Zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, není ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu na odměně za zastoupení částku vyšší ani nižší, nežli by činila odměna za zastupování advokátem zvoleným.

17Co 263/2007-405 U s n e s e n í K. s. v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. V. L., Ph. D., a soudců JUDr. Z. J. a Mgr. T. Š. ve věci žalobců a) K. P., bytem v K., Č. 1986, a b) I.H., bytem v J., S. 13, zastoupených JUDr. I.P., advokátem, proti žalovanému Z. – o. p. Č. s. ch. – v likvidaci, sídlem v P., M. 3, zastoupenému JUDr. M. S., advokátem, o vydání nemovitostí, k odvolání žalovaného proti usnesení O. s. v H. B. z 20. března 2007, č. j. 4C 8/2002-396, takto: Usnesení okresního soudu se m ě n í tak, že se výše náhrady nákladů řízení, kterou je žalovaný povinen zaplatit Č. r. – O. s. v H. B., stanoví na 45.172,- Kč. O d ů v o d n ě n í Shora označeným usnesením okresní soud stanovil výši náhrady nákladů, které v daném řízení vznikly státu, na 177.480,- Kč, a deklaroval, že je žalovaný povinen tuto částku zaplatit do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění připomněl, že povinnost náhrady nákladů státu žalovanému již uložil a že určení výše náhrady ponechal pozdějšímu rozhodnutí. Vyložil, že náklady jsou tvořeny jednak znalečným (nekrytým zálohou) a jednak výdaji na zastoupení žalobců ustanoveným advokátem, a že státem vyplacené znalečné činí úhrnem 15.400,- Kč a částka přiznaná advokátu 161.080,- Kč (usnesení z 24. ledna 2007, č. j. 4C 8/2002-392, a usnesení z 19. února 2007, č. j. 4C 8/2002-395). Proti tomuto rozhodnutí se žalovaný odvolal a navrhl jeho zrušení. Namítal, že advokát ustanovován být neměl, protože pro takové rozhodnutí ve skutečnosti sociální situace žalobců nesvědčila, a že když k tomuto opatření přesto chybně došlo, nemůže být správné, aby nákladové důsledky nesl on. Připomněl také, že v řízení podlehl až po povolení obnovy (původně byla žaloba zamítnuta), a konstatoval, že rozsudkem vydaným v tomto řízení byl zbaven majetku, je v likvidaci a na splnění náhradové povinnosti nemá prostředky. Rozhodnutí okresního soudu tedy prý pokládá za nespravedlivé. Navíc z něj nedokáže zjistit, jestli je celková platba s daní z přidané hodnoty nebo bez ní. K odvolání se nikdo nevyjádřil. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadené usnesení přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Náhradová povinnost vůči státu, a to v plné výši vzniklých výdajů, byla žalovanému již uložena. Stalo se tak rozsudkem okresního soudu z 19. prosince 2005, č. j. 4C 8/2002-341 (jmenovitě jeho výrokem IV), ve spojení s rozsudkem zdejšího krajského soudu z 18. září 2006, č. j. 17Co 131/2006-372 (jímž byl výrok IV zmíněného rozsudku soudu I. stupně potvrzen). Jde o rozhodnutí pravomocné (§ 159 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.). Pro žalovaného i soud, potažmo stát, z něj závazně (§ 159a odst. 1, 4 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá nejen to, že žalovaný státu veškeré vzniklé náklady povinen hradit je, ale také že tuto povinnost musí splnit do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, jímž bude stanovena výše náhrady (odložení výpočtu náhrady o. s. ř. připouští v § 152 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2). A právě a pouze takovým rozhodnutím má být napadené usnesení. Z toho především vyplývá, že už z povahy věci nemohou toto rozhodnutí zpochybňovat ty odvolací námitky, které směřují proti samotnému uložení náhradové povinnosti jako takovému. O něm napadeným usnesením rozhodnuto nebylo. Už proto nemůže v daném odvolacím řízení obstát argumentace důvody či okolnostmi, které vedly k vyhovění žalobě, ani neuspokojivá majetková situace žalovaného. Skutečnosti tohoto typu jsou obecně významné jen při rozhodování, jestli ten či onen účastník řízení státu jeho náklady nahradí, resp. jestli je bude hradit v plné výši (srov. § 148 odst. 1, § 150 o. s. ř.). A zjevně nedůvodná je i odvolatelova výhrada, týkající se ustanovení advokáta žalobcům. Kdyby totiž byla vyslyšena, v konečném důsledku by to znamenalo, že by žalovaný byl zproštěn nákladového břemene, jež mu přineslo zastoupení protistrany advokátem, jen na základě námitky, že takto zastupována být neměla. Za situace, kdy právo na zastupování advokátem nesporně má každý účastník soudního řízení, a kdy náklady s takovým zastoupením spojené jsou zásadně (s výjimkami, které v projednávané věci nemají význam) pokládány za účelné, takové námitce přitakat z podstaty nelze. Na tom, jestli si dotyčný účastník advokáta zvolil, nebo mu byl (byť třeba i přes nesplnění všech předpokladů pro takové rozhodnutí) ustanoven soudem, při rozhodování o náhradové povinnosti protistrany záležet nemůže. Přes neoprávněnost odvolacích výhrad však krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit nemohl. Okresní soud při výpočtu náhrady vycházel – stran výdajů státu na právní zastoupení žalobců – ze svých usnesení, jimiž rozhodl o nárocích ustanoveného advokáta. V nich – správně – stanovil odměnu advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služby, ve znění pozdějších změn a doplňků. Tím, že v napadeném usnesení převzal mimo jiné i takto stanovenou sumu odměny advokáta, zavázal žalovaného, aby státu nahradil odměnu ustanoveného advokáta vypočtenou právě podle označené vyhlášky. To ale nelze pokládat za správné. Je-li účastníku ukládána povinnost nahradit státu výdaje, které vznikly se zastoupením jiného účastníka ustanoveným advokátem, logicky se tak nemůže stát ve výši jiné, než v jaké by dotyčný účastník hradil náklady právního zastoupení protistrany v případě, že by byla zastupována advokátem zvoleným. Nelze nalézt spravedlivý důvod k postupu jinému. Nebylo by správné, kdyby zavazovaný účastník „doplácel“ na to, že si protistrana pro svou nemajetnost nemohla advokáta dovolit (pročež jí byl ustanoven soudem), a neobstálo by ani, kdyby měl z téže situace naopak těžit. Tak jako u účastníků řízení je nadto i zde zároveň třeba důsledně rozlišovat, jaké náklady řízení stát zaplatil na straně jedné a v jaké výši mu jeho výdaje budou nahrazeny na straně druhé. Výši náhrady odměny advokáta pro účel rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení v současnosti nestanoví vyhláška č. 177/1996 Sb., nýbrž vyhláška č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Podle ní je žalovaný povinen nahradit odměnu advokáta pouze ve výši 10.800,- Kč (§ 8 písm. a/ ve spojení s § 17 odst. 2 a § 2 odst. 1; ustanovený advokát zastupoval dvě osoby jednak v řízení prvostupňovém a jednak v řízení odvolacím), k tomu je povinen nahradit hotové výdaje advokáta a náhradu ztraceného času v celkové výši 16.481,- Kč (režijní výdaje 1.800,- Kč jako součet 12x 75,- Kč + 3x 300,- Kč, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., dílem v nyní platném znění a dílem ve znění před poslední novelizací, dále náhrada ztraceného času 2.800,- Kč, § 14 téže vyhlášky v obou zněních, a konečně náhrada cestovních výloh 11.881,- Kč) a také advokátem placenou daň z přidané hodnoty 5.184,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř., 19 % ze součtu 27.281,- Kč). Součet představuje 32.465,- Kč. Usnesením z 31. října 2005, č. j. 4C 8/2002-322, ve spojení s usnesením zdejšího krajského soudu z 18. září 2006, č. j. 17Co 132/2006-380, ovšem již bylo z výdajů ustanoveného advokáta žalovanému uloženo ve prospěch státu nahradit celkem 2.693,- Kč (náhrada režijních výdajů 150,- Kč, ztraceného času 300,- Kč, cestovních výloh 1.813,- Kč a daně z přidané hodnoty 430,- Kč). Tu je zapotřebí odečíst (narozdíl od tehdy separované odměny s daní z přidané hodnoty, v součtu 1.904,- Kč), takže na nákladech právního zastoupení žalobců je tak žalovaný povinen státu nahradit (vedle částky určené v usnesení č. j. 4C 8/2002-322) ještě 29.772,- Kč. Spolu s náhradou znalečného pak celková výše náhrady představuje 45.172,- Kč. Právě v tento smysl tedy krajský soud napadené usnesení změnil (§ 220 odst. 3 o. s. ř.). Částky 45.175,- Kč a 4.597,- Kč reprezentují náhradovou povinnost žalovaného vůči státu v úplnosti, žádnou další částku, a to ani z titulu daně, vedle ní žalovaný Č. r. – O. s. v H. B. na náhradě nákladů daného řízení platit nemusí. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může být nařízen soudní výkon rozhodnutí. V H. K. dne 31. října 2007 předseda senátu