Česká kancelář pojistitelů má podle § 24 odst. 8 zák. č. 168/1999 Sb. ve znění části patnácté zákona č. 377/2005 Sb. vůči osobě bez pojištění odpovědnosti nejen nárok na to, co za ni plnila, ale i na náhradu nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním nároku. Tyto náklady musí však prokázat pouhý odkaz na interní směrnice o paušalizování náhrad nestačí.

Číslo jednací: 19Co 47/2006 - 72-76 ROZSUDEK Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce Č k p , se sídlem v xxx, IČ xxx, zastoupeného JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, proti žalované V.M., narozené xxx , bytem v xxx, zastoupené JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o 15.800,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v T č. j. 8C 57/2005-51, ze dne 31. srpna 2005, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud částečně vyhověl žalobci a výrokem pod bodem I uložil žalované zaplatit mu do tří dnů od právní moci rozsudku 12.300,- Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 23. února 2003 do zaplacení. Výrokem pod bodem II zamítl žalobu o zaplacení dalších 3.500,- Kč s 3% úrokem od 23. února 2003 do zaplacení. Výrokem pod bodem III přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 6.901,30 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit rovněž do tří dnů. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaná dne 23. února 2002 jako řidička a vlastnice osobního automobilu Škoda 120, státní poznávací značky KLK xxx způsobila v JnN dopravní nehodu tím, že na zasněžené vozovce nezvládla řízení a narazila čelně do osobního automobilu Škoda 105, státní poznávací značky CLC xxx řízeného L.S. (dále jen poškozeným). Tím způsobila na automobilu škodu, za kterou podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá. Žalovaná však neměla uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ve smyslu § 4 zákona č. 168/1990 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen zákon), a proto poškozený dne 27. února 2002 nahlásil vznik škody na svém majetku žalobci. Ten je podle § 24 odst. 2 písm. b) citovaného zákona totiž povinen poskytovat poškozeným z garančního fondu plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, jak je tomu v souzené věci. Žalobce pak pověřil likvidací škodné události Č p, a. s. a ta poukázala poškozenému za poškození vozidla žalovanou dne 30. dubna 2002 částku 12.300,- Kč. Podle sdělení pojišťovny se vzhledem k rozsahu poškození a stáří vozidla jednalo o škodu totální s odpočtem 3.345,- Kč, což byla cena použitelných zbytků. Žalobce následně, a to dne 18. září 2002, vyplatil Č p z garančního fondu plnění poskytnuté poškozenému, tj. 12.300,- Kč a tím mu vznikl podle § 24 odst. 8 citovaného zákona nárok na regresní náhradu toho, co po právu měla plnit sama žalovaná včetně úroků z prodlení (§ 517 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Jako nedůvodnou shledal okresní soud námitku promlčení uplatněného nároku, během řízení žalovanou vznesenou, protože k 1. 4. 2005, kdy bylo zahájeno toto řízení, dosud neuplynula tříletá promlčecí lhůta k uplatnění žalobcova práva na plnění (§ 853 a § 101 občanského zákoníku). Ta začala žalobci běžet dne 1. 5. 2002, tedy následující den poté, co poskytl plnění pojišťovně. Nepřistoupil tak na obranu žalované, podle které se mezi účastníky mělo jednat o vztah z náhrady škody podle občanského zákoníku. Právo žalobce na plnění má totiž oporu v zákoně č. 168/1999 Sb., který však nemá speciální ustanovení o promlčení. Ve zbytku však okresní soud žalobu zamítl, když neshledal důvodným žalobcem uplatněné právo na zaplacení 1.000,- Kč představujících paušální částku za prvotní likvidační úkony žalobce (např. zjištění vlastníka vozidla a podrobností o nehodě) a na zaplacení 2.500,- Kč představujících paušální náhradu nákladů za likvidaci pojistné události poskytnutou Č p. Tyto obě částky nejsou podle přesvědčení soudu prvého stupně příslušenstvím pohledávky – regresu, jak tvrdil žalobce, ani se nejedná o náklady spojené s uplatněním pohledávky. Navíc interní směrnice žalobce, podle kterých byla výše obou částek stanovena, nijak nezavazují žalovanou. Proto nelze o podobné paušální částky zvyšovat právo žalobce na vrácení náhrady, kterou plnil za žalovanou. Žalovaná, která napadla citovaný rozsudek odvoláním směřujícím proti výroků pod body I a III, předně vytkla okresnímu soudu, že se nezabýval rozporem mezi prohlášením žalované ze dne 23. 2. 2002, sepsaným o způsobené škodě v den škodné události a zápisem pojišťovny o poškození vozidla ze dne 27. 2. 2002. V zápisu pojišťovny se tvrdí, že vozidlo L.S. vykazuje poškození výhradně na straně levé, kdežto v prohlášení žalované se hovoří o poškození čelním nárazem. Z toho dovozuje, že nejela vyšší rychlostí a pojišťovna asi hradila i další – jinou škodu, která zřejmě vznikla po 23. únoru 2002. K tomuto závěru vede žalovanou zjištění, že škodná událost byla žalobci nahlášena poškozeným teprve 27. února 2002, tedy nikoliv bez zbytečného prodlení. Poškozenému tedy neměla být podle názoru odvolatelky žalobcem vyplacena žádná náhrada škody, navíc za totální škodu, kterou žalovaná svým chováním nezpůsobila. Zdůraznila, že poškozený z místa nehody svým automobilem odjel. Podle názoru žalované neposoudil okresní soud správně ani otázku promlčení práva žalobce na plnění. Stanovisko, že na rozhodovanou věc je třeba aplikovat ustanovení § 101 občanského zákoníku, protože zákon č. 168/1999 Sb. nemá vlastní úpravu promlčení, neobstojí, neboť ustanovení § 106 občanského zákoníku je ustanovením speciálním pro otázky promlčení práva na náhradu škody. Později své odvolání ještě doplnila a namítala, že skutečná škoda na vozidle není 12.300,- Kč, ale nižší. Od vyplacené náhrady ceny vozidla by měla být podle jejího názoru ještě odečtena zbytková cena automobilu, tj. 3.345,- Kč, neboť poškozenému zůstal v držení celý vrak. Navrhla, aby krajský soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích změnil, žalobu ve zbývající části o věci samé zamítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce, který rovněž napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, a to v zamítavé části výroku pod bodem II a v závislém výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení, namítal, že i částka 3.500,- Kč vyplacená pojišťovně za likvidaci škodné události měla být přisouzena. Představuje paušální náhradu nákladů za úkony vyčíslené podle pracovní směrnice žalobce, které byly nutné a potřebné k likvidaci škodné události, i když je pojišťovna ve skutečnosti nevynaložila. Znovu vyslovil přesvědčení, že se jedná o příslušenství pohledávky, tj. vyplacené náhrady škody. Podle jeho názoru plyne oprávněnost požadavku i z novely zákona č. 168/1999 Sb. Vyslovil názor, že má na takové plnění právo i bez toho, aby musel prokazovat, že jiné osobě, pověřené vyřízením věci, náklady v této výši nevznikly. Navrhl tedy, aby krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II změnil a přiznal žalobci právo na zaplacení i dalších 3.500,- Kč včetně náhrady nákladů řízení. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani žalované není důvodné. Podle názoru krajského soudu provedl okresní soud všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí, odpovídajícím způsobem je zhodnotil a o uplatněném nároku rozhodl správně. Krajský soud sdílí závěry učiněné soudem prvého stupně a k odvolacím námitkám dodává následující. Jako otázka předběžná musí být vyřešena odpovědnost žalované za způsobenou škodu, která vznikla 23. února 2002 poškozenému. Jen zde se rozhodnutí soudu právně týká otázky odpovědnosti žalované za škodu podle občanského zákoníku. Žalovaná si před dopravní nehodou nepočínala tak, aby ve smyslu ustanovení § 415 občanského zákoníku nedošlo ke škodě na majetku poškozeného a pokud o půl jedenácté v noci nezvládla na turnovské křižovatce v JnN řízení, nabourala do vozidla poškozeného a čelním nárazem ho poškodila, což písemně uznala v potvrzení na č.l. 9 spisu, odpovídá podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku za škodu, kterou způsobila porušením právní povinnosti. Snaha žalované zprostit se této odpovědnosti směřovala v řízení před okresním soudem pouze do oblasti promlčení práva žalobce na plnění. Její obrana použitá v odvolacím řízení a zpochybňující rozsah škody, který nastal v důsledku střetu vozidel, je nová, avšak bezpředmětná. Jedná se z její strany o úvahy a tvrzení, které nejsou podloženy žádnými konkrétními důkazy. Poškození vozidla, jak sama uvedla žalovaná v citovaném potvrzení, bylo značené. Přihlédne-li se k tomu, že automobil byl starší, vykazující značný stupeň opotřebení, byla výše škody pověřenou pojišťovnou stanovena formou škody totální. Ke škodné události došlo v sobotu krátce před půlnocí. Oznámil-li poškozený u žalobce právo na náhradu škody, která mu byla způsobena provozem vozidla žalované, ve středu 27. února 2002, jednalo se o uplatnění nároku včas a bez zbytečného odkladu. Tvrzení žalované, že by poškozenému neměla být vyplacena žádná náhrada škody, je více než odvážné, když sama žalovaná v prohlášení stvrzuje, že poškození automobilu bylo značné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že poškozený z místa nehody nakonec odjel sám po vlastní ose. Oprava vozidla byla nerentabilní, a proto způsob likvidace škody byl účelný. Pojišťovna tedy stanovila obecnou cenu vozidla před poškozením částkou 15.645,- Kč, od ní odečetla hodnotu použitelných zbytků ve výši 3.345,- Kč a rozdíl vyplatila v penězích poškozenému jako náhradu škody, když žalovaná se k plnění neměla a neměla ani uzavřené odpovědnostní pojištění. Žalovaná tedy nemá pravdu, když v odvolání se domáhá dalšího snížení požadovaného plnění z právě uvedených důvodů. Pojišťovna nevyplatila poškozenému částku rovnající se ceně vozidla, jak tvrdí nepřesně žalovaná v odvolání, ale poskytla plnění snížené, takže poškozený se na úkor žalované nijak neobohacuje. Okresní soud správně posoudil i otázku promlčení uplatněného nároku. V rozhodované věci se nejedná mezi žalobcem a žalovanou o plnění za způsobenou škodu podle občanského zákoníku, ale o regres předvídaný a vymezený jiným zákonem, i když se žalovaná dopustila vůči poškozenému protiprávního deliktu. Není tedy namístě, jak žádá žalovaná, použít na rozhodovanou věc ustanovení § 106 občanského zákoníku upravujícího promlčení práva na náhradu škody. Nemá-li zákon č. 168/1999 Sb. speciální ustanovení o promlčení práva žalobce na zaplacení náhrady za likvidaci škody, je třeba řešit žalovanou vznesenou námitku promlčení podle ustanovení občanského zákoníku (§ 101 a § 853 o. z.). Občanský zákoník má tříletou promlčecí lhůtu a jak správně uvedl okresní soud, ta počala žalobci plynout dnem zaplacení škody na vozidle poškozenému, tedy 30. dubna 2002 a skončila 30. dubna 2005 (§ 122 odst. 2 občanského zákoníku). Bylo-li řízení v této věci zahájeno dne 1. dubna 2005, kdy byla žaloba doručena okresnímu soudu, právo žalobce na zaplacení toho, co plnil za žalovanou, být promlčeno nemůže. Zbývá tedy posoudit, zda má žalobce právo i na zaplacení paušálních částek ve výši 1.000,- Kč za provedení prvotních likvidačních úkonů a 2.500,- Kč představující náklady na likvidaci pojistné události zaplacených pojišťovně. Výši těchto částek určují pracovní směrnice žalobce, které měl okresní soud k dispozici a provedl jimi dokazování. Práva a povinnosti vzniklé ze škodné události se posuzují podle právní úpravy tehdy platné, tj. podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění zákonů č. 307/1999 Sb., 56/2001 Sb. Citovaný zákon výslovně neřešil, kdo byl povinen náklady vzniklé v souvislosti se škodnou událostí pověřené osobě nahradit. Ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 377/2005 Sb., kterým byl změněn citovaný zákon, doplnilo zákonnou úpravu o ustanovení, podle kterého výplatou plnění z garančního fondu vzniká žalobci nárok vůči tomu, kdo za škodu odpovídá (žalovaný) na náhradu toho, co za něho plnil “včetně nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním nároku”. Samozřejmě, že při likvidaci škodné události mohou vzniknout “jiné osobě” pověřené žalobcem náklady. Ty ale je třeba vyčíslit a specifikovat. Nelze připustit, aby interní směrnice vydaná žalobcem jako osobou soukromoprávní zakládala právní vztahy vůči třetím osobám. Ve smyslu ustanovení článku 4 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod, mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Nemohou být ukládány na základě předpisů druhotného či terciárního charakteru, ale jen na základě zákona ať již ústavního či běžného. Výrazu “na základě zákona” je tedy třeba rozumět tak, že povinnosti mohou být uloženy zákonem nebo jinou normou vydanou na základě zákonného zmocnění. Lze tedy uzavřít, že žalobce má právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, i na náhradu nákladů souvisejících s vyřízením případu, prokáže-li, že je platil on nebo pověřená osoba, ale pouze ve skutečně vzniklém rozsahu. Z těchto důvodů krajský soud neshledal opodstatněným ani odvolání žalobce, a proto podle § 219 občanského soudního řádu rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud nakonec rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Toto právo nepřiznal žádnému z účastníků, neboť ani jeden z nich neměl s odvoláním úspěch. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. V HK dne 10. října 2006 předseda senátu