Za závadu ve schůdnosti komunikace odpovídá podle zákona (§ 27 odst. 3 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) její vlastník to, že o jejím udržování v náležitém stavu uzavře smlouvu s jiným subjektem, neznamená, že se odpovědnosti za takový stav zbaví.

R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx v právní věci žalobkyně A.R., bytem xxx, zastoupené xxx, advokátkou se sídlem xxx, proti žalovanému Městu xxx, se sídlem v xxx, za účasti K, p a.s., se sídlem Pxxx7 jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, k odvolání žalovaného do rozsudku Okresního soudu v T, č.j. 6C 104/2005-79 z 8. března 2006, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud vyslovil mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), že “žalobou uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody je dán v rozsahu 100 %”. Rozhodl tak o základu žaloby na náhradu škody, kterou utrpěla žalobkyně úrazem na zledovatělé komunikaci, patřící žalovanému. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v místě, kde k úrazu došlo, byla “závada ve schůdnosti” – tu spatřoval v tom, že povrch komunikace “zledovatěl a následně byl pokryt čerstvou sněhovou pokrývkou. Žalobkyně jako chodec takovou závadu nemohla předvídat ani při zvýšené opatrnosti...". Žalovaný neprováděl na předmětné komunikaci údržbu v dostatečném rozsahu a své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobkyni se nezprostil ani zčásti. Tento rozsudek napadl včas podaným odvoláním žalovaný. Zimní údržbu svých komunikací provádí prostřednictvím k tomu vybavené právnické osoby, kterou za tím účelem založil. Smluvně na ni přenesl odpovědnost za škody, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti (schůdnosti) místní komunikace; pasivní legitimace žalovaného tak není v projednávané věci dána. Při výkladu zastávaném okresním soudem (totiž že není možné přenést odpovědnost na tuto jinou osobu) by docházelo “k absurdní situaci, kdy obec, která nezajišťuje zimní údržbu, by za ni zodpovídala a osoba, která zimní údržbu zajišťuje, za ni nezodpovídá”. Kromě toho není správný ani závěr, že žalovaný odpovídá také za závady ve schůdnosti na všech úsecích místních komunikací – to odvolatel ve svém obšírném odvolání podrobně rozebírá. Stav předmětné komunikace však nebylo možné považovat ani za závadu ve sjízdnosti, za kterou by žalovaný mohl odpovídat. Napadený rozsudek proto odvolatel navrhl změnit tak, že se žaloba zamítá. K tomuto stanovisku se připojil i vedlejší účastník, vystupující na straně žalovaného. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek potvrdit. Podle jejího názoru bylo v projednávané věci rozhodující to, že místo, na němž k úrazu došlo, bylo pokryto ledovkou, na níž ležela čerstvá vrstva sněhu. Při odvolacím jednání předložila fotografie parkoviště, kde k úrazu došlo, pořízené v sobotu 14. ledna 2006. Je z nich patrno, že parkoviště bylo v uvedený den posypáno zdrsňujícím materiálem. Krajský soud po tomto doplnění a po přezkoumání napadeného rozhodnutí (§ 212 a násl. o.s.ř.) dospívá k názoru, že odvolání není důvodné. Okresní soud zjistil skutkový stav projednávané věci správně – ostatně ani odvolatel prvostupňovému soudu žádné pochybení při tvorbě jeho skutkových poznatků nevytýká. Za správné je však třeba považovat i právní závěry, k nimž okresní soud ve svém rozhodnutí dospěl, a které podrobuje ve svém odvolání kritice žalovaný. Krajský soud proto odkazuje na výstižné odůvodnění napadeného rozhodnutí a jen vzhledem k obsahu podaného odvolání k němu dodává: Pokud jde o namítaný nedostatek pasivní legitimace žalovaného, nelze tuto námitku považovat za důvodnou. Jestliže za závadu ve schůdnosti komunikace odpovídá podle zákona její vlastník, pak to, že o jejím udržování v náležitém stavu uzavře smlouvu s jiným subjektem, neznamená, že se odpovědnosti za takový stav zbaví – to vskutku možné není, takže příslušné ujednání o “přenesení” této odpovědnosti na smluvního obstaratele (tj. Technické služby T, s.r.o.) je třeba považovat za neplatné, jak správně dovodil soud prvého stupně. Vzniklou situaci (a její právní důsledky) není ovšem možné považovat za absurdní: pokud obstaratel svou smluvní povinnost provádět náležitou údržbu komunikací objednatele (tj. Města xxx) poruší a v důsledku tohoto porušení vznikne škoda, za niž třetí osobě odpovídá podle zákona žalovaný, je tím založena odpovědnost obstaratele vůči objednateli. Není tedy správná argumentace žalovaného, že by v takovém případě osoba, která zimní údržbu zajišťuje, za případné porušení své smluvní povinnosti žádnou odpovědnost nenesla. Po skutkové, jakož i právní stránce spatřuje odvolací soud shodně se soudem prvého stupně za rozhodující to, že příčinou úrazu, k němuž na místní komunikaci žalovaného došlo, byl její zledovatělý povrch, pokrytý malou vrstvou sněhu, že tento povrch nebyl nejméně po dobu jednoho týdne před úrazem nijak “ošetřen”, ačkoli v tom klimatické podmínky žalovanému nijak nebránily, a že nebylo prokázáno (a ostatně ani tvrzeno), že by si žalobkyně při chůzi po tomto povrchu počínala neopatrně. I z výpovědi svědkyně M., dispečerky Technických služeb Města xxx (č.l. 70) vyplývá, že “konkrétní předmětná plocha se sype”, a že “komunikace se sypou celou zimu podle potřeby”. Že však “předmětná plocha” nebyla před úrazem posypána, bylo zjištěno mimo jakoukoli pochybnost stejně jako to, že v tom žalovanému po řadu dní před úrazem nepříznivé klimatické podmínky nebránily, neboť v té době nepanovaly. Za této situace je odpovědnost žalovaného podle těch předpisů, podle nichž věc posoudil po právní stránce prvostupňový soud, dána: komunikace, na níž k úrazu došlo, trpěla závadou ve schůdnosti, byla příčinou úrazu žalobkyně a nešlo o takovou situaci, že nebylo v mezích možností žalovaného závadu odstranit (§ 27 odst. 3 zák.č. 13/1997 Sb.). Svou odpovědnost žalovaný co do základu ostatně uznával (jeho sdělení z 24.11.2004 na č.l. 6, sdělení vedlejšího účastníka z 15.11.2005 na č.l. l9) – jinak by nedávalo žádný smysl poskytnutí částečné náhrady ve výši 52.680,- Kč, jak to vedlejší účastník sděluje v posléze uvedené listině. Potom ovšem bylo třeba zabývat se již jen jedinou otázkou: zda si žalobkyně svůj úraz zčásti nepřivodila svým vlastním zaviněním (§ 441 obč.zák.). A tu třeba konstatovat, že nic takového nebylo zjištěno. Žalovaný sice tvrdí, že žalobkyně měla jít opatrněji a přizpůsobit tak svou chůzi stavu komunikace, avšak v čem měla tato větší obezřetnost spočívat (tj. v jakém konkrétním nedostatku této zvýšené opatrnosti je třeba její zavinění spatřovat), odvolatel neuvádí. Podle výpovědi manžela žalobkyně (o jehož věrohodnosti není žádný důvod pochybovat), šla do něho žalobkyně zavěšena, náhle se mu však “vysmekla a byla na zemi”. Tento způsob pohybu po kluzké vozovce, kdy chodec využívá opory svého doprovodu, je třeba považovat za zcela přiměřený a náležitě obezřetný. Žalovaný – jak již uvedeno – sice tvrdí, že žalobkyně měla jít opatrněji, neuvádí však již, jak. A vzhledem k tomu, že nebylo ani tvrzeno, že by si žalobkyně počínala v rozporu s běžnými požadavky na náležitě obezřetné chování (tedy že by šla např. nepřiměřeně rychle nebo že by přitom vykonávala pohyby ohrožující její stabilitu) není dán prostor pro úvahu o její spoluodpovědnosti za škodu, která jí úrazem vznikla. Z těchto důvodů shledává odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně věcně správným a proto je potvrdil (§ 219 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v T; rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky. V HK dne 20. června 2006