Mandátní smlouva, kterou uzavřel soudní exekutor jako mandant s jinou osobou jako mandatářem a kterou se mandatář zavázal plnit pro mandanta úkony exekuční a další činnosti soudního exekutora, je neplatným právním úkonem.

23Co 303/2006-291 R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. xxx a soudců JUDr. xxx, a Mgr. xxx ve věci žalobce xxx, s. r. o., se sídlem v xxx, IČ: xxx, zastoupené JUDr. xxx, advokátkou se sídlem v xxx, proti žalovanému xxx, nar. xxx 1943, soudnímu exekutorovi se sídlem v xxx, IČ: xxx, zastoupeného JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o zaplacení 78.990,50 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30.3.2006, č.j. 10 C 179/2005-241, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3.952,-- Kč s 2,5% úrokem z prodlení ročně od 3.3.2005 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V další odvoláním napadené části výroku I. se rozsudek okresního soudu potvrzuje. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvého stupně ve výši 23.358,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného. IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady za odvolací řízení ve výši 21.426,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného. O d ů v o d n ě n í Okresní soud uvedeným rozsudkem zamítl návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 78.990,50 Kč s 2,5% úrokem z prodlení ročně od 3.3.2005 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 23.358,50 Kč k rukám advokáta v třídenní lhůtě splatnosti (výrok II.). Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o požadavku žalobce na zaplacení úplaty sjednané v mandátní smlouvě z prosince 2001, v níž se žalobkyně jako mandatář pro žalovaného jako mandanta a soudního exekutora zavázala dohledávat a kontaktovat povinné, vést s nimi jednání směřující k jejich plnění žalovanému a činit další nezbytné úkony potřebné pro úplné vymožení předmětných pohledávek, včetně doručování písemností, dohledávání, sepisování a zajišťování postižitelného majetku povinných a zajišťování vyhotovování znaleckých posudků apod. Žalobkyně, ačkoli své závazky z této mandátní smlouvy ve prospěch žalovaného splnila a příslušné kroky vykonala, což také vedlo k vymožení pohledávek, neobdržela již sjednanou odměnu ve výši 20% z odměny exekutora, náležící mu podle příslušných předpisů. Okresní soud nakonec po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ačkoli lze mít za prokázané uzavření předmětné mandátní smlouvy mezi účastníky, je taková smlouva pro svůj rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením § 19 a násl. exekučního řádu a vyhláškou č. 418/2001 Sb., neplatná, neboť předmětem závazku žalující firmy měly být i ty úkony, jež jsou vyhrazeny toliko exekutorovi či případně jeho zaměstnancům, kteří jsou k provedení takových úkonů exekutorem pověřeni. Protože podle okresního soudu nelze oddělit jednotlivé úkony, které podléhají režimu exekučního řádu a ty ostatní, pak je třeba považovat celou mandátní smlouvu za neplatnou a žalobce se tak nemůže domáhat zaplacení úplaty v mandátní smlouvě sjednané. Žalobě podle okresního soudu nebylo možné vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaný soudní exekutor přijal od žalobkyně plnění, spočívající v úkonech učiněných v jeho prospěch. Z dokazování soud prvého stupně zjistil, že část z úkonů v předmětných exekučních věcech (proti povinným J.F. a J.Fr. ve věci Ex 4212/2004 a Ex 4651/2004) provedl zčásti sám žalovaný, zčásti tehdejší koncipient žalovaného Mgr. D.L. a dále pak i další osoby, konkrétně D.T., P.H., R.V. a R.H. Tyto osoby byly současně ve vztahu k žalobkyni a současně i v pracovněprávním vztahu k žalovanému, z čehož nelze dovodit, že by celé exekuční řízení v plném rozsahu bylo provedeno namísto žalovaného žalobkyní a žalobkyně by se tak mohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny poskytované za vymožení obdobné pohledávky vypočtené podle vyhl. č. 330/2001 Sb. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně včas odvolala. V odvolání namítala především nesprávné právní závěry soudu prvého stupně. Vycházela z toho, že v řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně prováděla ve prospěch žalovaného, a to na své náklady, jednotlivé úkony v exekučním řízení, přičemž právě vykonáním těchto úkonů bylo dosaženo zamýšleného výsledku v podobě vymožení vymáhaných pohledávek ke dni 4.2.2005. Žalobkyni by tak mělo vzniknout právo na vydání alespoň bezdůvodného obohacení (za předpokladu správnosti právního názoru o neplatnosti mandátní smlouvy pro rozpor se zákonem) ve výši obvyklé odměny za obdobné činnosti poskytované v daném místě a čase, když žalobkyně požadovala toliko 20-ti% podíl z celkově stanovené odměny vypočtené podle vyhl. č. 330/2001 Sb. K tomu pak žádala z titulu bezdůvodného obohacení i náhradu hotových výdajů, především jízdné a poštovní náklady, které nesla žalobkyně. K postavení svědků T., H., V. a H. vysvětlovala, že ačkoli ti byli od určité doby v pracovním poměru u žalovaného, přesto i nadále zůstali v pracovním poměru u žalobkyně, když jejich pracovní činnost při vymáhání exekuce byla řízena žalobkyní a Mgr. L. Žalobkyně navrhla změnu rozsudku prvého stupně a vyhovění žalobě. Žalovaný považoval rozsudek prvého stupně za správný a navrhl jeho potvrzení. Ztotožnil se především s hodnocením neplatnosti mandátní smlouvy z důvodu rozporu této smlouvy s exekučním řádem. Pokud by přesto mohly nastat pochybnosti o důsledcích činnosti žalobkyně v souvislosti s uzavřenou mandátní smlouvou, pak takové důsledky nejsou předmětem tohoto řízení. Sám žalovaný podrobněji popsal způsob realizace exekuce v předmětných věcech, když tyto úkony prováděli jeho zaměstnanci, pracující u něj v pracovním poměru. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně postupem podle § 212 a 212a o. s. ř., když za tím účelem zčásti zopakoval dokazování. Ze spisu soudního exekutora JUDr. L. N. – žalovaného – sp. zn. Ex 4212/2004 zjistil, že uvedený soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce ze 7.2.2005 na č.l. 26 spisu své vlastní náklady exekuce vyčíslil tak, že odměna měla činit částku 288.000,- Kč, náhrada hotových výdajů podle § 13 vyhl. č. 330/2001 Sb. 680,- Kč, cestovné ve výši 6.080,- Kč, náhrada za ztrátu času dle § 14 vyhl. č. 330/2001 Sb. ve výši 4.000,- Kč, náhrada za doručení písemnosti soudním exekutorem podle § 15 vyhl. č. 330/2001 Sb. ve výši 400,- Kč, skladné ve výši 9.360,- Kč, a vypracování posudku ve výši 14.200,- Kč. Uvedený příkaz k úhradě nákladů exekuce byl opatřen doložkou právní moci z 12.2.2005. Z dalšího spisu uvedeného soudního exekutora sp. zn. Ex 4651/2004 zjistil, že příkazem k úhradě nákladů exekuce ze 7.2.2005 byly vyčísleny náklady exekuce tak, že odměna činila částku 10.130,- Kč, náhrada hotových výdajů podle § 13 vyhl. č. 330/2001 Sb. 680,- Kč, cestovné ve výši 1.824,- Kč, náhrada za ztrátu času dle § 14 vyhl. č. 330/2001 Sb. ve výši 1.200,- Kč a náhrada za doručení písemnosti soudním exekutorem podle § 15 vyhl. č. 330/2001 Sb. ve výši 400,- Kč. I toto rozhodnutí obsahující příkaz k úhradě nákladů exekuce nabylo právní moci dne 14.2.2005. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. Odvolací soud především souhlasí s právním závěrem soudu prvého stupně, že mandátní smlouvu z prosince 2001, uzavřenou mezi účastníky, je třeba pro rozpor s exekučním řádem považovat za smlouvu neplatnou. Hlavním smyslem zák. č. 120/2001 Sb. bylo vytvoření institutu soudního exekutora, jakožto fyzické osoby, splňující zvláštní předpoklady podle uvedeného zákona, která v rámci pověření exekutorským úřadem provádí nucený výkon exekučních titulů a další činnost podle zákona (§ 1 odst. 1, 2 zákona). Uvedeným zákonem je obsáhlým způsobem definováno postavení soudních exekutorů jako veřejných činitelů (§ 4) a pro postup exekučních řízení při nuceném výkonu exekučních titulů jsou tímto zákonem předepsána obsáhlá procesní pravidla. V ustanovení § 5 odst. 1, 2 se připouští, že exekutor může zaměstnávat zaměstnance, přičemž ti mohou na základě písemného zmocnění uděleného exekutorem vykonávat jednotlivé úkony exekuční činnosti za podmínek a v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Zvláštními skupinami zaměstnanců exekutora jsou exekutorský koncipient upravený v ustanovení § 19 – 22 zákona a exekutorský kandidát upravený v ustanovení § 23 – 26 zákona. Je to právě pouze exekutor či zaměstnanci exekutora, kteří na základě pověření exekutora mohou činit ty úkony v exekučním řízení, které vyplývají z exekučního řádu, přičemž úkony exekutora se podle § 28 věta druhá ex. řádu považují za úkony soudu. Např. je to právě pouze exekutor, který buď sám nebo prostřednictvím pošty nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek, je oprávněn v exekučním řízení doručovat písemnosti. Může být (a v praxi rovněž také je) sporu o tom, zda doručováním písemností v exekučním řízení může exekutor pověřit svého zaměstnance. Ale žádného sporu nemůže být o tom, že doručovat v exekučním řízení nemůže účinně třetí osoba. Rovněž tak při úkonech souvisejících s exekucí při prodeji movitých věcí není možné, aby třetí osoby prováděly soupis postižitelných movitých věcí, tyto movité věci zajišťovaly či dokonce později realizovaly jejich prodej (viz ustanovení § 66 – 69 exekučního řádu). Pokud tak podle mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky to měla být žalobkyně, která by takové činnosti mimo jiné měla ve prospěch žalovaného – soudního exekutora – vykonávat, zjevně šlo o ujednání v rozporu s exekučním řádem, a proto takové ujednání je pro tento rozpor podle § 39 občanského zákoníku neplatným ujednáním, z něhož nemůže žalobkyně požadovat přisouzení sjednané odměny. Odvolací soud stejně jako soud prvého stupně dále zvažoval, zda požadavek žalobce by nemohl být opodstatněný v režimu ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku, tedy z titulu bezdůvodného obohacení. Podle ustanovení § 451 občanského zákoníku vzniká tomu, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, povinnost toto obohacení vydat. Bezdůvodné obohacení je majetkovým prospěchem získaným plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepocitvých zdrojů. Konečně podle § 454 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. To je taková náhrada, která vyjadřuje ekonomickou protihodnotu, toho co není možno vrátit in natura (R 1/1979 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto směru by za peněžitou náhradu bylo možné považovat odměnu obvykle poskytovanou za obdobnou činnost v daném místě a čase, jak dovodil Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí 29 Odo 805/2001 či R 53/2000 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek. Přesto je odvolací soud toho názoru, že tento způsob stanovení bezdůvodného obohacení v situaci neplatné smlouvy není pro daný případ aplikovatelný. Důvodem je zvláštní povaha exekučního řízení, kterou je realizace mocenského práva státu na nucený výkon exekučních titulů, když soudní exekutor, byť při zachování nezávislosti a nestrannosti, činí úkony v rámci exekučního řádu, přičemž tyto úkony jsou považovány za úkony soudu a exekutor má přitom postavení veřejného činitele. Nelze rovněž přehlížet zvláštní způsob ustanovování do funkce soudních exekutorů, následný dohled a možnost kárného řízení. Přestože exekutor vykonává svou činnost jako svobodné povolání a je podnikatelem, který vykonává činnost za úplatu, není možné připustit, aby ty úkony, které činí soudní exekutor v rámci exekučního řádu, činil (mimo zákonné případy výkonů jednotlivých úkonů v exekuční činnosti zaměstnanci exekutora podle § 5 odst. 2 exekučního řádu) někdo jiný. Byť by některé z úkonů v exekučním řízení byly provedeny třetí osobou, jako např. doručování písemností v exekučním řízení, sepisování movitých věcí, jejich zajišťování a následný prodej, pak i přes faktický výkon těchto činností by s takovými úkony nemohly být spojovány ty důsledky, s nimiž exekuční řád či přímo občanský soudní řád je spojuje. Již proto považuje odvolací soud názor soudu prvého stupně o tom, že úplatu za provedené úkony v exekučním řízení, nelze přiznat, za správný. Pokud totiž vykoná některé úkony v exekučním řízení třetí osoba, může být poskytnuta náhrada za bezdůvodné obohacení peněžním plněním jen za ty činnosti, s nimiž jsou spojeny faktické výdaje, tj. například cestovné, skladné, vyhledávací služby apod. Mezi tyto hotové výdaje však není možné zahrnout ty, které sice vyhl. č. 330/2001 Sb. za hotové výdaje považuje, ale jejich náhradu přiznává toliko exekutorovi a jen v souvislosti s exekuční činností. Proto podle přesvědčení odvolacího soudu nemohou být důvodné požadavky žalobkyně na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13, náhradu za ztrátu času podle § 14 či případně náhrady za doručení písemnosti soudním exekutorem podle § 15 vyhl. č. 330/2001 Sb. Z uvedených důvodů má odvolací soud za to, že žalobkyni náleží pouze náhrada cestovného, a to v té výši, jak sám žalovaný tyto náklady vyčíslil v příslušných příkazech k úhradě nákladů exekuce ve věci Ex 4121/2004 a Ex 4651/2004. Nemůže být totiž pochyb o tom, že pokud sám soudní exekutor tyto výdaje za cestovné tímto způsobem vyčíslil a příslušný příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 exekučního řádu bez uplatněných námitek nabyl právní moci, správným způsobem vyjadřuje skutečné hotové výdaje. V tomto směru však byl odvolací soud vázán rozsahem uplatněného návrhu, tedy tím, jak byl návrh vyčíslen v příloze k žalobě na č.l. 9 spisu, kdy cestovné ve věci sp. zn. Ex 4212/2004 by žalobkyni měl náležet ve výši 3.040,- Kč a ve věci sp. zn. Ex 4651/2004 ve výši 912,- Kč. Ačkoli sám soudní exekutor – žalovaný – vyjadřoval pochybnosti o tom, zda nebude muset tyto hotové výdaje vracet, nelze přehlédnout pravomocné rozhodnutí o nákladech exekuce, kdy k vrácení hotových výdajů alespoň prozatím nejsou jakékoli předpoklady. Z uvedených důvodů proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni lze přiznat z titulu bezdůvodného obohacení za vynaložené výdaje na cestovném celkem částku 3.952,- Kč a pouze v tomto rozsahu proto rozsudek prvého stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a v tomto rozsahu žalobnímu požadavku vyhověl. Změna se týká i úroků z prodlení, kdy tak, jak byly požadovány, odpovídají výzvě k úhradě provedené fakturou žalobkyně na vrub žalovaného se splatností 2.3.2005. Ve zbylém rozsahu odvolací soud věcně správný rozsudek prvého stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech řízení rozhodoval podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř., když žalovaný byl v převažující míře procesně úspěšný a přísluší mu tak proto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů jak za řízení před soudem prvého stupně, tak za odvolací řízení. Náklady za řízení před soudem prvého stupně byly již vyčísleny v rozsudku prvého stupně částkou 23.358,50 Kč, s níž se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na odůvodnění těchto přiznaných nákladů prvostupňového řízení. Za řízení odvolací pak žalovanému náleží odměna za zastoupení advokátem ve výši 16.350,- Kč, dále pak celkem tři paušální náhrady hotových výdajů, z toho 1 x 75,- Kč a 2x 300,- Kč, 2 x ztráta času po dvou půlhodinách, tedy celkem 400,- Kč, a konečně 2 x cestovné osobním automobilem z Hradce Králové do Pardubic a zpět, tedy 2 x 290,- Kč (tyto náklady představují písemné vyjádření, účast na odvolacím jednání a účast na vyhlášení rozsudku dne 7.11.2006). K těmto nákladům pak náleží částka vyjadřující DPH ve výši 19%. Celkově tak odměna za zastoupení žalovaného v tomto odvolacím řízení je ve výši 21.426,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. Pokud by však Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce zásadního právního významu, bylo by možné podat dovolání u Nejvyššího soudu České republiky ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, a to u soudu, který rozhodoval v prvém stupni. V Pardubicích dne 7. listopadu 2006