Byl-li zaměstnavatel v trestním řízení vedeném proti zaměstnanci odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní a podal-li poté proti zaměstnanci žalobu o náhradu škody, přihlíží soud při posuzování otázky rozhodné pro promlčení, zda zaměstnavatel řádně pokračoval v řízení (§ 261 odst. 3 ZPr. zák. č. 65/1965 Sb.), k tomu, jaká část promlčecí doby uběhla již před uplatněním nároku v trestním řízení.

17Co 378/2006 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátu složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce Č m j o m s xxx, se sídlem xxx, zastoupeného JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému V.V., nar. xxx , bytem ve xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o zaplacení 146.400 Kč s příslušenstvím, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v HB ze dne 9. května 2006, č.j. 4C 33/2005-113, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. června 2006, č.j. 4C 33/2005-119, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II p o t v r z u j e . II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I m ě n í tak, že se z a m í t á žaloba o zaplacení dalších 109.800 Kč s 2,5% úrokem z prodlení z této částky od 1.2.2005 do zaplacení. III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v HB náklady řízení 187 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před okresním soudem 31.934 Kč a před krajským soudem 37.827 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 109.800 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 1.2.2005 do zaplacení, a to do třiceti dnů od právní moci (výrok I); zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci dalších 36.600 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 1.2.2005 do zaplacení (výrok II); uložil žalovanému nahradit žalobci na nákladech řízení l8.976 Kč k rukám JUDr. xxx do patnácti dnů od právní moci (výrok III); uložil žalobci nahradit České republice – Okresnímu soudu v HB na nákladech řízení 47 Kč v téže lhůtě (výrok IV) a uložil žalovanému nahradit České republice – Okresnímu soudu v HB na nákladech řízení 140 Kč opět v téže lhůtě (výrok V). Žalobce se domáhal po žalovaném náhrady škody, kterou jako jeho zaměstnanec způsobil od 28.11.1997 do 21.5.2001 tím, že přijal peněžní prostředky a použil je pro svou potřebu. Žalovaný namítal, že nebylo prokázáno jeho spoluzavinění na vzniklé škodě, a vznesl námitku promlčení. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že ve shora vymezené době byl žalovaný u žalobce zaměstnán jako jednatel a byl osobou hmotně odpovědnou ve smyslu § 176 a násl. zákoníku práce. Nejprve řešil otázku promlčení podle § 263 odst. 3 a § 261 odst. 3 věty prvé zák. práce. Žalobce se s nárokem na náhradu škody připojil 17.12.2003 k trestnímu řízení vedenému proti žalovanému u Okresního soudu zprvu v HB, pak v Ch, sp.zn. 11T 93/2004. Do té doby objektivní promlčecí lhůta neuplynula. Zbývalo posoudit zachování subjektivní dvouleté promlčecí lhůty. Rozhodné bylo, kdy se žalobce jako poškozený dověděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Tímto okamžikem není datum právní moci trestního příkazu, jak se žalobce domníval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.11.2003, sp.zn. 25Cdo 519/2002), nýbrž okamžik prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o odpovědném subjektu. To znamená okamžik, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si mohl učinit úsudek o výše uvedeném. To se stalo 19.12.2001, jak vyplynulo z výpovědi svědků Ing. R. a Ing. Š. a z listinného důkazu – zápisu ze zasedání Rady OMS ČMMJ z 19.12.2001. Tehdy Ing. Š. seznámila Radu s částečnými výsledky kontroly o platbách členských příspěvků, ale zejména kurzovného adeptů. Žalobce se připojil k trestnímu řízení ještě před uplynutím subjektivní promlčecí doby, a tak byla stavěna. Trestní řízení skončilo vydáním trestního příkazu Okresním soudem v Ch ze 16.11.2004, č.j. 11T 93/2004-1154, který nabyl právní moci 15.12.2004. Žalovaný byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry a žalobce byl s nárokem na náhradu škody odkázán na pořad věcí civilních. Tak také bezprostředně poté, co žalovaného vyzval k dobrovolnému plnění, učinil. Okresní soud uzavřel, že nárok promlčen není. Poté vyložil, kterými důkazy měl za zjištěný schodek 146.400 Kč (§ 176 odst. l zák. práce) a že žalovaný neprokázal, že vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§ l76 odst. 3 zák. práce). Za škodu odpovídá. Žalobce ji spoluzavinil jako poškozený porušením povinností kontroly (§ l70 odst. 2 zák. práce) v rozsahu jedné čtvrtiny. Okresní soud vyhověl žalobci co do 109.800 Kč (3/4) a ve zbytku (1/4) žalobu zamítl. Proti tomu se odvolali oba účastníci řízení. Žalovaný napadl výroky I, III a V. Především namítal, že nárok žalobce je promlčen. Promlčecí doba se stavěla po dobu trvání trestního řízení (§ 261 odst. 3 zák. práce). Shodnou úpravu obsahuje obč. zák. v § 112. Po skončení trestního řízení nezačal běh nové promlčecí doby. Žalobce se dozvěděl o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejdříve 19.12.2001. Se svým nárokem se připojil k trestnímu řízení 17.12.2003. Řízení skončilo pravomocně 15.12.2004. Tím skončilo stavění promlčecí doby a původní promlčecí doba podle § 261 odst. 3 zák. práce pokračovala. Žalobce uplatnil nárok u soudu v této věci až 31.3.2005 s odstupem více než tří měsíců, když subjektivní dvouletá promlčecí doba skončila a nárok neměl být v soudním řízení přiznán. Dále žalovaný rozvedl věcné důvody, z nichž dovozoval, že odpovědnost za škodu nenese, zejména že nebyl prokázán vznik schodku a že žalobce v podstatě zavinil vznik škody chybně zavedenou praxí na pracovišti, kterou žalovaný převzal. Žalovaný navrhl, aby krajský soud rozsudek okresního soudu v jím napadené části změnil s nákladovými důsledky. Žalobce se odvolal proti výrokům II, III a IV rozsudku. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu o svém spoluzavinění na vzniku škody. Vyložil, jak prováděl kontroly ve smyslu § 170 odst. 2 zák. práce a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi údajným zanedbáním kontrol a vznikem škody. Vylíčil skutkové okolnosti k tomu se vztahující. Navrhl, aby krajský soud rozsudek okresního soudu v jím napadené části změnil s nákladovými důsledky. Žalovaný ve vyjádření k žalobcově odvolání podrobně rozvedl, z jakých provedených důkazů a dalších skutkových okolností měl za prokázané neplnění povinností žalobcem jako zaměstnavatelem při předcházení škodám. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného přednesl argumentaci na podporu závěru o nepromlčení svého nároku na náhradu škody. Jednak podle něho běh lhůty nezačal už 19.12.2001. Tehdy žalobce získal dílčí informace o vzniklé škodě a neměl vědomost o celém jejím rozsahu a kdo za ni odpovídá. Kromě toho z principu presumpce neviny bylo nutné dovodit, že vědomost o osobě odpovídající za škodu na svěřených hodnotách získal až okamžikem nabytí právní moci trestního příkazu, odsuzujícího žalovaného za trestný čin zpronevěry. Subjektivní promlčecí lhůta má proto počátek 15.12.2004, kdy trestní příkaz nabyl právní moci. Žalobce mínil, že žalovaný chybně vykládá institut stavění promlčecí lhůty. Uvedená lhůta, která se přihlášením nároku poškozeného do trestního řízení staví, neběží ani po skončení trestního řízení, pokud účastník v řízení řádně pokračuje. To žalobce učinil. Dopisem z 12.1.2005 vyzval žalovaného k dobrovolnému plnění. Po více než dvou týdnech žalovaný odpověděl, že dobrovolně plnit nebude. Žalobce začal připravovat žalobu k civilnímu soudu. Vzhledem k její náročnosti se obrátil na advokáta, který bez dalšího žalobu podal. Doba k tomu potřebná je přiměřená. Žalobce připomenul, že má být chráněn jako poškozený, jde o zjednání nápravy narušených společenských vztahů. Každý z účastníků pokládal rozsudek okresního soudu v jím nenapadeném výroku o věci samé za správný a měl být potvrzen. Krajský soud zjistil, že odvolání podaly osoby k tomu oprávněné, včas (§ 201 a § 204 odst. l věta první občanského soudního řádu, dále o.s.ř.) a že jsou přípustná. Přezkoumal rozsudek okresního soudu spolu s řízením, které mu předcházelo (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.). Okresní soud provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí, zhodnotil je a vyvodil z nich skutkové a právní závěry, které krajský soud v převážné míře sdílí. Je s ním zajedno v tom, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody způsobené žalovaným, jeho zaměstnancem, který nesl odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, jež byl povinen vyúčtovat. Také, že žalobce se 19.12.2001 dověděl o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 263 odst. 3 věta prvá zák.č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zák. práce). Okresní soud ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu nevázal okamžik této vědomosti na den nabytí právní moci trestního příkazu. Stačila vědomost o škodě. Vědomost o její přesné výši vyžadována není. Žalobce tehdy věděl, že za škodu odpovídá žalovaný, jak bylo prokázáno v prvostupňovém řízení a jak také okresní soud uzavřel. Běh subjektivní promlčecí lhůty v trvání dvou let, ať už by šlo o škodu podle § 176 odst. l zák. práce, nebo o obecnou odpovědnost za škodu podle § 172 odst. l zák. práce, počal ode dne 19.12.2001. Podle § 261 odst. 3 věty prvé zák. práce, jehož text okresní soud citoval, promlčecí lhůta neběží po dobu řízení, v němž žalobce uplatnil svůj nárok v trestním řízení a v zahájeném řízení řádně pokračoval. Poslední den lhůty by připadl na 19.12.2003 (§ 266 odst. l a 2 zák. práce). Lhůta však neběžela po dobu od uplatnění žalobcova nároku v trestním řízení 17.12.2003 do jeho skončení 15.12.2004, kdy nabyl právní moci trestní příkaz Okresního soudu v Ch ze dne 16.11.2004, č.j. 11T 93/2004-1154. Po skončení trestního řízení, v němž nedošlo k uložení povinnosti nahradit uplatněnou škodu a poškozený (žalobce) byl vyrozuměný o skončení řízení, běh promlčecí doby pokračuje (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 22.12.1983, sp.zn. 5Cz 27/83, publikovaný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Obsah této právní věty stejně jako text zákonného ustanovení, v němž se uvádí, že promlčecí doba po dobu řízení (trestního) neběží, by nasvědčoval tomu, že po právní moci trestního příkazu pokračoval běh promlčecí doby, z níž zbývaly dva dny, a jejím uplynutím byl žalobcův nárok (právo) promlčen. Nabízí se však možnost širšího výkladu, podle něhož za řádné pokračování zahájeného řízení o uplatnění žalobcova nároku, po jehož dobu promlčecí lhůta neběží, je třeba brát i případ, kdy po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě poškozený pokračuje v občanském soudním řízení. Určení přiměřenosti této doby by záviselo na okolnostech konkrétního případu. Žalobce podal žalobu u okresního soudu 31.3.2005. Při přísnějším výkladu dvouletá promlčecí doba skončila dva dny po právní moci trestního příkazu, tedy po dni 15.12.2004. V době podání žaloby by nárok (právo) žalobce byl promlčen a žalobci by ho vzhledem k dovolání se promlčení žalovaným nebylo možné přiznat (§ 261 odst. l zák. práce). Žaloba by musela být zamítnuta. Při výkladu nastíněném shora na druhém místě by bylo nutné uvážit, zda lhůta od 17.12.2004 (dva dny po právní moci trestního příkazu) do podání žaloby 31.3.2005 je přiměřená okolnostem případu tak, aby opravňovala závěr o řádnosti pokračování řízení. Zde krajský soud dospívá k jednoznačnému závěru, že nikoli. Žalobce nechal marně uplynout drtivou část dvouleté promlčecí doby před uplatněním nároku v trestním řízení. Poté, co byl odkázán na civilní řízení, mohl a měl žalobu podat dříve. Nemusel vyčkávat od právní moci trestního příkazu (15.12.2004) téměř měsíc, než vyzval žalovaného dopisem z 12.1.2005 k dobrovolnému plnění, pak na jeho odpověď a poté teprve přikročit k vypracování žaloby, kterou podal teprve až 31.3.2005. Za podklad pro sepis žaloby mohl využít výsledky trestního řízení, což také učinil. Kromě toho nic mu nebránilo v podání žaloby, která by neobsahovala perfektní skutková vylíčení nebo v úplnosti označené důkazy. Stačilo, aby byla projednatelná, a další náležitosti mohl doplnit později. Každý má pečovat o svá práva, právo svědčí bdělým. Žalobce má jistě pravdu v tom, že právo poškozeného si zasluhuje ochrany a že náprava narušených společenských vztahů má být zjednána. Zákon k tomu poskytuje prostředky a stanoví lhůty, v jakých mohou být využity bez nebezpečí vznesení námitky promlčení, která způsobuje, že právo nemůže být soudem přiznáno. Žalobce se uplatněním nároku u soudu až po marném uplynutí promlčecí doby tomuto nebezpečí vystavil a musí nést důsledky v podobě neúspěchu ve sporu. Z těchto důvodů krajský soud potvrdil podle § 219 o.s.ř. zamítavý výrok II rozsudku okresního soudu jako správný a změnil podle § 220 odst. l písm. a/ o.s.ř. výrok I rozsudku okresního soudu tak, že žaloba o zaplacení dalších 109.800 Kč s 2,5% úrokem z prodlení z této částky od 1.2.2005 do zaplacení se zamítá. Krajský soud znovu rozhodl podle § 224 odst. 2 o.s.ř. o nákladech řízení. Uložil žalobci, který neměl ve věci úspěch, aby zaplatil České republice – Okresnímu soudu v HB náklady l87 Kč, které vynaložila za svědečné (§ 148 odst. l o.s.ř.). Dále uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. l o.s.ř.). V prvostupňovém řízení náklady sestávaly z odměny advokáta 26.460 Kč (§ 3 odst. l bod 5 vyhl.č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl.č. 277/2006 Sb.), z pěti náhrad hotových výdajů po 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl.č. 276/2006 Sb.) a z náhrady za l9% daň z přidané hodnoty 5.099 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), celkem 31.934 Kč. Náklady odvolacího řízení sestávaly z odměny advokáta 26.460 Kč a dvou náhrad hotových výloh po 75 Kč (jako shora) a dalších dvou náhrad hotových výloh po 300 Kč, z náhrady zmeškaného času 300 Kč, z cestovních výloh 580 Kč (§ 13 odst. l, 3 a 4, § 14 odst. l písm. a/ a odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), z náhrady za l9% daň z přidané hodnoty 5.337 Kč a z náhrady za soudní poplatek z odvolání 4.400 Kč, celkem 37.827 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Dovolání je přípustné proti výroku II. Proti výroku I není dovolání přípustné, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam. Dovolání lze podat ve dvojím vyhotovení ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení u Okresního soudu v HB k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V HK dne l9. února 2007