Obhájci ustanovenému pro řízení o propuštění z ochranného léčení náleží za úkony právní služby v tomto řízení odměna ve výši jedné poloviny.

Napadeným usnesením okresní soud přiznal podle § 151 odst. 2, 3 tr. řádu ustanovené obhájkyni JUDr. J. H. odměnu ve výši 3.105, - Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 900, - Kč, 19% DPH z uvedené částky, tedy celkově částku ve výši 4.766, - Kč. Naopak obhájkyni nepřiznal další požadovanou částku ve výši 3.105, - Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že za tři úkony právní služby přiznal obhájkyni odměnu pouze ve výši jedné poloviny, nikoliv v plné výši, jak obhájkyně požadovala. Proti tomuto usnesení podala obhájkyně v zákonné lhůtě stížnost. Vyjádřila zásadní nesouhlas s tím, že odměna nebyla přiznána v plné výši, ale jen ve výši jedné poloviny. Přesto, že obhajoba byla poskytnuta v řízení, v němž se rozhodovalo o ukončení ochranného léčení, je obhájkyně přesvědčena, že za všechny úkony náležela plná odměna. Za převzetí a přípravu obhajoby s odkazem na § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/96 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátního tarifu), za prostudování spisu podle § 11 odst. 1 písm. f) za použití analogie § 11 odst. 3 citované vyhlášky a za účast u veřejného zasedání podle § 11 odst. 1 písm. g) citované vyhlášky. Podle jejího názoru není v dané věci žádný důvod k aplikaci ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) citované vyhlášky, kde se hovoří o návrzích a stížnostech ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání, neboť zmíněné ustanovení podle názoru obhájkyně dopadá výlučně na písemné projevy, nikoliv na účast u soudního jednání. Navrhla proto, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a sám obhájkyni přiznal odměnu s náhradou hotových výdajů a DPH v celé požadované výši 8.460,90 Kč. Při přezkoumání napadeného usnesení a postupu řízení, které jeho vydání předcházelo., zjistil krajský soud, že v dané věci došlo k ustanovení obhájce pouze pro účely obhajoby v řízení o ukončení ochranného léčení. Výše mimosmluvní odměny za úkony právní služby však byla správně vypočtena v návaznosti na sazbu trestu odnětí svobody stanovené za nejzávažnější trestný čin, za nějž byl S. S. stíhán v řízení, které bylo pravomocně ukončeno v roce 1990, když jedním z výroků odsuzujícího rozsudku bylo jmenovanému uloženo i ochranné protialkoholní léčení. Poskytnutá obhajoba v uvedeném řízení pak spočívala v převzetí obhajoby dne 26. 1. 2007, ve studiu spisu dne 6. 2. 2007, které podle záznamu trvalo od 08.15 do 08.45 hod., a v účasti u veřejného zasedání dne 19. 2. 2007 od 09.00 do 09.15 hod.. Při posouzení otázky, zda v tomto typu řízení náleží obhájkyni za jednotlivé úkony právní služby odměna v plné výši, nebo ve výši jedné poloviny, se přiklonil krajský soud ke stanovisku vyjádřenému v rozhodnutí okresního soudu. V dané věci nešlo obhajobu v trestním řízení, v němž by se rozhodovalo o otázkách viny a trestu. Obhájkyně byla ustanovena ve fázi vykonávacího řízení, jehož předmětem bylo pouze rozhodování o návrhu na ukončení ochranného ambulantního léčení. Šlo tedy o typ řízení, v němž není konáno hlavní líčení, ale řízení probíhá ve formě veřejného zasedání. Zcela zjevně jde o jednodušší typ řízení a i když se výše odměny odvozuje od právní kvalifikace trestného činu, pro který bylo vedeno pravomocně skončené trestní stíhání, není předmětem posuzovaného řízení rozhodování o vině a trestu, ale jen o dílčí otázce související s výkonem ochranného opatření. Podle krajského soudu není důvod odměňovat rozdílným způsobem jednotlivé úkony právní služby, které se vztahují k meritu určitého typu řízení. Pokud by totiž obhájkyně sama podala návrh na ukončení léčení, nebo meritorní rozhodnutí napadla opravným prostředkem – stížností, pak by jí nepochybně náležela za takovýto úkon právní služby s odkazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu odměna ve výši jedné poloviny za podání návrhu nebo stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání. Podle krajského soudu pak i za převzetí obhajoby v tomto typu řízení i za účast u veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodování o ukončení ochranného léčení, náleží odměna ve výši jedné poloviny, a to podle ustanovení § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, neboť jde o úkony právní služby výslovně neuvedené v odstavcích 1 a 2 § 11 citované vyhlášky, ale jde o úkony, které jsou svou povahou a účelem nejbližší úkonům uvedeným v § 11 odst. 2 písm. d) citované vyhlášky. Odchylným způsobem by byla stanovena výše odměny za účast u veřejného zasedání, kde by bylo projednáváno odvolání proti rozsudku nebo jednáno o návrhu na obnovu řízení, to však vyplývá z výslovné úpravy obsažené v § 11 odst. 2 písm. d) citované vyhlášky. Podle názoru krajského soudu však okresní soud pochybil, pokud obhájkyni přiznal odměnu za prostudování spisu dne 6. 2. 2007. K ustanovení obhájkyně došlo krátce po zahájení řízení o návrhu na ukončení ochranného ambulantního léčení, její obhajoba byla omezena na tento typ řízení, nebylo proto nezbytné seznamovat se podrobně s obsahem pravomocně skončeného trestního řízení, v němž bylo rozhodnuto o vině a trestu za trestnou činnost, pro kterou byl S. S. odsouzen v roce 1990, a jestliže obhájkyně byla ve věci ustanovena na počátku řízení a prostudování spisového materiálu si vyžádalo dobu pouze 30 minut, šlo o činnost, kterou bylo možné podřadit pod převzetí a přípravu obhajoby, když v dané věci ani nepřicházela v úvahu porada s klientem, když bylo rozhodnuto konat řízení proti uprchlému. Šlo o případ odlišný od situace, kdy je obhájce ustanoven až v pozdější fázi trestního stíhání, např. ve fázi odvolacího řízení, a příprava na obhajobu vyžaduje seznámení s obsáhlým spisovým materiálem. Odkaz na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) citované vyhlášky proto nebyl případný. V dané věci však stížnost podala pouze obhájkyně a s ohledem na ustanovení § 150 odst. 1 tr. řádu nemohl orgán rozhodující o stížnosti změnit z jejího podnětu usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala. V dané věci tedy nebylo možné přiznat obhájkyni odměnu nižší, než jakou přiznal v napadeném usnesení okresní soud. Krajský soud však neshledal námitky obsažené ve stížnosti obhájkyně jako důvodné, sám dovodil, že za jednotlivé úkony právní služby byla správně přiznána mimosmluvní odměna pouze ve výši jedné poloviny, a proto stížnost obhájkyně jako nedůvodnou zamítl.