Při rozhodování o nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí nelze aplikovat ustanovení § 146 odst. 1 písm.c) a 2 OSŘ vztahující se na náklady zastavení nalézacího řízení.

17Co 68/2007-56 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného nezletilého L.N., narozeného xxx , bytem v xxx, zastoupeného matkou V.N., bytem tamtéž, a xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti povinnému P.N., narozenému xxx , bytem v xxx, pro dlužné a běžné výživné, k odvolání oprávněného proti usnesení Okresního soudu v HB z 21. prosince 2006, č.j. 27E 88/2006-45, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se v napadeném výroku II p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením okresní soud výkon rozhodnutí co do částky 16.200,--Kč zastavil (výrok I) a nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Částečné zastavení výkonu – ohledně dávek výživného na měsíce červen až listopad 2006 (po 2.700,--Kč měsíčně) – odůvodnil návrhem oprávněného (§ 268 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Oprávněný jím reagoval na obsahově shodný návrh povinného, odůvodněný zaplacením těchto dávek po nařízení výkonu. Nákladový výrok soud prvního stupně s odkazem na § 271 a § 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založil na úvaze, že když povinný příslušné částky zaplatil dobrovolně, není důvod zavazovat jej k náhradové povinnosti vůči oprávněnému. Proti tomuto usnesení, avšak jen do výroku o nákladech, se odvolal oprávněný. Domáhal se jeho změny v ten smysl, že mu povinný povinen nahradit náklady řízení o částečné zastavení výkonu je. Podle něj by tak mělo být rozhodnuto ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., protože částečné zastavení výkonu povinný zavinil. Svou platební povinnost v daném rozsahu totiž splnil až po obdržení usnesení o nařízení výkonu. To dle oprávněného za dobrovolné plnění povinnosti pokládat nelze. Oprávněný také připomněl, že mu povinný před podáním návrhu na nařízení výkonu sdělil, že mu výživné na červen a červenec 2006 nezaplatí. I výživné na měsíce následující pak platil už při vědomí, že i pro toto plnění je výkon již nařízen. Oprávněný dále vyslovil názor, že povinný od vydání usnesení o nařízení výkonu není povinen výživné sám platit - protože placení je zajištěno právě výkonem - a že tudíž jeho placení “nemá stran důvodnosti oporu v zákoně” a jen zbytečně vyvolalo nutnost návrhu na částečné zastavení výkonu a vznik s ním souvisejících výdajů. Kdyby prý oprávněný částečné zastavení exekuce nenavrhl, učinil by tak jistě povinný, došlo by k nadbytečnému ústnímu projednávání věci a oprávněný by pak byl zavázán k náhradě nákladů, které by při tom povinnému vznikly. Oprávněný také zdůraznil, že on svým procesním postupem nijak nepochybil, kdežto povinný podle něj naopak. Argumentoval i tím, že § 271 o.s.ř. výslovně hovoří o náhradě nákladů vzniklých s prováděním výkonu při jeho zastavení, že § 12 odst. 1 písm. b/ vyhl. č. 484/2000 Sb. rovněž typově míří na situace daného druhu, a že rozhodnutí okresního soudu konečně neplní ani svou preventivní funkci. Nepřímo z něj totiž vyplývá, že povinný může i kdykoliv v budoucnu bez sankce náhradovou povinností vůči oprávněnému svou platební povinnost splnit mimo výkon rozhodnutí. To by ovšem podle oprávněného znamenalo, že on bude muset znovu reagovat, což jej bude časově, psychicky a finančně - podle soudu prvního stupně bez práva na náhradu vynaložených prostředků - zatěžovat. Povinný se k odvolání nevyjádřil. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadené usnesení v odvoláním dotčeném výroku přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání přecházelo. Dospěl k následujícím závěrům : Argumentace okresního soudu správná není. V dané věci jde o - částečné - zastavení výkonu rozhodnutí a na rozhodování o nákladech v případech tohoto typu pamatuje občanský soudní řád (jediným) speciálním pravidlem, vtěleným do ust. § 271. Podle něj je tu kritériem rozhodování důvod zastavení výkonu. Podle ustáleného výkladu soudní praxe, který krajský soud sdílí, tak v tomto smyslu zásadně platí, že je-li (třeba částečně) výkon zastavován důsledkem nějakého spravedlivě vytýkatelného chování oprávněného (typicky nedbalosti při navrhování výkonu či v průběhu jeho provádění a nebo navržení zastavení výkonu bez akceptovatelného důvodu), hradí náklady výkonu, včetně nákladů řízení o (částečné) zastavení výkonu, oprávněný povinnému, kdežto ve všech ostatních případech tíží náhradová povinnost naopak povinného vůči oprávněnému (zde pak tedy nezáleží na tom, jestli důvod zastavení má původ v chování povinného nebo v okolnostech na účastnících nezávislých). Východiskem tohoto výkladu je skutečnost, že je to povinný, kvůli jehož protiprávnímu chování (nesplnění soudem uložené povinnosti v příslušné lhůtě) se výkon vede a náklady vznikají, a že by to tudíž logicky měl být on, kdo by měl - až na případy, kdy jsou další okolnosti dobrým důvodem k výjimečně jinému rozhodnutí - tyto náklady v konečném důsledku nést. Ostatně toto východisko se promítá také do pravidla zakotveného v § 270 odst. 2 o.s.ř. Ve světle tohoto výkladu pak obecně zásadně musí platit, že je-li důvodem (částečného) zastavení výkonu - jak je tomu nesporně i v daném případě - to, že povinný po nařízení výkonu svou povinnost (částečně) splnil (začal plnit), měl by hradit náklady výkonu, včetně nákladů řízení o (částečné) zastavení výkonu, povinný oprávněnému. Oprávněnému totiž v těchto případech z hlediska důvodu zastavení výkonu nic vytýkat nelze. Ustanovení § 146 odst. 1 písm. c/, zmiňované v odůvodnění napadeného usnesení, ale ani ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř., na něž poukazuje oprávněný, na rozhodování o nákladech zastavovaného výkonu ani řízení o zastavení výkonu nedopadají. Míří totiž na rozhodování o nákladech zastavovaného nalézacího řízení, tedy na posuzování náhradové povinnosti ve zcela jiné situaci, než jaká nastává v případě zastavování výkonu rozhodnutí. Přes shora uváděné však krajský soud pokládá přezkoumávaný výrok v daném případě za správný. Především je třeba zdůraznit, že názor oprávněného, že je ke škodě věci, pokud povinný v průběhu výkonu rozhodnutí splní (plní) vymáhanou povinnost dobrovolně, a že je tudíž namístě hodnotit takové chování povinnému k tíži, je samozřejmě naprosto nepřijatelný. Výkon rozhodnutí je přece vždy jen prostředkem k vymožení splnění (plnění) příslušné povinnosti, nikoli sám o sobě cílem (nejde o postižení či dokonce šikanu povinného), a jeho provedení (provádění) tudíž před plněním z rukou povinného nelze upřednostňovat už z této logiky věci. Výjimku z tohoto pravidla není důvod činit ani v případech vymáhání opětujícího se plnění, jako je kupř. výživné. Povinný je povinen, a ovšem i oprávněn, plnit vymáhanou povinnost i v průběhu výkonu rozhodnutí (jehož vedlejší nepříznivé důsledky tak může odvrátit). Bez toho by přece výkon nemohl být veden. Krajský soud je také přesvědčen, že by na “dobrovolném” (rozumí se nikoli exekucí vynuceném) plnění povinného měl mít přirozený zájem i oprávněný (u vymáhání výživného, byť se mu exekuční srážky ze mzdy jistě mohou momentálně jevit jako relativní jistota, pak tím spíše, že mezi ním a povinným existují i podstatnější vazby, než jen vztah věřitele a dlužníka). Nutnost rozhodování o (částečném) zastavení výkonu se všemi s ním spojenými okolnostmi tu pak nelze chápat jako něco, co by mohlo uváděnou argumentaci převážit a vést tudíž k zakazování povinnému, aby plnil “dobrovolně”. Že je plnění povinného mimo exekuci legitimní a žádoucí, ovšem ještě neznamená, že by neměl oprávněnému hradit náklady řízení o (částečné) zastavení výkonu (viz k tomu výklad výše). V projednávané věci byl ovšem výkon nařízen proto, že povinný, jak předem avizoval, nezaplatil oprávněnému výživné v měsíci červnu 2006 (a vzhledem k jeho předchozímu sdělení matka očekávala, že zaplaceno nebude ani v červenci). Výkon byl - v souladu se zákonem - navržen a nařízen nejen pro výživné dlužné za červen, ale i pro veškeré budoucí dávky výživného. Povinného k neochotě zaplatit výživné za červen a červenec 2006 vedla nesporná skutečnost, že na konci roku 2005 zaplatil oprávněnému k rukám matky ve dvou měsících výživné dvakrát (jednou “z ruky” a jednou exekuční srážkou ze mzdy) a matka mu odpovídající částku nevrátila (posléze to obhajovala tím, že výživné bylo ještě před žádostí o vrácení spotřebováno). Z hlediska právního postup povinného správný samozřejmě nebyl (minulý přeplatek jej povinnosti platit výživné každý měsíc nezbavoval), ale z uváděného přesto mimo rozumnou pochybnost vyplývá, že povinný jinak je bez výhrad ochoten svou platební povinnost vůči oprávněnému průběžně plnit. Výmluvně o tom ostatně svědčí právě to, že - i přes současné srážení ze mzdy - dávky výživného za červenec až listopad 2006 k rukám maky skutečně zaslal. Nelze sice pochopitelně přehlížet, že výkon srážkami z jeho mzdy byl pro výživné oprávněného prováděn už dříve, ale jednak tehdy bylo důvodem jeho nařízení jen to, že povinný důsledkem posléze vysvětleného omylu nezaplatil toliko první splátku rozsudkem vyčísleného nedoplatku výživného, a jednak následně výživné platil naprosto řádně a výkon byl z tohoto důvodu zastaven. Jestliže tedy povinný jednotlivé dávky výživného, s nimiž nikdy nebyl v prodlení, průběžně platí, a tento stav je výrazem jeho skutečné a v podstatě ani nikdy dříve neabsentující vůle příslušné platební povinnosti dostát, a dále jestliže matka nechala oprávněného spotřebovat přeplatek výživného v úhrnné výši 5.400,--Kč, ač podle všeho neměla žádný důvod domnívat se, že nejde o přeplatek neúmyslný, je krajský soud toho mínění, že by bylo v příkrém rozporu s požadavkem spravedlnosti soudního rozhodnutí, kdyby bylo odvolacímu návrhu oprávněného vyhověno. V uváděných okolnostech totiž je namístě spatřovat skutečnosti hodné při daném rozhodování zvláštního zřetele a představující přiléhavý a naprosto dostatečný důvod k tomu, aby náhrada nákladů řízení o částečné zastavení výkonu byla oprávněnému výjimečně odepřena podle § 150 o.s.ř. Proto napadené usnesení v přezkoumaném výroku potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Protože oprávněný se svým odvoláním neuspěl (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a povinnému podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné výdaje vzniknout nemohly, nepřiznal krajský soud právo na náhradu nákladů řízení tohoto procesního úseku nikomu z účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 30. dubna 2007 předseda senátu