Přechodem pozemku zatíženého věcným břemenem do vlastnictví jednotného zemědělského družstva, bez zřetele na to, zda se uskutečnil před 1. červencem 1964, kdy nabyl účinnosti hospodářský zákoník (zák. č. 109/1964 Sb.), nebo až po tomto datu, věcné břemeno nezaniklo.

R o z s u d e k Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobců a) M.J. a b) A.J., obou bytem xxxx, zastoupených JUDr. xxx, dvokátem se sídlem xxx, proti žalovaným 1. Ing. Z.F., bytem xxx a 2. Ing. M.F., bytem xxx, oběma zastoupeným JUDr. M.J., advokátem se sídlem xxx, o určení existence věcného břemene, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. října 2005, č.j. 10C 169/2004-98, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í tak, že se určuje, že ve prospěch každého vlastníka domu čp. 20 v katastrálním území xxx je zřízena služebnost volné cesty a chůze po cestě na pozemku parc. č. 19/3 v katastrálním území xxx. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení před okresním soudem v částce 15.073,- Kč a náklady odvolacího řízení v částce 13.544,- Kč, to vše k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že ve prospěch každého vlastníka domu čp. 20 v katastrálním území xxx je zřízena služebnost volné cesty a chůze po cestě na pozemku st. 19/3 v katastrálním území xxx (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalobce k náhradě nákladů ve prospěch žalovaných v částce 16.755,- Kč (výrok II). Okresní soud vyšel ze zjištění, že smlouvou ze dne 1.7.1898 F.N. prodal K. a F. J. zbytek usedlosti čp. 20 v xxx. Součástí smlouvy se stalo zřízení služebnosti volné jízdy a chůze po cestě na pozemku č. kat. 20/2 ve prospěch každého vlastníka domu čp. 20. Prodávající se v souvislosti s tím zavázal zřídit na hraniční čáře mezi pozemky č. kat. 20/1 a 20/2 PLOT a ten opatřit vraty v části, kudy budou vlastníci panující nemovitosti chodit a jezdit do stodoly při stavení čp. 20 a na zahradu č. kat. 20/1. Služebnost byla vložena do pozemkové knihy a zapsána do knihovní vložky č. 20 (ve prospěch usedlosti čp. 20) a knihovní vložky č. 63 (k tíži usedlosti čp. 46) pro katastrální obec xxx, soudní okres Jičín. Služebný pozemek č. kat. 20/2 byl postupně rozdělen a vznikly pozemky č. 19/2, 19/3 a 20/2. Geometrickým plánem ze dne 10.6.2003 č. 96/2003 byl pozemek č. 19/2 o výměře 1063 m2 rozdělen na pozemek č. 19/2 o výměře 373 m2 a na pozemek č. 19/3 o výměře 790 m2. Cesta, kterou využívali právní předchůdci žalobců a žalobci k realizaci služebnosti (věcného břemene) leží na pozemku č. 19/3. Rozhodnutím finančního odboru Okresního národního výboru v Jičíně ze dne 23.11.1960, č.j. Fin- 88/307-3/SV ve spojení s rozhodnutím finanční komise Okresního národního výboru v Jičíně ze dne 16.1.1962, č.j. Fin.3 pol.307/88-Sv. a ze dne 19.2.1963 zn. FK-206 přešly podle § 5 nař. vl. č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhl. č. 88/1959 Ú.l. do vlastnictví Jednotného zemědělského družstva v xxx pozemek č. 19/2 a dům čp. 46 – obytné stavení se stodolou, chlév a kolna. Jednotné zemědělské družstvo v xxx vybudovalo namísto původního stavení čp. 46 novostavbu obytného domu o čtyřech bytových jednotkách. Odpadní vody z tohoto domu jsou splaškovou kanalizací odváděny do septiku zapuštěného zčásti pod cestou, která slouží k realizaci služebnosti (věcného břemene). Septik není staticky pojízdný, leč žalobci se mu při jízdě zemědělskou činnou technikou vyhýbají. Žalobcům a jejich právním předchůdcům nebylo bráněno, a to ani v době, kdy služební pozemek patřil do družstevního vlastnictví, ve výkonu práva služebnosti (věcného břemene). Katastrální úřad v Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště v Jičíně oznámením ze dne 5.6.2003 nevyhověl žádosti žalobců o opravu údaje v katastru nemovitostí a neprovedl změnu spočívající ve vyznačení sporného věcného břemene (služebnosti) v katastru. Okresní soud na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že sporné věcné břemeno zaniklo ze zákona podle ustanovení § 396 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen ”HZ”), podle něhož dnem nabytím majetku do celospolečenského vlastnictví zanikají zástavní práva a věcná břemena na tomto majetku. Pojem celospolečenského vlastnictví zde s odkazem na ustanovení § 100 a § 101 zák. č. 141/1950 Sb. občanského zákoníku vyložil tak, že pod něj spadalo nejen státní, ale i družstevní vlastnictví. Jestliže tedy pozemek zatížený věcným břemenem přešel podle nař. vl. č. 15/1959 Sb. a vyhl. č. 88/1959 Úl. do vlastnictví tamního JZD, stal se ve smyslu ustanovení § 396 odst. 1 HZ součástí celospolečenského vlastnictví. Kdyby snad věcné břemeno nezaniklo posléze předestřeným způsobem, přestalo by existovat v důsledku trvalých změn spočívajících ve vybudování septiku na trase cesty, jíž žalobci a jejich právní předchůdci využívali k realizaci věcného břemene (viz § 151p odst. 2 obč. zák.). Septik totiž není pojízdný a jeho objíždění (jak to žalobci činí) by přivodilo rozšíření věcného břemene nad přípustnou míru. Skutečnost, že septik nebyl zkolaudován, nepovažoval za právně významnou.Vzhledem k tomu, že žalobci vyvozovali vznik sporného věcného břemene (služebnosti) ze smlouvy, nezabýval se již jejich tvrzením, že pro případ zániku věcného břemene ze zákona mohli následně nabýt věcného břemene vydržením. Proti rozsudku se odvolali žalobci. Zdůraznili, že pozemek zatížený věcným břemenem přešel do vlastnictví Jednotného zemědělského družstva v xxx přede dnem účinnosti HZ, tj. přede dnem 1.7.1964. Věcné břemeno tak těžko mohlo zaniknout podle právní normy, která v rozhodné době neexistovala. Okresní soud chybně považoval celospolečenské vlastnictví ve smyslu § 396 odst. 1 HZ za vlastnictví státní. Nedbal rozdílů mezi formami socialistického vlastnictví, jakými byly vlastnictví státní, družstevní a vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací (viz § 8 odst. 2 HZ, § 100 a § 101 obč. zák. č. 141/1950 Sb.). Rozdílnost státního a družstevního socialistického vlastnictví je patrna i ze systematického členění HZ, kdy první forma socialistického vlastnictví je upravena v části druhé, hlavě čtvrté a druhá forma pak v části třetí, hlavě druhé HZ. Vše odráží právní úpravu socialistického vlastnictví z té doby, kdy státní vlastnictví bylo považováno za tzv. vyšší formu a družstevní vlastnictví za formu nižší. Jejich právní konstrukce, že sporné věcné břemeno (služebnost) vzniklo smluvně a že pro případ jeho zániku jej mohli opětovně nabýt vydržením, není vnitřně rozporná. Vznik věcného břemene (služebnosti) ze smlouvy, jeho zánik ex lege a opětovný vznik vydržením se nijak vzájemně nevylučují. Okresní soud proto nedostál své poučovací povinnosti tím, že je v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o.s.ř. nepoučil, aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečnosti. Žalobci by tak jistě učinili, kdyby seznali, že okresní soud uzavřel, že věcné břemeno zaniklo podle ustanovení § 396 odst. 1 HZ. Z tohoto pohledu vnímali rozhodnutí okresního soudu o věci samé jako rozhodnutí překvapivé. Podtrhli tu skutečnost, že jejich právní předchůdci i oni sami nerušeně vykonávali věcné břemeno. Vybudování septiku nepřivodilo takové trvalé změny, že pozemek zatížený věcným břemenem již nemohl sloužit jejich potřebám (§ 151p odst. 2 obč. zák.). Žalovaní ostatně v tomto směru žádný procesní návrh nepodali. Žádali, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno. Žalovaní se s napadeným rozsudkem ztotožnili a navrhli jeho potvrzení. Dodali, že k případnému vyhovění žalobě stála v cestě skutečnost, že trasa a umístění věcného břemene v terénu dosud nebylo zachyceno v geometrickém plánu. To znamená, že podle ustanovení § 5 odst. 5 zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, by zápis věcného břemene nemohl být proveden. Ohledně nabytí věcného břemene vydržením poznamenali, že sami žalobci tuto konstrukci ve svém podání ze dne 7.7.2005 (čl. 41 spisu), především pak při jednání konaném dne 3.10.2005, opustili. Zachovali se tak poté, kdy okresní soud podle § 118c odst. 1 o.s.ř. přistoupil ke koncentraci řízení. Přijali právní názor okresního soudu, že kdyby věcné břemeno nezaniklo podle § 396 odst. 1 HZ, zaniklo by podle ustanovení § 151p odst. 2 obč. zák. Opětovně vyslovili námitku promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Sám žalobce totiž vypověděl, že až do vybudování septiku projížděli přes pozemek v přímém směru. Po výstavbě septiku pak při jízdě dělali tzv. ”myšku”, aby se mu vyhnuli. Jestliže žalobci žili v přesvědčení, že věcné břemeno mohou využívat chůzí a jízdou v přímém směru a teprve po zbudování septiku začali jezdit v místě septiku obloukem, přestali věcné břemeno využívat v původní podobě a právo odpovídajícímu věcnému břemeni se podle § 109 obč. zák. promlčelo. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že odvolání obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204, § 205 odst. 1 a 2 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek v mezích odvolání včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Naléhavý právní zájem na žádaném určení (§ 80 písm. c/ o.s.ř.) vyplynul ze stavu, kdy na straně jedné byl najisto postaven vznik pozemkové služebnosti na základě smlouvy a na straně druhé byla další existence služebnosti (věcného břemene) zpochybňována; služebnost (věcné břemeno) pak není zapsáno v katastru nemovitostí. Bez žádaného určení by proto bylo uplatněné právo ohroženo. Žalobci uplatnili ve svém odvolání odvolací důvod předjímaný v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., což značí, že namítali, že přezkoumávaný rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl ze strany soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Soud prvního stupně primárně dovodil zánik sporného věcného břemene ex lege v důsledku přechodu pozemku zatíženého věcným břemenem do socialistického společenského vlastnictví – družstevního vlastnictví. Měl za to, že ustanovení § 396 HZ nerozlišovalo v otázce zániku věcných břemen mezi státní a družstevní formou socialistického společenského vlastnictví. Sluší se poznamenat, že HZ vstoupil v účinnost dne 1.7.1964 (§ 400). To znamená, že k přechodu pozemku zatíženého věcným břemenem do družstevního vlastnictví tu došlo přede dnem účinnosti HZ. Okresní soud proto aplikoval na zjištěný skutkový stav právní předpis, který nebyl v rozhodné době, tj. v době přechodu majetku do socialistického společenského vlastnictví, v účinnosti. Okresní soud nadto nesprávně uzavřel, že v otázce zániku věcných břemen tu nebylo z pohledu ustanovení § 396 HZ rozdílu mezi jednotlivými formami socialistického společenského vlastnictví. Ustanovení § 396 ve znění účinném do 30.6.1988, kdy byla novelizována zák. č. 98/1988 Sb., výslovně spojovalo zánik věcných břemen s nabytím majetku do státního socialistického vlastnictví. Zmíněné ustanovení poté pracovalo s pojmem ”celo- společenské vlastnictví”, a to i po novele HZ provedené zák. č. 539/1991 Sb., účinné ode dne 20.12.1991. Pojem celospolečenské vlastnictví přitom ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 HZ splýval s pojmem státního vlastnictví. I z tohoto důvodu nebylo lze přijmout závěr soudu prvního stupně, že přechodem pozemku zatíženého věcným břemenem do družstevního vlastnictví tu došlo k zániku sporného věcného práva ex lege. Přejímající jednotné zemědělské družstvo tu podle ustanovení § 12 odst. 2 vyhl. č. 88/1959 Ú.l. přejalo s vlastnictvím pozemku i věcné břemeno na něm váznoucí. Jednotné zemědělské družstvo bylo sice povinno se podle posléze uvedené právní normy majetkově vypořádat s osobami oprávněnými z věcného břemene, leč tak neučinilo. Svědčila o tom bezpečně prokázaná skutečnost, že jednotné zemědělské družstvo po celou dobu, kdy pozemek zatížený věcným břemenem vlastnilo, ponechalo žalobce i jejich právní předchůdce nerušeně vykonávat právo odpovídající věcnému břemeni. Nelze také přehlédnout, že žalovaní poté, kdy okresní soud usnesením ze dne 13.6.2005, č.j. 10C 169/2004-38 nařídil podle § 118c odst. 1 o.s.ř. koncentraci řízení, žalovaní ač je tížilo důkazní břemeno (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), neoznačili žádný důkaz pro tvrzení, že věcné břemeno tu zaniklo vypořádáním mezi jednotným zemědělským družstvem a oprávněnými osobami ve smyslu § 12 odst. 2 vyhl. č. 88/1959 Ú.l. Okresní soud opřel svůj zamítavý rozsudek sekundárně o ustanovení § 151p odst. 2 obč. zák., podle něhož věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká. Z výsledku dokazování před soudem prvního stupně však nevyplynulo, že by pozemek zatížený věcným břemenem doznal zákonem požadovaných trvalých změn, jež by žalobcům znemožnili pozemek užívat z titulu věcného břemene. Onou trvalou změnou ve smyslu § 151p odst. 2 obč. zák. nemůže být vybudování podzemního nepojezdného septiku, jež zčásti zasahuje do cesty, po níž oprávněné osoby před jeho zbudováním procházeli a projížděli při výkonu práv plynoucích z věcného břemene. Z místního ohledání (viz protokol ze dne 25.2.2005 na čl. 19 a nákres na čl. 20 spisu), z výpovědi svědků F.F. a J.K. a z výpovědi žalobce (viz. čl. 79 – 81 spisu) vyšlo najevo, že žalobce při průjezdu zemědělskou technickou předchází poškození či zničení septiku tím, že jej mírným obloukem objede, aniž by tak ohrozil věci v majetku třetích osob a aniž by (z pohledu takto využité plochy pozemku) neúměrně zasáhl do vlastnického práva žalovaných. Žalobce se vždy choval šetrně a ohleduplně s respektem k cizímu majetku. Věc je namístě přizpůsobit potřebám praktického života a vzít v úvahu, že nutnost objíždění septiku při realizaci práv z věcného břemene tu není na újmu právům a oprávněným zájmům žalovaných ani jiných osob. Nelze přehlédnout, že žalobcům nebyla dána možnost právní cestou ovlivnit umístění septiku. Žalobcům bylo upřeno postavení účastníků stavebního řízení ve smyslu ustanovení § 59 odst. 1 a § 68 odst. 2 zák. č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění (dále jen ”SZ”) ve věci stavby obytného domu o čtyřech bytových jednotkách včetně kanalizace, resp. změny stavby. Z výpovědi svědka F.F. vyplynulo, že v rozhodné době vykonával funkci předsedy stavební komise při tamním místním národním výboru a že tento orgán opakovaně upozorňoval na to, že předpokládaná lokalizace septiku znemožní průjezd na zahradu žalobcům; upozornění byla ponechána bez povšimnutí. Jmenovaný svědek a žalobce pak vypověděli, že se náhodně ocitli na místě samém v okamžiku, kdy dělníci se stavební technikou se chystali vyhloubit jámu pro stavbu septiku v místě, kde by byl znemožněn průjezd na panující pozemek. Díky jejich neformálnímu zásahu byl septik posunut natolik, že průjezd byl možný, byť s nepatrným objetím (viz shora). Závěr o zániku věcného břemene podle ustanovení § 151p odst. 2 obč. zák. by se za daného stavu příčil obecně přijímaným a vnímaným zásadám spravedlnosti. Soud prvního stupně považoval předmětný septik za stavbu povolenou a tudíž podléhající ochraně zákona již na základě skutečnosti, že ke stavbě obytného domu včetně kanalizace a septiku bylo vydáno stavební povolení; stavbu proto považoval za povolenou a nezajímal se o existenci kolaudačního rozhodnutí. Z obsahu spisu vyšlo najevo, že Okresní národní výbor v Jičíně, odbor výstavby a územního plánování, rozhodnutím ze dne 6.6.1977, č.j. Výst./332/77/S/1296 povolil podle § 68 odst. 1 SZ změnu stavby před jejím dokončením mimo jiné s tím, že je nutno zajistit nepropustnost septiku, provést jej jako monolitický a osadit ve větší vzdálenosti od budovy. Jednotné zemědělské družstvo S.M. podáním ze dne 8.12.1977 požádalo posléze jmenovaný stavební úřad o zahájení kolaudačního řízení s údajem, že v té době byly hotové práce zednické, vodoinstalační, elektroinstalační, topenářské, obkladačské a hromosvody. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 30.11.1978, č.j. Výst./332.2./2547/78/S vyzval JZD S.M. k doplnění žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí ve lhůtě do 30.12.1978. Stavební úřad uvedeným rozhodnutím řízení podle § 29 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, přerušil řízení do doby, než bude uvedená žádost (návrh) doplněna. Sluší se zdůraznit, že podle ustanovení § 76 odst. 1 SZ dokončenou stavbu, popř. její část schopnou samostatného užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Podle § 82 odst. 1 SZ kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému účelu a je-li to zapotřebí, stanoví se podmínky pro užívání stavby. Nelze proto přijmout závěr okresního soudu, že pouhé stavební povolení tu zavdalo právní důvod k užívání stavby včetně předmětného septiku a že výstavba septiku tudíž představuje trvalou změnu vedoucí ve smyslu § 151p odst. 2 obč. zák. k zániku věcného břemene. Opět je namístě připomenout, že okresní soud usnesením ze dne 13.6.2005, č.j. 10C 169/2004-38 přikročil ke koncentraci řízení podle § 118c odst. 1 o.s.ř. Žalovaní, na nichž leželo důkazní břemeno ohledně vzniku a existence předmětného septiku v souladu se zákonem, v soudem stanovené lhůtě (ani po jejím vypršení) nenabídli důkaz o kolaudaci stavby a spolu s ním i předmětného septiku. Za popsané situace nelze dopřát právní ochranu vlastnictví k věci, které existuje jen de facto a nikoli de iure. K obraně žalovaných spočívající v námitce promlčení práva odpovídající věcnému břemeni (§ 109 obč. zák.) je zapotřebí poznamenat, že žalobci plynule a nerušeně vykonávali právo odpovídající věcnému břemeni o stejném obsahu a (nikoli vlastní vinou) nepatrně ve větším rozsahu tak, jak bylo zřízeno ve smlouvě ze dne 1.7.1898. Odvolací soud rovněž nevyslyšel námitku žalovaných, že úspěch žalobců ve věci musel být podložen mimo jiné i vytyčením věcného břemene v geometrickém plánu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení míří na věcná břemena nově zřizovaná za účinnosti katastrálního zákona, a nikoli již na věcná břemena vzniklá před jeho účinností. Dovedena do důsledků, kdy by měl obstát názor žalovaných, bylo by zapotřebí vyhotovit geometrické plány ohledně všech pozemkových služebností (věcných břemen) vzniklých přede dnem účinnosti katastrálního zákona, tedy přede dnem 1.1.1993. Jak žalobci, tak i žalovaní znají rozsah věcného břemene, jeho polohu a trasu; o identitě věcného břemena není z tohoto pohledu rozumných pochybností. Lze proto shrnout, že právním důvodem vzniku služebnosti se stala smlouva ze dne 1.7.1898 (§ 480 OZO). Služebnosti vzniklé v době platnosti OZO se podle § 562 obč. zák. z roku 1950 změnily ke dni 1.1.1951 na věcná břemena, upravená v § 166 a násl. tohoto zákona. Ani obč. zák. z roku 1964 tyto služebnosti nezrušil, a nedošlo-li k právní skutečnosti, se kterou právní předpisy spojují zánik věcných břemen, trvají věcná břemena, založená jako pozemkové služebnosti podle OZO, dodnes. Bylo-li v dané věci prokázáno, že sporná služebnost vznikla v době účinnosti OZO, a současně nebylo prokázáno, že služebnost, resp. na ní navazující právo odpovídající věcnému břemeni, zanikla, pak odvolací soud přijal závěr, že věcné břemeno stále existuje. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek změnil tak, že žalobě na určení existence věcného břemene vyhověl. Změna rozsudku ve výroku o věci samé přivodila nutnost rozhodnout znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Ve věci úspěšným žalobcům vznikl nárok na náhradu nákladů sestávajících z odměny advokáta za poskytnutí placené právní služby v částce 12.000,- Kč, z 6 paušálních náhrad hotových výdajů po 75,- Kč, z náhrady cestovních výdajů v částce 1.623,- Kč a ze soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč, tj. úhrnem 15.073,- Kč (§ 137, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 o.s.ř., § 5 písm. b), § 17 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 11 odst. 1 písm. a), b) a g), § 13 odst. 1, 3 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 7 zák. č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů). Úspěch žalobců v odvolacím řízení se promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů této fáze řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř.). Zde se jednalo o odměnu advokáta ve výši 12.000,- Kč, o 2 paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč, o soudní poplatek 1.000,- Kč a o náhradu cestovních výdajů 394,- Kč, tj. celkem o 13.544,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Jičíně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Hradci Králové dne 10. května 2006