraz žalobce řešena, případně zda nedošlo k uznání odpovědnosti žalovaného v celém rozsahu. Z dostupných dokladů, zejména z osobního spisu žalobce a zápisu o jednání odškodňovací komise dne 20.6.1984 soud dovodil, že otázku odškodnění žalobce projednávala odškodňovací komise v uvedený den a rozhodla o výši odškodnění žalobce v rozsahu toliko 33%. Ve zbývající části se zaměstnavatel odpovědnosti zprostil s odkazem na zavinění žalobce. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal a dle tvrzení svědků, zejména J. D., E. B. a F. Č. došlo k projednání věci příslušnou rozhodčí komisí, o čemž se žádné záznamy nedochovaly. Žalobce pak tvrdil, že veškeré doklady ztratil při záplavách a stěhování. Okresní soud proto otázku odpovědnosti žalovaného jako právního nástupce zaměstnavatele žalobce za předmětný pracovní úraz znovu věcně projednal. Nejprve posoudil jako nedůvodnou námitku promlčení uplatněnou žalovaným. Byl si přitom vědom, že podle platné právní úpravy do 1.1.1989 se nárok na odškodnění pracovního úrazu ve smyslu § 263 odst. 1 a 3 zákoníku práce promlčel v jednoroční lhůtě běžící ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Zároveň však poukázal na čl. II bod 6 zákona č. 188/1988, kterým byl novelizován zákoník práce s účinností od 1.1.1989 a podle kterého byla stanovena nepromlčitelnost nároku pracovníka na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví a nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých vzniklých před 1.1.1989, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí lhůta podle dosavadních předpisů. V té souvislosti pak poukázal na ustanovení § 261 odst. 1 a 3 ve znění účinném před 1.1.1989, kde bylo stanoveno, že promlčecí doba neběží, uplatní-li účastník nárok v řízení u rozhodčí komise či soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje. Okresní soud tedy měl za to, že s ohledem na dobu, která od úrazu žalobce uplynula, skutečnosti, že podstatná část listin zřejmě podlehla skartaci nelze učinit závěr, že by nárok byl promlčen. Z listinných důkazů pak dovodil, že žalobce postupoval řádně v uplatnění svého nároku, když podal proti rozhodnutí odškodňovací komise odvolání, ovšem výsledek ani další postup dotčených orgánů není znám. Dále vycházel z ustanovení § 190 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném v době úrazu žalobce, tedy 7.5.1984 a dospěl k závěru, že jednou z příčin úrazu žalobce byla zřejmě také porucha žlabu, která byla také důvodem smeknutí nohy žalobce a následného úrazu, když při cestě z pracoviště žalobce překračoval jedoucí dopravník. Celkový podíl odpovědnosti žalovaného za úraz žalobce stanovil pak v rozsahu 55% a díl odpovědnosti žalobce v rozsahu 45%. Vzhledem k tomu, že žalovaný odpovědnost v části 33% plní, uznal za oprávněným nárok v rozsahu dalších 22%, a to počínaje 1.1.2003, neboť nároky za období předcházející jako jednotlivá plnění se promlčely ve smyslu § 261 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.1989. Žalovaný v odvolání namítal, že okresní soud nesprávně posoudil námitku promlčení, neboť o tom, že nebyl za pracovní úraz odškodněn plně 100% se mohl žalobce nejpozději dozvědět a přesvědčit v dubnu 1985 z výplatního lístku za březen 1985 /po skončení pracovní neschopnosti/, ze kterého vyplývá odškodnění pracovního úrazu ve výši pouze 33%. Zbytku nároku se pak žalobce domáhal až žalobou podanou 4.2.2005. Pokud okresní soud hodnotil zavinění pracovního úrazu, pak žalovaný namítal, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když bez dalšího zjišťování a vyhodnocení rizikového prostředí v hlubinném dole a bez odborného vyjádření nebo znaleckého posudku rozhodl, že další příčinou pracovního úrazu byla porucha žlabu hřeblového dopravníku. Domáhal se změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že nebyl až do roku 2003 odškodňován vůbec, tedy ani do výše 33%. Po celou dobu se nedomáhal žádného odškodnění, tedy ani 100%, ale ani 33%, když měl za to, že na žádné odškodnění nemá nárok. Má tedy za to, že by i ta skutečnost, že vlastně “uspořil” žalovanému prostředky, které nepožadoval, neměla jít k jeho tíži. Žalobce dále uvedl, že má za to, že odpovědnost žalovaného je dána v plném rozsahu. Skutečnost, že se proti rozsudku okresního soudu neodvolal byla způsobena vážnými rodinnými důvody. K promlčení jednotlivých měsíčních náhrad do 31.12.1988 nedomohlo dojít, když o výši škody se žalobce dozvěděl vždy jedenkrát měsíčně v návaznosti na aktuální výši výdělku a případně důchodu a subjektivní promlčecí lhůta u náhrad splatných od 1.1.1989 a v době do 31.12.1988 vůbec nezačala běžet. Žalobce proto navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas, osobou k odvolání oprávněnou a ve věci, ve které je odvolání přípustné /§ 201, § 202 a contr., § 204 odst. 1/ přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vyhlášení předcházející, doplnil dokazování dále uvedenými důkazy a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odvolací soud se nejprve musel zabývat námitkou promlčení uplatněného nároku. Nepromlčitelnost nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání /§ 194 a § 195/ nebo jiné škody na zdraví /§ 187/ byla do zákoníku práce vtělena až novelizací ustanovení § 261 odst. 2 s účinností od 1.1.1989. Nadále pak podle tohoto ustanovení se promlčí nároky na jednotlivá plnění. Novela zákoníku práce účinná od 1.1.1989, tj. zákon č. 188/1988 Sb. pak zároveň v čl. II odst. 6 stanovil, že nepromlčitelnost nároků zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovní neschopnosti se vztahuje i na nároky vzniklé před 1.1.1989, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí doba podle dosavadních předpisů. Ve smyslu § 261 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.1989 se nárok na náhradu za ztrátu na výdělku promlčel, jestliže nebyl uplatněn u rozhodčí komise nebo u soudu ve lhůtě v zákoníku práce stanovené. Ve smyslu § 263 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.1989 činila lhůta k uplatnění peněžitých nároků jeden rok ve smyslu odst. 3 pak lhůta počne běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Objektivní tříletá lhůta zákoníkem práce rovněž stanovená neplatila však pro případ, šlo-li o škodu na zdraví. Ve smyslu čl. II odst. 6 zákona č. 188/1988 Sb. bylo třeba se tedy zabývat nejprve otázkou, zda žalobce postupoval řádně v uplatnění svého nároku a zda k 1.1.1989 nebyl jeho nárok promlčen. Podle § 207 zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.1989 byly spory mezi organizací a pracovníkem o nároky z pracovního poměru projednávány a rozhodovány v rozhodčím řízení rozhodčí komisí a soudy. Žalobce v řízení ani netvrdil, že by podal návrh k rozhodčí komisi nebo návrh k soudu o odškodnění pracovního úrazu. Nepochybné je pouze to, že poté, co pracovní úraz žalobce byl projednán v tzv. odškodňovací komisí zřízené na závodě Důl Jana Šverma /který byl součástí V u d, koncernového podniku T/, s návrhem na odškodnění pracovního úrazu žalobce pouze do výše 33%, žalobce dopisem doručeným koncernovému podniku dne 13.7.1984 vyslovil nesouhlas a žádal, aby ve věci bylo znovu jednáno za jeho přítomnosti. Dle tvrzení žalobce bylo opětovně jednáno o odškodnění žalobce na závodě v Ž a během asi čtvrthodinového jednání bylo rozhodnuto o odškodnění pracovního úrazu 100%. O takovém rozhodnutí se nedochoval žádný zápis ani vyhotovení rozhodnutí. Z výpovědi svědka F.Č., který v době úrazu žalobce pracoval jako inspektor bezpečnosti práce u podnikového výboru ROH VÚD k.p. T bylo zjištěno, že tento svědek se seznámil se zápisem závodního výboru dolu Jan Šverma, v němž bylo uvedeno něco v tom smyslu, že závodní výbor ROH souhlasí se 100% odškodněním pracovního úrazu žalobce nebo že bere na vědomí závěry odškodňovací nebo rozhodčí komise. Na přesné znění zápisu si svědek již nepamatoval, ovšem jeho výpověď koresponduje s tvrzením žalobce i svědka E.B., který ve věci vypovídal před okresním soudem a v době úrazu byl předsedou rozhodčí komise. Žádný ze svědků a ostatně ani žalobce netvrdil, že by komise, která o odškodnění jeho pracovního úrazu jednala rozhodla jinak než pouze co do základu nároku. Jak bylo zjištěno z výpovědi svědka J.D., ředitele závodu důl Jan Šverma – Ž, v době pracovního úrazu žalobce a jak je ostatně obecně známo, tzv. odškodňovací komise byli v organizaci zřízeny jako poradní orgány a žádost o přezkoumání jejich stanoviska neměla žádný vliv na běh promlčecích lhůt. I kdyby odvolací soud vzal za prokázané, že o tzv. odvolání žalobce proti návrhu odškodňovací komise rozhodovala rozhodčí komise ve smyslu § 207 zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.1989 pak nebylo v řízení prokázáno, že by taková komise vydala rozhodnutí o sporu ve smyslu § 212 zákoníku práce. Ve smyslu tehdy platné judikatury /viz R 61/67/ rozhodnutí rozhodčího orgánu, jímž bylo rozhodnuto pouze o základu nároku nebylo možno považovat za rozhodnutí o sporu a účastník mohl navrhnout postoupení sporu k dalšímu projednání soudu. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo použitelné i poté, co byly zrušeny vyhlášky č. 82/1965 Sb. a č. 42/1975 Sb. k projednávání rozhodování pracovních sporů v rozhodčím řízení a úprava byla přejata do zákoníku práce. Zákoník práce v ustanovení § 207 a násl. rovněž neumožňoval rozhodčí komisi rozhodnout mezitímním či částečným rozhodnutím a upravil pouze rozhodnutí sporu. Z toho bylo třeba dovodit, že rozhodnutí, které se týká jen základu sporu nelze pokládat za ukončení sporu ve lhůtě 30 dnů a tedy za výsledné rozhodčí řízení. Žalobce však v řízení ani netvrdil, že by podal návrh na odškodnění pracovního úrazu u rozhodčí komise nebo soudu. Jeho pracovní neschopnost po úrazu byla ukončena v únoru 1985, tedy nejpozději ve výplatním termínu za měsíc březen byla známa výše ztráty. Jednoletá promlčecí doba tak skončila před účinností zákona č. 188/1988 Sb. Pokud bylo žalobci za dobu 6 měsíců od 1.3.1985 vyplaceno mzdové vyrovnání do průměrného výdělku, stalo se tak podle vyhlášky č. 129/1979 Sb., nikoli jako důsledek uznání úplné odpovědnosti žalovaného. I kdyby tedy žalobci nebylo známo, že v období od 1.3.1985 do 31.8.1985 mu bylo mzdové vyrovnání poskytováno z jiného titulu než jako náhrada za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu, muselo mu být nejpozději v září 1985 známo, že mu není poskytováno odškodnění za ztrátu na výdělku v plné výši. Žalobce však jak ostatně sám tvrdí nepodal návrh rozhodčí komisi případně soudu a nedomáhal se odškodnění pracovního úrazu. Ke dni účinnosti zákona č. 188/1988 Sb., tj. k 1.1.1989 byl tedy nárok žalobce ve smyslu § 261 a § 263 odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.1981 ve spojení s čl. II bod 6 zákona č. 188/1988 Sb. promlčen. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu pro promlčení nároku zcela zamítl. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ani před okresním ani před odvolacím soudem, když žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal /§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř./. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V HK dne 29. června 2006