Jestliže byly nemovitosti, ohledně nichž nebylo dosud pravomocně skončeno řízení o jejich vydání dle zák. č. 87/1991 Sb., vloženy jako nepeněžitý vklad do majetku Českých drah a.s., je rozhodnutí o tomto vkladu neplatné podle § 39 ObčZ pro rozpor s ustanovením § 20 odst. 1 písm. b) zák. č. 77/2002Sb.

Sp. zn. 26Co 56/2006 Rozsudek Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce V.S., zast. JUDr. A.J., advokátkou, proti žalovaným 1/ Správa železniční dopravní cesty, s.o., a 2/ České dráhy, a.s., o určení práva hospodařit s majetkem státu, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č.j. 6C 130/2004-80 ze dne 7.12.2005, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. První a druhý žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5.075,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že první žalovaný má právo hospodařit s majetkem České republiky – nemovitostí čp. 130 na stavební parcele č. 154, stavební parcelou č. 154 a pozemkovou parcelou č. 506/2 v katastrálním území xxx, zapsanými na listu vlastnictví 946 u Katastrálního úřadu pro xxx kraj, katastrální pracoviště xxx pro obec a katastrální území xxx. Žalovaným současně uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení 23.000,-- Kč a zaplatit státu soudní poplatek 3.000,-- Kč. Okresní soud ve věci rozhodoval již rozsudkem ze dne 29.7.2005, č.j. 6C 130/2004-55, jímž žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce nemá na žádaném určení naléhavý právní zájem. Usnesením odvolacího soudu č.j. 26Co 428/2005-70 byl tento jeho rozsudek zrušen se závazným právním názorem, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť v zájmu odvrácení dalších sporů mezi účastníky a s ohledem na probíhající restituční řízení vedené pod sp. zn. 11C 56/98 a postoj obou žalovaných prezentovaný v obou řízeních je třeba postavit vlastnické vztahy k těmto nemovitostem najisto. Okresní soud proto uplatněný nárok věcně projednal. Vzal za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobce zahájila dne 30.3.1992 vůči právnímu předchůdci obou žalovaných řízení o uzavření dohody o vydání nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku, které dosud probíhá pod sp. zn. 11C 56/98. Informace o probíhajícím soudním řízení byla poznamenána i v katastru nemovitostí a v dalším průběhu restitučního řízení bylo za aktivní účasti tehdejšího žalovaného prováděno dokazování včetně vypracování geometrického plánu. Po výmazu státní organizace České dráhy z obchodního rejstříku rozhodl soud, že jako s právním nástupcem tohoto žalovaného bude v řízení pokračováno se subjektem Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, avšak následně bylo zjištěno, že v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsána akciová společnost České dráhy, a to na základě její zakladatelské listiny a společné žádosti obou právních nástupců původního žalovaného. Z příloh této zakladatelské listiny soud současně ověřil, že v seznamu nemovitostí určených jako nepeněžitý vklad jsou uvedeny i nemovitosti, které jsou předmětem restitučního řízení. Na takto zjištěný skutkový stav věci aplikoval okresní soud ustanovení § 4 odst. 2 ve spojení s § 20 zák. č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizace, Správa železniční dopravní cesty a o změně dalších předpisů. Dospěl k závěru, že v procesu transformace státní organizace České dráhy došlo k porušení ustanovení § 20 odst. 1 písm. b/ zák. č. 77/2002 Sb., podle něhož státní organizace Správa železniční dopravní cesty hospodaří i nadále s majetkem státu, se kterým ke dni vzniku akciové společnosti České dráhy hospodařila státní organizace České dráhy a na jehož vydání vznikl nárok fyzické osobě podle zvláštních právních předpisů. Pokud tedy byly předmětné nemovitosti zahrnuty do majetku tvořícího nepeněžitý vklad při založení akciové společnosti České dráhy, stalo se tak v rozporu s tímto ustanovením a rozhodnutí o vložení této části majetku do základního jmění akciové společnosti je dle § 39 obč. zák. neplatné pro rozpor se zákonem. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve sporu. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání oba žalovaní. Namítali, že věc nesprávně právně posoudil, neboť přehlédl nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 83/2003 Sb., který je však zásadní pro pochopení specifického procesu transformace Českých drah, státní organizace. Z jeho obsahu poukázal zejména na závěr o ochraně práv nabytých v mezidobí třetími osobami v dobré víře. Z předmětného ústavního nálezu žalovaní dovozují, že vkladem majetku na základní kapitál Českých drah a.s. a vznikem dvou nástupnických subjektů ke dni 1.1.2003 byla transformace státní organizace České dráhy definitivně ukončena a ani Ústavní soud se neodvážil do tohoto procesu zasáhnout a zpětně ho zpochybnit, a to především s ohledem na skutečnost, že po 1.1.2003 mohlo docházet a docházelo k řadě majetkových převodů. Dovozovali, že v daném případě ve vztahu k restituentovi může vystupovat jako povinná osoba druhý žalovaný. Navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žaloba o žádané určení bude zamítnuta. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalovaných poukázal na okolnost, že právním důvodem pro zrušení některých ustanovení zák. č. 77/2002 Sb. ústavním nálezem č. 83/2003 Sb. bylo zejména porušení zásady rovnosti subjektů na trhu dle článku 1 a práv dle článku 3 a 11 Listiny základních práv a svobod důsledkem toho, že se jednalo o vznik subjektu, který nebyl podroben administrativní či soudní kontrole při svém založení a nebyla dána přezkoumatelnost procedury a vzniku společnosti a reálné hodnoty základního kapitálu, když vklady nemusely být oceněny. Poukázal na okolnost, že Ústavní soud vyjádřil v nálezu výslovně, že možné spory o práva a povinnosti nástupnických subjektů po státní organizaci České dráhy jsou svojí povahou soukromoprávní, čili dle § 7 o.s.ř. spadají do jurisdikce soudů. Dotčený nález proto není podkladem pro konstatování žalovaných, že se Ústavní soud neodvážil do procesu transformace Českých drah zasáhnout, a naopak nemá na dané řízení žádný vliv. V ostatním se žalobce ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením prvoinstančního soudu. Odvolání žalovaných obsahuje způsobilý odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř., neboť okresnímu soudu je vytýkáno výlučně nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud proto vyžádal souhlas účastníků s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, který mu byl udělen, a poté přezkoumal věcnou správnost prvoinstančního rozhodnutí neveřejně (§ 214 odst. 3 o.s.ř.). Odvolání žalovaných neshledal opodstatněným. Prvotním předpokladem věcného projednání určovací žaloby je naléhavý právní zájem na žádaném určení. Jeho existenci již dříve dovodil odvolací soud a svůj právní názor na tuto otázku podrobně rozebral v usnesení č.j. 26Co 428/2005-70 ze dne 27.9.2005, na jehož odůvodnění se v podrobnostech odkazuje. S ohledem na průběh dalšího řízení před okresním soudem odvolací soud nemá důvod měnit jakkoli tento svůj právní názor o nezbytnosti dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který bude zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků, když žalovaní nadále nemíní zápis vlastnických práv v katastru nemovitostí z vlastní iniciativy měnit a naopak setrvávají na názoru o správnosti celého procesu transformace Českých drah, s.o. Nad rámec již dříve přijatých závěrů považuje odvolací soud za podstatnou ještě poznámku, že žalovaní se nikterak nesnažili v přezkoumávané věci ani v souvisejícím restitučním řízení vysvětlit, z jakých důvodů byl komplex nemovitostí, k nimž byl uplatněn restituční nárok, rozdělen tak, že ve vlastnictví státu zůstala pouze pozemková parcela č. 506/1, zatímco všechny ostatní nemovitosti byly vloženy do majetku nově založené akciové společnosti. Z hlediska skutkového posouzení je věc jasná, takže pro posouzení opodstatněnosti žaloby byl stěžejní pouze závěr o tom, zda probíhající restituční řízení ohledně domu čp. 130, stavební parcely č. 154 a pozemkové parcely č. 506/2 v katastrálním území xxx bránilo vložení těchto nemovitostí do základního jmění druhého žalovaného. Okresní soud dospěl k závěru, že existence uplatněného restitučního nároku žalobce dle zák. č. 87/1991 Sb. a pravomocně neukončené soudní řízení o něm musí mít za následek podřazení tohoto majetku pod ustanovení § 20 odst. 1 písm. b/ zák. č. 77/2002 Sb., tzn. pod majetek, na jehož vydání vznikl nárok fyzické osobě podle zvláštních právních předpisů. S tímto jeho právním závěrem se odvolací soud plně ztotožňuje. Nelze sice přehlédnout, že na rozdíl od ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., v němž je zakotven zákaz privatizace majetku, na který “může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů”, používá zákon č. 77/2002 Sb., jímž došlo k přímé privatizaci státní organizace České dráhy, formulace “vznikl nárok”. Odvolací soud však jazykovým i logickým výkladem obou těchto formulací dospěl k závěru, že zákonodárce jimi v obou případech sledoval shodné důsledky, a to ochranu osob, jejichž restituční nárok byl řádně a včas uplatněn, ale nebylo o něm dosud pravomocně rozhodnuto. Proto je přesvědčen, že i na přezkoumávanou věc lze vztáhnout shodné zásady posouzení důsledků porušení zákonných blokačních ustanovení, jaké jsou spojovány s porušením ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. V tomto směru již existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu, z níž postačí citovat zejména nález Ústavního soudu ze dne 24.5.2000 sp. zn. IV.ÚS 310/99 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 18, nález č. 76, podle něhož ”restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů. Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. prakticky bezcenným”. V nálezu ze dne 18.10.2001 sp. zn. III.ÚS 17/01 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 24, nález č. 152, Ústavní soud dále uvedl: “Pokud v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo pravomocně rozhodnuto o restitučních nárocích ani nebyly zamítnuty, nebylo možné restitučním nárokem dotčený majetek do privatizace zahrnout. Pokud tedy předmětné nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány za situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval takový právní úkon ust. § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., a je proto neplatný”. Odvolacímu soudu je známo, že závěry vyslovené shora uvedenými nálezy již Ústavní soud částečně korigoval, avšak nikoli způsobem, který by se mohl uplatnit v tomto řízení. Aniž by se odvolací soud odvážil jakkoli předjímat výsledek probíhajícího restitučního řízení, v žádném případě nelze uzavřít, že se jedná o zřejmě bezúspěšně uplatněný nárok, když restituční řízení je vedeno od roku 1992 a v mezidobí rozhodoval již i Nejvyšší soud ČR, přičemž spor se nachází ve fázi vypracování geometrického plánu za účelem specifikace polohy nemovitostí. Odvolací soud se tedy plně ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že podle zákona, konkrétně podle § 20 odst. 1 písm. b/ zák. č. 77/2002 Sb., měl být jako vlastník nemovitostí, jichž se týká toto řízení, zapsán první žalovaný, neboť s ohledem na uplatněný restituční nárok měly zůstat až do pravomocného ukončení restitučního řízení ve vlastnictví státu. Jestliže bylo rozhodnuto o zahrnutí tohoto majetku do nepeněžitého vkladu druhého žalovaného, je tento úkon bez dalšího neplatný pro rozpor se zákonem. Jestliže snad žalovaní v odvolání argumentují nálezem Ústavního soudu č. 83/2003 Sb., odvolací soud po jeho podrobném prostudování dospěl k závěru, že se přezkoumávané věci nedotýká, neboť jím nebyla nijak dotčena ustanovení zák. č. 77/2002 Sb., podle kterých byla přezkoumávaná věc právně posouzena. Ústavním soudem zrušená ustanovení se totiž vztahovala k problematice hodnoty nepeněžitého vkladu, k formě zakladatelského dokumentu, k podmínkám působení nových organizací v tržním prostředí a k vymezení majetku tvořícího železniční dopravní cestu. V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud výslovně uvedl, že možný spor o práva a povinnosti nástupnických subjektů po státní organizaci České dráhy je svojí povahou sporem soukromoprávním, čili dle obecné úpravy § 7 odst. 1 občanského soudního řádu spadá do jurisdikce soudů. Spor, v němž se řeší otázka vlastnických práv nástupnických subjektů, je právě sporem takovéto povahy. Poukazují-li žalovaní v odvolání dále na ochranu práv nabytých v mezidobí třetími osobami v dobré víře, pomíjejí, že Ústavní soud ji zmínil v návaznosti na konkrétní ustanovení zákona, jichž se jeho nález dotýkal, přičemž se jednalo o značně specifické otázky provozování železniční dopravy a železniční dopravní cesty vzhledem k podmínkám působení nových organizací v tržním prostředí. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, když neshledal ani jakékoli pochybení okresního soudu při rozhodování o nákladech řízení před ním (§ 219 o.s.ř.). Pouze pro úplnost odvolací soud dodává, že rozhodnutí určující právo hospodaření státního podniku je způsobilým podkladem pro zápis vlastnických vztahů v katastru nemovitostí. Z výroku o určení práv hospodaření státního podniku k majetku státu totiž vyplývá, že vlastníkem tohoto majetku nemůže být nikdo jiný než stát, a proto takový určovací výrok vylučuje naléhavý právní zájem státního podniku na určení státu jako vlastníku tohoto majetku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 311/2002 z 29.7.2003). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobce v něm byl úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených v souvislosti s jeho právním zastoupením. Jedná se o odměnu advokáta za řízení v jednom stupni, jejíž sazba 10.000,-- Kč stanovená podle § 5 písm. b/ vyhl. č. 484/2000 Sb. byla snížena s ohledem na jediný úkon právní služby v odvolacím řízení na polovinu dle § 18 odst. 1 téhož právního předpisu. K této odměně náleží paušální náhrada hotových výdajů 75,-- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., určení platebního místa se opírá o § 149 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání. Lze je podat do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Trutnově. V Hradci Králové dne 16. února 2006