Pro posouzení závazkového vztahu je určující vůle jednajících subjektů v době jeho vzniku. Směřovala-li vůle účastníků původně k dobrovolnému a nezištnému plnění za jiného s úmyslem v budoucnu nepožadovat jeho vrácení, jde o dar, na jehož vrácení nemá ten, kdo plnil za jiného, právo (s odůvodněním, že se tak rozhodl pod vlivem později nastalých skutečností).

Sp. zn. 19Co 427/2005 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce J.Š., zastoupeného JUDr. P.S., advokátem, proti žalovaným 1) L.S., a 2) R.S., zastoupeným JUDr. xxx, advokátem, o vydání věcí a zaplacení 15.500,- Kč, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v ÚO, č. j. 10C 186/2004-53, ze dne 26. dubna 2005, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích sub. I, III, IV a V z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í soudu prvého stupně k dalšímu řízení. II. Ve výroku sub. II se rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že žaloba o zaplacení 15.500,- Kč proti prvé žalované se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Okresní soud rozsudkem v záhlaví citovaným, výrokem pod bodem I rozhodl, že žalovaní jsou povinni vydat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku věci v tomto výroku uvedené. Žalované uložil, výrokem pod bodem II, povinnost zaplatit žalobci 15.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným uložil povinnost zaplatit náklady řízení, a to České republice 212,- Kč na účet okresního soudu a žalobci 7.751,25 Kč k rukám jeho advokáta, a to výroky pod body III a IV. Výrokem pod bodem V uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před okresním soudem 7.445,- Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobci náleží ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. právo na ochranu proti žalovaným, majícím neoprávněně v držení jeho movité věci, jejichž vydání se žalobce jako jejich vlastník domáhá. Vzal za prokázané, že žalobce nabyl žalovanými zadržované věci do vlastnictví jednak darem od svých rodičů J. a I.Š. (ložní prádlo, kuchyňské a jídelní nádobí) a část věcí koupil z půjčky 75.000,- Kč poskytnuté K bankou dne 18. 9. 2003 (elektronika, nábytek). Žalovaná, která se žalobcem žila v družském vztahu od roku 2003 do měsíce května 2004, ze kterého se narodila dne xxx 2003 dcera L.Š., ostatně ani žalobcovo vlastnické právo k věcem movitým, jak uzavírá okresní soud, nesporovala. Soud prvého stupně neuvěřil tvrzení žalovaných podpořené výpovědí svědka M.K., že požadované věci již žalobci vydali tím, že je vystěhovali z bytu v B. na zahradu u domu čp.xxx a žalovaný si je pak odvezl v osobním automobilu zn. Trabant. To proto, že jmenovaný svědek neviděl žalobce věci odvážet a jen těžko lze předpokládat, že by se podařilo odvézt např. nábytek v tak malém automobilu. Okresní soud vyhověl i žalobě o zaplacení 15.500,- Kč, neboť žalobce prokázal, že za žalovanou splnil její povinnost vyplývající z platebního rozkazu Okresního soudu ve S, č. j. 2Ro 1798/2003-11, ze dne 18. 12. 2003, a zaplatil 9.330,- Kč společnosti F s. r. o., pohledávku ve výši 4.080,- Kč poskytnutou žalované na dlužné nájemné a dále náklady řízení 5.250,- Kč. Žalobce si na zaplacení dluhu, tížícího žalovanou, musel dne 22. 4. 2004 půjčit 10.000,- Kč u společnosti s r. o. P F. Následující den poukázal věřiteli žalované z pošty v xxx 9.330,- Kč. Tímto jednáním žalobce se žalované dostalo bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. a je proto povinna vrátit žalobci to, co měla plnit sama (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Poněvadž žalobce musel nad rámec poskytnuté půjčky zaplatit na úrocích dalších 5.500,- Kč, zavázal okresní soud žalovanou k zaplacení dalších 6.170,- Kč, představujících rozdíl mezi žalobci poskytnutou a jím vrácenou půjčkou 15.500,- Kč a částkou 9.330,- Kč, zaplacenou žalobcem za žalovanou. To proto, že podle názoru soudu prvého stupně musel žalobce i tyto peníze nad rámec dlužné částky za žalovanou vynaložit. Okresní soud neuvěřil tvrzení žalované, že peníze na zaplacení pohledávky společnosti F jí dal druhý žalovaný. Jednak Z.T., obchodní zástupce společnosti P F, který se žalobcem smlouvu o půjčce dne 22. 4. 2004 uzavřel, potvrdil, že mu žalobce říkal, proč si peníze půjčuje a je rovněž nelogické, podle názoru okresního soudu, že by pak cizí peníze posílal žalobce namísto žalované. Ve sporu neúspěšným žalovaným okresní soud nakonec uložil zaplatit náklady řízení státu i žalobci s odkazem na § 148 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. S tímto rozhodnutím nesouhlasili žalovaní, a proto napadli rozsudek v celém jeho rozsahu odvoláním, přičemž oba společně proti výroku pod bodem I a žalovaná sama i proti výroku pod bodem II. Namítali, že movité věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, nemají ve svém držení a tedy nemají ani možnost je žalobci vydat. Proto jim nelze ukládat povinnost k jejich vydání. Takovou povinnost splnit nemohou a rozsudek by byl fakticky nevykonatelný. Podle jejich přesvědčení má movité věci v držení sám žalobce, případně osoby jemu blízké, ke kterým je dal do úschovy. Dále vytkli žalobci, že movité věci nejsou dostatečným způsobem popsány, což způsobí rovněž nevykonatelnost rozhodnutí při případném výkonu. Vyslovili názor, že při odebrání věcí by jim mohli být zabaveny i předměty, které jsou v jejich vlastnictví. Z těchto důvodů se jim zdá vyloučena i možnost náhradního uspokojení oprávněného v rámci výkonu rozhodnutí ve smyslu § 347 o. s. ř. Žalovaná dále v odvolání proti výroku na plnění pod bodem II tak, jako v řízení před okresním soudem uvedla, že se na úkor žalobce neobohatila, protože peníze na zaplacení dluhu společnosti F dostala od žalovaného a žalobce je jen poukázal věřiteli. Podle jejího názoru není správný ani závěr soudu prvního stupně, podle kterého by měla zaplatit žalobci 15.500,- Kč, když její povinnost činila podle platebního rozkazu pouze 9.330,- Kč. Odvolatelé navrhli, aby krajský soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl. Žalobce se k obsahu odvolání nevyjádřil, ale při odvolacím jednání navrhl potvrzení rozsudku. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu při veřejném zasedání a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je opodstatněné. Krajský soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobu o vydání věcí bylo a je třeba podřadit pod ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. upravujícího právo vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, například tím, že mu věc zadržuje. V době rozhodování krajského soudu, která je pro soud podle § 154 odst. 1 o. s. ř. určující, bylo mezi účastníky řízení nesporné, že žalobce požadované věci vlastní. Prokázal, že věci nabyl do vlastnictví způsoby zákonem předvídanými (§ 132 odst. 1 a § 628 obč. zák.) a je tedy v rozhodované věci aktivně legitimován k podání vindikační žaloby. I podle přesvědčení krajského soudu však zůstala dosud nevyřešena otázka, zda žalovaní skutečně neoprávněně zbavují žalobce možnosti vykonávat jeho právo vlastnické, tj. předměty užívat, držet a nakládat s nimi ve smyslu § 123 obč. zák. Pasivní legitimace žalovaných v rámci vlastnické žaloby může být totiž dána jedině tehdy, pokud nezpochybnitelným způsobem se podaří žalobci prokázat, že žalovaní do jeho vlastnického práva zasahují mimo jiné tím, že mu věci zadržují. Z důkazů provedených okresním soudem nelze však učinit jednoznačný závěr, že by žalovaní měli mít požadované věci ve své moci, tedy že by se u nich nacházely. Rodiče žalovaného a stejně tak svědek J.Č. sice uvedli, že žalovaný odmítal věci žalobci vydat, ale zda je měl (měli) ve své moci i v době rozhodování soudu, není jednoznačné. Lze uzavřít, že požadované věci se skutečně nacházely v neoprávněné držbě žalovaných, ale jaký byl jejich další osud není zřejmé a přesvědčivý důkaz o tom, že je žalovaní stále mají, chybí. Žalobce tedy dosud neprokázal, že žalovaní jeho věci mají, protože doposavad provedené důkazy na tuto otázku nedávají uspokojivou odpověď. K tomu, aby mohla být tato sporná skutečnost vyřešena, musí být předmětem dokazování. Způsobilým důkazem k prokázání žalobcova tvrzení o tom, že mu žalovaní věci zadržují, se tak jeví např. ohledání místa, kde žalovaní bydlí. Právo žalobce navrhnout další důkazy vyplývá z toho, že v řízení před okresním soudem nebyl poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Poněvadž ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 4 o. s. ř.), musel krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I a v závislých výrocích pod body III až V podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit podle § 221 odst. 1 písm. a/ a § 221a o. s. ř. okresnímu soudu k dalšímu řízení. V něm okresní soud vyzve žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (pokud tak žalobce neučiní sám), aby splnil svou důkazní povinnost ohledně tvrzení, že žalovaní jeho věci zadržují, tj. aby označil důkazy k vyřešení dosud mezi účastníky sporných tvrzení o zadržování věcí, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (neunesení důkazního břemene), tj. o případném neúspěchu ve věci samé. Poněvadž rozsudek ukládající žalovaným vydat konkrétní věci v petitu uvedené může být exekučním titulem sloužícím k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí odebráním věci, jak správně namítají žalovaní, bude muset žalobce lépe a přesněji označit některé věci, které by měly být žalovaným (povinným) případně odebrány (určit název, typ, barvu, rozměr, obsah apod.). Žalobcem označené věci nejsou skutečně popsány jasně a určitě, tedy tak, aby mohly být pojaty do výroku a aby byla vyloučena jejich záměna s věcmi obdobnými, tedy stejného či podobného druhu. Dále se zabýval krajský soud z důvodu odvolání žalované proti výroku pod bodem II i žalobou na plnění a zde shledal odvolání žalované důvodným. Okresní soud podle přesvědčení odvolacího soudu učinil správný závěr obsažený v odůvodnění rozsudku, podle kterého žalobce prokázal zaplacení 9.330,- Kč za žalovanou jejímu věřiteli. Zdálo by se tedy, že žalobce plnil za žalovanou něco, co po právu měla splnit sama, když tvrzení žalované, že jí peníze dal někdo jiný, nebylo prokázáno. Plněním bez právního důvodu, které je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., je založeno na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat např. v tom, že ve prospěch někoho bylo něco konáno (zaplaceno). O bezdůvodném obohacení lze hovořit tedy např. tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, za koho bylo plněno, takže v jeho majetku došlo ke zvýšení aktiv. Z výpovědi žalobce provedené před okresním soudem a doplněné při odvolacím jednání vyplývá, že žalobce uvedený obnos za žalovanou zaplatil z obavy před exekucí, která by mohla podle jeho přesvědčení postihnout i jeho majetek. Dále vypověděl, že v době poskytnutí plnění žili se žalovanou jako druh a družka, vztahy mezi nimi byly dobré. Z tohoto důvodu za ni dluh zaplatil, přičemž neměli dohodnuto, že by mu peníze měla vracet. Přiznal, že pokud by jejich soužití i nadále fungovalo, o vrácení těchto peněz by neusiloval. Teprve po rozchodu obou účastníků řízení se dohodl se žalovanou, že požadovanou částku nebude chtít vrátit, pokud zase žalovaná nebude na něm žádat výživné na jejich dceru. Tímto způsobem se měla žalovaná částka započíst, slovy žalobce umořovat. K naplnění této dohody však nedošlo, protože rozhodnutím soudu byl žalobce zavázán platit na dceru výživné 1.500,- Kč měsíčně a splácet i nedoplatek výživného. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci, ani v odvolacím řízení nijak nezpochybněného, dospěl krajský soud k odlišnému právnímu hodnocení věci, než jaké učinil soud prvého stupně, a to, že žalovaná se na úkor žalobce nijak neobohatila. Vůle žalobce směřovala k zaplacení dluhu a k nezištné pomoci žalované odbřemenit ji od plnění, které ji tížilo. Žalovaná nepracovala, pečovala o společného potomka a z toho krajský soud dovozuje, že projev vůle žalobce směřoval k darování obnosu, kterým žalobce dluh žalované vypořádal (§ 628 obč. zák.). Žalobce poskytl žalované dobrovolně konkrétní peněžitou částku, aniž by k tomu měl nějakou právní povinnost a žalovaná tyto peníze darem jistě s díky přijala. Původním úmyslem kontrahentů bylo bezplatné přenechání a převzetí peněz, což je pro posouzení právního vztahu určující. Jestliže pod vlivem dalších událostí žalobce svůj postoj v této otázce jednostranným způsobem změnil, nemůže se povaha daru změnit (“transformovat”) na plnění za jiného ve smyslu ust. § 454 obč. zák. Rozhodující tu je úmysl jednajících stran v okamžiku, kdy žalobce plnil za žalovanou (svou tehdejší družku) – a tehdy šlo, jak ostatně uznává i sám žalobce, o dar. Ani pozdější dohoda rodičů, že poskytnuté plnění (dar) bude započteno na výživné dcery, nemůže obstát, neboť podle § 97 odst. 3 zákona o rodině není započtení přípustné proti pohledávkám na výživné pro nezletilé děti. Navíc by nešlo o vzájemnou pohledávku mezi otcem a dcerou. Krajský soud z těchto důvodů rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil tak, že žalobu o zaplacení 15.500,- Kč proti prvé žalované zamítl. Jestliže řízení nebylo dosud ve vztahu mezi všemi účastníky skončeno a bude dále probíhat ohledně žaloby na vydání věci, rozhodne okresní soud o nákladech celého řízení, tedy i o náhradě nákladů řízení odvolacího, jakož i o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou ohledně žaloby na plnění, a to jedním výrokem teprve v novém rozhodnutí o věci samé (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Přitom nezaváže žalované společně zaplatit žalobci náklady řízení ani neuloží žalobci zaplatit oběma žalovaným náklady řízení, ale určí, jakou částkou je každý z účastníků povinen či oprávněn se na nákladech řízení sám podílet. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. V HKdne 25. dubna 2006