Ustanovení § 3 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb., podle kterého se při určení sazby odměny advokáta nepřihlíží k příslušenství pohledávky nebo práva, nelze použít, stalo-li se příslušenství pohledávky v průběhu řízení samostatným předmětem řízení. Jestliže účastníci vedli po pravomocném skončení řízení o jistině dále již jen spor o úroky, nelze na tuto fázi řízení pro účely odměny advokáta aplikovat ani ustanovení § 14 odst. 3 cit. vyhl., podle kterého, je-li předmětem odvolacího řízení pouze rozhodnutí o příslušenství, činí sazba odměny 750 Kč.

R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce J.Š., podnikatele s obchodní firmou ”xxx servis”, zastoupeného JUDr. xxx,advokátem, proti žalovanému xxx s. r. o. , zastoupenému JUDr.xxx, advokátkou, o zaplacení úroků z prodlení, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 13. 6. 2005, č. j. 7C 224/2000-328, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích pod body I a III p o t v r z u j e . II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem v částce 49.456,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 10.007,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í Okresní soud shora citovaným rozsudkem výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 8,14 % ročně z částky 72.787,70 Kč od 2. 4. 2000 do 25. 6. 2004 do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 60.134,50 Kč a výrokem III náklady řízení státu ve výši 8.020,- Kč. V odůvodnění uvedl, že žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 72.787,70 Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně od 2. 4. 2000 do zaplacení představující cenu za provedenou údržbu a opravu vysokozdvižného vozíku. Rozsudkem Okresního soudu v HK ze dne 28. 2. 2003, č. j. 7C 224/2000-199, který v této části nabyl právní moci dne 9. 1. 2004, bylo žalobě co do jistiny vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 72.787,70 Kč. V části příslušenství byl rozsudek okresního soudu v odvolacím řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud po provedeném dokazování vzal za prokázané, že smlouva o opravě byla uzavřena dne 21. 3. 2000 a obvyklé úrokové sazby za úvěry poskytované bankami v daném období v xxx se pohybovaly od 6,89 % do 12,10 % u krátkodobých a střednědobých úvěrů. Průměrné úvěrové sazby obchodních bank v České republice za březen 2000 činily za krátkodobé úvěry do jednoho roku 6,89 % a za úvěry od jednoho do čtyř let včetně 9,4 %. Obvyklá výše úrokových sazeb činila tedy 8,14 %, což odpovídá průměrné výši úrokových sazeb. Výše úroků z prodlení podle § 369 odst. 1, § 502 obchodního zákoníku tedy činí 9,145 % ročně. Z výpisu z účtu zástupce žalobce u KB, a. s., pobočka xxx, ze dne 30. 6. 2004 soud zjistil, že dne 25. 6. 2004 byla na tento účet připsána od soudní exekutorky částka 72.787,- Kč. Okresní soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit úroky z prodlení ve výši 8,14 % ročně z částky 72.787,70 Kč ode dne žádaného v žalobě dne 2. 4. 2000 do okamžiku zaplacení dne 25. 6. 2004. Vycházel z toho, že peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb je splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti. Ke splnění ve smyslu § 339 obchodního zákoníku proto došlo až připsáním jistiny na účet žalobce jako věřitele, resp. na účet jeho zástupce. Na tom nic nemění to, že se tak stalo v rámci prováděné exekuce. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce byl neúspěšný jen v nepatrné části úroků z prodlení, a proto mu soud přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů. Žalobci vznikly náklady řízení v celkové částce 60.134,50 Kč. Náklady spočívají v odměně za zastoupení advokátem v jednotlivých fázích řízení jak před okresním soudem, tak v odvolacích řízeních, a v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.912,- Kč. V jednotlivých částech řízení, kdy předmětem bylo pouze příslušenství žalované pohledávky, činila odměna advokáta 750,- Kč podle § 19, § 14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. Náklady řízení státu jsou tvořeny zaplaceným svědečným a znalečným a povinnost k jejich náhradě okresní soud uložil neúspěšnému žalovanému ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci včasná a řádná odvolání. Žalobce svým odvoláním napadal toliko výrok II rozsudku okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Okresnímu soudu vytýkal nesprávné použití vyhlášky č. 484/2000 Sb. při stanovení sazby odměny advokáta ve výši 750,- Kč za úseky řízení, týkající se toliko příslušenství pohledávky. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný svým odvoláním napadal rozsudek okresního soudu v plném rozsahu. Vyjádřil nesouhlas se stanovenou výší úroků z prodlení a s obdobím, které okresní soud vymezil jako dobu prodlení, tj. od 2. 4. 2000 do zaplacení dne 25. 6. 2004. Vyslovil přesvědčení, že by bylo spravedlivé v konkrétním případě vycházet pouze z krátkodobých úvěrů, tj. sazby 6,89 %, a to s ohledem na okolnosti případu, zejména nutnost zjišťování obvyklé ceny za opravu a dopravu vysokozdvižného vozíku pomocí znaleckých posudků. Sazba úroků z prodlení by tak činila, podle § 369 odst. 1, § 502 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000, 7,89 %. Úroky z prodlení navíc mohou být přiznány pouze do doby, kdy částku zaplatil, tj. do dne 22. 4. 2004. Tohoto dne byla částka zaplacena k rukám exekutora v rámci exekučního řízení. Skutečnost, že částka byla exekutorem převedena na účet žalobce se značnou prodlevou, nemůže jít k tíži žalovaného. Dobu, po kterou jsou peníze na účtu exekutora, již žalovaný ovlivnit nemůže. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl okresní soud namísto ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Míru úspěchu a neúspěchu účastníka by pak měl soud dovodit nejen od výše přisouzené či nepřisouzené jistiny, nýbrž i od příslušenství pohledávky. Žalobce požadoval zaplacení jistiny a úroků z prodlení ve výši 18,25 % ročně. Co do výše 10,11 % příslušenství byla soudem I. stupně žaloba zamítnuta. Minimálně v tomto rozsahu byl tedy žalobce neúspěšný. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce k odvolání žalovaného navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I a III potvrdil. Ztotožnil se s odůvodněním rozsudku okresního soudu. Namítl, že prodlení exekutorky nemůže jíž k tíži žalobce jako oprávněného a pokud má žalovaný za to, že soudní exekutorka při převodu částky postupovala liknavě, měl by domnělý nárok na náhradu škody uplatnit vůči ní. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že okresní soud postupoval správně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. pokud odměnu advokáta stanovil ve výši 750,- Kč. Odvolací soud po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalovaného do výroku I a III není opodstatněné a odvolání obou účastníků do výroku II opodstatněné je. Odvolací soud sdílí závěry okresního soudu, pokud jde o určení výše úroků z prodlení i určení doby trvání prodlení. Odkazuje na jeho dostatečné odůvodnění a jen na doplnění a k odvolacím námitkám žalovaného dodává následující. Okresní soud především rozhodl na základě řádně a pečlivě zjištěného skutkového stavu věci a držel se v tomto ohledu i právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím usnesení. Věc správně posoudil podle obchodního zákoníku (§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku). Výši úroků z prodlení pak zjistil správně způsobem uvedeným v § 369 odst. 1, § 502 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000, tedy před změnou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. (bod 39 přechodných ustanovení k části první zák. č. 370/2000 Sb.). Prodlení se zaplacením peněžitého dluhu nastalo dne 2. 4. 2000, tj. ještě před účinnosti zák. č. 370/2000 Sb. Podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění před citovanou novelou, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502. Podle § 502 odst. 1 obchodního zákoníku od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Citované ustanovení nedává dále bližší návod k tomu, jaké konkrétní úrokové sazby je třeba použít. Nemůže být přitom pochyb o tom, že množství sazeb úroků za úvěry poskytované bankami je adekvátní množství typů poskytovaných úvěrů různými bankovními ústavy a nad to se úrokové sazby mění v čase. Právní předpis dává omezení pouze v tom, že výše úroků má vycházet z obvyklých úroků požadovaných za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. O typu úvěru zákon neříká ničeho. Lze ovšem přijmout názor, který byl přijat i soudní praxí, že při určení výše úroků z prodlení je třeba vycházet z průměrné výše úvěrových úroků a přitom pomíjet úvěry dlouhodobé a krátkodobé. Tak v zásadě postupoval i okresní soud a odvolací soud nezjistil žádný důvod se od této praxe odklánět. Žádné zvláštní důvody případu, proč by právě zde měl soud vycházet z výše úroků za úvěry krátkodobé, odvolací soud nezjistil. Okresní soud přitom ještě (rozhodně ne v neprospěch žalovaného) pominul, podle obsahu jeho odůvodnění, navýšení zjištěné průměrné výše úrokové sazby o 1 % ve smyslu § 369 odst. 1 obchodního zákoníku. Žalobce ovšem tento meritorní výrok odvoláním nenapadl a odvolací soud byl rozsahem odvolání žalovaného vázán. Zcela pak odvolací soud sdílí názor okresního soudu o určení doby trvání prodlení, resp. o určení jejího konce, neboť o jejím počátku nebylo sporu a v tomto ohledu žalovaný ani rozsudek okresního soudu odvoláním nenapadal. Podle § 365 věta první obchodního zákoníku, dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Okresní soud správně použil ustanovení § 339 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého peněžitý závazek placený prostřednictvím banky je splněn připsáním placené částky na účet věřitele u jeho banky. Použití tohoto ustanovení ryze hmotněprávní povahy nemůže být nijak dotčeno tím, že ohledně vymožení jistiny byla nařízena exekuce. To ze žádného právního předpisu nevyplývá. Doba, po kterou peněžité prostředky setrvávaly na účtu soudního exekutora, není vůbec okolností, která by měla vliv na běh doby prodlení nebo by tuto dobu dokonce stavěla. Žalovaný v postavení dlužníka svůj závazek splnil řádně teprve tehdy, kdy byla peněžitá částka připsána na účet žalobce jako věřitele. Tak se stalo až dne 25. 6. 2004. Návrh na nařízení exekuce nebo výkonu rozhodnutí není porušením povinností věřitele, které by měly za důsledek závěr o jeho prodlení ve smyslu § 370 a násl. obchodního zákoníku. Odvolací soud v zásadě souhlasí s odvolacími námitkami obou účastníků směřujícími do výroku II rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení. Žalobci je třeba dát za pravdu, že odměnu advokáta v těch fázích řízení, kdy předmětem řízení bylo toliko příslušenství pohledávky tvořené úroky z prodlení, nelze stanovit podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. a žalovanému je třeba na druhé straně dát za pravdu v tom, že při posouzení úspěchu a neúspěchu toho kterého z účastníků je třeba přihlédnout nejen k přisouzené jistině, ale i ke kvantu přisouzeného příslušenství a pro potřeby úvahy o úspěchu a neúspěchu ve věci je potřebné zjistit peněžitou hodnotu přisouzeného a nepřisouzeného příslušenství. Předmětem řízení před okresním soudem byla částka 72.787,70 Kč představující jistinu pohledávky a částka 56.192,62 Kč představující žalobcem žádaný úrok z prodlení z této částky ve výši 18,25 % ročně za období od 2. 4. 2000 do 25. 6. 2004, celkem tedy částka 128.980,30 Kč. Ustanovení § 3 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb., podle kterého při určení sazby odměny advokáta se nepřihlíží k příslušenství pohledávky nebo práva, nelze použít, protože příslušenství se v průběhu řízení stalo samostatným předmětem řízení. Jistina byla žalobci pravomocně přisouzena již rozsudkem Okresního soudu v HK ze dne 28. 2. 2003, č. j. 7C 224/2000-199, ale účastníci vedli nadále spor o shora vymezené úroky z prodlení. Nastala tedy v řízení situace podobná tomu, jako by v průběhu řízení byla žaloba rozšířena o další nárok a předmětem řízení se tak staly nároky dva. Z tohoto závěru pak logicky vyplývá na straně druhé, že pro určení sazby odměny advokáta ve fázích, kdy předmětem řízení bylo toliko příslušenství, nebylo možné použít pro určení odměny advokáta ustanovení § 14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb., podle kterého, je-li předmětem odvolacího řízení pouze rozhodnutí o příslušenství, činí sazba odměny 750,- Kč. Navíc toto ustanovení obsahuje úpravu odměny advokáta v odvolacím řízení, nikoli v řízení prvostupňovém. Pokud se ovšem příslušenství stalo samostatným nárokem již v řízení před okresním soudem a proti rozhodnutí bylo podáno odvolání, nebylo možné ustanovení § 14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. použít, protože příslušenství již tvořilo samostatný předmět řízení bez ohledu na jistinu a rozhodující se tedy stala peněžitá částka tento předmět řízení představující (§ 3 odst. 1, 2 vyhl. č. 484/2000 Sb.). Vycházeje z předmětu řízení v peněžité hodnotě 128.980,32 Kč činil celkový úspěch žalobce v řízení před okresním soudem 75,8 %, protože mu byla přisouzena částka 97.848,10 Kč (72.787,70 Kč jistina a 25.060,40 Kč úroky z prodlení z této částky v sazbě 8,14 % ročně od 2. 4. 2000 do 25. 6. 2004). Poměr žalobcova úspěchu a neúspěchu je tedy 51,6 % (75,8 % mínus 24,2 %). Žalobce má proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. proti neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v poměrné části 51,6 %. Žalobce vynaložil v řízení před okresním soudem náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku za žalobu v částce 2.912,- Kč, v odměně za zastoupení advokátem a náhrady jeho nákladů v celkové částce 81.007,70 Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, odst. 2, § 19 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Jde o zastoupení advokátem ve všech fázích řízení před okresním soudem a za předchozí odvolací řízení. Pokud jde o stanovení výše odměny a náhrady nákladů advokáta, odkazuje odvolací soud na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku okresního soudu, obsahující výpočet výše odměny a náhrady nákladů za jednotlivé fáze řízení. V tomto ohledu ani nebyl výpočet výše nákladů provedený okresním soudem v odvolání zpochybňován. Odvolací soud provedl pouze tu změnu, že při určení sazby odměny advokáta za fáze řízení, kdy předmětem řízení bylo toliko příslušenství, nebyla odměna advokáta určena podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb., ale podle § 3 odst. 1, odst. 2 citované vyhlášky. Předmětem řízení v těchto fázích byla peněžitá částka představující úroky v určité sazbě (záleží jaké úroky byly právě předmětem té či které fáze řízení), a to za dobu od 2. 4. 2000 do 25. 6. 2004. K nákladům řízení patří i částka odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 19 %, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad - 14.837,20 Kč. Celkem tak žalobce v řízení před okresním soudem a předchozích odvolacích řízeních vynaložil náklady v celkové výši 95.845,90 Kč a žalovaný je povinen mu je nahradit v poměrné části 51,6 %, což představuje částku 49.456,50 Kč. Náhradu je třeba zaplatit k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Okresní soud správně pouze žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení státu. Tyto náklady představují znalečné a byly tedy vynaloženy při dokazování skutečností majících význam pro rozhodnutí o jistině a nikoli pro rozhodnutí o příslušenství. Ohledně jistiny byl žalobce zcela úspěšný a odvolací soud tedy považuje rozhodnutí okresního soudu v tomto ohledu za spravedlivé a odpovídající ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř., podle kterého stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. ve výrocích pod body I a III potvrdil a rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve výroku podle bodem II změnil tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem v částce 49.456,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Žalobce byl v odvolacím řízení co do merita věci zcela úspěšný, neboť k jeho návrhu byl rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrzen. Má proto proti neúspěšnému žalovanému právo na úplnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce vynaložil v odvolacím řízení náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem v sazbě 8.260,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb.). Předmětem odvolacího řízení byly úroky z prodlení ve výši 8,14 % ročně z částky 72.787,70 Kč od 2. 4. 2000 do 25. 6. 2004 a představují peněžitou částku ve výši 25.060,40 Kč. Z tohoto předmětu řízení odvolací soud určil sazbu odměny advokáta podle § 3 odst. 1, 2 vyhl. č. 484/2000 Sb. Advokát má dále právo na dvě paušální částky náhrady výdajů po 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a k nákladům řízení náleží i částka odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši 1.597,90 Kč. Celkem žalobce v odvolacím řízení vynaložil náklady v částce 10.007,90 Kč a žalovaný je povinen mu je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v HK dojde k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. V HK dne 15. března 2006