Česká televize může platně postoupit svou pohledávku na televizní poplatek jinému subjektu.

23Co 491/2005-79 R o z s u d e k Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx, a xxx ve věci žalobce xxx s.r.o., Slovenská republika, zast. JUDr. R.Š., advokátem, proti žalovanému xxx spol. s r.o., o zaplacení 2.250,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17.10.2005, č.j. 15C 137/2005-56, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 2.250,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5% z částky 225 Kč od 16.4.2002 do zaplacení, ve výši 5,5% z částky 225 Kč od 16.7.2002 do zaplacení, ve výši 4% z částky 225 Kč od 16.10.2002 do zaplacení, ve výši 3,5% z částky 225 Kč od 16.1.2003 do zaplacení, ve výši 3% z částky 225 Kč od 16.4.2003 do zaplacení, ve výši 2,5% z částky 225 Kč od 16.7.2003 do zaplacení, ve výši 2% z částky 225 Kč od 16.10.2003 do zaplacení, ve výši 2% z částky 225 Kč od 16.1.2004 do zaplacení, ve výši 2% z částky 225 Kč od 16.4.2004 do zaplacení, ve výši 2,5% z částky 225 Kč od 16.7.2004 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady za řízení před soudem prvého stupně ve výši 6.133,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 3.366,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl požadavek žalobce na zaplacení částky 2.250,- Kč s blíže popsanými úroky z prodlení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Učinil tak na základě závěru, že žalobci nebylo lze přiznat jím žalované dlužné televizní poplatky, neboť smlouva o postoupení pohledávky České televize ve prospěch žalobce je pro rozpor se zákonem neplatná. Tento rozpor okresní soud spatřoval v tom, že nárok České televize na zaplacení televizních poplatků dle zákona č. 252/1994 Sb. je nárokem veřejnoprávním, který náleží jen a pouze České televizi. Veškerá plnění poskytnutá jinému subjektu než České televizi, jsou plněním bez právního důvodu. Vzhledem k veřejnoprávnosti pohledávky na zaplacení televizních poplatků, nelze ani uplatnit instituty soukromého práva, především možnost postoupení pohledávky dle § 524 obč.zák. Právo vymáhat případné dlužné poplatky podle § 5 a 7 zákona č. 252/1994 Sb. náleží pouze České televizi, případně České poště ve prospěch České televize. Navíc ani podle okresního soudu žalobce v řízení neprokázal, že by postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal, když v odvolání zpochybnil právní závěry soudu prvého stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud projednal odvolání procesně neúspěšného žalobce podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. Odvolatel své strohé odvolací výhrady směřoval proti úvaze soudu o jeho nedostatečné aktivní legitimaci; odvolacím důvodem tak ve smyslu § 202 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. bylo nesprávné právní posouzení věci. Poté dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Žalobce v této souzené věci žádá přiznání dlužných televizních poplatků za období duben 2002 až září 2004 ve výši 75,- Kč měsíčně, tedy přiznání celkové částky 2.250,- Kč s úroky z prodlení. Na daný vztah je tak třeba aplikovat ust. z.č. 252/1994 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích ve znění účinném k uvedenému období. Rovněž odvolací soud pro své níže uvedené úvahy dále vycházel ze zákona České národní rady č. 483/1991 Sb. o České televizi, ve znění účinném ode dne 3.7.2001 do 31.3.2005. Za stěžejní pro úspěch žalobce v tomto řízení v pohledu závěrů soudu prvého stupně bylo to, zda-li Česká televize mohla platně dlužné televizní poplatky, vycházející ze zákona č. 252/1994 Sb., vymáhat toliko sama vlastním jménem či případně prostřednictvím České pošty, nebo zda bylo možné, aby Česká televize platně svoji pohledávku z tohoto titulu postoupila na třetí subjekt. V tomto směru soud prvního stupně dospěl k názoru, že k platném postoupení pohledávky z dlužných televizních poplatků na třetí subjekt nebylo možné dojít, a to pro jejich veřejnoprávní charakter. S takovým závěrem se odvolací soud neztotožňuje. Ze zákona č. 483/1991 Sb., konkrétně z jeho ust. § 1 plyne, že tímto zákonem byla zřízena Česká televize se sídlem v Praze; že se jedná o právnickou osobu, která hospodaří s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československé televize, přičemž Česká televize vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se. Stát přitom nezodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu. V dalších částech uvedeného zákona zákonodárce vyjádřil úlohu České televize jako poskytovatele služeb veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů na celém území České republiky, včetně výkladu co se rozumí veřejnou službou. Dále pak definuje jednotlivé orgány a způsob řízení České televize, přičemž v ust. § 10 hovoří o financování České televize tak, že finančními zdroji České televize jsou zejména a/ televizní poplatky vybírané podle zvláštního právního předpisu, b/ příjem z vlastní podnikatelské činnosti. Podle ust. § 11 zákona je České televizi umožněno vykonávat za podmínek stanovených právními předpisy podnikatelskou činnost, která souvisí s předmětem její činnosti a která nesmí ohrozit její úkoly, přičemž finanční zdroje používá Česká televize k plnění svých úkolů podle § 2 a 3 zákona. Podle § 5 zákona č. 252/1994 Sb. poplatník platí rozhlasový poplatek Českému rozhlasu a televizní poplatek České televizi prostřednictvím České pošty nebo jiné osoby, kterou provozovatel ze zákona určí. Dále pak v tomto ustanovení je upravena otázka splatnosti televizních poplatků tak, že tento poplatek je splatný nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce; v případě právnické osoby se poplatky platí čtvrtletně nejpozději do 15. dne prvého měsíce každého kalendářního čtvrtletí. Dle § 7 zákona č. 252/1994 Sb. nezaplatí-li poplatník dlužné poplatky ani v přiměřené dodatečné lhůtě poskytnutému Českým rozhlasem nebo Českou televizí, provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu. Právní závěr soudu prvního stupně je postaven především na výkladu ust. § 5 zákona č. 252/1994 Sb., pokud je tam zmínka o výběru poplatků Českou televizí přímo či prostřednictvím České pošty či jiné, provozovatelem ze zákona určené osoby. Tato právní úprava podle přesvědčení odvolacího soudu pouze předvídá, který subjekt bude poplatky vybírat, nikoliv však to, že by výslovně či nepřímo vylučovala možnost postoupení pohledávek v režimu § 524 a násl. obč. zák. Ostatně samotná povaha České televize jako samostatného subjektu zřízeného zákonem, který hospodaří s vlastním majetkem a jehož zdroje financování jsou složeny jak z příjmů z koncesionářských poplatků, tak z vlastní podnikatelské činnosti, jednoznačně vypovídá o tom, že Česká televize je oprávněna vstupovat do závazkových vztahů s jinými subjekty. Má-li totiž Česká televize vykonávat podnikatelskou činnost, nutně do těchto občanskoprávních či obchodněprávních vztahů vstupovat musí a v té souvislosti je pak také třeba připustit při jejím hospodaření aplikaci obecných institutů soukromého práva, včetně možnosti postoupení pohledávek podle § 523 a násl. obč. zák. Na překážku tomu nemůže být ani veřejnoprávní charakter České televize. Tento veřejnoprávní charakter plyne z povahy poskytované služby, nikoliv z toho, že by snad Česká televize ve vztahu navenek měla postavení státu, jako mocenského subjektu vykonávajícího státní moc. Z výše uvedeného proto plyne, že úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky mezi Českou televizí a žalobcem jsou nesprávné. Za nesprávné současně odvolací soud považuje názor soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal, že by žalovanou vyzval k plnění a v té souvislosti neprokázal postoupení pohledávky. Tato rozhodná tvrzení byla minimálně poskytnuta v rámci žalobního návrhu podaného v této věci a tím, že stejnopis tohoto žalobního návrhu, včetně odkazu na soudu předložené listiny, byla žalovanému subjektu zasílána, dostala se do sféry dispozice žalovaného subjektu Lze tedy mít za to, že žalovaný se s těmito tvrzeními a listinami mohl seznámit. Je přitom nepodstatné, že žalovaná společnost si fyzicky zásilky nikdy nepřevzala a svoji nečinností (způsobenou patrně ukončením faktické činnosti společnosti) se s tvrzenými údaji o postoupení pohledávky a o nárocích uplatňované žalobcem v této věci, včetně předložených důkazů, neseznámila (srovnej s např. 26 Cdo 864/2004). Na základě výše uvedených důvodů a poté, co samotné postoupení pohledávky za dlužnými televizními poplatky bylo prokázáno, odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil a zcela žalobnímu požadavku žalobce vyhověl. O nákladech řízení, a to jak za řízení před soudem prvního stupně, tak i za odvolací řízení rozhodoval podle ust. § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobci přiznal právo na náhradu těchto nákladů. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 600,- Kč, z odměny za zastoupení advokátem ve výši 4.500,- Kč podle § 3 odst. 1 a § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. a dále ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a konečně z částky 19 % DPH dle § 137 odst. 2 o.s.ř. Za odvolací řízení žalobci náleží opětovně odměna za zastoupení ve výši její poloviny v částce 2.250,- Kč, jedna paušální náhrada hotových výdajů 75,- Kč, částka vyjadřující DPH ve výši 19 % a náhrada za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 600,- Kč. Celkem takto za tuto fázi řízení odvolací soud přiznal žalobci 3.366,75 Kč. Takto přiznané náklady uložil žalovanému nahradit žalobci v třídenní lhůtě splatnosti k rukám advokáta žalobce. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. V Pardubicích dne 28. března 2006