Jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, nemá nahrazení projevu vůle smluvní strany pravomocným rozsudkem ukládajícím prohlášení vůle za následek převod vlastnického práva k převodu vlastnického práva je i zde třeba vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.

R o z s u d e k Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce L.M., nar. xxx 1961, bytem ve xxx, proti žalovanému V.M., nar. xxx 1940, bytem v xxx, zast. xxx, advokátem xxx, a zast. také opatrovníkem JUDr. E.Z., bytem v xxx, o nahrazení projevu vůle, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích z 26.10.2005, č.j. 10C 134/99-261, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích I., II. a IV. p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Zástupci žalovaného xxx, advokátovi se sídlem xxx, se přiznává odměna a náhrada výdajů ve výši 4.284,- Kč, která mu bude proplacena z účtu Okresního soudu v Pardubicích. IV. Žalobce je povinen nahradit České republice náklady odvolacího řízení ve výši 4.284,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Pardubicích. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobní návrh žalobce, kterým se domáhal po žalovaném uložení prohlášení vůle, spočívající v povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu blíže uvedené nemovitosti za dohodnutou kupní cenu (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), xxx přiznal odměnu za zastupování žalovaného v řízení před okresním soudem ve výši 11.145,- Kč (výrok III.) a konečně žalobce zavázal k povinnosti nahradit České republice Okresnímu soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 24.833,20 Kč v tříměsíční lhůtě splatnosti od právní moci tohoto rozsudku. Z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplývá, že žalobce se v souzené věci domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného podle § 161 odst. 3 o.s.ř. Právním důvodem pro vyhovění takovému požadavku měl být závazek žalovaného plynoucí mu ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené s žalobcem dne 29.4.1999, kdy ve lhůtě do 3.6.1999, resp. posléze do 30.7.1999 měl žalovaný takovouto kupní smlouvu se žalobcem uzavřít. To však podle žalobního tvrzení žalobce žalovaný nejenže neučinil, ale naopak dne 15.9.1999 uzavřel s p. R.M. darovací smlouvu na tutéž nemovitost. Procesní obrana žalovaného spočívala především v tom, že žádnou smlouvu o smlouvě budoucí se žalobcem neuzavřel, resp. pokud snad je k dispozici nějaké vyhotovení smlouvy s jeho podpisem, pak takový podpis činil ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k právním úkonům. Tuto procesní obranu žalovaného soud prvého stupně neakceptoval, když z dokazování měl za prokázané, že žalovaný smlouvu o smlouvě budoucí podepsal, přičemž žalovanému se nepodařilo prokázat, že by tak činil ve stavu duševní poruchy, která by měla za následek vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Přesto však soud prvého stupně nakonec žalobní požadavek žalobce zamítl s tím, že takovému požadavku nelze vyhovět pro nemožnost plnění založeného proto, že žalovaný platně předmětné nemovitosti daroval svému synovi R.M. darovací smlouvou z 15.9.1999. V té souvislosti se soud prvého stupně zabýval rovněž otázkou platnosti této darovací smlouvy, když se neztotožnil s argumentací žalobce o jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. V tomto směru dospěl k závěru o tom, že žalovaný nejednal nemravně s úmyslem žalobce poškodit, když samotné uzavření smlouvy darovací sledovalo převod vlastnického práva na nabyvatele R.M., tedy žalovaným sledovaný účel nelze považovat za účel, který by odporoval zákonu, obcházel jej nebo se příčil dobrým mravům ve smyslu § 39 občanského zákoníku. Samotná skutečnost, že předmět plnění dárce (žalovaného) již dříve ve smlouvě o smlouvě budoucí byl přislíben poskytnout jinému (žalobci), takovou skutečností podle okresního soudu není. S odkazem na obdobné rozhodnutí ve věci 33Cdo 2390/2000 Nejvyššího soudu České republiky proto žalobě nevyhověl a jako nedůvodnou ji tak proto zamítl. Proti tomuto rozsudku se odvolal především žalobce. V odvolání vytýkal soudu prvého stupně nesprávné právní závěry co do platnosti darovací smlouvy uzavřené žalovaným s jeho synem R.M., když připomínal, že darovací smlouva byla uzavřena za situace, kdy již žalovaný obdržel budoucí kupní cenu vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, kdy žalovaný opakovaně žalobce ujišťoval o své připravenosti závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí dostát, čehož výrazem bylo i ujednání účastníků o posunutí termínu do něhož bude kupní smlouva uzavřena. Nelze rovněž podle žalobce přehlédnout i to, že takových smluv o smlouvě budoucí bylo uzavřeno více a že žalovaný je v žádném případě nerespektuje. V průběhu odvolacího řízení pak žalobce vyjadřoval přesvědčení, že v rámci řešení předběžné otázky je soud oprávněn posoudit platnost darovací smlouvy uzavřené s R.M. a pro případ, že by dospěl k závěru o tom, že tato smlouva je neplatná, je třeba nutně dospět k tomu, že žalovaný je nadále vlastníkem předmětné nemovitosti a lze jej tak zavázat k nahrazení projevu vůle s navrhovanou kupní smlouvou. Na překážku tomu by neměla být ani skutečnost, že jako vlastník v katastru nemovitostí v současné době je zapsán R.M. a nikoliv žalovaný, neboť katastrální úřad by měl být rozhodnutím o nahrazení projevu vůle zavázán potud, že by měl vklad vlastnického práva na základě takto uzavřené kupní smlouvy mezi žalovaným a žalobcem povolit. Za nesprávné považoval rozhodnutí soudu prvého stupně i ohledně nákladového výroku, případně nákladů vzniklých České republice. Tyto náklady totiž vznikly především v souvislosti s tvrzením žalovaného o tom, že smlouvu o smlouvě budoucí nebyla žalovaným uzavřena, resp., že se tak stalo v době nepříčetnosti žalovaného. V těchto svých tvrzeních zůstal žalovaný neúspěšný a i proto by tyto náklady měl prioritně nést žalovaný. Pro posouzení platnosti darovací smlouvy dal odvolacímu soudu žalobce rovněž v úvahu předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru k výkladu komunitárního práva obecně uznávané zásady souladnosti jednání s dobrými mravy vyplývající z primárních právních norem Evropského společenství. Konkrétně by otázka měla směřovat na to, zda lze za mravné považovat takové jednání, kdy žalovaný uzavře písemně smlouvu budoucí o převodu vlastnického práva k nemovitosti, zinkasuje předem kupní cenu v plné výši a bezprostředně poté nemovitost převede bezúplatně na osobu blízkou. Nakonec navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil a žalobě vyhověl. Proti rozsudku, avšak pouze proti nákladovému výroku pod bodem II., se odvolal rovněž i žalobce. Poukázal na to, že v části řízení před soudem prvého stupně byl zastoupen advokátem JUDr. E.Z. a v souvislosti s tímto zastoupením a s přihlédnutím k jeho procesní úspěšnosti v řízení, by mu mělo náležet právo na náhradu nákladů řízení. V tomto směru tak navrhl, aby odvolací soud změnil nákladový výrok. Ve vztahu k odvolání žalobce považoval rozhodnutí soudu prvého stupně za správné a navrhl jeho potvrzení. Poukázal především na to, že v současné době, kdy je vlastníkem předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí zapsán R.M., nelze žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaného s prodejem téže nemovitosti vyhovět. Žalobce měl v daném případě využít institutu předběžného opatření. Pokud je nevyužil, nemůže mu nyní být vyhověno. Odvolací soud přezkoumal obě podaná odvolání podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru o jejich neopodstatněnosti. Předně považuje odvolací soud za potřebné zdůraznit, že ani jeden z účastníků v tomto odvolacím řízení nijak nezpochybňoval závěry soudu prvého stupně co do platně uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí z 29.4.1999, podle níž se žalovaný zavázal kupní smlouvou převést na žalobce parcelu původního pozemkového katastru č. 249 v katastrálním území xxx za sjednanou kupní cenu 2.000,- DEM. V tomto směru odvolací soud odkazuje na závěry soudu prvého stupně, které korespondují se skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu řízení, když co do jejich správnosti nemá odvolací soud jakékoliv pochybnosti. Za tohoto stavu pak bylo skutečně předmětem sporu to, zda lze darovací smlouvu z 15.9.1999 v rámci předběžné úvahy soudu posoudit jako platnou či neplatnou smlouvu, přičemž důvodem neplatnosti by mělo být jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku v návaznosti na § 39 občanského zákoníku. Obdobnými případy se již v minulosti zabýval Nejvyšší soud České republiky, který dospěl k následujícím závěrům. Ve svém rozhodnutí publikovaném pod 33Cdo 2390/2000 Nejvyšší soud odkázal na konstantní judikaturu v tom, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky a jestliže některý účastník této smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na třetí osobu, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění. Tento závěr však může obstát pouze tehdy, pokud smlouva o převodu vlastnického práva v rozporu se smlouvou o smlouvě budoucí je platným právním úkonem. V rozhodnutí 28Cdo 139/2001 totiž dále dospěl k tomu závěru, že v řízení o nahrazení projevu vůle v takovém případě musí soud prvého stupně řešit jako otázku předběžnou, platnost případné darovací smlouvy i z hlediska ust. § 39 občanského zákoníku a dojde-li k závěru, že darovací smlouva je neplatná, pak může vyhovět žalobě na plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí, pokud shledá tuto smlouvu o smlouvě budoucí platnou. V souladu s ustálenou judikaturou je třeba přitom vycházet z toho, že pravomocný rozsudek soudu, určující ve výroku neplatnost darovací smlouvy, není listinou, která by umožňovala zápis do katastru nemovitostí záznamem. Na uvedených závěrech doposud žádná další rozhodnutí Nejvyššího soudu, alespoň jak je odvolacímu soudu známo, nic neměnila. Znamená to tak, při akceptaci těchto vyslovených právních závěrů Nejvyššího soudu, že pro případ platně uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, kdy jedna ze stran tuto smlouvu poruší a předmět budoucího plnění převede na třetí osobu, lze v rámci řešení předběžné otázky zabývat se platností takové jiné smlouvy. Pro případ, že by bylo možné dospět k závěru o její neplatnosti, bylo by možné vyhovět žalobě na nahrazení projevu vůle podle § 161 odst. 1 o.s.ř. Nicméně odvolací soud je však přesvědčen, že při úvaze o opodstatněnosti žalobního požadavku na nahrazení projevu vůle podle § 161 odst. 3 o.s.ř. nelze odhlédnout od právní úpravy činnosti katastrálních úřadů, tedy především od té právní úpravy, která se dotýká změn vlastnických poměrů na základě smluv uzavřených mezi účastníky, kdy projev vůle jednoho z účastníků je nahrazen soudním rozhodnutím. Podle zákona č. 265/1992 Sb. o vlastnických a jiných věcných právech k nemovitostem, v platném znění, dochází ke změně vlastnických poměrů k nemovitostem jednak na základě vkladu a jednak na základě záznamu. Vkladem se zapisují do katastru nemovitostí podle § 2 a následující uvedeného zákona práva, tedy i vlastnické právo, pokud zákon nestanoví jinak. Záznamem se do katastru nemovitostí zapisují práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním. Pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazující toto prohlášení podle § 161 odst. 3 o.s.ř. mají za následek to, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Jde-li o smlouvu o převod nemovitostí, nemá nahrazení vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva; k takovému přechodu je třeba vkladu práva do katastru nemovitostí. Tedy ke změně vlastnických poměrů nedochází záznamem. Ke změně vlastnických poměrů tak proto dochází v takovém případě nikoliv samotným uzavřením smlouvy, resp. nabytím právní moci rozsudku o nahrazení projevu vůle, ale až teprve pravomocným rozhodnutím o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Při vkladovém řízení katastrální úřad před svým rozhodnutím mimo jiné podle § 5 odst. 1 katastrálního zákona zkoumá, zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí. Takovým stavem, který by byl na překážku navrhovanému vkladu, je rozhodně stav, kdy převádějící subjekt vlastnického práva není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník. Není totiž jakéhokoliv sporu o tom, že vlastnické právo může převést pouze ten, kdo sám je vlastník, přičemž katastrální úřad nezkoumá skutečné vlastnické poměry, ale pouze poměry zapsané v katastru nemovitostí. Neměl by tak proto povolit vklad v těch případech, kdy převádějící subjekt sám jako vlastník nebyl v katastru nemovitostí zapsán. Tedy jinými slovy i pro případ, že by žalovaný V.M. nyní za současného stavu, bez toho, že by v katastru nemovitostí došlo ke změně ve vlastnickém právu k předmětné nemovitosti, uzavřel sám kupní smlouvu ve prospěch žalobce, nemohl by s přihlédnutím k § 5 odst. 1 písm. a/ katastrálního zákona katastrální úřad vklad vlastnického práva povolit. Odvolací soud si je sice vědom judikatury správního soudnictví o vázanosti katastrálního úřadu rozhodnutím soudu, v němž je vyjádřena oprávněnost nakládat s nemovitostmi (např. dle rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci 35Ca 79/2001 publikovaného v časopise Soudní judikatura v č. 4 ročníku 2002 na straně 277), nicméně v takových případech se jedná o restituční spory, kdy soudní praxe dospěla k závěru, že restituční žaloby je možno formulovat jako žaloby na vydání nemovitostí, resp. nahrazení projevu vůle proti osobám povinným, ačkoliv tyto osoby nebyly a nejsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci ke dni rozhodování soudu. Proto pokud se v této souzené věci žalobce domáhá vůči žalovanému nahrazení projevu vůle s uzavřením kupní smlouvy, mohlo by podle přesvědčení odvolacího soudu být takovému požadavku vyhověno pouze tehdy, pokud by v katastru nemovitostí byl žalovaný zapsán jako vlastník, či by případně s takovýmto žalobním požadavkem na nahrazení projevu vůle bylo současně žádáno určení, že žalovaný je vlastníkem sporné nemovitosti. Pokud by takový názor neměl obstát a jinak by pro vyhovění žaloby podle § 161 odst. 3 o.s.ř. byly splněny všechny předpoklady, došlo by k tomu, že by sice soud projev vůle žalovaného s kupní smlouvou nahradil, nicméně katastrální úřad by posléze nemohl v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. a/ katastrálního zákona takovému návrhu na vklad takto uzavřené smlouvě vyhovět. Tím by tak byl zmařen základní smysl občanského soudního řízení, tedy aby byla účastníkům řízení zajišťována spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů, jak o tom hovoří § 1 občanského soudního řádu. Ačkoliv totiž rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle se nevykonávají v pravém slova smyslu, nebylo by je lze vykonat v rámci vkladového řízení u katastrálního úřadu. Z uvedených důvodů proto odvolací soud, aniž by se dále zabýval důvodností odvolacích námitek žalobce co do platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovaným a R.M. musel považovat žalobní návrh žalobce v této věci za nedůvodný. Proto je tak i věcně správné rozhodnutí soudu prvého stupně, byť z jiných, než soudem prvého stupně uváděných důvodů. Pokud se pak týká odvolání žalovaného proti nákladovému výroku, pak odvolací soud je přesvědčen, že s ohledem na okolnosti případu i přes procesní úspěch žalovaného v řízení není namístě podle § 150 o.s.ř. náklady řízení žalovanému přiznávat. Zjevně totiž z obsahu spisu plyne to, že to je právě žalovaný, který způsobil vznik tohoto řízení tím, že nerespektoval svůj závazek plynoucí mu ze smlouvy o smlouvě budoucí. Nemovitost, kterou přislíbil převést na jiného, převedl svému synovi R.M. a jen pro důvody vyjádřené shora, byl žalovaný nakonec v řízení úspěšný. Proto odvolací soud považuje i nákladový výrok mezi účastníky řízení za správný. Za správný konečně odvolací soud považuje i výrok o náhradě nákladů řízení. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. je určující při rozhodování o nákladech řízení státu výsledek řízení. Tento výsledek řízení je pro žalobce nepříznivý. Je nevýznamné, zda se tak stalo z důvodů žalovaným tvrzeným z počátku řízení, v jeho průběhu či dokonce i z jiných než žalovaným zmiňovaných důvodů. Z uvedených důvodů proto rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech za odvolací řízení rozhodoval podle § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému totiž v odvolacím řízení žádné náklady bezprostředně nevznikly. V odvolacím řízení však vznikly náklady řízení státu, a to za přiznanou odměnu a náhradu hotových výdajů zástupci žalovaného JUDr. T.U., který byl zástupcem žalovaného na základě rozhodnutí soudu podle § 30 odst. 1 a 2 o.s.ř. Výše odměny za zastoupení žalovaného v řízení je dána podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. dvěmi úkony právní služby po 1.725,- Kč (počítáno z hodnoty předmětu řízení) a z dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 75,- Kč. K tomu tomuto zástupci náleží částka odpovídající DPH a tedy celkové náklady představují částku 4.284,- Kč. S ohledem na procesní úspěch žalovaného v řízení, resp. procesní neúspěch žalobce, to je žalobce, který by měl i v této fázi řízení nést takto vzniklé náklady řízení státu. Proto žalobce zavázal do přiznané částky odměny a náhrad žalobce k poskytnutí náhrady nákladů řízení státu ve stanovené lhůtě podle § 148 odst. 1 o.s.ř uhradit. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí soudu prvého stupně k Nejvyššímu soudu České republiky, a to u soudu, který rozhodoval v prvém stupni. V Pardubicích dne 15. června 2006