Ve sporném řízení proti správci konkurzní podstaty lze uplatnit jen tu část pracovního nároku za ztrátu na výdělku, která vznikla až po prohlášení konkurzu nebo v měsíci, v němž byl konkurz prohlášen správci je možné uložit i opětující plnění do budoucna. Předtím vzniklá část pracovního nároku za ztrátu na výdělku podléhá režimu pohledávek přihlašovaných do konkurzu (§ 20 ZKV).

22Co 560/2005-123 rozsudek Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a JUDr. xxx ve věci žalobce P.Z., zastoupeného R.S., adv., proti žalovaným 1. JUDr. J.J., správci konkurzní podstaty úpadce ČSAD, státní podnik, xxx, zastoupenému JUDr. M.P., adv., a 2. ČSAD S, s.r.o., zast. Mgr. L.K., advokátkou, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, k odvolání žalobce a prvého žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, č.j. 5C 1220/2003-91 ze dne 30. března 2005, ve znění usnesení Okresního soudu ve Svitavách č.j. 5C 1220/2003-102 ze dne 13.5.1005, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I., kterou bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci 65.937,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích II. a III. p o t v r z u j e . II. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I., kterou bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci 36.537,- Kč a ve výrocích IV., VI., a VII. m ě n í takto: Co do částky 36.537,- Kč se žaloba vůči prvému žalovanému z a m í t á . První žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách náklady řízení ve výši 4.213,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. První žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 33.069,- Kč k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. III. První žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 33.803,- Kč k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobce a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil prvému žalovanému, aby zaplatil žalobci 102.474,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále, aby s účinností od dubna 2005 platil žalobci měsíčně částku 3.495,- Kč vždy do každého 15. dne v měsíci (výrok II.). Proti druhému žalovanému okresní soud žalobu na zaplacení 102.474,- Kč a placení měsíční částky 3.495,- Kč s účinností od dubna 2005 zamítl (výrok III.). Okresní soud dále výrokem IV. prvému žalovanému uložil, aby České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách nahradil náklady řízení 4.213,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, výrokem VI. prvému žalovanému uložil, aby nahradil žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení 43.503,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a konečně výrokem VII. vyslovil, že druhý žalovaný nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem ČSAD, státní podnik xxx, od roku 1968. Byl zařazen na pracovišti ve Svitavách. V r. 1988 utrpěl žalobce pracovní úraz, od 1. února 1991 byl převeden na jinou práci a pobíral kromě mzdy náhradu za ztrátu na výdělku. Dne 6.2.2002 byl jeho pracovní poměr u ČSAD s.p. xxx ukončen dohodou a žalobci byl přiznán plný invalidní důchod. Až do října 2002 mu byl doplácen rozdíl mezi invalidním důchodem a předcházejícím výdělkem. V říjnu 2002 byla filiálka prvého žalovaného ve S privatizována druhým žalovaným. Od listopadu 2002 pak přestala být žalobci náhrada za ztrátu na výdělku vyplácena. Okresní soud zjistil, že majetek ČSAD s.p. xxx ve Svitavách byl privatizován usnesením vlády České republiky z 19.6.2002. Dne 1. listopadu 2002 byla ohledně něj uzavřena kupní smlouva mezi FNM a ČSAD S, s.r.o, tedy druhým žalovaným. Dne 31.10.2002 pak byl sepsán delimitační protokol o majetku převáděném z ČSAD s.p. na druhého žalovaného. V příloze delimitačního protokolu jsou seznamy zaměstnanců, kteří byli k 31.10.2002 v pracovním poměru u ČSAD, státní podnik xxx, přičemž v těchto seznamech není jméno žalobce uvedeno. Okresní soud uzavřel, že podle § 249 zákoníku práce bylo v souvislosti s prováděnou privatizací postupováno podle zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a to zejména § 17 uvedeného zákona. Podle tohoto ustanovení práva a povinnosti podnik z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká, přecházejí na nabyvatele. Protože žalobce přestal být zaměstnancem státního podniku ČSAD xxx 6.2.2002 a k privatizaci části majetku tohoto podniku došlo k 1.11.2002, tedy až po ukončení pracovního poměru žalobce u privatizovaného subjektu, zůstal právní vztah mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem touto změnou nedotčen a za uspokojení nároků žalobce jako bývalého zaměstnance odpovídá i nadále původní zaměstnavatel, tedy prvý žalovaný. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku skončil před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, a kteří v něm ke dni účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného podniku nepracovali, nedocházelo. Okresní soud tedy uzavřel, že druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Vůči němu proto žalobu zamítl. K posouzení výše náhrady za ztrátu na výdělku okresní soud ustanovil ve věci znalce, který vyčíslil částky, které by žalobce na náhradě na ztrátu na výdělku měl obdržet, a to za dobu od října 2002 do konce roku 2004. Podle tohoto znaleckého posudku pak žalobce upravil svou žalobu a domáhal se částek, které znaleckému posudku odpovídají. Okresní soud vyhověl žalobě v té výši, jak byla žalobcem požadována, když shledal, že od 1.2.2005 by konečně žalobce měl nárok na ještě vyšší náhradu za ztrátu na výdělku, avšak domáhal se částky pouze 3.495,- Kč měsíčně. O nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným okresní soud rozhodl podle § 150 o.s.ř., když shledal důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby úspěšnému druhému žalovanému nepřiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Tyto důvody okresní soud spatřuje v okolnostech sporu. Situace byla právně složitá, rozhodnutí záleželo na právním posouzení věci a pro žalobce bylo obtížné odhadnout, vůči kterému subjektu se má svého nároku domáhat. Navíc žalobce splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť jeho současný zdravotní stav je velmi špatný a kromě invalidního důchodu nemá jiný příjem. Okresní soud neúspěšného prvého žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobce, nákladů státu i k zaplacení soudního poplatku. Náklady řízení státu byly představovány zaplaceným znalečným ve výši 4.213,- Kč, náklady řízení žalobce byly představovány náklady právního zastoupení. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti výroku III. jímž byla zamítnuta žaloba proti druhému žalovanému, podal odvolání žalobce pouze z opatrnosti, jakkoli se jinak s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil. Pokud by však odvolací soud dospěl k závěru, že pasivní věcná legitimace nesvědčí prvému, ale druhému žalovanému, mohl by žalobě vyhovět na základě žalobcem podaného odvolání. Proti výrokům I., II. a souvisejícím nákladovým výrokům podal odvolání prvý žalovaný. Poukázal na skutečnost, že státní podnik ČSAD je od září 2003 v úpadkovém řízení a žalobce přesto své nároky neuplatnil v rámci konkurzního řízení. Mimo to je prvý žalovaný přesvědčen, že ve věci je pasivně legitimován druhý žalovaný, neboť žalobce byl zaměstnancem filiálky ČSAD, státního podniku ve S a v souvislosti s jeho pracovním úrazem byla vždy povinována k platbě filiálka ČSAD ve S ze svých finančních prostředků. Proto podle názoru prvého žalovaného nároky žalobce přešly ke dni privatizace na nového nabyvatele. Konečně uvedl, že s ohledem na to, že je ČSAD, s.p. v úpadkovém řízení, nelze ani prezumovat platby do budoucna. Prvý žalovaný navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, vyjma výroku III., jako věcně správného s tím, že prvý žalovaný neuvedl ve svém odvolání žádné nové skutečnosti, se kterými by se již nevypořádal okresní soud v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že podle jeho názoru nárok žalobce je pracovním nárokem podle § 31 odst. 3 písm. i/ zákona č. 328/1991 Sb., který lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkurzního řízení ve smyslu § 31 odst. 1 téhož zákona. Druhý žalovaný navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Uvedl, že filiálka ČSAD, s.p. xxx ve S nebyla odštěpným závodem, neměla své finanční prostředky a sama nikdy žádné plnění žalobci nevyplácela. Odvolací soud postupoval v odvolacím řízení podle občanského soudního řádu platného do dne 31.3.2005, a to podle článku II., bod 2 zákona č. 59/2005 Sb. Rozsudek okresního soudu byl napaden ve všech jeho výrocích, a proto jej odvolací soud přezkoumal v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolání žalobce neshledal důvodným. Odvolání prvého žalovaného je opodstatněné pouze zčásti. Nejprve se odvolací soud zabýval otázkou pasivní legitimace. Okresní soud si pro posouzení věcné legitimace účastníků opatřil potřebné důkazy, které náležitě zhodnotil a vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry. Tyto řádně odůvodnil a odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně. K odvolacím výhradám prvého žalovaného i žalobce lze dodat jen to, že rozhodnutí soudu prvého stupně odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR např. rozhodnutím 21Cdo 2335/2000, 21Cdo 323/2003, nebo 21Cdo 542/2002. Odvolací soud proto k doplnění dodává pouze následující. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce upravován v ust. § 249 až § 251d. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy (například na základě obchodního zákoníku, či zákona o konkurzu a vyrovnání). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu a je vyloučeno, aby nastal jen kupříkladu na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů. Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku. Předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona byl souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření, nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (§ 1 odst. 1 a § 2 tohoto zákona). Privatizovaný podnik představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru je i osobní prvek, tedy zaměstnanci v něm působící. V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, stanovil zákon č. 92/1991 Sb., že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jíž se privatizace týká (§ 17 zákona). Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejíchž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před uzavřením smlouvy o prodeji podniku či zakladatelské listiny skončil a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy nepracovali, nedocházelo podle § 17 zák. č. 92/1991 Sb. V souzené věci z hlediska skutkového stavu bylo prokázáno, že na druhého žalovaného přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům zprivatizované části původního zaměstnavatele žalobce, a to nejprve dnem uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, tj. dnem 1.11.2002. Pracovní poměr žalobce však byl ukončen ke dni 6.2.2002. V daném případě je zcela nesporné, že žalobce nebyl zaměstnancem pracujícím v podniku nebo jeho organizační složce v době, kdy došlo k privatizaci. Proto práva a povinnosti státního podniku ČSAD xxx vůči žalobci nemohla při privatizaci přejít na druhého žalovaného. Subjektem, který je nadále povinným vůči žalobci k náhradě za ztrátu na výdělku je tudíž prvý žalovaný (§ 249 odst. 3 zák. práce). Bylo tedy správné rozhodnutí okresního soudu, kterým žalobu vůči druhému žalovanému zamítl. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu i ohledně základu nároku. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce utrpěl pracovní úraz u svého původního zaměstnavatele ČSAD s.p. xxx a v důsledku toho došlo u něj k poklesu příjmu a soud prvého stupně i odvolací shledal správně stanovenou i výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( § 190, § 193 a násl., § 203 zákoníku práce). Odvolací soud však zastává jiný právní názor na důsledky spojené s účinky prohlášení konkurzu na majetek státního podniku ČSAD s. p. xxxé. Na uvedený subjekt byl prohlášen konkurz dne 24.9.2003 rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 45K 27/2003-215. Účinky konkurzu podle § 14 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání jsou takové, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba přihlásit ke konkurzu (§ 20 odst. 1), může být řízení s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí zahájeno jen za podmínek uvedených v § 23 a § 24. Podle § 20 je věřitel úpadce, jde-li o pohledávku, která má být uspokojena z majetku patřícího do podstaty, povinen přihlásit svou pohledávku v konkurzu. Jestliže je pohledávka v konkurzu přihlášena, je podle § 24 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání správce konkurzní podstaty oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkurzním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom pak správce vyrozumí konkurzního věřitele, o jehož nárok jde a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurz, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet. Na základě shora citovaných ustanovení lze tedy uzavřít, že u soudu je možno se úspěšně domáhat nároku z pohledávky, kterou není třeba přihlásit v konkurzu. Jinak, jde-li o pohledávku, kterou je třeba přihlásit v konkurzu, a popře-li takto přihlášenou pohledávku správce konkurzní podstaty, může se věřitel domáhat svého nároku pouze postupem podle § 24 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání. Z této zásady je výjimka, neboť podle § 20 odst. 5 se do seznamu nezařazují pohledávky uvedené v § 31 odst. 2 a 3. Tyto pohledávky tedy může věřitel úpadce uplatnit v soudním řízení proti správci konkurzní podstaty přímo podle shora citovaného ustanovení § 14 odst. 1 písm. d/ zákona o konkurzu a vyrovnání (věta před středníkem). Podle § 31 odst. 1 pracovní nároky (§ 31 odst. 3) lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkurzního řízení. Jiné nároky lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Podle odst. 3 písm. i/ téhož ustanovení pracovními nároky jsou splátky náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, není-li hrazena jinak, a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, jde-li o náklady poskytované v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pracovními nároky podle odst. 3 písm. i/ jsou nároky, které vznikly po prohlášení konkurzu nebo v měsíci, v němž byl konkurz prohlášen. Pracovním nárokem, který lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkurzního řízení vůči správci konkurzní podstaty jsou tedy dle shora citovaných ustanovení splátky náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, které vznikly od měsíce, v němž byl konkurz prohlášen, a nadále. V daném případě byl konkurz prohlášen dne 24.9.2003. Žalobce se proto může v tomto řízení vůči správci konkurzní podstaty, tedy prvému žalovanému, úspěšně domáhat pouze nároků, které vznikly počínaje dnem 1. září 2003 a nadále. Až do tohoto data s ohledem na shora citovaná ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, nemůže být žalobce vůči prvému žalovanému se svým nárokem úspěšný v tomto řízení. Žalobce by musel svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období do konce srpna 2003 uplatnit pouze cestou přihlášení pohledávky do konkurzu a případně uplatněním nároku podle § 24 zákona o konkurzu a vyrovnání. Žalobce se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku, a to za období od října 2002 do března 2005 v kapitalizované částce 102.474,- Kč. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žaloba v tomto řízení nemůže být úspěšná za období od října 2002 do srpna 2003 včetně. Žalobcem uplatněný nárok za období od počátku října 2002 do 31. srpna 2003 činí celkem 36.537,- Kč. Co do této částky není možno žalobcovu nároku vyhovět a odvolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnit tak, že žaloba se co do částky 36.537,- Kč zamítá. Ve zbývající části nároku, tedy co do částky 65.937,- Kč, která představuje náhradu za ztrátu na výdělku žalobce za období od 1.9.2003 do 31.3.2005 a dále v té části, kterou bylo prvému žalovanému uloženo od dubna r. 2005 platit žalobci měsíčně částku 3.495,- Kč, byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrzen. Podle téhož ustanovení byl potvrzen i výrok III. napadeného rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta vůči druhému žalovanému. Odvolací soud tedy nesouhlasí ani s názorem prvého žalovaného, že správci konkurzní podstaty není možné uložit opětující se plnění do budoucna ( § 160 odst. 2 a § 154 odst.2 o.s.ř.). Přiznání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné či částečné invalidity do budoucna splatných dávek je běžné, pokud pro základ nároku a jeho výši jsou prokázány rozhodující skutečnosti, které existují v době vyhlášení rozhodnutí. V daném případě tomu tak je a přiznání opětujícího se plnění nebrání ani úprava konkurzního řízení. Je-li správce konkurzní podstaty v soudním řízení zavázán k plnění, nestíhá tato povinnost správce osobně, ale majetkovou podstatu úpadce. Po zrušení konkurzu proto závazek k opětujícímu se plnění bude nadále zavazovat nikoli správce konkurzní podstaty, ale úpadce samotného. Podle § 224 odst. 2 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu je prvý žalovaný, který nebyl ve věci úspěšný, povinen nahradit České republice státem zálohované náklady řízení ve výši 4.213,- Kč za znalečné. Podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným. Předmětem tohoto řízení pro účely výpočtu nákladů řízení bylo uvažováno s kapitalizovaným nárokem ve výši 102.474,- Kč a dále pětinásobkem ročního plnění renty, jež činí 209.700,- Kč. Celkem 312.174,- Kč. Jestliže částka 312.174,- Kč je brána za 100 % předmětu řízení a žalobce byl neúspěšný co do částky 36.537,- Kč, pak měl žalobce úspěch ve výši 88 % a žalovaný ve výši 12 %. Odečtením úspěchu žalovaného od úspěchu žalobce zjišťujeme, že pro účely rozhodnutí o nákladech řízení dosáhl žalobce celkem 76% úspěchu. Náleží mu proto právo na náhradu 76 % všech jeho účelně vynaložených nákladů řízení před okresním soudem. Náklady řízení žalobce před okresním soudem jsou představovány odměnou advokáta 36.190,- Kč dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., 5 paušálními náhradami hotových výdajů advokáta po 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 36.565,- Kč, plus 19% DPH v částce 6.947,- Kč. Náklady řízení žalobce celkem před okresním soudem tedy činí 43.512,- Kč a z této celkové výše má žalobce právo na náhradu 76 %, tedy částky 33.069,- Kč. Tuto částku je prvý žalovaný povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce podle § 149 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu bylo stejným způsobem rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a prvým žalovaným. Náklady odvolacího řízení jsou u žalobce představovány odměnou v částce 36.190,- Kč dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., 2 paušálními náhradami hotových výdajů advokáta po 75,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 6 náhradami za ztrátu času advokáta za cestu k odvolacímu soudu a zpět po 50,- Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a jízdným advokáta k odvolacímu soudu osobním automobilem v částce 736,- Kč, celkem 37.376,- Kč, k tomu 19% DPH ve výši 7.102,- Kč, čímž celkové náklady odvolacího řízení žalobce dosáhly částky 44.478,- Kč. Žalobce má proti prvému žalovanému právo na náhradu 76 % takto stanovených nákladů odvolacího řízení, tedy na částku 33.803,- Kč. Tu je prvý žalovaný povinen zaplatit rovněž k rukám zástupce žalobce, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 a § 150 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před okresním soudem i o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným. Vycházel přitom ze stejné úvahy jako okresní soud, když tuto úvahu pokládá za správnou. V dané věci se jedná o komplikovaný právní vztah, žalobce z opatrnosti žaloval oba subjekty, u kterých přicházelo v úvahu, že by mohly být ve věci pasivně legitimovány, a proto mu důsledky této procesní opatrnosti nelze klást k tíži při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Stejně tak bylo třeba přihlédnout i k osobním a majetkovým poměrům žalobce, který je v invalidním důchodu, nemá jiný příjem a jeho zdravotní stav je nepříznivý. Odvolací soud proto rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani odvolacím soudem. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti výroku I. není přípustné ani dovolání, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že tento výrok má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání účastníka podané proti němu ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozsudku prostřednictvím Okresního soudu ve Svitavách k Nejvyššímu soudu ČR v Brně by sám připustil. Proti výroku II. rozsudku je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu ve Svitavách k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. V Pardubicích dne 19. ledna 2006 předseda senátu